All the Lonely people - Kapitola 3: Starý pán

3. january 2015 at 22:16 | Yaraki |  Dílovky
Však to taky znáte - jak na Novej rok... tak už radši vůbec. Chlastat, kouřit marijánku, běhat nahatá ve sněhu a pak psát povídky je ujetý. Dost ujetý i na mě. Zvláštím budiž ovšem fakt, že mé pisatelské stavy na téhle kapitole vůbec nejsou poznat. And that's creepy, Sherlock.


Název celého výpotku: All the Lonely people, PROLOG zde, obecné PREQUEL kecy zde
Kapitola: The Old Man/Starý pán
Počet kapitol: v tuto chvíli neznámý
Délka: 8,5 tradičních 11-tkových stran
Žánr: fantasy/duchařina/"školní" tématika/současný svět
.

.

V Řecku bývá uprostřed léta nesnesitelné vedro. Strašlivé, spalující, neodbytné. Slunce vysušuje kůži, oslepuje oči, nedává možnost větru aby vál, brání mu v cestě jako neviditelná vlnící se stěna. Je mu vedro. Příšerné vedro. Dumá jestli zavolat sluhu s vějířem, čímž by celé sezení ještě prodloužil - než by se všichni přítomní zase uklidnili, zabralo by to týden v téhle prokleté peci. Jak rád by otevřel velká střešní okna a vpustil dovnitř alespoň náznak vzduchu. Jenže tady se nedá čarovat - ani jednoduchá telekineze nemá sebemenší účinek.
"Už se dostali k tomu problému s Pečetí?" ptá se muže po své levici. Je to strouchnivělý stařík s nepříjemně vystouplou bradou. Chvíli to vypadá, že spolkl úlekem zubní náhradu, pak ale odvětí: "Ne, Marcusi, chlapče, ale za chvíli už se na nás dostane řada!" Za chvíli už bych tu nemusel být, povzdechne si Marcus a zkusmo natáhne těžký kyslík do plic. Co si od toho vůbec sliboval? Jistě, že je mu ještě tepleji.
Zbystří až když zaslechne jeden z těch monotónně vznešených, rádoby učených hlasů: "Darian Winters byl spatřen na kontinentu, za doprovodu jednoho Stínu, pánové. Nevím, co ten starý ničema zase chystá, ale naší povinností je preventivně zakročit!" vzteká se dědek. Marcus si zamyšleně promne bradu. Dariana neměl rád ani když byl ještě členem Konkláve a svým odchodem si starý lord svou pozici rozhodně nevylepšil. Marcus ale i přesto nebyl jeden z těch, kdo Darianovi přáli smrt. Tohle vždycky striktně rozlišoval - neshodu s nenávistí.
"Co, Marcusi, co budeš dělat?" oboří se na něj někdo další. Hlupáci. Místo, aby řešili kanibalské kulty v Jižní Americe, kde měla Konkláve vždy ošemetnou pozici, budou tahat své vlastní kostlivce ze skříní a hnát se za starcem, jehož největším proviněním bylo, že místo aby se s nimi podílel na genocidě, raději zplodil dceru, zasadil strom a opravil rodové panství.
"Víme, komu ten Stín patří?" stočí proto hovor jiným směrem.
"Darian Winters měl vždycky blízké přátele v těch sférách, může jít o kohokoli."
"Říkáš, že měl mnoho přátel… vzhledem k nedostatku důkazů tedy odročuji případ lorda Winterse na dobu neučitou. Co se týče priorit, stále ještě nevíme, dlouhých sedmdesát dva let - ten časový úsek by mohl už i pro vás něco malého znamenat - kde je Pečeť." Marcus opravdu nemá chuť pořádat hony na místní komunitu. Odpovědí je mu ticho. Ani ten olejovitý vzduch se najednou nezavlní. Marcus si otře čelo a pokračuje: "nebo je snad kdokoli z vás natolik bláhový, aby si myslel, že jeden z Wintersů, byť s pomocí nějakého upíra a jeho mazlíčků, by měl šanci postavit se nám, pánové?" Nesouhlasné brblání.
"Pak bych se tím pádem přesunul k důležitějším věcem." Nikdo se neodvažuje vzdorovat, ba naopak, z protější strany stolu se začnou ozývat hlasy, volající po legalizaci trhu s jedovatými hady z Angoly. Marcus si už posté promne orosené čelo, pokusí se - marně - natáhnout trochu vroucího vzduchu, načež upadá do apatie. Takhle bude schůze trvat ještě nejmíň tisíc let.

---

Stevena se zmocnil neblahý pocit, že jej někdo pozoruje. Přidal do kroku a raději přešel na stranu ulice s lampami. Cítil se bezpečněji, přestože lampy zhasínaly v podstatě v okamžiku, kdy k nim došel. Vždy se stejným bezmocným zablikáním a zaúpěním, jež připomínalo mrouskající se kočku. Aík-k-k! Tma. Aík-k-k! Tma. To mu na klidu příliš nepřidávalo. Ohlédl se přes rameno. Tma. Ještě zrychlil, takže při dalším ohlédnutí ztratil balanc a natáhl se jak široký tak dlouhý na chodník. V duchu zaklel, ale ozvat se nahlas se neodvážil. Měl pocit, jako by mu něco těžkého leželo na zádech, jako by se potopil pod hladinu a nemohl vyplavat. Nejistýma rukama se opřel o plot před jednou z řadovek a ztěžka se vydrápal na nohy. Stále opřen se potácel tam, kde tušil bezpečí - blíž ke světlu, ke středu města, kde ještě matně zářily výlohy krámů a vývěsní štíty hospod.
Aík-k-k! Zasténala další lampa po jeho boku.
Steven se rozběhl, špatně se mu dýchalo a mizející světlo, jako by z něj navíc vysávalo energii. Opět se otočil, jen aby zase nahlédl do nekončící tmy. Když vrátil hlavu zpět, stalo se něco děsivého - chodník před ním se zavlnil jako záda divokého koně. Steven škrtl špičkami bot o pískovcové dlaždice, načež znovu přistál na břiše. Vyrazil si dech. Chvilku mu trvalo, než se znovu navalil na nejbližší plot a s pocitem falešné jistoty se o něj opřel zády, tváří k temnotě. Aík-k-k!
Nahmatal hranu jedné plaňky a s námahou, jak ho písek štípal v odřených dlaních, se vyškrábal na nohy, čelem k průčelí zhasnutého domu. Prásk! Ozvalo se mu za zády. Zřejmě jedna z žárovek nevydržela a praskla. Zvuk padajících střepů tuhle tezi jen potvrdil. Přesto mu trvalo nepřirozeně dlouho než našel odvahu se otočit. To co spatřil nebyl schopen popsat.
Hrůza, čirá hrůza. Tenhle jediný pocit ho rozdrtil jako lavina.
Prázdné oslzené oči. Vlající plavé vlasy s bledě bílými prameny. Mrtvolné ruce s černými nehty natahující se k němu. Modré otisky palců na hrdle s rozšklebenou tržnou ránou, jež vypadala jako ledabylý zásah zubatým loveckým nožem. Steven se nedokázal ani nadechnout. Srdce se mu scvrklo jako křížala, když si uvědomil další věc. Její rysy. Mrtvá žena mu byla nebezpečně povědomá. Rovný dlouhý a špičatý nos. Kulaté obočí pod vysokým čelem. Ostře ražené hranaté líce a brada.
Steven jen naprázdno zalapal po dechu, z pootevřených úst se mu vydral tichý výkřik. Svezl se zase na kolena. Postava nad ním vlála, napínala bledé paže. Vtom oslepující záře. Steven sebou škubnul, když se za ním zuřivě rozštěkla pes a v domku se rozsvítilo. Cuknul hlavou… Žena byla pryč. Krom té jediné rozbité lampy zase celá ulice svítila jako o Vánocích.
"Co tady chceš, kluku?!" řval na něj chlap vyhlížející z okna za plotem. Jeho pes byl ještě hlučnější - kdyby mu nebránila buková prkna, ukousl by nehybnému Stevenovi hlavu.
"Já…," vykoktal Steven, zahrabal prsty na chodníku, vyškrábal se zase na nohy a bledý jako stěna se vyřítil směrem k městu.

---

Sebastian pomalu otáčel širokým mosazným plíškem jež se mu vznášel těsně nad dlaní. Střídavě přelétal pohledem od toho lesklého, dokonale zdobeného předmětu k odlupujícím se erbům na cihlovém plotě okolo panského domu. Přidělávalo mu to vrásky na jinak hladkém čele. Přejel si rukou po tváři. Měl by se oholit… A hlavně uklidnit - chtěl celou záležitost vyřešit ještě dnes večer, nebo alespoň získat cenné indicie a místo toho se nechal zahnat obyčejným psem. Rozčilovalo ho to.
Střelil pohledem ke své dlani. Vrána. Kočka. Vlk. Opice. Štika. Tyhle symboly jakoby tančící v kruhu nacházel ve středu plíšku. Opět se zahleděl před sebe. Vrána. Vrána. Opice. Kočka. Vrána. Všechny erbovní kruhy na zdech byly stejné. Všechny mu dávaly naráz naději, stejně jako nejistotu. Pečeť s tímhle domem jednoznačně souvisí, to je nepochybné, jde o to zjistit jak. Promnul si kořen nosu a pak se vydal směrem k zadnímu vchodu do domu.
Našlapoval opatrně, věděl, že ho Sineád jakožto druidka vycítí, přesto vkládal nepatrnou naději ve svou nenápadnost. Měl chuť ji bůhvíproč překvapit. Jako před devatenácti lety - zase vidět její oči jak maličko zazáří jako dva mechové korálky, když má radost. Tolik ji tehdy postrádal, tolik životů promrhal jen aby si prodloužil svůj vlastní, aniž by prohloubil své schopnosti. Neměl to rád. Ten neklid, který se v něm probouzel, když všechno nešlo podle plánu.

