All the Lonely People - Úvod

29. january 2015 at 0:13 | Yaraki |  Dílovky


















Každý jsme svým způsobem posedlí...

"Lidská touha je nakonec vždycky tou nejsilnější zbraní proti člověku samotnému. To co miluješ, tě zničí..." nebo nějaké podobné patetično. Každý po něčem dychtíme a mnozí z nás přemáhají tu prostou touhu po moci, nadvládě, bezpečí a svobodě pramenící ze síly.
Existují ovšem i lidé, kteří si svou slabinu uvědomují, považují ji za jakousi výsadu, jsou smířeni. A častokrát kdyby jen to, takoví lidé, podlehnuvší vlastní touze, bývají nakonec lační, nechají se snadno strhnout a paradoxně spíš než slabinou, stane se jim jejich posedlost zbraní.

O takových lidech se nepíšou povídky. Ne, že by se na literární scéně neobjevovali, ale povětšinou jsou považováni za záporné, prohry hodné a odsouzené k zániku. Co když nejsou? Co když ti zlí opravdu vyhrají? Dříve nebo později, nezpomalováni malichernou péčí o druhé a výčitkami svědomí, se to musí stát. A náš svět padne.

Tedy pokud po tom oni jen maličko zatouží.





Název Povídky: All the Lonely people

Žánr: Fantasy/Detektivka
Psáno od: 20.12.2014, opominu-li fakt, že mi tato storka kvasí v hlavě už léta
Název vzniknul po poslechu jedné z Beatlesáckých vykopávek. Proč? Proč ne, že. Beatles - Eleanor Rigby
Předpokládaný počet kapitol: 25 (cca 200-250 stran)
Bližší specifikace: současný svět, magie, univerzitní prostředí - Wales, blízké dějiny Evropy, psáno v ER formě z pohledu více postav, začátek příběhu - červen 2014


Oblíbený úryvek:

Sineád má pocit, že neviditelná sílá jí krade vzduch z plic. Bezradně hrabe rukama, zatímco Sebastian jí pevně obepíná širokou dlaní krk: "Špinavá, špinavá irská kurvičko!" Neubližuj mi, prosím! Křičí hlas jejího podvědomí.
Takhle chutná strach.
Jako rána do žeber, po které se její tělo v instinktivním záchvěvu obrany zkroutí, jako ostrá hrana stolu o který se zády narazí, když jí muž mrští přes celu místnost. Jako jeho rozzuřený hlas. Jako hlasité plesknutí koženého pásku přes její odhalenou kůži. Strach má příchuť krve, co se jí řine ze rtů. Strach vypadá jako skrčené ruce, chránící si v marném gestu tvář, jako semknutá kolena, když ji Sebastian sráží na zem, opaskem jí obepíná krk, až může sotva dýchat a sám si rozepíná kalhoty. Strach štípe. Ne jako sůl v otevřené ráně, podobá se víc každému jednotlivému z jeho přírazů, když jí drtí slabiny a při každém druhém vzdechu nezapomene zmínit něco o jejím původu.
Když se konečně svalí z jejích zad a jeho černé srdce zase pozvolna přestává bít, vytrácí se i ta čirá síla, ta ohromná moc, jíž je vlastníkem. Usíná s úsvitem jako noční ptáci, jako pocit promarněného večera, který mohl věnovat studiu Pečeti, ale místo toho se nechal vyprovokovat jednou hloupou irskou děvkou.
Opouští ji se zakrvácenými stehny v pokoji s vylámanými ozdobnými trámy, s palčivou bolestí v ramenou a modřinami ve tváři, s rozraženým rtem, který se pozvolna stáčí do nepopsatelného úsměvu. Tak chutná strach. Už si vzpomínám.
 

3 people judged this article.

Comments

1 panda panda | Web | 29. january 2015 at 22:22 | React

Oblíbený úryvek? Zkrvavená stehna? Drcení slabin? No když myslíš... :D těším se, a bojím se :D

2 Yaraki Yaraki | 29. january 2015 at 22:47 | React

[1]: kemo jsem to já, co ty ode mě furt čekáš mi řekni :D navíc tam ještě musím hodit obrázek (teda bez stehen samozřejmě), ale to už jsem večera nedala - odpadla sjem :D

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement