All the Lonely people - Kapitola 1: All the Lonely People

20. december 2014 at 15:30 | Yaraki |  Dílovky

Tak a je to tu. Hluboký nádech, otevřít oči a skočit...

Představuji vám s hrdostí mě vlastní prolog k nejnovější z mých povídek - All the Lonely people. Před začátkem čtení doporučuji k lepšímu pochopení poslechnout si tuhle vykopávkovou klasiku The Beatles - Eleanor Rigby.

Pokud by vás zajímaly nějaké prequel-kecy, pak ZDE.
Co se týče všeobecného výčtu vlastností tohoto počinu:

Název: All the Lonely people
Kapitola: All the Lonely people
Počet kapitol: v tuto chvíli neznámý
Délka: cca 7 tradičních 11-tkových stran
Žánr: fantasy/detektivka/duchařina/"školní" tématika/současný svět
.
.
.



~ All the lonely people,
Where do they all come from?
All the lonely people,
Where do they all belong?

Eleanor Rigby picks up the rice in the church where a
wedding has been
lives in a dream
Waits at the window, wearing the face that she keeps in a jar
by the door
Who is it for? ~

"Přepni to," sykla zpoza tenkých nohou překřížených na palubní desce ojetého chrysleru. Nereagoval.

~ Father Mackenzie writing the words of sermon that no one will hear… ~

"Boha jeho!" Ozvalo se jen chrastivé zaúpění zbytku dalšího verše, když vztekle zahodila pilník na nehty a čerstvě upraveným palcem zaplácla oprýskané bleděmodré tlačítko. "Do…," sykla ještě při pohledu na dlouhou rýhu, jíž spínač zanechal v temně zeleném laku.
"Ty a tvoje posedlost romatičnem," odfrkl si řidič a natáhl se k rádiu, jako by ho chtěl znovu zapnout.
"Zapomeň!" pohrozila mu dívka a plácla ho přes ruku. Nahrbil bradu jak se snažil nesmát a pak řekl jen: "však já ti to vrátím!"
"Kdyby ses mi to, blbečku, pokusil vrátit, zase roztřískáme auto."
"Skoro bych řekl, že mi to za to stojí."
"Skoro bych řekla, že s tím autem by padlo i tohle rádio."
"Mohl bych si zpívat," cvrnknul jí do nosu. Hystericky sebou škubla a odtáhla se natolik rázně, až se s klepnutím praštila o okénko auta. "Au!" zatnula zuby spíš nad svou nemotorností, než bolestí, aby pak pro potěchu vlastnímu pocitu důležitosti odvětila: "Mohl bys taky umřít, na to nezapomínej." Založila ruce na prsou, v předstíraném hněvu vyšpulila rty a zamračila se na nekonečnou cestu před nimi.
"Tak proto sem jedeme, ne? Abychom zase prodloužili tyhle naše strhující životy…," řekl podezřele vesele a trochu přidal plyn. Nevěřila vlastním očím. Ty žertuješ? Vážně? Skoro měla chuť změřit mu teplotu.
"Co se směješ?" střelil po ní ledově modrýma očima.
"Hádej. Tobě se směju."
"Na mě není nic zábavnýho," ohradil se řidič a místo jejímu rostoucímu úsměvu se opět začal věnovat řízení. Jeho nálada ve vteřině poklesla na svou tradiční hodnotu - bod mrazu.
"To máš pravdu. Seš zábavnej asi jako sáně v létě. Ale jednu věc ti upřít nemůžu - ten humor skrývající se ve věčný snaze být stále mlád a sosat sílu z každého možného Zřídla."
Tohle mu až tak vtipné nepřipadalo. Cítil se uražen, její drobný výtka ohledně životního stylu ho vyloženě popudila: "Netušil jsem, že jsi až takový zabiják zábavy," bránil se.
"Já? Ty sis začal. Chtěl jsi sem jet, z celýho světa právě na tohle místo.To ty chceš umřít," odsekla a sundala vysoké kozačky z palubní desky, aby se tak od něj mohla teatrálně odsunout.
Jenže se mýlila jako snad ještě nikdy. Tohle totiž zdaleka nebyl konec, ba naopak - ta jediná možnost jak pokračovat, jak přežít. Zase se na celou situaci odmítala dívat jako dospělý člověk.
Tyhle její vzteklé výlevy ho iritovaly. "A ty snad chceš umřít?" střelil po ní lehce varovným pohledem a zase našpulil bradu, tentokrát ale spíše protože byl rozzlobený, žádnou kladnou emoci pod touhle svou instinktivní mimikou neukrýval.
"Pokud zařvu až po tobě, budu to brát jako morální vítězství dobra nad zlem."
"Víš co? Vyhul si."
Byl to jasný konec debaty. Tahle jeho urážka a fakt, že zase zapnul rádio.

~ Look at all the lonely people,
Where do they all come from?
Look at all the lonely people… ~

---

Dva mladíci v tradičních uniformách univerzity právě míjeli majestátní starý buk, v jehož stínu se skrývala rozpadající se zimní zahrada kdysi jistě honosného panského domu. Nicméně dům stále ještě stál, ač se zabedněnými okenicemi v celém severním křídle a s pukající zteřelou omítkou jež s sebou odnášela i nepravidelné reliéfy hlav nad anticky laděným vstupem.
"Vážně se rozhodl, že ti jen tak předá dům?" prohlásil jeden z nich a jako by to už tak nebylo dost zjevné kývnul směrem k budově.
"Nejen dům, ale i všechno, co je v něm a pozemky. Říká, že bůhvíproč nemá dost času, že když si nepřevezmu panství já, přijde si pro něj už brzo někdo jiný," osvětlil mu ten druhý.
Prvnímu z chlapců to ale nedalo: "tolik let si tě ani nevšiml. Nechal tě vytírat záchody a prodávat ve fastfoodu, aby sis vydělal na školu, do který tě sám poslal a teď ti najednou otevře svou náruč? To se mi prostě nezdá…"
"Nikoho jiného zjevně nemá a ten druhý dědic - moje příbuzná z Ameriky - je na tom v žebříčku oblíbenosti patrně ještě níž. Ačkoliv je to dost nepředstavitelná pozice."
"Tomu nevěřím… jen si vem všechny ty večírky, co se tu konaly. Nemůže být tak sám. Navíc mi nepřijde, že by byl nějak zvlášť u konce sil. Včera v otcově baru v zásadě uhnal víc holek než my dva dohromady za celej semestr." Poslední větu zvlášť zdůraznil: "teda ne, že bych nějak stál o místní holky, jen jde o to, že když máš míň zářezů než šedesátiletej dědek…" Druhý mladík po něm vrhnul znechucený pohled.
"Promiň… nemyslel jsem to tak, vždyť víš. Jen se mi to prostě nezdá."
"Děda není tak špatnej jak si myslíš. Prostě ze mě chce vychovat pořádnýho chlapa, nechce mi dát všechno zadarmo. Naneštěstí si jako závěrečnou zkoušku vybral rozhodování ve stresu. Dělá to naschvál, jen na mě tlačí. Jde mu o to vidět, že bych se zvládl postarat o Wildwoods, kdyby se jemu náhodou něco stalo…" uzavřel druhý z mladíků a pomohl příteli přenést na silnici jízdní kola, jež měli opřená ve strouze pod velkým stromem.
"Takže na to kývneš, lorde Wintersi?"
"Blbe," šťouchl do něj oslovený: "Ještě uvidím. Dneska si to nechám projít hlavou."
"V Mrtvý rybě? Chlape, dneska se jdem zlískat, takže žádný filosofování!" pokáral ho první mladík a uštědřil mu přátelskou herdu do ramene.
"Hlavně, že ty mi jdeš příkladem. Meleš o tom co jsme vypadli…" Prásk! za jejich zády se ozvala ohlušující rána. Prásk! a další. Oba dva naráz poskočili, s očima vytřeštěnýma na původce zvuku. K jejich ohromné úlevě to byl starý pan Winters, dědeček jednoho z nich. Stál ve vstupním oblouku, v jedné ruce třímal kulovnici a druhou si horečnatě zapínal župan.
"Stevene!" zakřičel na chlapce.
"Ano, dědo?"
"Ještě jedna věc. Buď se k tomu postavíš jako chlap a vyřešíš to teď, nebo mi nelez na oči, rozumíš?!"
"Ale říkal jsi…," bránil se Steven. Ještě před chvilkou měl celý týden na rozmyšlenou a najednou se zdá, že starý pán opět změnil názor. Ne, že by to Stevena zase tak překvapovalo - čím víc jeho děda stárl, tím byl náladovější a nestálejší.
"Dám ti vědět hned zítra," odvětil opatrně.
"Dáš mi vědět dnes, holomku, nebo budeš sbírat listí v parku až nadosmrti!" zaječel ještě a chvíli se zdálo že snad vystřelí znovu. Pak ale stejně jako se objevil zase zmizel za ohromnými křídly dubových dveří.

Chlapci zůstali ještě chvíli stát, načež první z nich řekl: "takže dneska prý piju bez tebe, co?"
Druhý z nich, Steven, ale vzdorovitě zakroutil hlavou: "ne, Calebe, listí jsem sbíral moc dlouho na to, abych se sebou teď nechal házet jako s kusem hadru. Buď si dědek počká, nebo předá panství někomu, komu ho předat nechce."

---

Wildwoodské panství s přicházejícím večerem pozvolna pojídají plazící se stíny starých stromů a zanedbaných keřů. Jindy průhledná letní tma dává dnes výjimečně prostor snad všem stvořením noci, jež je vůbec možné potkat. Ze stínu občas vyskočí kočka, či oblohu prořízne ostrá dráha letu nějakého ptáka, když se s pískotem snáší k zemi. V jeden okamžik se zpoza starého buku vyřítí poplašená lasička a zběsile prchá před na zvíře moc mohutným tvorem, rodícím se ze stínu starého buku. Obrys sílí, nabírá na detailech a když začne ve slábnoucím světle konečně vypadat jako člověk, tma se na něj nalepí, jako by stromu ukradl jeho stín a dále zahalen v polotekutém závoji pokračuje směrem ke vstupnímu portálu.

Lord Darian Winters o něm v tu chvíli ještě nemá ani ponětí, z části protože mu soustředění ubírá mladá pohledná blondýna v elegantních lodičkách sedící v křesle naproti němu. V krbu praská oheň a prostor zaplňuje příjemné teplo.
"Trochu whiskey?" táže se Darian. Ona jen zavrtí hlavou.
"Jsi velmi podobná své babičce, víš to?" zkusí lord Winters po chvíli navázat hovor oklikou.
"Babičku jsem nikdy neviděla," odvětí dívka nezaujatě. Víc než starý pán ji zjevně zajímá vnitřní výbava domu - staré gobelíny, porcelánové hrníčky v historicky vyhlížejících skříňkách, lampy jako lesní houby stylově nalepené na mahagonových trámech s vyřezávanými motivy lovců a jejich kořisti. Kdyby jen tušila že tohle je jediná opravdu kompletně vybavená místnost v domě, možná by se ani nenamáhala trmácet se sem až z Ameriky. V tuhle chvíli však Adalind Haywitzové v mysli roste představa obrovkého dědictví, jež ji zde čeká. Je nejstarším a jediným přeživším potomkem - vnučkou - Madeline Winters-Haywitzové, Darianovy milované sestry, jež jako mladé děvče opustila Anglii na jednom z parníků mířících za oceán.
Teď tu ale sedí bez hlesu, místo rtů jen přísná, semknutá rudá čára a oči pohrdlivě přivřené. Ne, není na ní ani zdaleka nic krásného, mírného nebo snad okouzlujícího, co by mohlo komukoli alespoň vzdáleně připomínat křehkou Madeline.
Ticho prolomí opět až lord Winters: "Brzy přijde Steven. Určitě přijde," zní to jako by přesvědčoval sám sebe: "je to hodný chlapec… Budu rád když se seznámíte hned teď a tady. Musím vám něco důležitého říct."
Adalind starého pána očastuje dalším povrchním pohledem. "Něco říct?" odfrkne si.
"Ano, vám oběma. Je třeba, abyste stáli při sobě. Hrozí vám velké nebezpečí."
Dívá se na něj jako na blázna - nemusí ani nic říkat - její oči hovoří jasně. Starý bláznivý anglický dědek.
"Ten… Steven? Také něco zdědil?" zní to trochu poplašeně.
"Zdědí. Až zemřu. Stejně jako ty něco zdědíš až se tak stane," upozorňuje ji. Ještě přece není úplně mrtvý…
Jeho čas už se ale blíží. Cítí, jak se rozpadá, jak se každým dnem loupe a krabatí jako bříška prstů v teplé vodě. Stačí měsíc, možná týden a zbyde z něj jen hromádka prachu. Přitom toho má tolik na srdci. Musí jim vysvětlit, proč se stranil, skrýval za závojem bonvivánského života. A proč jim nic neřekl o nesmírné síle, sídlící v jejich krvi, bublající pod povrchem jako lávový kotel. Zbývá už tak málo času…
Napjaté mlčení rozbíjí až řinčení zvonku.
"Áaa! To bude jistě on! Věděl jsem to!" zaraduje se Darian a vesele klepne do opěradel křesla: "Půjdeš ho přivítat se mnou?"
"Počkám tady." Zahledí se Adalind do ohně a možná aby podpořila dojem vlastního znudění rýpne pohrabáčem do ohně, až se jiskry rozletí po koberci: "Jsem unavená."
Darianovi nezbývá, než se tedy zvednout a vydat ke dveřím do vstupní haly o samotě. Jak se k nim ale blíží, udeří ho do očí fakt, že nádvoří je černější než noc, černé jako jezero zalité dehtem. Něco není správně. Darian instinktivně zatne ruce v pěst, až se na nich vyrýsují kořenovité namodralé žíly, a secvakne křehké, šedavé zuby. Je starý. Cítí to v každém pohybu - pche! v každé myšlence. Jestli ho takhle najde někdo z Konkláve nebo z Kruhu, může jeho konec přijít mnohem dříve než očekával.
Nahlas ale neřekne nic, jen se ohlédne, jestli Adalind stále ještě sedí v křesle a zabouchne za sebou dveře. Hezky pomalu. Čas nemá, ale co by to byl za anglického lorda, decentně se sklánějícího nad vlastním hrobem, kdyby k věcem přistupoval s uspěchanou hrůzou.

Pak z věšáku sundá zdobenou ebenovou hůl, stejně černou jako nádvoří, jen možná maličko více se lesknoucí. Vyschlá dlaň poznává vyřezávané obrysy zvířat na její hlavici, ale Darian si ani přes tuto připomínku všednosti nepřipadá sám sebou - spíš jako už teď byl jen vzpomínkou. S těmito myšlenkami párkrát poklepe holí o podlahu. Spárami mezi parketami a dřevěným obložením na vteřinku probleskne jasné modré světlo, aby se vše zase v zápětí zdálo normální. Darian se zamračí, zamumlá pár nesrozumitelných slov a s výdechem položí ruku na kliku vchodových dveří. Další modrý záblesk, se kterým prudce otevírá, až se panty kňučivě rozvrzají a… nic. Vítá ho jen tma a mrtvolné ticho. Že by se zmýlil?
V tom si na druhé straně nádvoří všimá pomalého pohybu, napřáhne tedy tím směrem hůl a opět něco zamumlá. Dřevo v jeho dlani na okamžik zazáří. Jenže zhasne. Tma je silnější než on. Poplašeně couvá zpět do chodby, když vidí, že pohybující se stvoření je s největší pravděpodobností člověk - obklopený černočerným stínem, který ho objímá jako peří nějakého nočního dravce, točí se kolem něj, různě napíná a stáčí, natahuje dlouhé pařáty ke dveřím.
Darian se zakucká a i přes veškeré sebezapření se mu trochu roztřese brada. Nekromancer.
Na vteřinku sám sebe přistihne, jak se modlí, aby ho přece jen našel někdo z Konkláve. Nestane se tak. Už nikdy.
Darian stojí úplně sám, po všech těch letech bez jediné opory, umírající a nemohoucí, neschopný zachránit ty, pro jejichž bezpečí obětoval vlastní budoucnost. Stín se k němu blíží, rozlévajíc kolem sebe dehet temnoty jako kámen kruhy na vodě. Darian si prokousne ret - kdy jindy než teď se musí soustředit - couvne o krok zpět a znovu udeří do země. Všechno je tak příšerně těžké!
Uchopí hůl i druhou rukou a vší silou ji zarazí do parket, až se na jedné z nich objevuje kruhová stopa, ale očekávaný účinek zatím nikde. Píská mu v uších, takže se trochu zapotácí a musí se opřít o stěnu. Ta v tu chvíli konečně zmodrá, stejně jako celý dům - zasvítí do tmy a pak zhasne.
Starý lord se musí maličko usmát při vzpomínce na časy, kdy pro něj nějaká bariéra nebyla vrcholným dílem, kdy by se s radostí postavil deseti nekromantům. Ještě je šance…
Znovu se zahledí na nádvoří. Je prázdné. Pomaličku vysune hlavu ze dveří. Nic. Netuší co se děje. Opatrně posune špičky papučí až skoro na práh dveří, nevěří, že by tohle jediné kouzlo zahnalo nepřítele na útěk. Přesto má před očima stejný výjev jako předtím. Nic. Znovu rozsvítí svou hůl - tentokráte bez větších problémů - a vystrčí ji do prostoru.
A pak se to stane. Ta ohromná černá bytost tam najednou stojí, zjeví se jakoby odnikud a sápe se po něm jako zběsilá, vyplňuje celý vstupní portál. Lord Winters se vší silou zapírá o rám dveří, bojuje, jak jen mu to opotřebené tělo dovolí, přestože cítí, jak mu černé pařáty drásají tělo. Nepřítel je silný, odhodlaný, krutý, hladový a neoblomný. Darian cítí jak se láme pod tíhou zuřivé vůle, živící nestvůru. Ta jej s konečnou platností popadne za paži, sevře a táhne ven.
"Ne! Neee!" křičí Darian, jak se snaží ze pasti vykroutit. Nepomáhá to, spíše naopak. Jeho odpor bestii rozběsní na pokraj nepříčetnosti - zakroutí mu zápěstím, dokud se neozve lupnutí a zapraštění jak mu vylomí rameno z kloubu. Darian zaječí ještě víc a s úpěním, prokousnutým rtem, vykřikne nesrozumitelná slova: "Ankh anthech!" Následuje zvuk podobný předchozímu skřípění pantů, jenže o desítky decibelů hlasitější. Kvičení prořízne noc a černá bestie se jako napovel stáhne, implodujíc a nezbývá po ní nic, jen sípající stařec s vykloubenou rukou, schoulený v chodbě vlastního domu.

Zase ho přepadá ten pocit. Rozpadá se, ruce slábnou, čelo se rosí ledovým potem. Nohy má slabé a nepohyblivé. Zašátrá zašlými nehty přes práh, aby nahmatal svou hůl. Zaloví prsty ve vrstvě prachu. Není tam. Pokouší se zvednout, ale nemůže. Necítí nohy. Necítí ruce. Jen bolestivé nádechy ve starých plicích píchají jako tisíc jehel a údery srdce, jak mu ženou proudy krve do vykloubeného ramena. Bolí to. Strašně moc to bolí. Znovu se pokuší přemoci paralýzu. Marně. Jeho konec ho předběhl. Z posledních sil nadzvedne hlavu a otevírá oči, chce vidět, jestli je nádvoří čisté, jestli jsou Steven a Adalind v bezpečí.

Čiré zoufalství ho zaplaví, když zjišťuje, že prohrál. Na schodech, hledíc mu přímo do tváře sedí v podřepu mladík, ne starší než pětadvacet, delší rozčepýřené černé vlasy mu padají do tmavomodrých, přesto divně studených, chlapeckých očí. Darian si všímá, že jeho vrah má na muže moc dlouhé řasy, příliš veliké oči a plné rty - trochu jako dívka. Jeho pohled je ale jedním slovem zlý. Skrývá se v něm cosi troufalého a nebezpečného, svůdného stejně jako děsivého. Sedí tam, v ruce svírá Darianovu ebenovou hůl a dívá se na něj s drobným úšklebkem. Občas trochu nahrbí bradu jako by se chtěl smát.
"Se…Sebastian Solja?" chroptí starý pán.
Muž se konečně usměje a zase pohne bradou. "Vidíš, Sinéad? Jsem skoro slavný!" řekne pobaveně a kývne směrem dovnitř, do chodby. Darian se poplašeně otočí. Za jeho zády stojí drobná rusovlasá dívka ve vysokých botách a před ní, s výrazem nesmírné hrůzy klečí Adalind s nožem přiloženým k hrdlu.
"Gratuluju," opáčí Rusovlasá a po pihaté tváři se rozlije veselý úsměv, když rukou se smaragdově zelenými nehty přitiskne nůž ještě těsněji k dívčině krku: "jsi pašák."
"Nepůjdeme dovnitř, lorde Wintersi?" ptá se ten muž Dariana. Jmenovaný se není schopen pohnout, natož aby mluvil. Svět se mu zbortil před očima. Chvíli má pocit, že bude rád, když zvládne dýchat, nakonec ze sebe ale přeci jen vypraví: "nech ji… nech ji jít…"
"Myslíš, že jsem hlupák? Dva Wintersové naráz - dvě mouchy jednou ranou! Teď ještě zjistit, kde je tvůj milý vnuk. Kde je?" S těmi slovy onen muž, Sebastian Solja, zvedá starce jedním letmým pootočením zápěstí do vzduchu a pak bez problémů, nesouc ho za sebou, překračuje práh. Ozve se jen zakňučení, jak se tím Darianovi napíná celé polámané tělo.