"Hleďme, pánové a dámy! Podívejme, kdo se nám to uráčil přijít!" vítá ho Sineád, v ruce sklenku whiskey. Sebastian mlčí, přijde mu, že nemá, co by řekl. Nezdá se mu dost při smyslech, aby ji seznámil se svými objevy.
"Sebastian… co je to vůbec za jméno? Když tvá máma šla na matriku, byly už všechny normální jména zabraný nebo co?" uchichtla se pro sebe: "Nebo jí John a Thomas připadali moc pro mlíčňáky?"
"Co to tvoje, Sineád?"
"Něco proti mýmu jménu? Dal mi ho táta. Co tvůj táta, Sebastiane?" opírá se do toho slova jako by mělo kamenné základy: "Ó vznešený! Nebo to byla maminka, kdo ti věnoval do života tohle břímě? Sebastian! Pche!"
"Sklapni," zatíná zuby hněvem. To nemá dělat - jako by jí před očima mával rudým hadrem.
"Sebastiane, můj drahý! Kdo by si nepřál takhle volat na syna!"
"Sineád já tě varuju…" Nevylepšuje svoji situaci.
"Ó, promiň mi mou neomalenost, ty nemáš žádnou maminku. Chudáčku malič…" Vtom jí vrazí facku se slovy: "sklapni ty irská děvko!" Po tváři se jí místo odpovědi rozlévá nadšený úsměv, přestože vlastně sama neví, proč tohle všechno dělá. Občas si říká, že si prostě jen nemůže pomoci, že ho musí dráždit.
"Ale noták!" zaprosí: "Vidím ti to na očích, řekni to ještě jednou. Vidím, jak tě to těší! Dělá ti to dobře!"
"Špinavá, malá, irská děvka!" Dikce těch slov je ostrá, přicházejí v bleskurychlém sledu. Jako vystřelené kulky.
Koukají na sebe. Jsou to zlé, zahořklé pohledy - oboustranně. Je ale jasné, že se nehněvají jeden na druhého, nehněvají se vlastně ani starého Winterse nebo kohokoliv jejich druhu. Jsou prostě jen zvyklí nenávidět, řvát, křičet a držet jeden druhého pod krkem.
"Už jsi spokojený, Sebastiane?" opět vypíchne poslední slovo. Jmenovanému se krev vaří v žilách. Nejraději by ji zvedl do vzduchu a třásl s ní dokud by ten její směšně tenký krk nepraskl jako struna, nebo se jí nerozklepal mozek o stěny vlastní lebky jako nějakému týranému batoleti.
"Chtěl bys mě zabít, Sebastiane? Chtěl bys?" přivine se k němu jako had, jako zákeřná zmije se studeným, hladkým, šupinatým tělem. Obkrouží mu pas, prsty obtáhne ramena jako rýsovací tužkou, na okamžik poklekne před jeho slabinami, aby se ve vteřině opět zvedla a pěstěnýma rukama mu stiskla krk. "Ale nemůžeš, Sebastiane, nemůžeš mě zabít," šeptá, zatímco se palci dobývá k tepně. Sineád chce vědět, jestli jeho srdce bije, jestli je skutečný.
"Beze mě nejsi nic," dodá a mírně zakloní jeho hlavu. Pořád stejně netečný. Může si s ním pohrávat jak jen bude chtít, aniž by došla sebemenší úhoně. Ale o to jí nejde, ne, ve skutečnosti je to jeho reakce, co by si přála. Udělej něco, cokoli!
Chce, aby ji udeřil a škrtil, aby ji přitiskl ke studené zemi… Bože! Dala by život za nějaký pocit. Klidně strach - třebaže kvůli němu se k Sebastianovi před lety přidala.
Sineád se zmocňuje tušení, že nekonečná moc a absence strachu z nepřátel s sebou přináší také naprostou izolaci od světa. Není si jistá, jestli chce strávit zbytek života v žaláři vlastního svědomí s tímhle studenokrevným ještěrem.
"Slyšíš mě? Slyšíš co říkám?! Nejsi nic!" Bubnuje mu do hrudi, dokud on nesevře její zápěstí a neprohlásí klidným hlasem: "Jsi opilá, běž spát."
"Nenávidím tě, rozumíš?!" Zmítá se v jeho náručí: "chci abys to řekl znova, Sebastiane, chci, abys to řekl znova! Zopakuj to! Řekni co ke mě cítíš, co jsem! Přiznej, že beze mě nic neznamenáš, nikdy ničeho nedosáhneš! Jsi slabý!" Zalyká se, alkoholem zmožený jazyk nezvládá ten příval slov. Vyškubne se z jeho sevření a naposled jej udeří do prsou. Sebastiana ten předchozí pocit neopouští. Rozdrtil by jí kosti, kdyby mu to k něčemu bylo. Poslal by kamení a větve, aby proměnily její lebku v beztvarou kaši tak, jak to udělal Adalind Haywitzové. Na chvilku se zasní natolik, že spatří i Sineádinu tvář - Adalindinu tvář - zase zbrocenou krví a její oči zalité hrůzou. Bezděky si olízne rty.
"Běž spát, Sineád. Jsi hlučná a jestli nás někdo uvidí spolu, mohlo by se zase všechno sesypat." Pak se otočí na patě a nechává ji tam osiřelou, s hlavou skloněnou a studem stékajícím po rudých tvářích.
"Sebastiane," podívá se na něj těma hořkýma zelenýma očima. "Winters se nemýlil. Oslovil tě pravým jménem, víš. To jen ty sis neuvědomil, že on, ať už si to přiznáš nebo ne, vytušil, že ses prodal démonům." Pochopil to! Sineád cítí hněv, jak se rozlévá jeho tělem, vidí přívalovou vlnu krmící energií každou poslední buňku, to černé srdce se dává do pohybu.
"Já jsem tvůj démon, Sebastiane. A ty jsi…" Sineád netuší, jak se ocitla na zemi. Sebastian klečí nad ní a hlas se mu chvěje: "neříkej to slovo," varuje ji. Druidka vidí obrysy, vířící stíny okolo nich, desítky mágů, alchymistů a druidů, co padli jeho rukou. Každý jeden z nich, jako nehmatatelné memento chyby, kterou se ona sama chystá udělat. A pak si to najednou uvědomí. Má z něj strach.
"Neříkej to slovo!" opakuje, zatímco tiskne její ramena k zemi. "Neříkej…"
"…Nekromancer," vydechne Sineád s úlevou. Protože co jiného než úleva je pro člověka zjištění, že ještě stále dokáže něco cítit.
Sineád má pocit, že neviditelná sílá jí krade vzduch z plic. Bezradně hrabe rukama, zatímco Sebastian jí pevně obepíná širokou dlaní krk: "Špinavá, špinavá irská kurvičko!" Neubližuj mi, prosím! Křičí hlas jejího podvědomí.
Takhle chutná strach.
Jako rána do žeber, po které se její tělo v instinktivním záchvěvu obrany zkroutí, jako ostrá hrana stolu o který se zády narazí, když jí muž mrští přes celu místnost. Jako jeho rozzuřený hlas. Jako hlasité plesknutí koženého pásku přes její odhalenou kůži. Strach má příchuť krve, co se jí řine ze rtů. Strach vypadá jako skrčené ruce, chránící si v marném gestu tvář, jako semknutá kolena, když ji Sebastian sráží na zem, opaskem jí obepíná krk, až může sotva dýchat a sám si rozepíná kalhoty. Strach štípe. Ne jako sůl v otevřené ráně, podobá se víc každému jednotlivému z jeho přírazů, když jí drtí slabiny a při každém druhém vzdechu nezapomene zmínit něco o jejím původu.
Když se konečně svalí z jejích zad a jeho černé srdce zase pozvolna přestává bít, vytrácí se i ta čirá síla, ta ohromná moc, jíž je vlastníkem. Usíná s úsvitem jako noční ptáci, jako pocit promarněného večera, který mohl věnovat studiu Pečeti, ale místo toho se nechal vyprovokovat jednou hloupou irskou děvkou.
Opouští ji se zakrvácenými stehny v pokoji s vylámanými ozdobnými trámy, s palčivou bolestí v ramenou a modřinami ve tváři, s rozraženým rtem, který se pozvolna stáčí do nepopsatelného úsměvu. Tak chutná strach. Už si vzpomínám.

---

Vždycky, když Steven zaslechne slovo "Spasitel", je mu jasné, že jde do tuhého. Začali zpívat. O něm. Parchanti.
Smečka jeho přátel, družně usazená okolo tradičního středobodu zábavy - Caleba - se synchronně řechtá, když Caleb mistrně vybrnkává melodii jedné z jejich originálních písní a vychutnává si onen poslední verš: "Steven, náš Velitel!"
"Dementi," konstatuje Steve a kriticky si prohlíží skupinku. Je tam Caleb, věčně zamilovaná Jocelyn, omotaná kolem jeho stehna jako nějaký druh plaza, Vincent, ten divný kluk z domku na panství, co dědovi vždycky v zimě odhrabával sníh, a pak Linney, ukrytá ve stínu lampy jako sova číhající na svou kořist. Že právě on je tou kořistí si Steven uvědomuje, až když se mu vrhá se slovy: "Stevie!" kolem krku, načež, stále ho držíc okolo beder, povídá: "co děda, už něco víš? Je mi to fakt líto, Steve." Ten jen kýve hlavou, primárně protože jinak by se asi kýval tak nějak celý. Připadá si slabší než normálně, vlastně tady vůbec nechce být.
"Dlouhej den, víš co," odvětí pokudmožno přátelsky. "Málem mě sežral pes," nezapomene zmínit své hrdinské přežití. Možná jsem měl říct, že ti psi byli dva, napadne ho jen co vyprávění dokončí. Pak ale sám sobě přizná, že poslední, co by si přál, by bylo přehnané vnucování svých neduhů kamarádům - koneckonců s příjezdem Adalind se jeho "společenský" status příliš nezměnil, takže tahle banda zůstává tou jedinou rodinou, kterou má.
"Jsem z toho celýho tak nějak nesvůj," dodává nakonec. Linney na něj zkoumavě kouká, hřbet ruky pokládá na čelo, jako by hledala příčinu jeho stavu v nějakém tělesném neduhu. Vypadá starostlivěji než obvykle. A to si Steven doposud myslel, že víc už to ani nejde.
"Pojď si dát šíšu, vole!" houkne na něj Caleb, když odloží kytaru a decentně ze sebe setřese svou obdivovatelku. "To ti stopro pomůže!"
"Na světě není nic, co by nevyřešila hardcore máta."
"To je můj kluk!" poplácá ho Caleb po zádech: "cože máš s těma psama? Já myslel, že máš psy rád…"
"Já je rád mám, to oni mě zjevně ne," pokrčí chlapec rameny a dodá: "na jak dlouho to dneska vidíte? Jsem nějak zmoženej…"
"Kámo, propustím tě rád, já si zábavu najdu i bez tebe, ale nejdřív mi musíš říct něco o tý… Ade…"
"Adalind?"
"Jop."
"Je krásná," přidává se do hovoru Vincent: "blondýna, zelený oči, velký…"
"Bacha, bacha, bacha… tak zaprvé je to moje sestřenice, jasný? A zadruhý by mě zajímalo, kdes jí viděl," zajímá se hned Steven a předstíraném hněvu mává zatnutými pěstmi před sebou.
"Hele nemůžeš si jen tak zabrat všechny holky ve městě!" zastává se Vincenta Caleb.
"Je vážně hezká?" děsí se Jocelyn, které do té doby většinu mozkové aktivity zabíral zasněný pohled na Calebovi vypracované paže.
"Spíš jestli je fajn…," stará se Linney, vracející se s pěti panáky Diplomatica, jejich oblíbeného rumu. "A vůbec bych se nebála nějakého zamlouvání si holek. Dokud se tady Steven neoholí, může možná tak hrát v dalším dílu Hvězdných válek, tím to končí." Caleb se mírně uchechtne, ale okamžitě zas nasadí svůj přehnaně seriózní výraz, když Linney dodá: "no pro tebe to platí taky fešáku, neznat vás, hodila bych vám nějaký drobný."
"Náhodou! Já jsem krásnej!" brání Caleb svou zarostlou bradu: "beztak jsme krásnější než tvoje sestřenka!"
"Tak na krásu," uzavře vše Steven a vyprázdní do sebe obsah sklenky: "ale radši bych už šel, fakt mi není dobře…"
"Máme tě doprovodit?" strachuje se Linney jako obvykle.
"Nejdu na panství."
"Počkej, počkej! Neříkals', že ji zaskočíme omrknout!"
"No, já ti nevím…"
"Myslela jsem, že je sympatická!" dodává okamžitě Linney, jako by přesně tušila, co se Stevenovi honí hlavou.
"Jo, to je… jen… zdá se mi docela rázná. Někdy až moc, abych to upřesnil. A nejsem si jistej, jestli mě úplně chce vidět. Spíš jako by jí šlo jen o panství…"
"To mě fakt moc mrzí…" Na Linney je už podruhé za ten večer vidět vážné ustarání.
"Třeba se to ještě nějak změní, až ji poznáme líp. Přesně proto bych jí šel okouknout. Třeba v Americe nenosí večer pyžamo a…"
"Bože, Calebe, ty jsi hrozný zvíře, fakt," poznamená Steven, přestože ví, že jeho kamarád sem stočil hovor jen proto, aby měl Steven jasnou výmluvu, proč se zašít na bytě. Neopomine proto na něj při odchodu bratrsky mrknout.

---

Steven si nemůže pomoct. Má prostě a jednoduše strach. Když se pomalým, mírně připitým krokem blíží k jeho starému bytu, něco ho nutí neustále se ohlížet, pořád číhat na to neznámé nebezpečí. V nestřežených okamžicích občas v postranních uličkách zahlédne bledé stíny, zaslechne zavytí psa.
"Co je s tebou, Steve?" ptá se Linney snad posté.
"Je mi nějak divně. Mám teď taková… tušení…," dává Steven svým pocitům nejistá pojmenování. Cukne vystrašeně hlavou. Připadá si jako duševně nemocný. Schizofrenie hadra.
"Mám o tebe strach…"
"Já vím, Linn, ale nemáš proč. Zvládnu to. Zvládnem to jako parta," usměje se na kamarádku - skoro má chuť ji za její péči obejmout. Linney je skvělá holka.

"Tak kde se táhnete? Já z vás porodím, fakt že jo," stěžuje si Caleb. V odpovědi se mu ozve zakrákání havrana. "Co je to dneska za den?"
"Měli bychom být opatrní," zapojuje se do hovoru opět Vincent, zatímco nehezky bílýma očima bloudí po opuštěném parku, který zrovna míjejí.
"Kvůli tomu únosu? Myslíš, že nám seberou Steva? Vždyť by ho do týdne vrátili sami!" směje se Caleb.
"Kvůli těm vraždám," vyvádí ho drobný chlapec z omylu.
"Vraždám?"
"Někdo v okolí zabíjí ženské. Zrovna nedávno našli jednu prostitutku s rozmlácenou hlavou. Prý byla tak na kaši, že ji nedokázali identifikovat. Ten vrah ji prej vyvrhnul, usekal jí prsty a…"
"Fuj! Viku!" úpí Jocelyn: "Calebe, ať toho nechá."
"Jako fakt, je to dost nevkusné téma, vzhledem k tomu, že se tu potácíme ve dvě ráno temnou bezútěšnou nocí." Steven jen protočí oči. Dal by svou polovinu panství aby byl už doma, zvláště protože přátelé mu nepříjemně připomínají ten děsivý zážitek z večera.
"Prej měla vypitou krev!"
"Viku! Dej si s tím pohov!"
"Jasně, ještě upíry tu vytahujte!" teď už se musí i Steven zasmát: "vy mi teda přejete osud. Být unesen upírem, co by mi usekal prsty…"
"Vždyť nás znáš, chcem pro tebe jen to nejlepší!" chytne ho Caleb kolem ramen, když konečně berou za kliku jejich domu.
"Na, Jo," hází Steven dívce klíče: "odemkni." A sám cloumá Calebem, jako by ho chtěl shodit ze schodů: "tak upírům, vole, upírům?" smějí se oba. Přesně do okamžiku, kdy Jocelyn začne strašně křičet.
"Co se děje?!" Popadne ji synchronně Steven i Caleb a vytáhnou ji z chodbičky k bytu, jako by v ní snad sídlil krokodýl nebo něco jemu podobného.
V chodbě místo nebezpečného dravce nacházejí, schouleného v nelidském klubíčku, zabláceného, nepřirozeně bledého a pohublého, lorda Dariana Winterse. Upíná k nim vodnatá, tmavá očka a rty se mu chvějí.

Krokodýl by byl pravděpodobnější.







Předchozí kapitola

Následující kapitola

 

7 people judged this article.

Comments

1 Rein Rein | 3. january 2015 at 22:57 | React

...Nemůžeš psát delší kapitoly? :D :D Ne, radši ne, to by trvalo pak ještě déle to vydání.. chm.. tohle zvládnu :D
Ne, vážně, je to fajnové čtení :) Zajímá mě jak to tam bude dál a jestli/jak/kdy dojde Stevenovi co se doopravdy stalo s Adalind.. a tak.. no jen hezky piš ;)

2 Yaraki Yaraki | Web | 3. january 2015 at 23:02 | React

[1]: jmenuji tě svým oblíbeným dítětem nebo co :D
ne, fakt díky kotě, jsem ráda, že se to někomu líbí :) a je to Steven - takže dost dobře možná nikdy :D

3 Petersson Petersson | 3. january 2015 at 23:27 | React

Dobrý fakt že jo! Jsem zvědavej jak se to bude dál vyvíjet :)
A hej! mě se to taky líbí! :D

4 Yaraki Yaraki | Web | 3. january 2015 at 23:42 | React

[3]: Se poperte :D ne, kecám, moc díky :3

5 Elis Elis | Web | 4. january 2015 at 17:19 | React

Úžasné, píšeš dobře, skvěle vystihuješ pocity a děj je velmi zajímavý...

6 Yaraki Yaraki | Web | 4. january 2015 at 18:03 | React

[5]: wow, děkuji za ocenění, moc to pro mě znamená a ani nevíš, jak to člověka namotivuje psát dál. Vážně díky :3

7 Akai Akai | 4. january 2015 at 22:14 | React

Great again - and your bloody cliffhangers are going to kill me one day, so watch it ;) what else to say - wonderful to read, hell to translate :D
And I only have like two more sentences, I haven't had much time since our last meeting and I don't think I'll have more with the school now, but I'll try to find some ;) and as for the trailers - well, that's even worse, almost certainly nothing new :( but I have finished true detective and it was creepy and weird but great :)

8 babirusa babirusa | 4. january 2015 at 22:41 | React

[7]: you, dear madam, are a creepy motherf*cker indeed :D nope, I thank you a lot for all the time and care you are giving to this nonsense so thank you again :D and in general it means we HAVE TO have some girl's night again soon :D

9 Akai Akai | 5. january 2015 at 15:54 | React

[8]: yes, we do :D try reaching me on Skype so that we could chat (invorvial - and yes, I know, what a name thief I am :D), I have you there but I don't know if it works, anyway, I'm not sure that my parents would thank me for 100 texts to Italy or Austria or wherever you are :D or create a chat room like those we used to have, remember?
Thank you for the message and great your little bro, and enjoy the slopes and everything :)
Btw fingers crossed for me tomorrow at 2 o'clock, I'm having the school english competition thing ;)
Looking forward to your return :)

10 babirusa babirusa | 5. january 2015 at 17:00 | React

Yeah I will call you on Skype if I'll be able to make it work, my dearest name-thief :D and how do I create the chatroom??? (and, yes, I'm a computer idiot) :D

11 Akai Akai | 5. january 2015 at 17:38 | React

[10]: Ok - sorry, I thought we had one, anyway, it seems like a really complicated thing to do, but I remembered where I found out about the thing and long story... to cut it short, at the old website kime and tamaki had is one Ï'm sure we could use, I'll leave the adress in Unfinished file, ok?
But we have to make Skype work anyway ;)
Btw, do you know what is a bit terrifying? In search of old chatrooms I happened to visit yaraki-taicho... The thing is more visited than this one! Seriously - weekly, daily, and there were 2 people online... Ït's weird... maybe there are ghosts...

12 Já | 5. january 2015 at 22:42 | React

[11]: I know it's kinda sad, but I think big part of it's popularity was made up by our membership in naruto-online and stuff... and I was like wondering if I should reopen it again - like delete some old text and change everything (maybe in some easy way, like this is) but I'm afraid there are still lots of old, unfinished, badly written stuff which I don't wanna be connected with (yes, this name... I know... but... you know :D) you know what mean. And also the e-mail address of that blog doesn't exists anymore and so... but maybe, if we make some great garbage-destroing day, it could work again, adding ALP, copy all new text and give it there...we must discuss it later, I'll call you (Skype) tomorrow :)

13 Únorová Únorová | Email | Web | 7. january 2015 at 14:58 | React

Já-nemám-slov.
Máš můj veškerý obdiv, tohle je teda fakt něco! Jako bych četla něco z knihkupectví s nálepkou "Bestseller". Máš neskutečný talent, popis vyhrocených situací je dokonalý.
P.S.: Není Sebastian tak trochu sado-maso? :D Asi ho miluju. :D

14 Yaraki Yaraki | Web | 7. january 2015 at 16:06 | React

[13]: man, you made me cry :3 hej nevím, co říct, jsem strašně ráda, že se ti to líbí, fakt že jo :) moc děkuju, větší motivaci si člověk ani nemůže přát... a ano, je TROŠIČKU sado-maso :D ale fakt jen maličko :D a koneckonců kdo by ho nemiloval, že? :D Sebča je Ježíš... a aspoň se ti líbí, že je to záporák, ne jako Itami, ta je starej měkejš a radši by ho hodnýho - ta ještě uvidí :D

15 Yonade Yonade | Web | 12. february 2015 at 19:20 | React

Kurník šopa :D To je paráda, hned du na další kapitoly! Úžasně píšeš, kéž bych to taky tak uměla ;D A mimochodem Sebastian je fakt božíííí!! Záporáci jsou prostě nejvíc sexy a ať si říká kdo chce co chce!! :D

16 babirusa babirusa | 12. february 2015 at 20:29 | React

[15]:  wow, nový čtenář - tedy čtenářka, ať tu zas neprzním gendery :D moc děukuji, moc si. toho vážím a doufám že se budou líbit i další kapitoly ;-)
a jen tak btw - vítej v klubu Sebastianofilů :D už vás je slušný hejno :D

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement