All the Lonely people - Kapitola 2: Utopená holka

26. december 2014 at 21:17 | Yaraki |  Dílovky
Takhle to dopadá, když se člověk snaží dělat věci pořádně.
Galeje, inferno, oblivion... třikrát si přehrát všechny ty šílené dějové linky. Vymyslet reálie a doladit slabiny. Vybalancovat silná místa. Zalátat díry. Zaplácnout mouchy. Doladit detaily... a pak to celé zapomenout.

Boha jeho! Jestli mě ještě někdy napadne podstoupit dobrovolně tyhle peripetie, dávám vám všem svaté právo mě v průběhu aktivity ubít mořskou okurkou. Nebo obřím dildem, to vyjde na stejno. Okurky vítězí kontumačně.

Ale což, je to tu, příběh v hlavě více méně ucelený a hlavně první kapitola na světě. Takže hlasitě zajuchejte, děti, a koukejte mě na závěr pořádně zhejtovat.



Název celého výpotku: All the Lonely people, PROLOG zde, obecné PREQUEL kecy zde
Kapitola: The Drowned girl/Utopená holka
Počet kapitol: v tuto chvíli neznámý
Délka: 8 tradičních 11-tkových stran
Žánr: fantasy/detektivka/duchařina/"školní" tématika/současný svět
Bonus: vzhledem k tomu, že imaginární čokoládička zatím nebyla vydána (a já se rozhodla dbát o svou štíhlou linii), vyhlašuji nové kolo "Soutěže o imaginární čokoládičku" - vítězem budiž ten, kdo mi pošle do commentů odkaz s obrázkem nejvíc strhujícího pairingu vůbec
.

.
"Už vidím ty titulky. Američanka zavražděna za zvláštních okolností. Co budeme, kurva, dělat?!" Vztekala se Rusovlasá žena a zírala bezradně do krajiny. Nic příhodného. Jen pár stromků, několik kamenů na kopci vzdáleném snad půl míle, ale jinak pusté lány vysoké trávy - žádná řeka, žádná jeskyně. Byla to bezútěšná situace - v kufru mrtvá holka, auto s motorem, který vydával jen dávivé zvuky a chrlil oblaka dýmu.
"To je tvým pitomým starým autem… od čeho jsi čaroděj, když si neumíš nic přičarovat!" křikla na svého společníka.
"Ticho! Přemýšlím…," odsekl nevrle a napůl sedíc na kapotě si opřel hlavu do dlaní. "Spálíme ji," řekl pak.
"Jasně, ať každej tu vatru vidí! Protože tady jsme v Aljašský pustině, nebo spíš v Antarktidě, kde nás rozhodně nikdo nedopátrá po několikametrovém sloupci dýmu, natož aby tu pak našli ohořelý tělo s perfektním otiskem zubů!"
"Zamaskujeme to deštěm…," pokračoval.
"Víš co mě stojí déšť? Myslíš si, že budu tak blbá, vyšťavím se ti tu nějakým veselým počasím, abys mě pak nechal v bezvědomí policajtům?" rozkřikla se na něj: "aby mě našli se spálenou mrtvolou?"
"Buď zticha, Sineád, přemýšlím."
"Ne, ty jen kecáš nesmysly, hledáš způsob jak se z toho vyvlíknout! Ale kde bys beze mě byl? Starej Winters by ti natrhl řiť, kdybych mu neshodila Bariéru na baráku! Nemluvě o tom, že teď na nás může povolat Konkláve!"
"Sklapni!" Zasyčel a vlepil jí facku. Trhla hlavou a zatnula zuby: "jsi pitomec a mě to bude stát krk. Měli jsme si nejdřív pojistit i toho mladýho a…"
"To už je teď jedno, co jsme měli dělat. Musíme vyřešit tenhle problém," ukázal na pootevřený kufr auta. Sineád se znovu rozhlédla po okolí. Postrádala sice skrýše, zato byla plná různého polního ptactva a zajíců. Chvíli si prohlížela obzor. Ranní slunce tam odhalilo malého hnědého hranostaje, jak s nadšením očichává kamený útvar uprostřed pole.
"Mám nápad. Možná…," řekla do prázdna.
"Zase nějakej zvířátkovej?" poznamenal uštěpačně když viděl kam kouká.
"Polib si…," odvětila nakvašeně, přestože mu nemohla upřít, že to byla nejmíň z poloviny pravda. Měla zvířátkovej nápad. Otočila se na patě a na chvíli zmizela v autě, odkud vynesla batoh, ten položila kus od auta a začala z něj dolovat velkou odřenou knihu.
"Hranostaj je v zimě bílý, v létě hnědý. Trvá to jen chvíli, ale pokud ho zahlédneš jen hnědého, v zimě bys ho nepoznal, tak moc se změní."
"Nech si ty přednášky," zavrtěl Sebastian znechuceně hlavou.
"Jinými slovy existuje Kruh Proměny. Taky se mu říká Zimní kruh. Na určitý čas se přeměníš v někoho jiného. Pokud ho zabiješ a rituál provedeš s reálným tělem, můžeš si dokonce jeho podobu nechat… napořád."
"A to tě jako napadlo až teď?"
"No, není to tak jednoduchý… stejně se budem muset zbavit těla, to nezmizí. A jeden z nás se bude muset proměnit v ní," kývla Sineád směrem ke kufru: "a nejde zrovna o kletbu, která by šla zvrátit lusknutím prstu."
"Pořád nevidím ten problém." Rozpřáhl vesele náruč a usmál se na ni. Oběma bylo jasné co má na mysli.
"Problém je, že já nechci navěky vypadat jako nějaká vyžilá wannabe prostitutka z rebelující kolonie."
"Bože, to mě tak moc trápí," teatrálně si přitiskl dlaň na srdce: "když nenajdeme starého Winterse, jako že nenajdeme, nejen že já nebudu mít jeho moc, ale vycvičí navíc svého vnuka a budou nás štvát jako zvěř, protože jsme jí…"
"Protožes jí ty zabil," opravila ho Sineád.
"Když si bude myslet, že je živá, vrátí se sám a my budeme mít šanci jeho a toho malého Stevena sejmout a vybrat mu sejf. Nikdo nic nepozná, jen někde najdou tělo neznámé zrzavé tulačky…"
"No dovol!" ohradila se.
"Tím jsem chtěl naznačit, že ti… tedy že jí trochu pocucháme fasádu než ji někam zakopem." Dal se Sebastian do vysvětlování. "Jak dlouho ti bude trvat připravit Kruh?"
"Hodinu, možná dvě. Ale věci tu na to mám, není to zas tak odlišné od Kruhu převzetí moci… jen prostě…"
"Prostě co?"
"Kvůli tvojí triviální chybě budu vypadat jako někdo, kdo nejsem…"
"Ano to budeš. Stane se z tebe holka se zářnou budoucností, panstvím a stipendiem na univerzitě." Tvářil se jako by to byl ten nejúžasnější možný osud. Sineád se ale tak skvělý nezdál. Bála se, že přijde o pocit, který mívala ještě jako malá, kdykoli se podívala do stojaté vody. Jako by v zrcadle viděla svojí mámu.
"Fíha, ty máš o mým současným životě teda super vysoký mínění… a vůbec, nechce se mi chodit do školy…," řekla pak, přestože to ji trápilo že všeho nejmíň.
"Ale notak, je to jen na chvíli. Starý pán si teď někde líže rány a až se dá dohromady, vrátí se domů aby osvětlil vnoučatům jejich "kouzelnou" budoucnost. A i kdyby ne - stačí mi jen jedna taková dávka moci, jen jeden z Wintersů, a otevřu Pečet - chápej - budem nesmrtelný, Sin. Neomezená moc a svoboda, to nás čeká." chytil ji kolem pasu a přivinul k sobě. Sineád slyšela jeho stálý, neměnný tep. Dospěla k závěru, že se nezrychluje ani tehdy, když spolu souloží. Divila by se, kdyby slavný Sebastian Solja kdy vůbec něco cítil, že by ho snad něco dokázalo rozrušit. Snad krom nekonečné lásky k sobě samotnému.
"Pusť mě, studíš," odstrčila ho. Nebyl to Sebastian, co ji drželo na téhle cestě, ale právě ona svoboda, to bezpečí plynoucí z nekonečné síly. Už se nikdy nebude bát, už nikdy nebude vydána nikomu na pospas.
"Odkud tě znal?"
"Winters?"
"Ne asi, Ježíš Kristus. Jistěže Winters." Sebastian místo odpovědi otevřel kufr a vytáhl z něj bezvládné tělo.
"Kam vám mám to potrubí složit, paninko?" nadhodil v žertu. Věnovala mu naprosto pohrdlivý výraz a pak řekla: "jestli ze mě má být americká školačka, řekni mi, odkud tě znal."
"Zabil jsem jeho dceru," prohlásil nevzrušeně a tělo položil: "záleží na tom?"
"Máš její moc?"
"Ne. Tehdy jsem tě ještě neznal, bylo pro mě těžší sebrat sílu někomu tak mocnému jako jsou Wintersové."
Usmála se a začala z kufru vyskládávat různé karafy, lahvičky a skříňky. "Lepší výraz by byl "nemožné". Na to nezapomínej. Beze mě bys byl pořád ještě tuctovým čarodějem v nějaké zaplivané knajpě na severu."
"Zase si tak nefandi, nejsi jediná druidka na světě."
"To možná nejsem, ale rozhodně mi nemůžeš upřít jiné prvenství. Jsem jediná živá druidka vypovězená z Kruhu."

---

Ta zpráva prolétla snad všemi významnými plátky v celém kraji. Každé druhé noviny hlásaly něco ve smyslu "Unesená Američanka skončila v řece", popřípadě "Dědička panství Wildwoods zřejmě přežije vlastní smrt".

"Budou to dvě libry, pane."
"Tady to máte," podal Steven Winters dvě mince prodavači na zastávce v Llandovery: "a děkuji."
Když otevřel plátek, nečekalo ho nic pěkného. Tučným písmem bylo na titulní straně napsáno: Polomrtvá osmnáctiletá dívka nalezena v pátek 28. července na břehu řeky Severn. Dle vyšetřujícího důstojníka se pravděpodobně stala obětí únosu, když dorazila do Británie převzít dědictví po svém prastrýci lordu Darianu Simonu Wintersovi, majiteli panství Wildwoods, Llandovery, severní Wales. Krom ní je pohřešován i samotný lord Winters, jehož se ale doposud bohužel nepodařilo najít. Pátrání ovšem urputně pokračuje. Policie dle našich zdrojů nevylučuje, že by se mohlo jednat i o nájemnou vraždu.
Steven se zamračil na zašlý recyklovaný papír. Byly to tři dny, kdy za záhadných okolností zmizeli jeho jediní dva příbuzní a on neměl ani sebemenší ponětí proč nebo snad jak se to stalo. U výslechu řekl policii, že slíbil dědečkovi, že se u něj zastaví, až se bude s kamarády vracet z místní zábavy, což také učinil. Co už ale Steven zapřel byl fakt, že ho k panskému domu netáhla ani tak povinnost, jako spíš nutnost. Ten večer se mu stalo něco neznámého a nečekaného. Na chvilku měl, patrně vinou alkoholu, pocit, že nevidí ani na krok, že se brodí černočernou tmou až k malému jezírku, zářivému kruhu vody uprostřed ničeho. Zdálo se mu, jak jezírko nejprve obchází a pak do něj ze zvědavosti strká ruku. Záblesk a sloup omračujícího světla. Probral se na parketu, obklopen několika kamarády, válel se po zemi a dívka s níž do té chvíle tančil se mínila usmát k smrti.
Všem řekl, že se mu prostě zamotala hlava. Popravdě řekl to i sám sobě, neboť si to jinak vysvětlit nedokázal. Horší bylo, že krátce na to se dostavilo nutkání nalézt dědečka. Byl překvapen tím vnitřním pudem, neboť si do té chvíle myslel, že se na něj opravdu zlobí. Vzal partu přátel a když dorazili na panství - v té chvíli se opět obě linie, oficiální i ta "s jezírkem", spojovaly - našli prázdný dům a modrý chrysler řízený neznámým mužem odvážel jeho bezvědomou sestřenici.
Dnes se jí chystal navštívit v nemocnici. Jediné, co o ní věděl byl fakt, že je z Ameriky, blondýna po matce, kterou viděl na fotkách na panství, a že stejně jako on neměla se starým pánem pražádný vztah.
Složil noviny do batohu a po nástupu do autobusu směr "Nemocnice u svatého Derbyho" ještě spěšně napsal Calebu Hitchovi, že se sejdou večer v jejich oblíbené hospodě.
Ani během jízdy se nezbavil pocitu, že je něco špatně. Nebyl si ale jistý, jestli se cítí divně protože nijak nepostrádá vlastního dědečka, nebo protože má jednoduše trému ze setkání s onou neznámou unesenou. Zároveň s tím byl pořád ještě zaskočen slovy notáře - sdělil mu obsah závěti, dle které pokud se potvrdí úmrtí lorda Dariana, stane se on, Steven Thomas Winters, dědicem titulu, přesné poloviny všech pozemků i samotného panského domu. Nedovedl si to představit, zvláště protože na panství nikdy pořádně nebyl. Vyměnit zašlý byt v poschodí sídlištního domu by ale v zásadě nemuselo být tak špatné, přesvědčoval sám sebe.

Z úvah ho vytrhl povědomý hluk na jedné zastávce. Drobná dívenka zápasila s obrovským irským vlkodavem. Pes se mínil zbláznit, nejprve zběsile štěkal na přijíždějící autobus a když se posuvné dveře otevřely, vtáhl ji dovnitř a hnal se rovnou ke Stevenovi. Ten si stačil uvědomit, že jde do tuhého, až když dívčiny ruce povolily a pes se obrovským skokem odrazil a vrhnul se po něm. Stevenovi se zatmělo před očima. Ucítil jen otřes a zoufalé zakvílení.
Když se mu po vteřině zase vrátil zrak, málem spadl ze sedačky, jak se autobus pozvolna překotil zpět na všechna čtyři kola a řidič poplašeně duplu na brzdu. Vlkodav ležel schoulený v koutě spolu se svou majitelkou, jež vypadala jako by právě viděla ducha. Nějaká stará dáma se dala do křiku. Řidič vylezl z poloskleněné kukáně a klopítajíc od jedné tyče k druhé se motal uličkou. Jeden mladík stál u dveří a zoufale mačkal tlačítko výstupu, dokud se dveře s notnou námahou nerozevřely. Zmatení a vyděšení lidé, mezi nimi i Steven, se začali drát ven na chodník. Někdo do Stevena strčil a srazil ho ramenem na zem a než se stačil posbírat, už nad ním stál strážník. K jeho úlevě neměl tušení, že zřejmou příčinou tohoto rozruchu byl sám Steven a tak mu pouze se slovy: "Co se tu stalo?" Pomohl na nohy. Steven párkrát zalapal po dechu než odvětil strohé "nevím" a odpotácel se k nejbližšímu záhonku vřesovců, kde téměř okamžitě vyzvrátil, co se vůbec vyzvrátit dalo.

---

K všeobecnému překvapení se mu do příjezdu záchranky udělalo mnohem lépe, takže se rozhodl, že i přes tuto nevysvětlitelnou událost svou návštěvu neodloží, zvláště protože ho sanitka odvezla rovnou do nemocnice. Při prohlídce skálopevně prohlásil, že klidně podepíše "nějakej ten revers" a když byl shledán naprosto zdravým, snad jen s nepatrně zvýšenou hladinou leukocytů, vyrazil z ordinace jako střela. Na vrátnici nemocnice stačil ještě koupit skromnou kytici a čokoládovou tyčinku, nedokázal se ale přinutit k jídlu - radši bude hladový a nerudný než aby zase zvracel. Před pokojem nadepsaným "Haywitzová" udělal několik nejistých přešlapů než se donutil vzít za kliku. Pokoj se na první pohled zdál prázdný, teprve až když nahlédl za roh spatřil dívku sedící se zkříženýma nohama na posteli s jakýmsi dámským časopisem rozloženým na klíně. Zvedla hlavu a zkoumavě na něj pohlédla.
Chvilku nevěděl co říct, než se sebe vypravil: "ahoj, já jsem…"
"Steven," dokončila za něj a odložila časopis.
"Adalind." Napřáhla k němu ruku. Působila energicky a soustředěně, jako nějaký druh dravého ptáka.
"Steven." Oplatil její gesto.
"Já jsem…"
"Můj bratranec, já vím," opět ho přerušila: "ty nebydlíš na panství? Pan Halson říkal, že dům je teď prázdný." Upřela na něj zkoumavý pohled. Nevěděl co odpovědět. V zásadě si nebyl doteď jistý proč vůbec přišel.
"No… už je ti líp?" To ji zarazilo.
"J-jo."
Trapná chvíle ticha.
"Mám kytku," napřáhl k ní ruku: "pro tebe."
"Ehm… díky." Vstala a kytici si od něj vzala. Dalších pár minut na sebe jenom koukali. Zdálo se, že ona na něm nachází podstatně více zajímavostí než on na ní. Steven dokázal říct asi jen to, že byla hezká. Dokonce moc hezká.
Adalind mezitím pečlivě pátrala po jakémkoli náznaku fyzické odchylky. Ne, oči měl lidsky modré. Byl vysoký, poměrně mohutný a s milým úsměvem. Jinak nic. Byla trochu zklamaná.
"Já… už mě dnes pustí," řekla nakonec. Nejspíš čekala, že na to něco řekne, že ji pozve na panství.
"Mám někde něco podepsat?" zeptal se po chvíli.
"Ne… asi ne."
"No kdybys neměla kde být, můžeš přespat u mě," odhodlal se po chvíli a udělal několik nejistých přešlapů směrem ke dveřím.
"Na panství?" zeptala se a sebrala pár drobností z nočního stolku.
"Ne, jako u mě. V bytě." Když pochopil, že z toho není úplně nadšená, poopravil se: "ale na panství tě můžu odvést. Chceš vzít tašku?" Usmála se, její tvář tak vypadala ještě o trochu lépe než předtím.
"Tohle je všechno co mám," zatřásla brašničkou s neznámým obsahem a pak pokrčila rameny: "zbytek mi zrekvírovali policajti."
"Detektiv Nollanová říkala, že bys už měla mít zase všechno zpátky v domě. Jo a tady," zalovil Steven v kapse: "máš nějaké doklady a kartičky. Ale prý si to máš ještě ověřit u notáře. Tady je číslo."
S povzdechem si od něj vzala malou stříbrnou flashku, několik kartiček a popsaný papírek.
"Ehm… jo… díky."
Zase to ticho.
"Doprovodíš mě teda?" nadhodila Adalind a znovu se, tentokráte o poznání křečovitěji, usmála.
"Jasně," zasmál se i Steven rádoby nenuceně, přestože si připadal ztuhlý jako po zásahu elektrickým proudem.

Až k zastávce autobusu kráčeli beze slov. Adalind šla svižným krokem, snad krom občasných zkoumavých otočení a nejistých pohledů směrem ke Stevenovi. Ten jí sotva stačil. Zdálo se, že si ho dívka zvláštním způsobem drží od sebe, ale zároveň se toho o něm chce dozvědět co nejvíce.
Když nastoupili do autobusu Stevenovi to nedalo a opatrně se zeptal: "takže ty jsi byla…"
"Unesená?" zase mu skočila do řeči. Přestože se snažil vytvořit si k jediné zbývající příbuzné hned zkraje příznivý vztah, tahle její vlastnost ho opravdu otravovala.
"Jo."
"Už jsem to říkala Nollanové." Dívala se na něj dost pohoršeně.
"Tady ale nejsi u výslechu, jen jsem…"
"Měl strach?"
"Strach?"
"Lidi mívaj o svoje příbuzný strach, ne?" řekla a pokrčila bezradně rameny: "co já vím."
"No to asi mívají…," potvrdil a musel sklonit hlavu jak moc se styděl, že vlastně necítí žádnou velkou úlevu z toho, že jeho sestřenice přežila. Odmítal si to přiznat, ale opravdu k ní nic necítil. "Chceš tyčinku?" Pokusil se to trochu napravit.
"Jasně!" Okamžitě se do ní pustila. Vypadala jako by nejedla týden.
"Nemocniční strava…," osvětlila mu s úsměvem a pak dodala: "nemyslela jsem to s tou Nollanovou zle. Když jsem přijela k Darianovi," na vteřinku se zasekla: "k lordu Wintersovi, sotva jsem si odložila tašky, ozval se zvonek. On řekl, že to asi budeš ty, ale vtrhli tam nějací muži v kuklách, praštili mě a já," zase se zarazila. Došlo jí, že pro běžného člověka by únos neměl být událostí, nad níž mávne rukou, takže se ze všech sil pokusila o utrápený výraz načež řekla: "víš, nechci o tom mluvit, promiň."
"Jasně, to já se omlouvám," zareagoval Steven okamžitě. Zjevně byl také rád, že mohou toto téma opustit.

Štěrk jim skřípal pod nohama jak se blížili příjezdovou cestou k panskému domu. Adalind vypadala nadšeně, skoro jako by se chtěla každým krokem rozeběhnout, jako by v útrobách budovy čekalo něco nesmírného. Steven se trochu opožďoval, ale když míjela starý dub, doběhl ji a rádoby lhostejně prohlásil: "ty, Adalind, nestalo se ti teď nedávno něco… divného?"
"Myslíš krom únosu, příjemné plavby ledovou Severn a ztráty dědečka?" otočila se na patě a se zvláštním očekáváním na něj zírala.
"Uznávám, že se ti asi děly podstatně zajímavější věci než mě."
"Trochu, no…"
"Víš já myslel spíš nějakou duševní…"
Nadzdvihla nedůvěřivě obočí.
"…Duchovní událost," opravil se: "já si myslím, že jsem měl nějaký záchvat nebo co."
"Záchvat?"
"Zamotala se mi hlava a věděl jsem, že se dědečkovi - vám dvěma - něco děje a že sem musím přijít. A dneska, když jsem za tebou jel, se to opakovalo, tak jsem chtěl jen vědět…" Přísahal by, že v jejích očích zahlédl na okamžik nepochopitelnou radost, která ale vzápětí zmizela, když Adalind v němém údivu pootevřela ústa a špitla ustaraným hlasem: "nechceš s tím někam zajít? K doktorovi?"
Stevenovi spadla brada.
"Nech to být, asi jsem prostě jen nervózní, protože se dědeček ztratil," řekl dost zklamaně a podal jí svazek klíčů.
"Asi," pokývala ona hlavou a klíče si vzala. "Docela jsi mě vyděsil, není ti nic?"
"Ne, jak říkám… prostě jsem se asi spletl. Radši už…"
"Běž," dokončila za něj.

Když se Steven šoural pryč, dalo Adalind opravdu zabrat, aby se nevřítila do domu jako kulový blesk. Jakmile za ní ale zaklaply dveře, zahodila kabát, boty i tu směšnou brašničku a hnala se vnitřkem domu až ke známému, většině lidí ovšem dobře ukrytému, zadnímu vchodu. Měla co dělat, aby jí klika nevyklouzla ze zpocené dlaně.
"Sebastiane!" křikla jen co zase stála na měkkém trávníku. Seděl na polorozpadlé lavičce a hypnotizoval zadní dveře pronikavě modrýma očima. Koukal na ni jako by měla několik let zpoždění.
"Tak co?" zeptal se. "Netuší nic?"
"Nic. A co víc. On je má… zdědil schopnosti, Sebastiane!"

---

Bylo třetího srpna, mlhavé, skoro podzimní ráno. Od skalního útvaru na kopci až k přilehlému lesíku se táhly pruhy policejních žluto-bílých pásek s nápisem "Místo činu, nevstupovat!", v jejichž přibližném středu se hemžilo hejno bíle oděných toxikologů a patologů, policisté v černých a modrých uniformách a několik lidí v pomačkaných oblecích.
Inspektor Iwan pozoroval celou scénu s mírným úšklebkem, až zaslechl hovor dvou seržantů.
"Co myslíš, Martine?"
"Tipuju to na další mrtvou prostitutku. O libru, že měla zlomenej vaz."
Iwan jen znechuceně zavrtěl hlavou a zhluboka se nadechl, jako by chtěl nasát všechny přítomné pachy. Nic. Všechno, opominul-li mrtvolu, vlhký pach trávy a čerstvé hlíny, se zdálo normální. Náhle ho do nosu udeřila ostrá vůně ohně a spáleného plastu. Cuknul sebou a málem tak porazil malou seržantku stojící před ním. "P-pane," vykoktala: "Našli jsme auto. Chrysler, model Avenger z roku sedmdesát devět. Je úplně na uhel, asi dva kilometry odsud, máme ho zajistit?"
"Určitě," odvětil, jakmile se opět vrátil do normálního stavu. Ještě než se připojil k davu, zkoumajícímu poměrně hluboký hrob z nějž právě vyňali znetvořené tělo mladé ženy, zaslechl ty dva seržanty jak se dohadují o jeho osobě. Musel se pro sebe usmát, když spustili klasické narážky typu "Scotlandyardská svině", "takovej mladej a už inspektor" a "Anglán nám bude radit".

Tělo bylo v hrozném stavu, lebka naprosto roztříštěná, zlámané ruce i nohy vinou hrubého zacházení, usekané prsty, narychlo ostříhané vlasy, několik chybějících zubů. Podle patologa tu ta nešťastnice, "žena bez tváře" jak jí okamžitě začali říkat, ležela nanejvýš týden. Mrtvola vypadala starší, zkroucená a pokřivená jako léty mučení, či snad týdny nečestného odpočinku hnijíc v černé velšské hlíně.
"Našli jste nějaké vodítko? Zuby, náhradní klouby…?" nadhodil inspektor Iwan a ještě než mrtvou znovu zakryl bílou plachtou, stačil se opět mocně nadechnout. Nic. Ani kapka nějakého tajemna, magie, nic, co by přiživilo jeho naději. Vkládal v tento případ takovou důvěřu, tolik doufal, že by mu žena bez tváře mohla přinést odpovědi, po nichž už léta pátral.
"No vlastně jsme měli takové podivné štěstí…," odpověděl mu jeden z laborantů.
"Glendone, mohl byste to, prosím, specifikovat jako člověk?"
"Našli jsme zubní záznamy."
"Co je na tom zvláštního?"
"V archivu Muzea špionážní rozvědky, pane," prohlásil nejistě Glendon.
"Prosím?" věnoval mu Iwan nervózní pohled.
"Jde o záznamy zcela neoficiální takže to bude chtít další průzkum, ale prozatím je to jediné vodítko, které máme. Tahle žena je podle všeho Sineád O'Reilly, narozená…"
"Dejte to sem!" křiknul na něj Iwan nedočkavě a celý papírový arch mu vyrval z ruky. Glendon trochu polekaně zíral na svého nadřízeného, jak nevěřícně civí do papíru, neustále přejíždí očima nahoru a dolů. Naději inspektora Iwana tenhle kus navlhlého papíru vliv novou krev do žil.
"Sineán O'Reilly, narozena v Dublinu, otec: Mangus O'Reilly, matka: neznámá. Datum narození: 21.května 1923." Hluboký nádech.
"Datum úmrtí: 5.ledna 1940"



Předchozí Kapitola

Následující Kapitola

 

7 people judged this article.

Comments

1 Akai Akai | 27. december 2014 at 13:03 | React

What could I say? You'll have to write faster otherwise I die of impatience :D
How's second chapter going?

2 Yaraki Yaraki | Web | 27. december 2014 at 13:43 | React

Thank you, kind lady :) and the second chapter is... like... you know... on the way maybe? :D *running around the house in complete panic caused by not having even a word*

3 Petersson Petersson | 27. december 2014 at 13:52 | React

Girls, i decided to join your english game. And i really wasn't expecting it will go this way! Cool! Can't wait for more :)
Yaraki, i really like your style!

4 Yaraki Yaraki | Web | 27. december 2014 at 13:54 | React

Wow, thank you, kind sir :D And... it's like... unexpected! I truly am not used to talk to anybody but Akai in english so now it feels quite weird :D but the good type of weirdness of course :D

5 Únorová Únorová | Email | Web | 29. december 2014 at 15:02 | React

Jediné, co na to mohu říct, je: "Vydej to!"
Vážně skvělé, smekám.

6 Yaraki Yaraki | Web | 29. december 2014 at 17:38 | React

[5]: asi tě miluju nebo co :D fakt díky :)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement