Kapitánův deník, den krajně předvánoční, aneb něco o existenci osudu

20. december 2015 at 14:54 | Yaraki |  Kapitánův Deník
Nebojte, ještě existuju. Kdybyste se třeba ptali, nebo tak něco.


Jo, chodím do práce, do školy, do společnosti - ty bídný čmeláčí bestie se nepřestávají líhnout, přednášky nepřestávají být nekřesťansky ráno, kamarádi nepřestávají pařit. A já to pořád tak nějak stíhám. Myslím existovat.
Ač mě to překvapuje stále více, pořád mám čas někde hrát dračák, plánovat s Bellem a Korouhví Silvestra, u lahve vína a puštěné vánoční pohádky s holkama na bytě slepovat vosí hnízda, chlastat jako dán a hlavně... to si nechám na pozdější fázi tohoto pseudovýpotku.

Třeba ve čtvrtek jsem byla na pracovním vánočním večírku - sešla se celá labka u nadmíru zajímavé přednášky o na termity zaměřené výpravě části týmu do Guayanny a Tanzánie, potom se pilo, slavilo, kecalo... bylo to moc fajn. Druhý den jsem navíc byla svou vedoucí práce pozvaná na oběd spolu s celým babincem z laborky. Dlouho jsem si nepřipadala tak důležitě a žensky. Já, dvorní benjamínek celého týmu. No a pak jsem... ale to zase až později.

Rozešla jsem se s A. Jo, na koncertu Five Leaf Clover. Řekla jsem mu, že jsem vyčerpaná, nemám čas, nemám chuť a nechci být zadaná. Že mám moc práce (pravda), moc školy (pravda), strach o babičku, což mě niterně ubíjí (pravda) a že třeba vůbec nemám chuť na fyzický kontakt (lež). I když.... já mám chuť na fyzický kontakt, jen jde o kontakt krajně monogamní. Opisem řečeno, kdykoliv na mě sáhne jinej chlap, než ten jeden určitý, ruka mi instinktivně vystřelí k přívěšku, co mi dal a já se oklepu hrůzou, že bych snad měla jen náznak pletek s jiným samečkem.

A že se k tomu vracím - ten koncert byl jinak epesní - opily jsme se s Terkou a trsaly jako by nebylo žádné zítra. Taky že skoro nebylo - asi stárnu nebo co - kocovina po dvou týdnech aktivního alkoholismu, práce a školy, s průměrným počtem denně naspaných hodin nepřesahujícíh číslo pět, zmůže očividně i takové kalibry jako jsem já. Taky dalo docela zabrat se v tom stavu vyhýbat C, který tam byl se ženou. Nebo se s ním v úvodu večera vítat, jako bych ho ten den viděla poprvé. Protože jsme spolu předtím rozhodně NEBYLI v čajovně. Stejně jako jsme se neobjímali a denně si nepíšeme.
Trochu mě děsí hlavně to, jak neopatrný začíná být. Třeba když se se mnou po akci loučí a neodpustí si příliš okaté zmáčknutí, nebo štípnutí. Taková neopatrnost mu vážně není podobná. Nám není podobná... čím víc se známe tím zjevnějším se to stává - jsme úplně stejní.
Máte pocit, že mám nějakou divnou úchylku? Niternou bolístku? Tak její otisk najdete na něm taky, přesnou kopii, stejný druh smýšlení, nedůvěry, strachu, hrdosti, zarputilosti, výbušnosti.
Vážně mě děsí, kolik toho máme společného... a hlavně jak moc si to on začíná uvědomovat. Jak mu na mě začíná skoro bych řekla záležet. Tak třeba prohlásil, že mě radši mlátí, když mi nevidí do obličeje. Romantika hadra.

Připadám si jak ve 50 shades - až na to, že jsme v tom píchání asi tak tisíckrát lepší. A ani jeden z nás, žel bohu, není miliardář.

C mě má dokonale pod palcem. Vím o tom. Taky vím, že jsem to nikomu ještě nedovolila. Jenže taky ještě nikdy nepřišel někdo, kdo by na moje věčně drzé provokování odpověděl adekvátním trestem. Adekvátním násilím, které mě donutí být hodnou holčičkou, kterou ve skutečnosti tak moc chci být, které mě usadí do pozice, kde někomu a k někomu patřím. Není nikdo, kdo by mi tak moc rozumněl, s kým bych si dokonale sedla. A to nejen, co do prasáren - prostě tak nějak celkově. C mě chápe... což je creepy a patetické, já vím, ale je to tak.

Přesto pořád odolávám tak nějak niterně. Přes veškeré naše "roleplayové srazy", které bez výjimky končí ukrutnou píchačkou a hromadou modřin rýsujících se mi pod panennskou kůží ještě několik dní potom, přes neustávající tok konverzační i přes tu pitomou Temerijskou lilii s mým vyrytým jménem, co se mi bez přestávky houpe na krku jako obojek, necítím vlastně žádnou potřebu ukrást si ho opravdu pro sebe. On je své ženy, ne můj. Nikdy nebude. A mým jediným cílem je udržet tenhle stav - což nám oběma jde - tváříme se, že problém neexistuje, strategie stará jako lidstvo samo. A ano, dopadne to špatně, nemusíte mi to předhazovat - tak blbá nejsem.... jen si tím nenechám zkazit ten současný stav. Protože věřte mi, že C ve vás dokáže vyvolat mnohem příjemnější strachy než ten z odhalení aférky.

Mezitím jeho vlastní prsten, ten reálný, skutečný, nevyvratitelně mu obepínající prsteník pravé ruky, mě pálí jako Strigu stříbro. Kdykoliv ho jen vidím, kdykoliv mě tou rukou drží pod krkem - ale není to žárlivost, nebo závist. Je to nenávist k vlastnímu sobectví a odporné zradě, kterou páchám.

Jenže se s ním nedokážu nevidět... přesto jsem se posledně odhodlala a řekla, že už spolu nebudem nic mít.
A pak jsem to samozřejmě řekla i všem tušícím jako je Amber a Luk a tak. Chci, aby měli všichni pocit, že jsem tu epizodu uzavřela. Což jsem vlastně udělala - tedy tak nějak navenek. Rozhodně to nemám uzavřené uvnitř - nebudem se vídat, nebudeme souložit a podvádět, ale nedokážu na něj přestat myslet. Jen tak z ničeho nic to prostě nejde.

Zvlášt po Pathfinderech co byli tento pátek a my pak spali v čajce ještě s Románkem a J a ve chvíli, kdy tito dva výše zmínění zalomili, my se ve vedlejší místnosti začali svorně štípat rukama, až celé to pošťuchování přešlo v propleténé prsty a ty pubertálně dlouhé pohledy do očí a hlazení paží a pár letmý polibků a... kruci už ho nesmím vídat. Nesmím už jen protože si začínám uvědomovat, jak moc mě má rád.

Je to v prdeli, přátelé.
 

Kapitánův deník, den pochmurně kalamitní, aneb když se hroutí pilíře morálky, padají civilizace

27. november 2015 at 16:17 | Yaraki |  Kapitánův Deník
Taky se vám stává, že vám mezi banerovými reklamami vyskočí "jednoduchá staré triky! Doktóri šílí! O 15 let mladší za 15 minut!"

A teď mi řekněte upřímně - kdo by kurvafix chtěl ve dvaadvaceti být o patnáct let mladší. Já teda ne. Projít si znova pubertou! Všechno se učit, studovat, trénovat. Znova si vybojovat svoje místo ve společnosti a téhle naší přenádherné kotlině. Ani mě nehne.
Zrovna jsme o tom tuhle kecaly s Terkou v Liliovce - že se vlastně máme skvěle - překonaly jsme v podobném věku (ona asi před pěti lety, já loni) světaborné osobní krize, jsme vzdělané, pilné, zaopatřené, plné zdravého "drajvu" a obecně neskonale zábavné a nad věcí. Ano, ano, byl to přesně ten hovor, kdy honíte ego druhému člověku tím, že vlastně nahlas říkáte, co máte rádi na sobě.
Není to zlá věc, takhle občas si uvědomit, jak moc jsem vlastně ráda, že jsem se podvolila, poslechla rodiče a šla dělat něco, co mě sice až tak nebere, ale je to prostě khůl a na úrovni.

Ono co si budem nalhávat - já se podvoluju ráda. Viděli jsme tenhle víkend. Kdy opominu, že poslední dva týdny de facto nedělám nic než že chodím do práce, do školy, píšu (velice sporadicky) bakalářku a po večer chlastám, ten minulý víkend sám o sobě by byl něčím, co dokáže odrovnat morálku, peněženku a játra každé tradiční bosorky, natož pak mě ve stavu celkového krajního vytížení.

Nejdřív začal LH-fašista, že mu prý na mě záleží a na nějakou moji známost že kašle. Ať přijedu do Zábřehu a to okamžitě. Já se vinou všeobecného tlaku a přemíry aktivit odmlčela. Výhružky nahradil tradičním: "Hele, mě na tobě ale vážně záleží, co je s tebou?" Odvětila jsem, že nemám čas, že jsem sedřená jak kůň a nepříjemě nabroušená a nešťastná ve vztahu, do nějž jsem se dostala v podstatě omylem. Úplně otočil - prý ať se neničím, ať mu zavolám, že to vyřešíme. Doteď jsem to neudělala. Bojím se totiž a moc.

No a pak byla Methancity afterparty, kam jsem šla hlavně abych sehnala ty boží plakáty s "Občane, dojídej! Plýtvání potravou je podporování nepřítele!" Jistě, že jsem je tam zapomněla, protože jsem měla na krku nacamraného C, L (C-ho žena) a Ki, takže jsem ještě cestou na můj byt, kde jsme měli všichni čtyři složit hlavu, napsala R (hlavní org Methanu), jestli by mi ty plakáty jakože pohlídal. Vylezlo z něj, že "za úplatu určitě". Říkám si WTF?! A on, prej, že rád holky jako jsem já - ty veselé a excentrické - láme a opanuje. Jááásně. Kruci lidi, proč já mám takový dramatický vliv na vysoký, zadaný kombajňáky?
Mno, R aspoň nakonec nevypadá jako vrah koťátek už od dveří a tak celkově mi nějakým rysem strašně připomíná mého milovaného krutovrihedďáka Isengrima Faoiltiarnu, takže se asi nakonec nebudu bránit. Respektive budu, ale přesně tak, jak dotyčný chce abych se bránila.

Čímž se oklikou dostáváme k primárnímu stěžováníčku celého tohohle výpotku. Moje pilíře, moje posvátná ratiště praporů a piedestaly morálky, padly. S hlasitým zapraštěním a otiskama prstů na krku, se skousnutými rty a naštípanými žebry. Jsou pryč a už mi je nikdy nikdo nevrátí. Takže si říkám - proč nesklátit Isengrima, i když je zadanej - není už vlastně za co bojovat.

Jasně že si obratem dávám facku, ale je to facka slabá a spíše symbolická.

Ono víte co, když se celej život snažíte být za dobráka, pořád o někoho pečujete, léčíte každé druhé a každému druhému nějaké niterné bolístky, nasazujete masky, aby všem okolo bylo dobře ve vaší přítomnosti, půjčujete peníze a kostýmy a svým způsobem a i sebe jako takovou a jediné, co z toho máte, je absolutní vyčerpání, pocit odcizení a samoty a hlavně hromada keců o tom, že jste "až moc hodná" a "trochu tlustá" (což ja vážně jen blbej folklór, nejsem tlustá - 70 kilo na 175 cm je naprosto normální) a prostě akorát na vás někdo furt pindá, tak se prostě stane, že jednou podlehnete. Že podlehnete vábení něčeho, co strašně chcete udělat, ale neděláte to, protože jste přece "dobrej člověk". A dobrý lidi přece špatný činy tak nějak z podstaty věci nedělají, a že vlastně zoufale chcete a potřebujete alespoň sami před sebou být tím dobrým člověkem. Jo, to si říkáte, než se dostanete do situace. Protože v tu onu chvíli - damn! - se ovládnout prostě nedá.

Jo, C, tak se ti to povedlo - zlomils mě, zkazils mě a já si to strašně užila. A ne, nesvádím to na tebe, nesvádím to ani na sebe a ve výsledku ani na to okolí. Nehledám rozhřešení ani trest, to se nenechte mýlit. Prostě se to stalo. Právě při tom pokecu s Terkou jsem si uvědomila, jak falešné a neuváženě dětské pilíře jsem si vlastně vytyčila - a než mě začnete soudit - máte vy vaše pilíře a pravdy založené na realitě, nebo na dětské iluzivní představě vesmíru? V době, kdy jsem neměla žádné zkušenosti v oboru a vlastně žádné reálné zkušenosti obecně, jsem si řekla, že neudělám něco, co jsem si ani neuměla tehdy představit. Pak jsem si to začala představovat, už jen protože to bylo dokonale nedosažitelné - a když jsem tomu byla na dosah? Neodolala jsem. Být totiž tváří v tvář tak velkému svodu, zvláště za okolností výše vytyčených - to je něco zcela jiného, než vymyšlené scénáře - lidi nejsou strojově naprogramovaní, žádné "dobro" a "zlo", ostré hrany, tak jak by vše učeně popsal Geralt.

Lidi chybují, blbnou a nechávají se ovládat. Proč? Nevím. Upřímně? Nezajímá mě to. Tuhle sobotu jsem totiž konečně udělala něco, co jsem sama od sebe - konvence a společnost zahazujíc vzletně v dál - chtěla, navzdory vesmíru si urvala svůj kus flákoty, kterej jsem si kurvadlouho zasloužila. A ne, už to neudělám a ano, svým způsobem se za to nenávidím, ale víte co? Nebolí to ani zdaleka tolik, jako by mělo.
A kdyby nic jiného, můžu si teď aspoň říkat slovutným titulem "Krotitelka Anakond"

Navždy vaše drahá máma a morální vyvrhelnice,
Yaraki

Velaya, aneb prokrastinaci zdar

19. november 2015 at 19:24 | Yaraki |  Malůvky
Děcka, nemám čas. Konec příspěvku.

Moje postava z dračáku. Tečka. Velaya se jmenuje. Chaotic evil, oportunistická fanatička a věrná příznivkyně boha smrti.

That's it.

 


Pohádka o Dark elfech, imigrantech, Kalouskovi a tanečních

17. november 2015 at 3:09 | Yaraki |  Malůvky
Tak jo, děti moje drahé, nadešel zase jednou čas na poctivou samohonitbu.

Včera se ozval C, že ho K (kamarádka) zve na ples tuhle sobotu, kam prý jdu i já (jak mu nakecal kapitán fejsbůk) a jestli teda jdu nebo co jako dělám a jak by šel se mnou, ale přece není tak negentlemanský (říká chlap, co ho vzrušuje škrtit holky v kufru) aby K teď odmítl a pak tam přišel s někým jiným.

Sdělila jsem mu, že buď můžu poklesle a mrzce jet do Zábřehu píchat fašisty na fantasy ples (což bych stejně nedělala, protože jsem ZADANÁ) a nebo že se teda můžu přemoct a zůstat na tuhle tancovačku v Praze - že se prostě rozhodnu podle množství a typu zajímavých lidí (zábavná technická poznámka: už jsem pět let netančila). Načež se C začal vykrucovat, jak vlastně asi nemůže, protože žena a imigranti a Kalousek a takový ty věci, co vám vždycky vpadnou do plánování a že prej ho mám přemluvit, protože by chtěl jít se mnou, ale vzhledem k tomu, že vlastně oficiálně by šel s K, je to tak trochu prdelní (zábavná technická poznámka 2: C netančil už 12 let).

Tak jsem se rozhodla, že vlastně proč ne - proč neinvestovat tři čtyři hoďky života do nějakého toho blýskavého předmětu, jež by C přilákal do Prahy a já tak vlastně měla geniální výmluvu proč nejet do Zábřehu za brečícím LH-fašistou.

No a protože s C hrajeme pathfindery, nemohla jsem pod tíhou poslední session nakreslit nic jiného, než jeho postavu právě z dračáku.

A tady je.


Kulis (tj. té nápadně prsaté bloncky) si nevšímejte, protože to rozhodně nejsem já. A tyhle věci mě vůbec nerajcujou. Nemluvě o tom, že C je v reálu člověk, ne drow.

A sláva článku s nejvíc závorkami v mojí osobní historii. Laťky je třeba překonávat. Tak.

Howgh a žijte blaze... nebo přinejmenší lépe než já.

Kapitánův deník, den bez mrtvých koňů ale za to s tradiční přemírou chlapů a Aštar Šeranských bullshitů

6. november 2015 at 13:02 | Yaraki |  Kapitánův Deník
Existuje taková jedna teorie.

Že prej nedokážu píchat chlapa, co nemá stejný oči jako já, protože když se na něj u toho koukám, musím vidět svoje oči - musím mít opisem řečeno pocit, že souložím sebe. Level narcismu over 9000.

Včera mě Fal zjebal, že prej sem děsná a opilá a divná a ničemu nerozumím a tak obecně jsem jenom takovej macatej kousek podčlověka. Sitri tvrdí, že je to tím, že mě má rád a ví, že jsem zadaná. Teda je to trochu pochybná teorie, nebudem si lhát, ale když to Sitri říká s tím jejím tradičním zápalem, jakým popisuje většinou pouze gerontské choroby a způsoby uhnívání nohou a podobně, vyvracet jí to nebudu. Tak dobrá kámoška jsem.

A na mě má dobrej vliv. Tak třeba neberu drogy a mnohem míň kouřím. Šíšu třeba. Něco se se mnou děje. Jen to asi není nic dobrýho. Primárně protože si připadám nejvíc zmatená a zapikaná za poslední rok.

Valí se na mě tuny práce na Akademii věd, škola, zakázky na grafiku k Azerothu a do toho chlapi. Yarakí specialitka - a to jsem myslela, že už jsem z toho vyrostla nadobro. Tak ne. Zase se v tom plácám. C, A a Ser Clegane. So it begins, the great shitstorm of our age.

Abych to vzala popořádku asi nejepičtějším počinem od mého pseudozadání byl LARP Methancity na motivy 1984 od Orwella. Totální kruťárna, o které se za chladných zimních večerů pějí ustrašené písně kolem legionářských ohňů. Hra tak drsná, že vám sroluje ponožky do ponožek a předkožku až pod obočí. A já tam jela za občanku první kategorie místo C-ho ženy. Jasně, že mě ten vocas ještě s B (další kámoš, shodou humoristických okolností vypadá dost jako C) musel pekelsky vydusit a zmučánkovat a totálně mě potopit až do druhé kategorie - ještě, že jsme jako ta nadřazená první kategorie byla vážně zlatíčko a lidi ve svém výzkumném týmu si hýčkala, protože jinak by mě posléze sežrali za živa. Ale stálo to za to - hru jsem si dík těm dvěma vážně prošla až na dřeň. Ale to nadšení v C-ho očích - ten plamínek vítězství a radosti z pokoření druhého člověka, to nezapomenu asi nikdy - jako by nestačila nechutná nutrisója a ulička hanby (musíš projít dvojstupem 100 lidí, co na tebe sborem řvou "nečistá!" a "mutantka!" a mlátí tě obuškama. So lovely, very friendly atmosphere.) C si prostě jako správný úředníček došlápl na moje papíry a i přestože mě bránila ideopolicie a hlavní vědkyně, jíž jsem dělala zástupkyni, a klinika a prostě v zásadě celej vesmír v čele s Ministrem Mentorem, skončila jsem totálně zlikvidovaná, zdekompenzovaná a vymazaná z historie. Jo, tohle mi udělal můj nejmilejší pán a vládce C.

Nad vodou mě vlastně držel jen starej dobrej strejda Katcher (představit si ho lze nejlépe asi jako toho starého orangutana v Planetě opic), Honza s Ki a taky to, že vůči fyzickému týrání jsem poměrně dost odolná od základky. A psychická klatba? No tu rozchodím a) protože jsem prostě boží a b) protože jsem C-mu nemohla udělat tu radost a vážně se zhroutit jako někteří ostatní, co to letos prostě neustáli. Já to dala, ale bylo to vážně na hraně - zase o to víc na to teď můžu být hrdá.

Tak a teď k tomu, co vás určitě zajímá víc než moje nepokrytá samohana. Methancity afterparty. Dojedem tam, paříme s Deusnem, Honzou, Ki, Š (další kámoš) a... C. V přestávkách mezi psaním A se s C pošťuchujem, jak je naším výsostným zvykem a kecáme anglicky a tak vůbec, prostě pohodička. A najednou koukáme - Ki je krystalicky na mrdku. Tak jsme ji donesli do patra a po haldě peripetií jakž takž uložili. Honza povídá že už taky půjde spát a my tím pádem s tím vocasem kardinálním osiříme. To jsem ještě netušila, co si na mě chystá na hru, takže jsem se snažila být hodná. Hahá, Yaraki, ty se nikdy nepoučíš.
Problém je, že moje dobrota a nevinnost a snaha být milá je pro C jak rudej hadr, co ho vždycky vybičuje k brutálnímu násilí. Opominu-li, že mi vyrval polovinu veškeré pokrývky hlavy a párkrát se mnou praštil o zeď takovým stylem, že mi zvonilo v uších, se mu podařilo mě přidusit až jsem na pár vteřin ztratila cit v prstech na nohou. Dat Sebastian style...

Ráno ale vstanem jakože nic, proběhnou ty tři dny a dvě noci hry a najíždí afterparty. C se mi snad dvě hodiny v kuse omlouval, že se bál, jestli to s tím herním nátlakem nepřehnali, že mu na mě záleží a respektuje mě a kdesi cosi a kdoví jak jsem slušná a krásná a hodná a milá, obětavá samička a tak vůbec že mě má rád nejmíň tolik, co já jeho. Jasně, že jsme skončili v jeho autě - a ne, nepíchali jsme jestli se na to ptáte - moje kontroverzní sebekázeň opět nestydatě zakročila a my se nakonec jen tak... otlapkávali. Teda pokud za otlapkávání počítáte, když vás chlap škrtí, protože místo Ministru Mentorovi provoláváte slávu Císaři Kormidelníkovi. Jo, jsem divná holka s divnejma sklonama a ještě divnější zálibou v roleplayi.
Ale nikdy jsem nezažila nic víc vzrušujícího než ten afterparty večer. Tak. A je to v píči.

Další týden (tj tenhle) probíhal stereotypicky a monotónně, krom občasného vysedávání v Liliovce a permanentní nálože rešerší, co musím dodělat do práce. A o mě pečuje a vaří mi a já místo, abych pracovala na svém zamilování se, myslím na C a na to, jaká jsem zkurvená píča že se s ním vůbec bavím. Včera jsme spolu byli na střelnici a pak se projít v Divoký Šárce a bylo to prostě too much na moje křehoučký srdíčko a kytičkovej idealismus. Nesnesu fakt, že C není a nikdy nebude můj a všema těma psaníčkama a procházkama se jen a jen propadám hloub a hloub do prdele. Nesnesu sebe, protože - přestože ho fyzicky nepodvádím a nepodvedla bych - nemiluju A, ale pořád mi na něm záleží a jsem si jistá, že tohle celé nemůže skončit jinak než průserem. A ze všeho nejvíc nesnesu fakt, že vše ještě komplikuji Honzou, kterého znám z GoTka jako jednoho z Cleganů, docela se mi líbí, má super zázemí a tenhle víkend má přijet a já, nebýt zadaná, bych to s ním děsně ráda zkusila.

Do toho jsme se včera ožrali (páč Sitri dala zkoušku) a usmířili se slavnostně s Bellem, neb jsem jim konečně od plic řekla, jak mě někdy serou. Ve výsledku nám bylo fakt hezky a kradli jsme Rílovi jogurty z lednice a pak jeli za A na noční šichtu, což byl vážně nápad roku, páč ten kluk ušatá je na mě teď naštvanej. Nebo spíš není, ale já jsem na sebe naštvaná, takže mu to furt cpu a teď sedím v labu a pláču nad chromatogramem, co víc než chromatogram připomíná obočí Tvojí báby a je to celý zamotaný, zmatený, divný a zavrženíhodný. Myslím jako moje existence.

Vesmír a Jsoucno se sborově hroutí do třetího kruhu pekla, kde dlí navěky cizoložníci a nerozhodné, pragmatické lhářky.

A když jsme si tak hezky navykli zakončovat písničkami - celej den mi hraje v hlavě:

"Jste rána střelná
a její ozvěna z níž mrazí,
jste příliš věrná
a mě věrnost schází.

Nino, vy žijete,
já jen popisuji,
tak prosím přijměte,
že už Vás nemiluji."

O samičkách, aneb ženský jsou stejně semeništěm veškerého zla. Teda hned po veganech.

5. november 2015 at 14:26 | Yaraki |  Výlevy a světonenávistný rage
Jo, nebude se to zkraje zdát, ale je to článek o zvláštní lidské zálibě - touze odlišovat se.

Tuhle jsme to řešili se Švédem. Ženský. Jak pomrkávaj, jak se tvářej. Jo jo, to my děláváme.
Využíváme všech těch macatých a placatých rysů na svých tělech, svítivých očí a předlouhých kadeří, abychom zmátly nešťastné samečky a zavlekly je do chomoutu. A co hůř - někdy nám snad ani nejde o ten chomout, ale chceme si prostě jen tak pohrát - jako kočka s myší, gepard když učí mladé na malé gazelce.

Jo, malé gazelky, pánové, nic víc v našich očích nejste. Na druhou stranu - nebudem si tu lhát, jsme na blogu, že - ono je to povětšinou hrozně snadné, takhle s vámi mávat.

Anyways - prostě jsme zabředli do tématu "ženy, které manipulují muži". A já si uvědomila, jak strašně snadné je přistoupit na svou archetypální roli a chovat se jako žena. Ladně se nést, trochu lépe se oblíkat, malovat se, mazat tunou krémů, pečovat o sebe, občas se nechat pozvat na večeři, tančit a zpívat, zajímat se o umění a literaturu, v sedě dávat nohu přes nohu, stehna decentně přitisklá k sobě a pak taky všechny ty lodičky, kabelčičky, zapletené copy, skousávaní smyslně tmavých rtů, smířlivý a laskavý úsměv, objetí kolem krku, mrkání, dotýkání se vlastního krku, upravená manikůra a tisíc dalších věcí tohoto ražení, které snad už netřeba zmiňovat.

Prostě popustit uzdu svému ženství, o to jde. A ne, vážně tentokrát nemluvím o tom být reálně KRÁSNÁ. Stačí se tak tvářit, stačí umět tu ženskost ve vhodných okamžicích věrohodně zahrát. Dat Yaraki style.

V logické návaznosti na tohle téma jsme se posléze posunuli k další skutečnosti - té, kvůli níž jsem se uvolila sepsat tenhle požehnaný článek a zase trochu zahejtit vesmír, neboť mi ji blog jedním z článků týdne nepředloženě připomněl.

Jakási kočka v onom článku psala, jak je největší odvahou ze strany chlapa pozvat ji na rande, protože se tam - stručně řečeno - chová jako nevycválaný prase. Skoro až chlapsky. A já si uvědomila, že vlastně znám pár takových holek a ihned jsem je jako správná samohoňka a kritička podrobila důkladnému zkoumání.

A došla jsem k jasnému závěru - holky, co se nechovají jako holky, jsou největšími zbabělci.

*pauza pro vrhání kamení a urvaných rodidel*

Nebojte, hned vysvětlím. Nejprve si ale definujme onu mužatku - na rozdíl od výše uvedeného, jedná se zpravidla o slečnu, která většinu času tráví podkopáváním vlastní ženskosti a žen obecně. Buduje si osobnost a pověst na základě toho, že nedělá nic ani vzdáleně dámského, ba naopak, zabývá se činnostmi vyloženě chlapáckými jako je krkání, ožírání se a nepečování o zevnějšek. Často je uvedená trojice následována též samozřejmou láskou k videohrám, zbraním a becherovce. Taková mužatka se často potácí na hranici "nenávidím ostatní ženy protože jsou to svině a povrchní krávy, co tráví svůj čas v obchoďácích" a "panebože všichni jste hrozní, protože mě nechcete".

Překvápko dne.

Člověk popírající svou přirozenost, svůj biologiocký archetyp, se najednou diví, že jej skupina nepřijímá, ba co víc, že ho až nemá ráda. Záhada hadra.

Když jsem se nad tím zamyslela podrobněji, uvědomila jsem si, že krom tohohle mužáctví na těchto holkách vlastně vůbec nic není. Nevím o žádném koníčku, jímž by se zabývali, neznám žádnou jejich specialitu. Nevybaví se mi pod jejich jménem nic jiného, než že "nejsou a NECHTĚJÍ BÝT holky". Prostě si jako svou zálibu vybrali zrovna tohle podivné, abiologické vyčuhování z davu.

A to je právě ten onen kámen úrazu - nenapadá je, čím vyniknout a bojí se, že by úplně zmizely v propadlišti dějin, tak se o výjimečnost pokouší skrze popírání své biologické podstaty. A to prostě není správné. Mají strach, že jako ženy by neuspěly, takže raději rovnou prchnou a vystaví na tomhle velkolepém útěku svou osobnost. Opisem řečeno - myslí, že chlapa, obdiv a pozornost uloví skrz to, že budou taky chlap.

Memh.

Přitom je tak snadné být holka, ale zároveň být normální. Nemusíte přece řešit JEN hadry a chodit jen na kafíčka, trávit ráno hodinu před zrcadlem a googlit každý módní trend. Vždyť stačí ráno si pořádně rozčesat vlasy, pravidelně se mýt, alespoň základně o sebe pečovat a upravovat se a občas na sebe hodit něco jiného než kecky a lacláče. A hlavně to neřešit. Nevymezovat se ve společnosti ani jako samička, ale ani jako sameček. Prostě přijmout to, že jsem holka, ale nehrotit ten fakt. Být kamarádka a gamerka a fantazačka a pařanka - ale taková, aby se na ni dalo koukat, aby nebylo třeba pohled na ní a hlavně její vystupování jakkoliv řešit, protože je prostě běžné a příjemné.
Mno a abych trochu zachovala dekorum a vlastní osobnost, nelze než uzavřít tento výpotek mým oblíbeným verše písně Brazílie od Kachny a Zodiaka: "…Srdcem děvka, duší bříza, na prdeli znamení…"



Technická pro ty, jež nepochopili o čem jsem psala: jde právě o to, dělat co vás baví a zbytečně se nevyhraňovat - nebýt ani barbie, ani chlapák. Je to ten extremismus, co mi vadí. Můžete o sebe pečovat a zároveň chodit pařit a hrát DOTU a dle mého to bude ideální.
A ne, nemyslím, že by všichni chlapi byli špinaví prasáci, jen si myslím, že u holky působí "mužáctví" jako špinavé prasáctví

Tak jo, ještě jednou. Milé děti, zkusily byste si prosím doopravdy přečíst ten článek a zamyslet se nad ním, ještě než začnete "genderově správně" rageovat a pindat jaké su ďáblovo sémě? Díky, díky vám všem.
Ve článku nezmiňuji nic o pohrdání transgendery, o nesnášení žen, co si připadají jako muži, a pokud vám můj názor připadá povrchní, protože vidím jen "chlapy a ženský" tak jste, opakuji, nečetli článek pořádně. Jediné, co tu podrobuji kritice, jsou holky, které dělají přesně to, z čeho mě nyní obviňujete - rozdělují lidstvo na chlapi a ženský, přičemž ženy jsou podle nich JEN A BEZ VÝJIMKY hloupé kačeny zajímající se o módu. Proto - místo aby se chovaly normálně a neřešily to - začnou se vymezovat a bourat tenhle svůj vlastní stereotyp tím, že se chovají jako chlapi. Ne proto, že by reálně byly nějak transgenderové, ale protože prostě chtějí být kůl a neuvědomují si, že člověk může být i kůl holka - neřešící jen hadry.

Tak a nyní vzhůru, nenávisti fůru, sypte to na mě.

From Dusk Till Dawn, serial - Recenze

26. october 2015 at 21:04 | Yaraki |  Seriálové, anime a komixové recenze
"Vypadáš trochu jako Bruce Lee."
"Protože jsem asiat?"
"Ne, protože vypadáš trochu jako Bruce Lee."


Sem se zas jednou zamilovalo. Jo, je to psychopat. Jo, jasně, že má super sexy bratra drsného klaďáka/bankovního lupiče, kterého milují všechny ROZUMNÉ holčičky. A že ten můj oblíbenec slyší hlasy? Ale prosím vás, aspoň si budem mít o čem povídat... teda předtím než mě vykuchá a vydloubne mi oči.

... jako by se dalo od seriálu na motivy starého Rodriguez/Tarantino filmu o upírech čekat něco jiného než skvělou hudbu, sexy chlapy, vyšperkované dialogy, hektolitry krve a stovky mrtvých bitchez.



Kapitánův deník, den dvoutisícítřístýpadesátýosmý, aneb Mrtvý bod

26. october 2015 at 17:47 | Yaraki |  Kapitánův Deník
Není větší prudy, nežli když dorazíte po letech na blog.cz a vyskočí na vás "být nezadaná má tolik výhod". Já už totiž asi jakože nejspíš nejsem nezadaná. Heh.

Abych dodržela dekórum, zřejmě nastal čas říct sbohem svobodě. Měj sa, kemo, bylo nám spolu hezky.

LH fašisti pláčou. Krnovák pláče. Elf pláče. Já pláču taky. Jenom A, ten čurák, jeví až animální znaky nadšení a radosti.
Známe se poměrně krátce na to, že je pillirionskej. Jo, přesně tak - přes Terku ho znám. Poprvé jsme se viděli na Faustovi, té rockopeře, a pak pařili do rána. A potom mě to prostě tak nějak táhlo do liliovky, kde byla Terka a J a Elf... no a A. Byla s ním sranda, docela se mi líbil a já pozvolna zjišťovala, že je to nesmírně schopnej, obětavej a super chlap. Highlander z Třebíče. Yajks.

Jako z pohádky.

Škoda jen, že já se cítím tak nějak nepohádkově.

Abych vám věnovala hlubší vhled do svých niterných bolístek a mohla si následně vyžádat onu dramatickou radu "jestli říkat svobodě sbohem" - tenhle víkend byla grandiózní pogothicová party. Jo, jako by to nemluvilo za vše. Pár hodin předtím, ještě před začátkem oslavy mamčiných narozenin s celou mojí požehnanou famílií, jsme se šíleně zhádali. S tátou samozřejmě. Víte co - člověka i vytočí, když dva měsíce není doma, chodí do školy a do práce a mluví čtyřma jazykama a do toho je členem akademie věd a prostě veskrz dělá co může aby byl za posvátnýho potomka Nilu a pak se teda slavnostně vrátí a sedne si takhle za rodinou do obýváku (aby byl jakože s nima), na klíně barva na textil a dodělává si na vestu červený stranický proužek správného svazáka na Methancity LARP. A přesně tahle jedna činnost vyvolá v mém otci vulkanický rage, že jsem prej bordelář a blbá kráva a k ničemu a všechno zašpiním a na všechny kašlu a jsem nejhorší dáblovo sémě a avada kedavra široko daleko.
No a teď si to spojte - zoufalá, zmatená, nešťastná Yaraki, co se právě dohádala s otcem prchne na party, kde je strašně moc kamarádů, co ji zvou na panáky. Ano, přátelé, ožrala jsem se s M a C jak to prase.

D (přízrak z dávných časů) mi vyprávěl, že kdybych nebyla jeho nejlepší kamarádka, vysouložil by ze mě duši. J mi ZASE šahal na zadek a G (věčně osamělý sameček) jsem musela otevřeně (a opile) vpálit do ksichtu, že je nadržený, polodementní, lobotomovaný prase a že když bude o holkách mluvit jako o kurvách, budou se k němu jako kurvy chovat. C jsem (omylem) kopla kam slunce nesvítí (zasloužil si to), načež mi zkroutil zápěstí a já mu zcela otevřeně (opilecky) šeptla do ucha, jestli by byl tak nesmírně laskav a nedělal to, protože mě to vzrušuje. Na to můj pán a vládce odvětil jen to, ať mu pro změnu já nesděluji tuhle skutečnost, neboť má doma ty krásný důtky, který nemá na koho použít a že ho tohle info taky trochu... jak to říct kulantně... tlačí na srdci. Jo a do toho všeho tam byl jeden jedinej člověk, co mi celou dobu říkal "drobku" a co mě sbíral ze země a vezl domů a s kým jsem se ve výsledku chovala nejvíc. Jo, A.

Ten A, co se spolu v poslední době nějak podezřele moc bavíme.

Netřeba asi zmínit, že málem přizabil M a taky že se na mě zlobil, že si své smutky vybíjím kurtizáněním. A já mu řekla: "Tak se nezlob, A, vždyť víš, jak mi na tobě záleží."
A on povídá: "ženská, musí ti to člověk vážně dát písemně, že seš jeho a chodíš s ním?"
A mě došlo, že to tak asi fakt je... že jsem asi prostě zadaná s Abbém.

Kundašpinavá tohle je prostě divný.

Odmítám to tak brát. Já nechci být zadaná, jsem po letech šťastná takhle. Když si dělám co chci a kdy chci, sama si organizuji život. Ne, nejde mi o to nezávazně píchat s Vesmírem. Srát na sex, sex je pro děcka. Já jen... nechci být zase na vodítku - jakkoliv dobrovolném. Nechci být omezována a omezovat se. Zrovna já se svýma "trusty issues", holka neschopná důvěry ani ve svou nejlepší kamarádku. Jsem divnej, poměrně dost rozbitej člověk, kterej našel štěstí v pocitu krátkodobé lásky. Přesně té lásky, jež vám dává skupina mírně připitých kamarádů, když s nima po večerech paříte. Odvykla jsem si večer volat milému, odvykla jsem pravidelné souloži. Odvykla jsem si chodit doma namalovaná a schraňovat víkendy pro nějakého samečka.

Nevím, jestli dokážu dát sbohem svému způsobu vystupování - onomu lehkému flirtu a občasnému pošťuchování. Nevím, jestli chci dát sbohem klidu, který mám doma když nemusím vysvětlovat nic o svém partnerském životě.

Nevěřím ve vztahy obecně - společnost vychovává, my se vychováváme - jako jednotlivci, ne jako partneři.

A jo, je to celý divný a hloupý a zbytečný a sobecký.

Ale lhát ještě sobě? To už bych asi nedala.


No, mám-li citovat milovaný film mého dětství Dračí srdce - uvízla jsem na mrtvém bodě. Chci být s A, co mi říká drobku a umí dělat saké a stará se o mě a není nějakej rozněžnělej idiot, ale zároveň žádná svině. Je to prostě skvělej, normální chlap. Jenže.... prostě si na seriózní vztah nepřipadám dost "zralá".

Chci být s A a trávit s ním čas, ale nechci být zadaná.

Tak.

Co mám dělat?

Díky, Ticho, seš kámoš.

Vosa a žihadlo - Kapitola první: Tma a tma nějvětší

16. october 2015 at 21:40 | Yaraki |  Jednorázovky/básničky
Pamatujete na Vosu a Žihadlo?

Ne, co? Ještě abyste pamatovali - vždyť je to jeden z nejstarších reliktů našeho klanu. Přiběhy sesbírané za všechna ta naše slavná dětská léta, vyprávěné třemi dětmi z hospody. Weird-ass shit.

Jop, takže tak. Právě teď sedíme na session Pathfindera s celou epic grupou v liliovce, takže nějak není čas ni chuť se vykecávati... ale nevydat to, asi bych se za sebe zastyděla. Koneckonců když už jsem to dala po letech do kupy, budiž tomu přána aspoň špetka internetové (ne)slávy.

Kdo pochopí, o čem to je a cože se tam vlastně stalo, dostane ode mě imaginární čokoládičku. A bombónek. A jehňátko.




Hromádka swegu aneb jak jsem jela na Erinor

15. october 2015 at 0:01 | Yaraki |  Jednorázovky/básničky
"...fflach o mellt
i mewn i'r gwyll
mynd cri crëyr..."

Docela ráda žiju s těma svejma kokotama na bytě. Jakože fakt.
Teď jsme právě dohráli Dračák, o Rílově skvělé večeři po totálně vyčerpávajícím dni v laborce ani nemluvě. Jó je to bombový. Do toho trávím velkou část večerů v čajce s minule zmíněnou bandou, o víkendu jedu zastanovat na Erinor a v pátek jdu na pathfindera. Víte jak si připadám? Jako jedna zkurvená část komunity.

Hvězdičky kytičky.

Jo a ti naši krutozlí, dechberoucně nebezpeční a odstrašující paladini mi právě přísahají věrnost jakožto princezně Deathyské. To chceš... A tak si říkám vrámci náladičky jsem se rozhodla vrhnout sem jakousi úvodku, hint story pro moji postavu na Erinor.

Tak a máte to, kikoti.




Where to go next