Když dojdou do obývací místnosti, ptá se Sebastian znovu: "Tak kde je?" Ticho.
Opět s úsměvem, ale o poznání netrpělivěji, pokyne své společnici: "počítali jsme s dvěma členy Wintersovic rodiny, ne? Teď tu máme tři… myslím, že se ztrátou toho přebývajícího se dokážu vyrovnat…"
Je to jasný povel pro rusovlasou Sinéad - rychlých cuknutím přejede Adalind po krku, až se jí na něm objeví rudá ranka. Prozatím. Adalind samozřejmě zaječí, takže jí Rusovlasá vlepí takovou facku, že už se dívka neopováží vydat hlásku.
"Ne!" hlesne Darian vyčerpaně. Dobře ví, že lidé jako Solja nemají problém jeho vnučku prostě bez mrknutí oka smést z povrchu zemského.
"Kolik lidí tvé krve musí zemřít, než mi dáš svou sílu, hmm?" ptá se Sebastian, jako by přesně věděl, na co Darian myslí, a posadí se do křesla a Dariana nechává ležet paralyzovaného v nepříjemné blízkosti ohně.
"Nech…"
Útočník protočí oči: "Ty víš, že ji při tom rituálu nemusím zabít. Což dává ideální prostor obchodování. Zavolej svého dědice a já vás na oplátku nechám jít. Všechny tři. Poněkud lehčí o schopnosti samozřejmě. Nezajímá mě tvůj ubohý hrádek, tvoje peníze. Jsi starý muž trpící spoustou neduhů - pronásleduje tě Konkláve i Kruh - tím, že přijdeš o své nadání se vysvobodíš z téhle nekonečné pasti… dobrá whiskey, mimochodem," poznamená Sebastian na závěr když si dolévá ze zdobené karafy.
"Ne-nedám ti nic. Jsi jen prachsprostý nekromant a zločinec…"
Rusovlasá jen soucitně zavrtí hlavou - ví, co bude následovat. Sebastian se jako had vymrští z křesla a udeří starce pěstí do obličej, kopne jej do břicha, načež zavrčí: "nejsem žádný nekromant!" Jestli Sebastian Solja nesnáší něco víc než svou zrzavou společnici Sinéad, je to tohle označení. Hanlivý a nepravdivý titul. Nenávidí ho dokonce tak moc, že je schopen se kvůli němu uchýlit k fyzickému, nikoli magickému násilí. A to už je co říct. Rusovlasá si toho je moc dobře vědoma. Ač ji baví svého partnera občas rozpálit do běla, šplhat mu po nervech jako po lanoví, nikdy by se neopovážila označit ho za nekromanta.
Darian mezitím bolestně skučí na zemi a z rozraženého nosu mu kape temně červená krev.
"Steven už… už se v něm ta síla probudila… poznám to. On mě… pomstí mě," řekne Darian mezi přerušovaným kašlem.
"Myslíš, že proti mě něco zmůže? Neporazil jsi mě ani ty, jak by…"
"Je to pravda, Sebastiane," zbledne Rusovlasá a vrhne po něm upřímně vyděšený pohled. "Cítím to. Už je skoro tady. Je silný…"
"Ne! Musíme to dokončit! Přenes nás!" zavelí její partner.
"Nemám kruh," brání se Sinéad.
"Tak si ho, kurva, udělej!" křičí na ni Sebastian nepříčetně a z hněvu znovu kopne do starého pána, jako by šlo o pytel listí. Zakňučení.
"Jak asi, pitomče?! Měli jsme se líp připravit, měli jsme…" V ten nestřežený okamžik se Adalind Haywitzové podaří vysmeknout a vrhá se směrem ke dveřím. Rusovlasá je rychlá, skočí po ní a pokouší se ji přitisknout k zemi: "tak mi pomoz, sakra!"
Sebastian nechá starce starcem a vyrazí k zápasící dvojici. Záblesk! Ohlušující rána a modré plameny. Darian Winters mizí a oheň v krbu zase zežloutne a zčervená. Sebastian v záchvěvu hněvu pokleká ke dvěma soupeřícím ženám, Adalind v podstatě vytrhne ze sevření své společnice a prudce jí škubne krkem. Ozve se hlasité prasknutí, jak se dívce zlomil vaz. Pak bezvládným tělem mrští na zem a zakleje: "do hajzlu se vším! Do hajzlu s tebou, Sinéad, je to tvoje vina!" S těmi slovy přeběhne ke krbu a nahlédne do něj, přestože ví, že Darian je už dávno kdovíkde. Zkurvenej dědek, jak tohle dokázal?
"Moje vina?" Rusovlasá se zvedá a cloumá s ním: "co si o sobě vůbec myslíš?! To ty! Ty ses přestal ovládat! Teď nemáme nic a ten mladý… je tady." Vrhnou po sobě jen bezradné výrazy.
"Zakřič, dělej!" zavelí Sebastian.
"Proč?"
"Jen to udělej! Zakřič pomoc! nebo tak něco."
"Pomoc?" Kývne na ni a ukáže na mrtvou Adalind, jako by to snad všechno bylo zjevné. Sinéad naštěstí pochopí jeho plán takřka okamžitě a dá se do křiku.

Po nádvoří se začínají rozléhat kroky, jak několikery páry nohou třou o kamenou drť.
To už ale Sebastian popadá mrtvolu, přehazuje si ji přes záda a vybíhá za Sinéad, která jej neomylně vede útrobami domu ke postranímu východu, kterým se předtím dostala sama dovnitř.

---

Steven vtrhnul do prázdného domu. "Dědo?!" Nikde nikdo, jen na koberci lepivá šmouha od krve.
"Není tu, Stevene," ozval se některý z jeho přátel.
"A proč tu vůbec jsme?" prohlásil další, měkký dívčí hlas. "Kdo to křičel?"
"Já…nevím, jen jsem prostě měl pocit…"
Další zaskřípění. Tentokrát to byla kola starého chrysleru, řítícího se příjezdovou cestou pryč od domu. Vyrazili chodbou ven a chvilku pronásledovali vozidlo. Samozřejmě marně. Steven stačil postřehnout jen fakt, že za volantem sedí muž s kapucí přes hlavu a vedle něj se o okénko bezvládně opírá nějaká blondýnka.
"Volej policii, Calebe!"
"Proč proboha?!"
"To byla moje sestřenice…"



Předchozí díl

Následující díl

 

6 people judged this article.

Comments

1 Rein Rein | 20. december 2014 at 17:11 | React

Vypadá to zajímavě... A s tvým stylem psaní mě to bude bavit :D
Je tam dost zatím jen nadhozených a naznačených věcí, tak už se těším až si počtu i nějaké to vysvětlování :D :D

2 Yaraki Yaraki | 20. december 2014 at 17:15 | React

děkuji pěkně -a  neboj, s mým stylem psaní se tam někde objevíš ty (schválně jestli se poznáš :D ) a všechno dojde rozumného rozuzlení a zcela nečekaně nedobrého/nedokončeného konce :D

3 Akai Akai | 24. december 2014 at 15:22 | React

Can't wait for more, so you should get the first chapter finished :)
Would've said more, but you know me, too lazy to write it all now and besides, you know my opinion already :)

4 Petersson Petersson | 25. december 2014 at 17:26 | React

Zatím je to dost zajímavý, tvůj styl psaní mě fakt baví :) Těším se na pokračování!

5 Yaraki Yaraki | Web | 25. december 2014 at 20:20 | React

Děkuji vám děcka, fakt moc :) a jen tak btw, ta jednička už fakt brzo bude :D

6 Amber Amber | 26. december 2014 at 0:04 | React

Líbí se mi jak je to akční a i když vím, že se to bez "kecacích" kapitol prostě neobejde, doufám, že to bude pořád stejně rázné :) zatím to vypadá velice zajímavě! Těším se na jedničku.

7 Yaraki Yaraki | Web | 26. december 2014 at 0:13 | React

Pohoníno. Díky, brácha :3

8 Natáááááálka :D Natáááááálka :D | 26. december 2014 at 19:30 | React

Jůůůů :)) fakt výborný a to tak, že si možná dokonce přečtu i další díl, což já běžně nedělám! Hlavně nejlepší ten tvůj styl psaní :D ňuuu)))

9 Yaraki Yaraki | Web | 26. december 2014 at 20:26 | React

ty můj hebký dítě :3 děkuji moc, chválím a přísahám a slibuji, že ani já a ani Akai už se vůůůbec nemračíme :)
díky moc :)

10 Únorová Únorová | Email | Web | 29. december 2014 at 14:40 | React

Wow, to teda čumím! Líbí se mi tvé slovní obraty, má to švih a špitku čehosi, co mě donutilo se těšit na pokračování. ;)
Můžu si tě přidat do oblíbených odkazů?

11 Yaraki Yaraki | Web | 29. december 2014 at 17:36 | React

[10]: Určitě můžeš a vážně díky, mrknu k tobě a asi pouvažuji o celkovém zavedení FAV, abych měla kam dát milé lidi, co čtou moje výpotky :D díkes ještě jednou

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement