All the Lonely people - Kapitola 4: The sleeping Beast

18. january 2015 at 22:42 | Yaraki |  Dílovky
Studium. Těžké, bezbřehé břemeno vědění. Inteligence na vzestupu. Ach! A já totálně v pí...semnostech, zahlcena tou dementní analytikou. Nejhorší je, že jde o předmět, který během svého studia/práce/života fakt využiju. To bolí nejvíc. Člověk ani nemůže nadávat na nesmyslnost své povinnosti.

Začínám si připadat stále více jako Sineád - skoro mám nutkání napsat to do Kapitánova deníku... Den dvacátý osmý: poslouchám grunge, seru na studium a myslím na Sebastiana.

Když jsme u toho grunge, tedy post-grunge, mám-li být konkrétní, v dnešní kapitole se vyskytuje narážka na jednu píseň, jedná se o tuhletu: https://www.youtube.com/watch?v=YtKqUptJ5Fc (to jen kdybyste dumali, čím si člověk vyplachuje hlavu, když píše tyhle chujovinky)


Název celého výpotku: All the Lonely people, PROLOG zde, obecné PREQUEL kecy zde
Kapitola: The sleeping Beast/Bestie spí
Počet kapitol: v tuto chvíli neznámý
Délka: nepočítala jsem, ale je to tak o stodvacetosm stran delší, než by bylo rozumné
Žánr: fantasy/duchařina/"školní" tématika/současný svět
Varování: tentokráte docela zásadní - každá povídka má své "vysvětlovací" díly. Toto je jeden z nich. Snad vám děj a reálie přijdou po tomto textu uchopitelnější. Pokud ne tak... tak... tak si pusťte song výše a bude vám to jedno :D






Dýchej, Timo, dýchej! Proboha dýchej!
Mazlavá krev se mu mezi prsty mění v kašovitou břečku struktury vlhké krupice. Mrzne. Skoro slyší vlastní dech, obláčky páry stoupající mu od úst jsou téměř hmatatelné. Otírá si uslzené oči.
Timo, probuď se, dýchej přece! Třese umírajícímu chlapci rameny. Timovy oči hledí kamsi do prázdné bílé tmy. V dálce se něco zaleskne. Další ostřelovač? Proletí mu hlavou myšlenka skoro stejně rychle jako si ruská kulka našla cestu Timovou hlavou.
Dýchej, jen dýchej, dostanu tě odsud!
Připadá si dezorientovaný, nakonec ale volí cestu směrem od toho lesklého bodu. V pokleku, aby jeho šedomodrá uniforma příliš nezářila uprostřed bílého pekla, táhne mrtvého za sebou sněhem.
"Vydrž, Timo, vydrž, já vím co dělám." Jenže neví. Kolem nich tančí oblaka ledových krystalů a jen rudá čára, táhnoucí se za nimi, mizející v chumelenici, vypráví o tom, že tu kdy kdo byl. Jen oni dva a lesknoucí se smrt za jejich zády.
Mrzne. Prsty mu nezvladatelně prokluzují, krev už není mazlavá, jen studená. Všechno okolo skřípe jako by mu sama bouře chtěla rozervat spánky.
Dýchej, Timo, dýchej. Říká už spíš sám sobě, přestože kamarádovo mrtvé tělo neopouští. Je mu zima. A pláň je bezútěšně bílá, bez známky naděje, světla, stromů - čehokoli. Jen to lesklé nebezpečí láká do své náruče, neboť je tím jediným odlišujícím se bodem v prázdnotě.
Neví, co dělat. V beznaději přimkne mrtvolně studeného Tima ke své hrudi a zoufale jej nastaví proti bouři. Pak uslyší kroky. Nejsou kradmé, nečíhají, spíš se zdá, že dotyčný běží jako o život. Blíží se. Sníh chřoupe jako hladový pes a on už skoro slyší hlasité, lačné nádechy přibližující se k němu. Klepajíc se vykloní zpoza mrtvého a vyhlédne do vánice. Už není prázdná a nedotčená. Skrz bouřící sníh, kopírujíc krvavou stopu, mu běží vstříc mladík v šedomodré uniformě a za ním beztvarý zástup bílých vojáků. Je od nich daleko, utíká rychle, ale oni se přibližují.
Chlapec se řítí vpřed a když dvojici míjí, věnuje jim jen letmý pohled.
Skoro se mu zastavilo srdce.
Ten prchající chlapec… je on sám. Upustí mrtvé tělo, jež se okamžitě propadá sněhem a běží za tím neznámým vojákem. "Hej!" křikne na něj, ale chlapec se neotáčí.
"Notak! Počkej!" zvolá znovu a snaží se jej dohnat. Sníh je ale moc hluboký, pláň se vzpouzí a odmítá ho pustit. Ve snaze snížit zátěž zahazuje vojenskou helmu a ještě zrychluje. Chybí mu takový kousíček, aby se dotkl chlapcova ramene. Natáhne ruku a… chlapec najednou mizí, jako by jeho křehké tělo rozfoukal vítr. Bez očekávaného bodu padá do sněhu. Když zvedne ztěžka hlavu, oční víčka si prorazí cestu nánosem ledovatého prašanu, uvědomuje si, že zvuk kroků za ním neustal. Ne, ta beztvará armáda se pořád přibližuje. Pochopí, že teď je on ten chlapec, kterého pronásledují. Pracně se vyhrabe na nohy a ze všech zbývajících sil se rozběhne.
A pak už jen běží bílou tmou vstříc ničemu. Běží a okolo mrzne, kroky se přibližují a sníh chřoupe. Chvíli si není jistý, jestli se celá scéna neotočila vzhůru nohama, jestli je to pořád ještě zem, od čeho se odráží jeho nohy, nebo jestli se všechno slilo v nějakou neurčitou bezbarvou hmotu.
Běží a ví, že se nesmí zastavit. Není to o strachu, jde spíš o nutkání, něco uvnitř mu říká, že zastaví-li, zmizí stejně jako jeho předchůdce.
Znovu se rozhlédne okolo. Když nenachází pevných bodů v krajině, uchýlí se k tomu, co zná, co si pamatuje někde hluboko uvnitř.
Modrý dům u města Ivalo.
Bílé okenice a rozvrzaná branka.
Dřevěné lyže s narezlým vázáním.
Sáňky a ohrada se sobím stádem, spokojeně se mačkajícím, jedno šedivé tělo vedle druhého.
Křížek přibitý hned za vchodovými dveřmi.
Matčiny veliké modré oči.
Lotta. Matka se jmenovala Lotta.
Říkávala mu Bastien, když ho chovala v náručí.
Matka Lotta.
Sebastian…
Sebastiane! Dýchej!

Zakopne a padá do sněhu…

"Sebastiane! Sebastiane! Vstávej, dělej! Něco jsem našla!" hlásí Sineád nadšeně a v rukou třímá velkou zaprášenou knihu. V ranním slunci rozpoznává Sebastian jen matně tvary nábytku a výrazně barevné body - třeba fialovou modřinu, jež se jí rýsuje pod levým okem a krásně se doplňuje s rozraženým horním rtem. Sineád nemá valnou pamět. Nebo spíše její rozum výrazně převyšuje jakékoli náznaky paměti - je dost chytrá na to, aby téma včerejšího večera neotvírala a raději si našla jiné vyžití.
Sebastian si uvědomuje, že ho bolí celé tělo. A je zpocený. Jako by měl kocovinu. Zvedne se do polosedu a opře hlavu do dlaní. Nějak nemá sílu naplno se probudit. Vždycky, když se mu zdá tenhle stejný sen, připadá si ráno jako přejetý válcem. Tím spíš, že z věcí, které ke konci snu vídá před očima, se dvě další vytratily. Chundelatý černý pes, co patřil tátovi a jeho majitel sám.
Ztěžka polkne a obrátí k ní modré oči. Sineád si drží odstup, ale knihu mu podává.
"O co jde?" ptá se a ztěžka si odkašle.
"Něco se ti zdálo?" obrací ona.
"Na to jsem se neptal," odsekne a hřebetem ruky otře zašlé desky, aby se z nich dalo alespoň něco málo vyluštit.
"Histo… historie? Rodu Wintersů…" Sebastian nejprve pár minut zírá na knihu a pak jen přeskočí pohledem na Sineád: "děláš si prdel? Proto jsi mě budila? Abych si početl o hrdinských činech nějakého anglického páprdy?"
"To musela být vážně těžká noc, když jsi takhle natvrdlý ještě i po ránu," musí se Sin zasmát: "nechápeš? Je tam zaznamenaná každá smlouva - s mágy, upíry, s alchymisty… jména. I lidí z Konkláve. Kontakty za celá staletí. Místa pobytu…" Dokončovat nemusí, neboť Sebastian už hladově hltá první stranu. Sineád si neodpustí zavřít dveře se slovy: "nechám vás tu s Historií osamotě, ať si můžeš pohonit nad všema těma lidma, který budeš moct zabít."

---

Sineád měla vždycky slabost pro podladěné grungeové kytary. Ten skřípavý, teskný zvuk jí nutil zkroutit rty do posměšného úšklebku ať se kolem dělo cokoli. Toho rána usrkávala skotskou usazená v krbovém křesle, jež si strategicky vysunula do prostoru tak, aby zachytila paprsky ospalého srpnového slunce. Když už mám to nové tělo, mohla bych zapracovat na vysněné měděné barvě pleti… usmála se znovu a ještě zesílila hudbu.
Příjemné teplo ji vybízelo k cigaretě. Odolat pokušením nebylo nikdy její silnou stránkou - zapálila si tedy jednu mentolku. Měla ráda rána, kdy se donutila vstát dříve než Sebastian. Milovala ten klid a mír, co se rozprostřel krajinou, když Bestie ještě setrvávala v blaženém stavu REM-fáze. Dnes se mu zase něco zdálo, což bylo téměř vždy zárukou, že Sin bude mít volný celý den. Sebastian si teď dá tak dvouhodinovou sprchu, se střídavým vrčením na vlastní obraz v zrcadle, nadávkami zamlženým ručníkům, pustošením neživých předmětů v přilehlém okolí a desítkami dlouhých bezpředmětných pohledů do dálky. Sineád to svým způsobem milovala. Měla pocit, že Sebastianovi sny, jež se zpravidla projevovaly halucinogenními výkřiky do tmy a zběsilým mácháním ospalýma ručičkama, se nejvíce podobají sledování divokého zvířete, nebezpečného tvora, zmítajícího se ve vlastní kleci. Sledovat a občas do něj píchnout klackem…

Vyrušilo ji táhle zakvílení zvonku, jež se podezřele blížilo sólu v právě hrající písni Fuck me like you hate me, jedné z jejích oblíbených. Sin zaklonila znechuceně hlavu a pozvolna si nasadila huňaté růžové papučky z kufru Adalind Haywitzové. Takových pokladů tam bylo spousta - růžový plyšový slon, růžový župan, který si Sin s cigaretou mezi zuby spěšně zavázala cestou ke dveřím, růžový notýsek s perem honosícím se typickou péřovou bambulkou. Mentolky a opaleskující krabička s kosmetikou. Také třpytkový lak na nehty a snad šestnáctery tanga, která se Sin při nejbližší příležitosti chystala podstrčit Sebastianovi do šuplíku. Úplně viděla, jak se mu nejprve zaklepe brada, jako by se chtěl smát, protože na ten krátký okamžik se opravdu smát chce, aby pak zamrzl ve své klasické póze a stal se tak snadnou kořistí pro libovolný z jejích fórů.
Právě s těmito myšlenkami dorazila ke dveřím.

Stál v nich Steven, zrychleně oddechoval a měl směšně červené uši.
"A-Adalind!" vyhrkl a zakuckal se. Netušila co, říct. Nebyla ráda, neměla nic na srdci. Nejraději by mu přibouchla dveře: "Stevene?"
"Dědeček!" pokračoval chlapec nesouvisle a mával levačkou jako by si chtěl mermomocí vykloubit rameno. Vyhlédla z chodby a srdce se jí málem zastavilo. Zvláštní deja vu starého muže, jež se pouze za pomoci tmavovlasého cizince šoural k panství. Překousla cigaretu v ústech a zarytím nehtů zanechala na dřevěném rámu třpytivou stopu. Moc brzo…
Starý pán k ní zvedl oči - ještě o poznání vyhaslejší a vodnatější než si je pamatovala - a povídá: "Adalind! Dítě moje! Musíš mne vyslechnout! Musíte mne oba… jde vám o život!" No nekecej!
"Já…," stačila Sineád hlesnout, ale to už ji ta podivná skupinka obcházela a mířila do obývací místnosti. Steven nezapomněl poplašeně vyhlédnout ven, jako by čekal, že je bude někdo sledovat. Koho tam čekáš, blbečku? Bestie ještě vyspává v ložnici tvých prarodičů… vydala se Adalind s povzdechem za nimi. Bylo jí jasné, jak moc se bude muset soustředit, aby nic neprozradila. Jenže jí se nechtělo, ne dnes. A to den začal tak slibně…

---

"Posaďte se," vybízí lord Winters celou společnost. Z Adalind nespouští bledé oči. Dívka mu oplácí stejně upřeným pohledem - všímá si přitom podivného faktu - jedno oko má Darian bleděmodré jako každý jiný mág, zatímco druhé se zdá tmavohnědé, skoro až černé, jak je tomu obvyklé u upírů. Napadá ji, že to může být důvodem, proč se dokázal vrátit tak brzy.
"Vím, že to pro vás nebude lehké, ale nejste tak úplně obyčejní. Ve vašich žilách koluje starodávná krev rodu Wintersů…," nasazuje Darian rádoby tajuplný tón. Steven vypadá napnutý, skoro jako by neseděl, jen se vznášel pár milimetrů nad židlí. Sineád se pokouší o to samé. Nejde to ale tak lehce, neboť zájem už nepředstírala pěknou řádku let. Pak si ale uvědomuje, že starý pán bude jistě mluvit i o druidech - musí si přiznat, že ji zajímá, co se o vlastním druhu zase dozví.
"Existují mezi námi lidé, kteří dokáží ovládat živly, zmást lidskou mysl, či být neviditelní…," pokračuje stařík, ale neznámý muž, jež ho sem dovedl, jej přerušuje: "viděli jste X-meny?" Napjaté ticho.
"Pardon," opraví se neznámý zkroušeně a raději začně předstírat nezvyklý zájem o dění za oknem pokoje.
"Tito lidé z důvodu utajení, aby nemohli být zneužiti, či nezneužívali sami své moci, před zraky obyčejných neexistují. Z vlastní vůle si stanovili organizaci, jež na ně dohlíží a zároveň je chrání, před těmi, co pravidla porušují. Té organizaci se říká Konkláve. Může se stát, že se zde brzy někdo objeví a bude po vás požadovat, abyste se vzdali, či vydali panství. Nedělejte to. Zůstaňte skrytí."
"Skrytí? Proč my? A před čím?" zběsile gestikuluje Steven.
"Můj hochu, nezanedbával jsem tě, abych tě zocelil. Pouze jsem předstíral, že neexistuješ, aby tě nepotkal stejný osud jako mne. Aby ses nestal pouze nástrojem Konkláve."
"Proč bych se měl stát jejich…," zmlkne najednou chlapec. Sineád z toho nazná, že si patrně konečně spojil všechny vodítka. Že to ale trvalo, nezapomene zamrmlat v duchu. Bože, ten kluk je blbej, až to mlátí dveřma! Teď přijde ta chvíle - jsi čaroděj, Harry!
"Zdědili jste oba po rodičích takovou moc. Dům je plný knih a spisů, co vám řeknou více. Já už na to nemám čas."
"Ty odejdeš? Zase odejdeš?"
"Tentokrát už napořád, Stevene," prohlásí Darian překvapivě pevně: "abych vám mohl říct, kdo jste, musel jsem porušit pravidla."
"Cože? Co se stalo tehdy večer?" Nakousne Sineád téma, které by patrně unesený člověk nevybral. To jí ale dojde až příliš pozdě. Darian však bez okolek pokračuje: "je mnoho lidí, jež se vaší síly budou chtít zmocnit. Jste ze starého rodu, což vás předurčuje k velkolepým činům, dokážete se naučit věci, jaké by jiný nesvedl. Navíc máte jeden druhého - porostete spolu a budete se bránit," idealizuje si stařec situaci.
"Toho večera, kdy jsem zmizel," kulantně vynechá větu "Adalind byla unesena": "se sem dostal jeden muž. Zločinec. Vrah. A nekromancer. Pokusil se mne zabít a sebrat mi mé schopnosti. To se mu ale nepodařilo - prchnul jsem, těžce raněný, portálem ke starému příteli, který mi zachránil život tak, že mne proměnil…"
"A tím porušil pravidla," vkládá se do hovoru neznámý mladík za Darianovými zády. Pořád tam stojí jako hradní stráž s pohledem disciplinovaně mířícím z okna, jako by tím snad snižoval míru své přítomnosti: "bohužel takové, jež smísí dva druhy krve, čeká smrt. Teda platí to i pro ty, co by smíchali třeba tři druhy krve, nebo čtyři, nebo…," zahledí se na ně neznámý významným pohledem, načež si uvědomí, že oni dva patrně nemají sebemenší ponětí, o čem právě mluvil.

Kdyby nic jiného vzbudí tak však zájem Sineád. Ta se konečně odhodlá k nějakým úvahám nad Darianovým podivným doprovodem. Jako druidka je schopna odhadnout prostou existenci magie, nikoli však její druh nebo rozsah, pokud není vyloženě nadprůměrný. To mírné teplo, které sálá z neznámého muže tedy může být čímkoliv. Dle očí by mohlo jít o upíra, jenže s očima je to těžké, jejich barva bývá spíše podpůrným znakem, než-li pravidlem. Připadá si nejistá - skoro až rozzlobená. Jako by chytala Sebastianovi manýry, napadá ji - něco nevychází podle plánu a jí z toho hned mravenčí v kostech.
To Steven tmavovlasého mladíka zprvu jako by ani nepostřehl, pořád jen upřeně zírá na svého předka a nevěřícně kroutí hlavou. Sineád si není jistá, jestli je víc zaskočen existencí magie, nebo faktem, že Darian se brzy chtě nechtě zřejmě odporoučí nadobro.
"Nemůžeš jen tak odejít. Nemůžeš si jen tak odejít!" odhláskuje Steven po chvíli, přičemž prsty drtí křeslo u krbu. Když jej konečně pouští, zůstávají v něm začernalé otisky palců a stopa nechtěného magického zásahu si razí cestičku čalouněním jako neviditelný plamen. Ironie. Ani tak není schopen se na Dariana podívat. Hlavu má skloněnou a docela nahlas vzlyká. Sineád přemůže touhu jednu mu vrazit, aby se choval alespoň trochu jako chlap, a místo toho říká jak nejněžněji umí: "vždyť se můžeme nějak domluvit!" Neznámý chce něco říct, ale Darian ho gestem třesoucí se ruky opět zastaví.
"Nechci vás vystavit nebezpečí. Jste to jediné, co po mě zůstane. Má smysl pro vás umřít. Vždyť se na mě podívejte. Vrátil jsem se jen abych vám předal to málo, co vím, abych vás připravil tak, jak jsem to nedokázal za celá léta. Zmýlil jsem se. A teď… ani se neudržím na nohou. Moje smrt bude jen milosrdným darem z nebes."
Neznámý se maličko usměje. Zřejmě mu chystaná vražda připadá všelijaká, jen ne moc nebeská. Podobně je na tom i Steven - úplně z něj sála to léta nevyřčené Proč?! Otázka s křivdou naráz v jediném slově.
"A co se nám tedy chystáš říct, krom toho, že jsme nějaké zrůdy?!" dodá Sineád okamžiku na teatrálnosti. To vždycky uměla nejlíp.
"Ale… ale Adalind? Nemůžeme na to přece přistoupit!" brání se Steven vlastní slabosti.
"Dědeček si to tak přeje. Já tu byla, Stevene, viděla jsem, co ten muž udělal. Jestli se děda vrátil, aby nás před tím ochránil, jestli je sám ochoten obětovat za to život, měli bychom ho poslouchat. Musíme vědět víc."
"Jsi rozumná, dítě, jako bývala tvoje babička. A stejně tak i krásná. Musíš být teď navíc ale i silná. Budou kolem vás obcházet, plížit se jako vlci. Slídit a čenichat. Budou vás štvát jako nějaká zvířata jen aby se dostali k tomu daru, který jste zdědili…," pokračuje tedy Darian s drobnými pauzami na sípavé nádechy. Jeho drahý vnuk stále jen nevěřícně zírá.
"Já… já ti nedovolím, abys zase odešel! Neměl jsem nikdy tátu ani mámu, neměl jsem ani tebe a najednou se tu zjevíš a řekneš mi, že se musím vzdát všeho, co jsem? Pracoval jsem na sobě a…" A je to tady. Výčitky. Slzy. Rozložitá gesta. Steven je jako dítě, které ještě nechce opustit svět zábavního parku, kde ho rodiče nad ránem vysadili. Odmítá se vzdát svého růžového nafukovacího hradu. Však se k němu Darian podle toho chová: "nebuď infantilní, Stevene. Nesmíš být takový. Jako tvůj zpropadený otec. Moc měkký. Wintersové nejsou měkcí!" zdůrazní starý pán a na chvilku zase vypadá jako majestátní lord. Sineád přijde poměrně humorné, že je zřejmě lepší Winters než Steven, opět si ale zakáže jakékoli poznámky. Tenhle rozhovor je příliš důležitý na to, aby se chovala jak je zvyklá. I ona si to uvědomuje. A to už je co říct.
"Mohl bys nás omluvit?" osloví Darian neznámého, čímž jej vytrhne z jeho hloubavě-vojenského pohledu z okna.
"Jasně, proč by ne," odvětí muž neformálně a prokřupne si záda a se slovy: "budu za dveřmi," mizí rychleji než další Stevenova nevyřčená otázka. To zůstanu už napořád sám, jediný a poslední z rodiny?
V tom ho Adalind uchopí za ruku a dodá mu ten tolik potřebný úsměv. "Nebudeš sám," řekne, jako by snad dokázala číst myšlenky. V zápětí si Steven uvědomí, že i to je možné, vzhledem k tomu, čím jsou. Tedy alespoň podle dědečka jsou… Odlišní.
Darian si je mezitím prohlíží. Není v tom pýcha a radost, možná proto, že se tak trochu proklíná za celou situaci. Myslel, že izolace jim pomůže. Čím méně budou trénovat a posilovat schopnosti, tím méně vzbudí pozornost Konkláve. Podcenil však nebezpečí jiné, daleko horší. Opomněl nekromancery, temné mágy, lovce odměn a všemožnou divou zvěř, jež si na nezkušené čaroděje brousí drápy.
"Pouto," řekne znenadání: "pouto je nejdůležitější. Držet pohromadě s rodinou, s přáteli. Teď, když tu obchází nebezpečí. Plíží se jako stín, vkrádá se do životů…" Sineád souhlasně kývá hlavou.
"Stevene, zvládneme to, zvládneme to společně!"
A tak, když se mladý Winters konečně umoudří, se Darian zvedá na nejisté nohy a vede je až do své ložnice. Je dokonale uklizená, polámané trámy zase rovné a hladké, ustlaná postel. Je to až nepřirozené a tak Sineád říká: "nemohla jsem spát… jsem tu tak… sama. Mám strach. Bylo to hrozné. Dali mi přes hlavu pytel a…"
"Hlavně, že jsi v pořádku, vždyť tě taky mohli zabít!" oplatí jí Steven předchozí povzbuzení.
"To je pravda…," uvědomí si Darian znenadání. Sineád raději okamžitě vyrukuje s připravenou historkou: "řekli, že jim nejsem k ničemu a hodili mě do řeky. Se svázanýma rukama." Tak heroicky už si Sineád nepřipadala léta.
"Měla jsi hrozné štěstí dítě… je to má vina. Mrzí mne, že jsem se o vás nepostaral dříve… "
Steven mu věnuje dlouhý, zasmušilý pohled. Daleko méně vyčítavý, než by si starý pán podle Sineád zasloužil. Je to pravda, Steven má měkké srdce.
"My to zvládneme, dědečku."
"Já vím, že ano… přál bych si jen, abyste mi odpustili. Abyste odpustili všem svým předkům za to, co jste prožili a co vás ještě čeká. Být odlišný - být mág, je těžké, je to prokletí pro člověka, co se tomu nepostaví zpříma. Musíte být stateční," pokračuje Darian, zatímco kráčejí polorozpadlým severním křídlem domu. Darian jim přitom svítí, to si Steven uvědomí až posléze, maličkým oblázkem, jež nese na vrásčité dlani.
"Jste mágové, vládnete mnohým uměním, avšak vaší největší mocí je možnost sílit. Nevyužívejte ji však příliš. Vždy se učte nejprve kouzla, jež vás ochrání, před těmi destruktivními. Přílišná síla láká ty hladové po vládě. Jako mladí jste velice nestálí, nebezpeční neboť neznáte hranice svých možností. Až poznáte více z učení mágů, budete schopni vyvolávat v lidech iluze, používat telekinezi, měnit povahu a tvar látek, tvořit oheň stejně jako led, jen pouhým pootočením dlaně…" Sineád si uvědomila, jak vzletně magická umění znějí, pokud o nich někdo vypráví svým vnoučatům. V praxi když mág vyčaruje zubatý balvan a před vašima očima rozbije někomu lebku na kaši takovým způsobem, že musíte vyhodit boty a z kalhot si vystříhnout šortky, uděláte si poněkud odlišný obrázek.
"Magie je dar. Nesmíte jí zneužívat. Přičarovat si snad peníze, nebo nutit lidi k rozhodnutím, jež si nepřejí, je špatné a Konkláve na každého hříšníka dříve nebo později přijde. Takového jedince pak čeká smrt."
"Takže dědečku, tebe snad…"
"Já porušil pravidla tím, že jsem přijal upíří kletbu. Jsem teď napůl upír a napůl co jsem býval - mág. Člověk je tak vystaven mnohem silnějším svodům než by bylo přirozené. Proto jsou Kříženci tak nebezpeční - nedokáží se ovládat, podstatou jejich duše je více magie než jejich já. I kdyby neumírala má tělesná schránka, stal bych se brzy nebezpečným pro vás. A to bych si neodpustil. Musím odejít ještě než se kdokoliv z Konkláve dozví, že jsem přežil útok toho nekromancera."
"Toho, co mě unesl?" ptá se Sineád rádoby poplašeně. Tenhle druh lhaní jí moc nejde. Pro tentokrát ale naštěstí opět stačí.
"Ano… Ten muž se jmenuje Sebastian Solja. Je mezinárodně hledaný, nesmírně nebezpečný jedinec. Pase jen po moci, po zabíjení a jeho duše je černá." Darian ani sám neví, jak moc se trefil do reality. I když popravdě Sebastian je dost možná ještě horší, než si starý Wnters dokáže představit.
"Nikdy se nenechte zlákat mocí, nebo dopadnete jako on. To je totiž problémem mágské krve - dá se přenášet. Existují rituály, pomocí který si zločinci jako Solja prodlužují život a posilují své schopnosti… bohudík druidská moc…,"
"Druidská?!" děsí se Steven, na kterého je tohle všechno už trochu moc. Darian se shovívavě usměje a zastaví před velkými ebenovými vraty. "Zvedni ruku, Stevene. Ty taky Adalind." Obě vnoučata po Darianově vzoru přitisknou dlaně ke starému dřevu.
"Teď si vás dům bude pamatovat," prohlásí lord a zabere za kliku. Předchozí otázky tak mizí v přívalu černé tmy za křídly dvěří. Mají pocit, jako by otevřeli Tutanchamonovu hrobku. Obejme je vzduch plný prachu a houbových spór. Všechno v tom neznámém prostoru páchne shnilotinou, starými papíry, mastným žluklým voskem a vlhkými kameny. Darian je vede dál až do kruhové místnosti s tisícem polic plných knih. Steven se zakucká. Není mu jasné, jak v téhle vodnaté jámě může něco vydržet déle než deset minut.
V tom Darian zvedne ruce do vzduchu a tleskne. Ozve se ohlušující ozvěna a celá místnost se najednou rozzáří jako nebe během bouře. Světlo ještě trochu zakolísá, ale pak se ustálí na příjemné hodnotě. Dá tak přítomným možnost pečlivě prozkoumat prostor.

Na podlaze je veliký kruh, Sineád si ho ze zvyku všimne téměř okamžitě, mající po obvodu pět zvířat v náznaku rychlého pohybu. Darian zvedne rukou a pomalu s ní přejíždí od symbolu k symbolu: "Důvtipná vrána. Je symbolem nás mágů. Těch s největším potenciálem se učit a vědomosti předávat po generacích. Mágové jsou mistři telekineze i telepatie. V soubojích jim není rovno." Darian opět na vteřinku vypadá jako mocný a hrdý válečník, než zase zkrabatí záda i celý svůj výraz jako nějaká stoletá křížala na slunci.
"Kočka, symbol upírů, stvoření noci. Dokáží čerpat sílu z jiných bytostí a zotročit je ve formě takzvaných Stínů, zvládnou létat a učinit se neviditelnými. Proti naší magii jsou však slabí jako list papíru, ani nezvládnout kouzlit tak jako my a…," Darian gestem utne Stevena, který se chce opět zeptat. "Ne, nemusí pít krev. Pouze pokud by chtěli z potenciální oběti učinit svůj Stín."

"Pak je tu vlk, mocný a proti magii odolný symbol vlkodlaka. Vlkodlaci už od pradávna slouží druidům, fungují jako jistý druh policie - hodně vydrží a navíc s dobrým výcvikem dokáží rozpoznat druh magie a vystopovat ho. A opice," opisuje Darian kruh: "Opice je symbolem alchymistů, jež v sobě spojují nevýhody jak upírů tak vlkodlaků - nedokáží kouzlit a vůči kouzlům jsou asi tak stejně odolní jako obyčejní lidé. Jejich darem je ovšem možnost vyrábět magické předměty, tedy vkládat magii do neživých objektů. Obdarovat živý objekt magií, tedy přenést sílu z jenoho místa na druhé, je privilegiem druidů. Mají ve znaku štiku," zastaví se u posledního symbolu. "Druidská magie je nepřenosná, druid sílí jen se svým věkem a pilným studiem. Navíc, přestože druid může být nesmírně mocný, jeho magie vyžaduje přípravu, neboť kouzlí skrz takzvané kruhy. Musí nejprve sestavit podobný obrazec jako je zde, kterým se posléze dokáže teleportovat, obírat jiné o magii, či někomu magii předat. Také dokáže tvořit bariéry a přivolávat mocné bestie, nemluvě o neschopnosti vlkodlaků takového druida zabít. Pokud se ale bez svých kruhů ocitne tváří v tvář mágovi, je téměř na sto procent mrtvý. Zároveň se říká, že i druidi dokáží stejně jako jejich věrní poddaní vycítit magii, ovšem pouze v omezené míře…" dokončí Darian svou vzletnou řeč a pohlédne na obě vnoučata. Adalind se zdá klidná, zadumaná, zatímco Stevenovi se klepou ruce a očima se věnuje více spárám mezi kameny než čemukoli jinému.
"Najdete zde vše podstatné, všechny vědomosti, které vaši předci shromažďovali po staletí. Najdee zde ochranu stejně jako moc. Já vám věřím… věřím, že půjdete dál a budete žít dobrý život. Stevene," natáhne ke každému z nich jednu ruku.
"Odpusťe mi…"

---


Krátce na to je lord Darian Winters nadobro opustil. Steven nepokrytě brečel, Sineád v Adalindině těle zběsile cukala rameny doufajíc, že Darianova průvodce tak přesvědčí o svém stoprocentním niterném utrpení.
Setmělo se. Steven zůstal na panství, protože jediné co dokázal bylo plakat nad tím, jak chtěl dědečkovi předvést, že už je mužem a zatím nezabránil ani jeho smrti. Adalind ho podpírala až do ložnice, kde ho přesvědčila k horečnatému spánku se spoustou křiku a náhlých probuzení. Jak se tak na něj v polosedu koukala, mumlajíc stále méně odhodlaným hlasem věty typu: "všechno bude dobré" a "my to zvládneme, bráško", připomínal jí Steven víc než kohokoliv jiného Sebastiana, věčně neschopného poklidně strávit noc.
Nad ránem se i Sin konečně stočila do klubíčka, kolena přitiskla k hrudi a zavřela oči, ponořena v úvahách, na co asi Sebastian čeká, že se tu ještě nezjevil a jako hladová hyena neroztrhal Stevenovu duši na molekuly. Když chlapec začal zase vzlykat jako malá holka, nezbylo jí, než si začít broukat, aby jeho útrpný tón v hlavě nějak přehlušila.

… Break me down if it makes you feel right
And hate me now if it keeps you all right.
You can break me down if it takes all your might,
Because I'm so much more than meets the eye.

And I'm the one you can never trust,
Because wounds are ways to reveal us.
And yeah I could have tried and devoted my life to both of us.
But what a waste of my time when the world we had was yours.

So break me down…

---

Darian stál nad bouřícím mořem. Špičkami bot přesahoval přes okraj srázu. Skoro se zdálo, že ho silnější poryv větru co nevidět strhne z útesu dolů.
"Už se na to nemusíš soustředit. Nechtěl jsem je jen vyděsit, Gilliane."
Jmenovaný pokrčil rameny, mírně zatřepal hlavou, načež se mu špičáky pozvolna protáhly a oči zčernaly stejně jako nebe nad jejich hlavami. Obkroužil si prstem rty a pak si olízl palec: "myslím, že je čas."
"Já vím," odvětil Darian a znovu upřel pohled do vln. Nejspíš čekal, že ho přepadne slabost, jehla do srdce zabodnutá vlastním stářím jej sešle do náruče milosrdné smrti, jak ji toho odpoledne nazval. Teď se ale zdálo, že bude přeci jen potřebovat pomoc.
"Gilliane, myslíš, že bych tě mohl požádat…" Svěsil paže podél těla a zahleděl se k temnému obzoru.
"Omlouvám se, lorde Wintersi," prohlásil upír a přitisknul k temeni Darianovy hlavy spoušť své milované čtyřiačtyřicítky: "ale zákony jsou zákony. Teritorium je posvátné a Kříženci…"
"Já vím," utnul jeho slova Darian: "přijímám tvou omluvu. Postarej se o ně. Budou tě potřebovat."
Gillian kývnul, zpevnil paži a oči stočil stejným směrem jako stařec, snad proto, aby sám sobě ulehčil, aby si též vychutnal krásu nočního moře.
Ozval se výstřel. Jindy hlasité žblunknutí padajícího těla přehlušilo rachocení vln. Útes osiřel.






Předchozí kapitola

Následující kapitola

 

6 people judged this article.

Comments

1 Petersson Petersson | 18. january 2015 at 22:54 | React

Jupí jsem tu první :D Super jako vždycky, není to akční jako ty ostatní, ale i tyhle vysvětlovací kapitoly jsou potřeba, a i když můžou bejt nudný, tak to rozhodně není tvuj případ :) Zase se mi to dobře četlo. Jen tak dál!

2 Yaraki Yaraki | Web | 18. january 2015 at 22:56 | React

[1]: A Švéd řekl, že je to dobré! :D díky moc, hošku :)

3 Petersson Petersson | 18. january 2015 at 23:03 | React

No nemáš vůbec zač :) však víš že se mi tvuj styl psaní moc líbí :)

4 Rein Rein | 18. january 2015 at 23:09 | React

Ještě musí Bůh říct, že je to dobré! ... Well, to já nezastanu :D

Ale i tak říkám, že je to velmi dobré! Vážně, obvykle se vysvětlovacích kapitol bojím, ale tohle je super. ;) Hrozně se mi líbí Sienádiny úvahy v kontrastu s tím, jak musí vystupovat jako Adalind :) A Steven teda trošku zklamal těmi reakcemi, ale .. je to prostě klaďáckej fluffy boy co? ^^" Well.. to skousnu :D

5 Yaraki Yaraki | Web | 18. january 2015 at 23:14 | React

[4]: Bůh ví, že je to dobré, jen má taky zkouškový tak nečte, neřád :D no co bys od něj čekala, nemůžou být všichni ukrutný...navíc on je ještě jehně, je mu tak devatenáct +- kousek... a navíc to fluffy boyství  a strach ze ztráty milovaného... Fuj na něj :D

6 Yaraki Yaraki | Web | 18. january 2015 at 23:14 | React

teda nefuj, pokud nejste psychopati jako já :D

7 Kime Kime | 19. january 2015 at 19:35 | React

Kapitánův deník, dodatek: Místo abych se učila na rozhodující písemku z matiky, sedím tady a pročítám tvůj blog a používám tuhle povídku jako výmluvu, proč že ještě nemůžu zvednout zadek a něco udělat.
Protože je to sakra luxusní a protože máš takovýho Sebastiana, že se mi o něm bude zdát. Shit :D :D
Jen piš, jsem na to moc zvědavá - až to vydáš, budu první ve frontě na autogram :D

8 Yaraki Yaraki | 19. january 2015 at 21:08 | React

[7]: Kime! Ty moje milované jehňátko mláďátko!
Ty žiješ?
Proboha to je epic! Miluju tě. Díky moc. Seba bude spousta - už jen prootže čteš :D fíha, já tě zbožňuju. Čti dál ať mám pro koho psát... bože, moje dítě žije :D

9 Kime Kime | 19. january 2015 at 21:15 | React

[8]: Neboj, tvůj oddaný beránek bude za Bastianem kráčet až na porážku, mami! :D Just to be honest, já byla taky docela překvapená, že žiješ. :D
Taky tě miluju, piš! Protože číst Deník volavky pořád dokola už mě nedokáže uspokojit (za to takový Marvel slash... eh, do prdele, zapomeň na tu poslední větu, jo?? :D ) Dokud budu vědět, v kterým zapadlým koutu netu žiješ, budeš mít pro koho psát :)

10 Yaraki Yaraki | Web | 19. january 2015 at 21:23 | React

[9]: mé srdce vzlétá jako sokol :D ach, Yaraki is back, bitches :D no jo furt, budu teď mít chvilku klidu, tak plánuju zbetovat a DOPSAT Deník - hodím ho sem taky. Jo a jestli jde o Marvel slash...toho mám nekřesťanské zásoby, takže neboj, jen co dám tu analytiku, naházím sem takový hory porna, že je budeš zdolávat až do června :D

11 Yaraki Yaraki | Web | 19. january 2015 at 21:24 | React

[9]: Kua tohle je tak krásný shledání... jsem hrozně ráda, jak se lidi prostě vrací...spolu s mým vlastním návratem ze sraček. Luv you guyz :D

12 Kime Kime | 19. january 2015 at 21:36 | React

[10]: Fakt chceš dopsat Deník? Fakt? Faaaakt? Ooooooo *odletěla na křídlech nevím-ale-něčeho-fakt-cool* *cestou vrazila do matiky, co fut ještě neviděla, spadla zpátky* Sakra, kdy stíháš sehnat tolik porna? A nebo ve mě máš tak malou důvěru, že ho zvládnu rychle? :D

Hej, nejvíc, nejvíc, nejvíc, nezajdeme zprznit třeba čajku nebo tak? :D Sakra, já tě ani nemám v přátelích, tohle se musí napravit :D

13 Elis Elis | Web | 21. january 2015 at 19:29 | React

Skvělý příběh, vtáhne do děje, vůbec jsem to nevnímala jako vysvětlující kapitolu, je to krásně napsané...

14 Yaraki Yaraki | 21. january 2015 at 21:39 | React

[13]: moc děkuji za pochvalu - od spisovatelky tvého ražení to pro mě moc znamená, fakt. Díky :)

15 Únorová Únorová | Email | Web | 24. january 2015 at 13:48 | React

Opět se klaním, jak úchvatné! Tvůj umělecký talent je synonymem slova dokonalost.

16 Yaraki Yaraki | Web | 24. january 2015 at 15:41 | React

[15]: wow, nečekala jsem že zrovna tahle kapitola bude mít úspěch :) každopádně opět moc děkuji a připojuji ještě velké díky Akai, která (je ehrm ehrm líná ehrm) a komentovala mi do rozepsaných článků :D

17 Yonade Yonade | Web | 12. february 2015 at 20:40 | React

Dneska ti to tu asi pořádně zaspamuju komentama :D Asi mám nějakou mozkovou příhodu, protože normálně toho moc nepíšu :D
Tahle kapitola byla úžasná! Song je hodně dobrej, hned si kapelu připisuju na "playlist".
Tím Sebastianovým snem jsi mi nasadila pěknýho brouka do hlavy, teďka budu furt motat různý vysvětlení :D A jestli byl fakt voják, tak ho miluju ještě víc páč vojáci jsou ještě víc sexy než zločinci :D A když se to dá dohromady, tak asi umřu blahem :D

18 Yaraki Yaraki | Web | 12. february 2015 at 20:48 | React

[17]: muhahahahahah I consumed another soul :D checheche:D hej ani envis jakou mi delas radost - hniju si tu sama v madridu a najednou z cista jasna novy ctenar... asi te lowiskuju nebo co :D

19 Yonade Yonade | Web | 12. february 2015 at 21:44 | React

Ty seš v Madridu sama? O_o Jako ÚPLNĚ sama? :D Sis tam jen tak vyjela na výlet? :D

20 Yaraki Yaraki | Web | 12. february 2015 at 22:50 | React

[19]: nope, jsem tu na Erasmu a v laborce na takovou pseudostáž, ale ano, sjem tu úplně sama :D

21 Yonade Yonade | Web | 13. february 2015 at 15:21 | React

[20]: Tak to tě obdivuju, já bych byla asi po*raná až za ušima někde sama kde to neznám :D Nebo možná ne, ale teď mi to tak přijde :D
Hlavně si to tam užij ;)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement