Jak jsem našla pandu

17. january 2015 at 17:19 | Yaraki |  Stuff and Things
Znáte ten nesmírně příjemnej pocit, když je vám zle ze sebe sama?

Takové to obcházení obloukem, šátravé plíženíčko a strategické odkládání povinnosti? To jsem měla poslední dobou hodně. V zásadě pořád. Opominu-li můj *proč jsem se proboha kdy nechala natlačit do vztahu* vztah, jsem za uplynulý rok celkem nehezky opomíjela některé kamarády. Buď je neměl můj "muž" rád, nebo mě ovládlo podezření, že je já nemám ráda a nebo jsem se styděla. Dneska bych se ráda zmínila o té poslední skupině.




Kdysi dávno jsem tu nadepsala FAV sites článek vzletným "jó, to za komunistů, to si člověk ještě dokázal přes blog najít kamarády". Heh. Knedlík v krku. Když jsem s blogem přes léty začínala, narazila jsem na člověka, co pro mě moc znamená a vždycky znamenal. Jo, přesně, našla jsem někoho, koho považuji za kamaráda. A zahodila jsem to.
Jak šel čas, zrušila jsem blog, našla si chlapa, šla na vysokou a do práce a do ciziny a na hory a... do prdele. Všechno se najednou sesypalo jako domeček z karet. Včetně mě. A já, hrdá Riveän Volavka, co má všechno vždycky na párku, jsem si sama sobě zakázala ukázat lidem, že jsem slabá, že mám strach. Koneckonců strach vždycky byl a vždycky bude jednou z mých primárních motivací. Strach, že zůstanu sama pro to, jaká jsem. Paradox, co? Jsem zlá na lidi, protože jim nevěřím, protože si myslím, že jsou zlí a nějak mi prozatím nesepnulo, že by potenciálně mohli být zlí, protože já jsem občas zlá a uzavřená. Jenže s tím bojujte, že jo.


Nejvíce mě z toho všeho odcizení mrzelo, že jsem ztratila ji - toho člověka "z blogu, víš co", se kterým jsem strávila nemálo nezapomenutelného a vařila s ní sushi a koupala se v bazénu a byla... byla jsem fakt píča.
Primárně už jen pro to srabství - nedokázala jsem se ani zastavit na jejím novém blogu, ze strachu, že se tím pomyslným knedlíkem zadusím, když mi její sluníčkové texty znova připomenou, o jak skvělého člověka jsem se připravila.
Vzdouvá to ve mě zvláštní odbojovou vlnu hněvu na sebe samotnou - té jediné emoce, jež mě dokáže vyprovokovat k akci. (Tedy vyprovokovat mě dokáže sebemrskačství a fangirlení, abych nelhala) Takže jsem se rozhodla, že jí napíšu, svojí pandě. Že se ozvu, i když si budu připadat jako trotl, protože jsem se dlouuuho neozvala, dlouho jsem na ni kašlala. Budu se muset omluvit a sama přijmou vlastní chybu. Ouch!


Kdyby vám celý tento článek připadal stupidní tak vězte, že nejste daleko od pravdy. Je to jen bohatýrské chvástačské nic o tom, jak jsem se konečně odhodlala k něčemu moc důležitému. A jsem na sebe podivným způsobem hrdá. Trochu tu radost teď tlumí fakt, že si připadám over-rozněžnělá. Ale to přejde, nebojte :D
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 proste-panda proste-panda | 17. january 2015 at 17:35 | React

Ach jo, Yaraki, ty patetickej magore... :D víš jak to je, štěně se ti počurá do postele a rozkouše oblíbenej polštář, ale stačí pak jeden pohled na ten jeho roztomilej čumáček, a místo pořádnýho nakopnutí ho zas a opět poňuchňáš... :D

2 Yaraki Yaraki | Web | 17. january 2015 at 17:37 | React

[1]: Kemo, fakt je mi to strašně líto, pojďme zas ovládat vemír, někdo to dělat musí, ne? A my v tom byly zatraceně dobrý :D

3 panda panda | 17. january 2015 at 22:18 | React

[2]: si piš :D

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement