February 2015

Boha bych nevolal, aneb PWP píčovina jedné Madridské noci

28. february 2015 at 3:38 | Yaraki |  Jednorázovky/básničky
"Porn without Supernatural is like porn without plot."
"Damn! That sounds like a good reason to write a Supernatural slash, mate."
"Shut up."
"No, seriously, lets give the damn porn some plot..."

Takže mi nezbylo než napsat naprosto bezproporcionální polo-drabble slash PWP povídku na Supernatural. Kdo chce psa býti, hůl si vždycky najde.

Název: Boha bych nevolal

Autor: Yaraki
Beta: nope
Počet slov: zoufale málo na to, aby byl k nalezení jakýkoliv smysl
Fandom: Supernatural, série 9+, (Dean Winchester, Castiel, Sam Winchester)
Žánr: Totální Destiel porn-without-plot jednorázová ultimátní over 9000 píčovinka, trocha humoru, jasné 18+, čili M-rated scény. Cenu útěchy pro Sammyho napíšu, až zas rozpoutá apokalypsu. Nebo až si zažádá osobně. Čekám.

Odehrává se to přibližně tou dobou, co byl z Deana <spoiler> ale Cas byl stále ještě <spoiler>
Jako by to bylo podstatné.
Spíš jde o vychutnání těch epicky post-sexualních pocitů.
V tomto případě jsou více než NADPŘIROZENÉ.



Just... <words are definitely not enough>

26. february 2015 at 19:27 | Yaraki |  Videookénko
Ty fejsbůky...

Člověk si tam najde Kayleigh a přes její maličkost objeví věci, co objevit nikdy, nikdy nechtěl. A tím nemyslím slash, dík Bohu/Amber za něj, ale... ale... those things, presious, those things...

Nestává se mi, že bych nevěděla, co říct, ale ty commenty, to video, ty titulky... <snaží se zakecat že nemá slov>

Někdo prostě uploadnul na youtube Starého dobrého Jožina z Bažin s anglickými titulkami. Umírám.



Co srandy se užije nad Jožinem z bažin, to nepochopíš...


Chlapi a vlasy, aneb když je i PROČ?! slabým výrazem

25. february 2015 at 17:44 | Yaraki |  Stuff and Things
Chlapi a vlasy. Mít či nemít, to je oč tu běží...

Další z těch článků/témat, jež vám podle a zákeřně uvíznou v hlavě a vy je z ní nevytlučete ani palicí. Z palice palicí. Heh...

Ohledně účesů a vzhledu herců/postav/chlapů obecně jsme s Amber, Itami, Akou a spoustou dalších již svedly nepřeberná množství epických fightů. A přestože mé osvícené názory na mužskou krásu bývají povětšinou na straně prohravší, nepochopené, za myšlenkou, jež vám nyní představím si prostě a jednoduše stojím.




Kapitánův Deník, den dvanáctý

24. february 2015 at 17:55 | Yaraki |  Kapitánův Deník
Potkávám tady v madridu nějak podezřele velké množství chlapů v béžových baloňácích.

Nejsem si jista, jak moc pozitivně to brát, či zdali tomuto faktu přisuzovat skutečnost, že jsem přežila i jízdu zavřená s dvěma polkami a kubáncem v zadní části velké dodávky. Že bych byla stejně jako Dean Winchester natolik důležitá, že mi kdosi z "horního podlaží" přidělil mého vlastního, soukromého a osobního anděla baloňákáře, střežícího mne dnem i nocí a tahajícího mě z pekla průserů?


Svět je podivný místo, hrající do karet podivnejm lidem. Třeba mě.

Dnešní zápis bude o poznání kratší, neboť jde o takové sebechvalné a chvástačské "všechno funguje jak má" *festovní zaklepání o dřevěný stůl*
Nečekala jsem, že se zvládnu positarat sama o sebe. Mám co jíst, kartami lze platit, rezervy jsou otevíratelné, Embř se vyjádřila, že mě spasí na studijním, rodiče nešílí, školu stíhám, kurzy španělštiny se zdají zábavné a zvládnutelné, škola taktéž (teda až vše přeložím ze španělštiny... heh), nezemřela jsem, nikdo mě neunesl ani neznásilnil (dobrovolně se to nepočítá), mám oblíbený irish pub, rýsují se i nějací místní kamrádi, dneska mířím na language exchange sraz... kurva co se to děje s mým životem?

Skoro bych řekla, že je mi dobře. Divnej pocit. Nezvyklej, nepochopitelnej, ale příjemnej.

Tak to by bylo co do prznění rodného jazyka.

Mimo to jsem si koupila novou tašku a svetr. Sháněla jsem totiž boty. Klasisch. V Madridu zřejmě nevedou velikost 41, tedy menší parník. Mít pádlo, můžu si ve svých starých keckách doplout přes pacifik až na Zéland. Bohužel do mých starých bot teče, takže sháním nové. A ejhle, ne že by neměli krásné boty, jen je prostě nevedou v mé sloní velikosti. A taky nemám pádlo.

Jinak ale, jak jsem již předeslala, se vše daří jak má. Třeba teď sedím v kafárně a smolím seznam postav do ALP. Sen. Extáze. Orgáč hadra. Něco na těch baloňácích je, děcka...

Ještě by mi mohl začít fungovat mobil.


Ještě mě napadlo... aneb další z nepříjemných napadení mojí paranoidní mysli

24. february 2015 at 17:15 | Yaraki |  Výlevy a světonenávistný rage
Psát články je věc ošemetná a podstatně nebezpečná.
Ještě o fous nebezpečnější je snad už jen přemýšlení samotné.
Může se totiž stát, že vás něco napadne - a věřte mi, není obyčejnou náhodou, že "příchod myšlenky" sdílí totožné sloveso s divou zvěří, jež vás někde na cestách rozcupuje na prvočástice. Napadnout. Cítíte z toho ten bezprostřední útok, tu žravost oněch několika písmen? Já jo. To, že jsem tak trochu creep protentokrát opomiňme.




Cesta Prince - Kapitola 2

22. february 2015 at 20:12 | Yaraki |  Dílovky
Proč jen se celý dnešní den nese v duchu hesla "Jsem větší Antikrist než celej Sam Winchester i s Deanem na zádech"...?

Možná protože mi kamarád před chvílí napsal "Nechceš tenhle víkend přijet z Madridu do Prahy" a já na to v žertu "přijela bych, mít volných 5000,- na letenku" a on na to suverénně "já ale mám volných pět tisíc... tak bych ti to zaplatil a ty bys tu byla se mnou"...
Sakra lidi, to vážně všichni chcete, abych si připadala jak prvoligová biatch Zlatokopka a prostitutka v jednom? Fuj na mě a hlavně na vás, že máte tyhle nápady. S díky jsem odmítla a vrhla se raději na něco, co mě uklidní, potěší a rozjasní mou už tak vždyzářící tvářičku - vydání dalšího dílu Cesty Prince, jak jinak.


Název celého příběhu: Cesta Prince

Autor: Yoko, alias Panda
Kapitola: Kapitola 2
Počet kapitol: 13
Status: DOKONČENÉ, vydávám na požádání autorky každý týden
Žánr: Fanfiction (Harry Potter)/romantické
Varování: lehké SA, návykově zábavné a strhující


Kapitánův Deník, den desátý aneb nepij s Irama, nepij s Irama nebo... však to znáte

22. february 2015 at 17:11 | Yaraki |  Kapitánův Deník
Rozhodla jsem se, že moje zápisky budou odteď o poznání kratší a údernější.

Proč? Nejde o to, že bych neměla čas je psát nebo snad ležela pod hromadou studijních materiálů. Spíš se zdá, že můj život upadá do příjemného stereotypu a popravdě předpokládám, že to, co si dávám k večeři máte všichni pravděpodobně totálně na párku, takže prostě vypíchnu jen ty nejepičtější počiny, kterých jsem dosáhla.

A ano, pro ty co se mě decentně ptali, ve čtvrtek jsem se opravdu zkalila na první pořádné Erasmus party. V pátek jsem s nezkalila, ale skončila jsem příjemně pohroužena na úplně jiné Erasmus party (prosím neplést) a včera, tedy v sobotu, jsem si udělala jakýsi "Ostrovní roadtrip" když jsem se snažila najít další Erasmus party (opět neplést).

Mezitím jsem stihla ehm... být tak bambilionkrát v knihovně, dělat si nějaké připravné kurzy do španělštiny, která mi zůstává trnem v patě i nadále, a vyprat, což považuji za svůj největší počin za poslední měsíc. Nic se mi nesrazilo, neobarvilo ani jinak neponičilo, přestože jsem musela zápolit s ďábelským nástrojem zvaným "španělská pračka".
Dále jsem si ověřila své akrobatické schopnosti při věšení prádla nad propastí dvoru domu, ve kterém bydlím. Je to takový ten "co peklo schvátí, to už nenavrátí" styl pečování o domácnost a sebe samotnou. Myslíte si že máte ponožky? Jejda, uklouzla vám ruka. Nemáte ponožky. Nice shit.
V lepším případě jste obohatili souseda tím nevinným kouskem bavlny, v případě horším si s vaším spodním prádlem stelou Madridské krysy svá temná doupata.

Tak to by bylo k věcem, které vás předpokládám fakt neberou.

Co ode mě víceméně očekáváte jsou party - jak jsem uvedla výše, už jsem se do nich víceméně pustila. *Pauza pro pláč mé peněženky a jater* A potkala jsem krom dvou naprosto epických zcestovalých a ANGLICKY mluvících španělů - Javiho a Luise - též bandu Venezuelanů, jež se mě ujali v nouzi největší a kecali se mnou včera celý večer, přestože původně meli jiné plány.
Jinými slovy díky, José, jsi třída (a koukáš na anime, takže ti odpouštím i vyloženě středozemní vzhled).

Drobná korekční poznámka, pokud si myslíte, že jsem jen vyžilý budižkničemu, mastící si candáta nad svou hustoprdelností a popisující vám tu zcela nereálné situace (jako třeba že jsem věšela prádlo) a všechna jména si vymýšlí tak, aby zněla co nejvíc španělsky, tak děcka, přísahám na svoje panenství, oni se tam vážně jmenují. A José je navíc Venezuelec, takže smolík.

Vraťme se ale ke včerejšku, neb byl zatím asi nejzábavnějším z mých akcí.

Upřímně nechápu, proč Irové jezdí z Irska do Španělska pařit do Irish Pubu. Jakože vážně... skoro bych řekla "to jste mohli zůstat doma, ne?" Ale znáte mě, byla jsme decentní jako vždy a tak jsem se po pár sklenkách mojita už ani nedivila, že se na jednom místě - v Dubliner's poblíž centra Puerta del Sol - sešli dvě skupinky Irů oslavujících nadcházející svatbu kamarádů a jedna parta Britů z Maidenheadu, též pařící na počest budoucího ženicha. Překvapivě se ani neservali mezi sebou, což kladu na vrub faktu, že britů bylo míň a necítili tak onu typickou a notně uklidňující imperiální převahu.
Každopádně abych shrnula to, z čeho vylezl báječný večer plný nových známých, divných oplzlých Italů, co se k nim nehlásily ani Italky, fešných rezavých chlapů ve svetrech, družných Venezuelanů, Inda Rajze, který mě bůhvíproč dovedl domů, aby se mi nic nestalo a barmana co za mě platil drinky... sakra musím tam jít zas. Čert vem fakt, že jsem za večer utopila víc peněz než padlo za předchozích deset dní dohromady, bylo to epické a já to ani v nejmenším nelituji.

A abych vám nasadila aspoň maličkého brouka do hlavy. Včerejší večer má jméno "Declan Mc... a to si nechám pro sebe" :D

Kapitánův tentononc, den sedm a 3/4

20. february 2015 at 2:08 | Yaraki |  Stuff and Things
Všimli jste si někdy jak moc vypodívá píseň Fuck you od Lilly Allen o Supernatural?
Nevšimli, já to věděla
Mate, I'm drunk as fuck.
Zkurvená. Polská. Píča. Vodka.
Kolik set to má procent?
Třista? Pětset?
Jsem na sráč.
Hlavně že mi všichni říkali "Madrid není Bukowski's aby ses tam zlískala"
Heh.
Jenže já potkala na language srazu dvě polky s dvěma nádhernejma láhvema vodky a jejich dva kamarádky španěly.
Byla s nima neskutečná sranda. A Javier poslouchá AC blesk DC
A tak vůbec
Sakra já snad vrhnu.
Ne, to dám, už jsem velká holka
Minimálně tak žiju
Jako velká holka
Pařím v Madridu
A, fort the fuckś sake, našla jsem si bandu kamarádů
HUrray
Jdu spát
Javierovi napíšu zítra
I když byl kjůt
Srát na to
Konečně to přišlo
Gues who's back!
Riv si to dává
Hej děcka, já mám fakt radost
A spoustu novinek
Zítra poreferuju
Teď jdu zvracet..
Kecám, nejdu, zalehnu a pustím si Deana.
I mean Supernatural
Čili Deana
Whatever
Zvracet můžu ráno
Shit.
Zvracet budu ráno...
Ale teď Dean
Dean, Vodka, Madrid
Vždyť jsem ta velká holka!

Kapitánův Deník, den pátý

16. february 2015 at 18:54 | Yaraki |  Kapitánův Deník
Aneb ať žije královské letectvo! Nebo tak nějak...

Můj život se úspěšně proměnil v podivný druh houpačky. Takový ten špatně podivný druh, kdy jste v zásadě permanentně dole. Na druhou stranu vás to donutí užívat si takové ty drobné pitominky typu "jé, já se neztratila", nebo "jé, já se ztratila, ale aspoň je přede mnou stanice metra přes kterou se dopátrám kam jsem se ztratila", nebo "jé, konečně jsem si koupila chleba, co není sladkej". Jako vážně, co to mají španělé za divnou nemoc, dělat veškerý pečivo tím záhadným způsobem, kdy vám z každého rohlíku, preclíku, chlebu, housky, dalamánku, bagety, bagetky nebo koblihy stejně nakonec chuťově vyleze croisant. Nepochopíš.

Nepochopíš, ale zvykneš si. Abych jim ale jen nekřivdila, dá se tu jinak pohodlně sehnat úplně všechno. Řekla bych, že někde za rohem mám i obchod s pervitinem a novorozeňatama *zdravíme Falanga*. Na bagety si už seriózně kapu olivový olej. Popíjím kafe v průběhu celého dne a pořád si stěžuju, že je venku chladno i když běhám pečená v rozhalence. V podstatě už jsem nenápadná jak sáně v létě. Mimo jiné jsem si dneska nakoupila kotel velikých čerstvých krevet a hlívu ústřičnou a chystám se z toho spatlat nějakou mořskou zábavičku, nad kterou se vám zajisté budou protáčet panenky, ale já, jakožto rybomil, si zachrochtám blahem.

Tím se dostávám velikou oklikou k atmosféře Madridu jako takového. Je tu teplo a tak nějak vřelo. Lidi jsou zdvořilí, ochotní, co chvíli narazíte na nějakou dobročinou organizaci hlásající mír a decentně z vás tahající pečlivě vydřená eura (hehe, díky Karlovko za moje stýbko, půjde na dobrou věc). Metro je hlídané sekuriťáky a kytaristy, takže nejen, že vás nikdo neokrade (aspoň v to doufám), ale zároveň se tím výrazně snižuje pravděpodobnost, že se ztratíte.

Dneska mám krom totální schízy ze svojí školy také jeden moc hezký zážitek. Vyrazila jsem si péšo od copy studia, vedle kterého jsem poobědvala v jedné cafeteríi směrem podél trafalgar square dolů na svou rodnou stanici Bilbao, kterou jsem samozřejmě vesele se pohupujíc do rytmů Immortals od Fall out boy přešla a skončila jsem o stanici dál na San Fernando, kde právě nějaký ukrutně rezavý chlap zavíral bar. Ukrutně rezavý. Chlap. Eh... no abych to zkrátila, zírala jsem na něj jak postiž, načež se dotyčný ke mě přihnal s tím, že večer se do tohohle jeho baru musím stavit, protože je to "english practice irish pub", načež jsem mu decentně naznačila, že zítra vstávám na sedmou, ale pozítří se určo stavím a pak jsem se vesele roztekla na chodník. Irish. Pub. English. Tyhle tři slova pro mě momentálně zastávají pozici synonyma k legendárnímu triu sex, drogy, rock'n'roll.

Hurray!

Smutnějším faktem je, že jsem stále ještě nezprovoznila mobil natolik, abych mohla zavolat veselému kolumbijci, takže zůstávám pořád poněkud sama. Do toho navíc nevím, jak dát dokupy svou escuolu a tak nějak se v tom motám. Co mě drží nad vodou je plánovaná Erasmus party tuhle sobotu, kam se chystám a pak nově i výše zmíněné trio.

Co je ještě zajímavější je rychlost s jakou ztrácím schopnost mluvit česky. Permanentně mi naskakuje angličtina a občas se mi kdesi vzadu ohlásí i ona upozaděná španělština. Nevím jestli je to dobře nebo špatně, zvlášť protože kdykoli pak konverzuji s nějakým čechem zním jako totální postiž protože mi nenaskakují slovíčka. Ale což, však vy stejně dobře víte, že jsem postiž i normálně :D

Co víc, utápím se taky trochu ve své tradiční hrůze "nikdo mě nemá rád, nechybím jim a jsou to zmrdi", která nepolevuje, ani když pohlédnu na poličku s baťůžkem co mi ti moji čuráci sbalili na cestu. Začínám si přehnaně vykládat každé "brou noc, ty děvko" jako totální offense vůči své osobě, přestože to léta beru jako srandu a tak celkově si připadám podivně zmatená a opuštěná. Do toho jsem dneska celý den courala po Plaza Chamberí, přičemž jsem po návratu neměla koule na to říct Abuele Consuele, že moje škola je převážně online a já vlastně na moc přednášek nechodím, tj vážně nevím, jestli je moje escuola "Bien", nebo "Mal".

Což mi připomíná nesmírnou svátost slova "Bien" obecně. Kanonizujte ho, děcka, protože bez něj bych se dostávala do mnohem větších problémů než jaké jsem schopna obstarat si teď. Z nějakého důvodu pokud totiž na všechno odpovídáte Bien, tedy "dobrý", nikdo nechytá podezření, že jste vlastně úplně v píči a nevíte jak se pohnout z tohohle konkrétního zmršeného bodu.

V zásadě, a to je asi největší kámen úrazu, vůbec nevím, jestli jsem nebo nejsem v píči, snad jen krom toho smutného faktu, že budu muset mámě oznámit, že tu budu o dva týdny déle, než se plánovalo, protože zkoušky. Muy Bien!

Tak mi držtě palce, parchanti, a ne že mě přestanete doma milovat! :D

All the Lonely People - Kapitola 6: Svině

15. february 2015 at 16:51 | Yaraki |  Dílovky
Bye Bye, bitchez!
Nezbývá než nechat vás tu samotné se Sebastianem a celou jeho rozkošnou povahou. Heh. Španělsko. Sebastian. Zachraňte mě...


Název celého výpotku: All the Lonely people, PROLOG zde, obecné PREQUEL kecy zde
Kapitola: Svině
Počet kapitol: do budoucna to vidím tak na 25
Délka: cca osm stran wordu
Žánr: fantasy/detektivka/duchařina/"školní" tématika/současný svět
Varování: Já vám říkala, že v ALP nebude jen sex. Muheh. Dneska je to tady - násilí a vraždy - na konci je jedna fakt hnusácká scéna. Sorry. Nešlo to napsat jinak. Radím slabším povahám nevečet u tohohle dílu. Nebo radši nevečeřet vůbec.
Poznámka: úryvek pečlivě zcizen ze středověké básně Dies Irae, vypovídající o posledním soudu, překlad pro Schallerův misál.

MEGA DŮLEŽITÉ: Dneska to tady v téhle veselé zemičce balím a vyrážím směr Madrído. Držte mi palečky, parchanti. Mám přesně ten typ strachu okořeněný nadšením a... kurde já se bojím. Ale vy se nebojte, na své dětičky jen tak nezapomenu.
Tím se dostávám k důležitějšímu tématu - Akai, jsi nejlepší skotík, kterého znám a vím, že to tady beze mě zvládneš. Takže se nezlob, že odjíždím, protože se co nevidět vrátím. A dovezu ti MekEvoje. Nebo Jojena aneb toho, jehož jméno si nesmíme pamatovat. Nebo oba. Kruci... budu brečet...


ano, uvědomuji si, že tento úvod jsem měla nachystaný na situaci PŘED odjezdem a teď už jsem v Madridu... berte to řeba jako omluvu za zpoždění, protože já ho tehdy fakt chtěla vydat, přísahám.


Kapitánův Deník, den druhý

13. february 2015 at 18:12 | Yaraki |  Kapitánův Deník
Madrid.

Nevím, jak dlouho mě bude bavit pozorovat entity míhající se kolem mě v metru, ale zatím mohu potvrdit jen to, že mě to rozhodně od včerejška neomrzelo.
Dneska třeba jsem ve změti těch typicky bledotvářích srandistů s dlouhým, na konci kulatým nosem, zahlédla Jona Snowa. Mor na něj. Jako beze srandy - nedělit nás dvoje jezdící schody, vrhla bych se po něm a odrbala mu hlavu o ten hejbací pásek s nějakou španělsky znějící obdobou věty: "proč sakra nezevlíš na el Zdi, ty uno srandisto!". Ale jak říkám, ta nesmírná vzdálenost a nutnost nepokecat si sváteční košilku, v níž jsem chtěla oslnit studijní oddělení, krví bratra noční hlídky, mě odradili od onoho epického poslání.

Jinak na studijním, kde opět všichni krom proděkanky? mluvili jen španělsky, jsem po krátkém souboji s tím, cože to vlastně chtějí a cože to chci já, nakonec uspěla, nemluvě o bonusu v podobě proděkanky?, co mi pochválila odvahu a angličtinu. Heh.

Dále jsem si vystála frontu v jednom ze stopadesáti pater stanice metra "Nuevos Ministerios", abych si zařídila jakousi Madridskou obdobu opencard, přičemž mi zdvořile oznámili, že abych dostala tu pitomou kartu, vystaví mi kartu, se kterou si tam dojdu v úterý na osmou a zažádám si o finální opencard. Nějak moc mi to připomíná Čechy.
Dále jsem pokračovala v průzkumu svého okolí, kde jsem objevila všeho všudy jeden úplně bílý hustokostel, jeden cihlovatý hustokostel s takovou tou epic zvonicí, ve které vidíte skrz a co chvíli vám zabimbá zvon a taky parádní "Fruteríu" a supermarket ve stylu našeho intersparu.

Mimo jiné se ukázal, že ve stejném bloku bytů bydlí asi nejhezčí španěl, co sjem kdy viděla. Nemá ani ten jejich divnonos, ani moc černé vlasy, ani není podivně snědý, či snad s mírně peruánskýma úzkýma očima a placatou fasádou. Musela sjem skoro zamáčknout slzu, když nasedal za nějakou sexy španělkou na motorku.

Jinak dalším z postřehů se ukázal fakt, že v madridu nemají normální přechody, ale jen poměrně humoristické "tečky na silnici", jinými slovy najít přechod je porod, zvlášť když nemáte chuť prznit někde pravidla silničního provozu.

Z asi nejsilnější zážitků nemohu než vypíchnout svého nového "kamaráda" z Kolumbie. Sháněla jsem ten opencard-úřad a samozřejmě jsem ho nemohla najít, takže mě nenapadlo nic lepšího, než zastavit na ulici kočku s šerpou "Médicos del Mundo" (o čemž jsem i nadále přesvědčena, že jsou v podstatě lékaři bez hranic), která tam vybírala nějaké podpisy. Když jsem ji oslovila anglicky, vypadala prvně, že zbaběle prchne, ale pak dotáhla kámoše se stejným označením.
Ten mluvil geniálně anglicky a opět neopoměl ocenit můj "british accent" (který nemám), tak si říkám - co to s těma lidma je? Ten kdyby slyšel mluvit Akai, asi se mi tam zdekompenzuje a sroluje blahem do nejbližší metro-díry.
Každopádně mi poradil a byl děsuplně milý a já si po větě "desperately need help" uvědomila, že spíš "desperately needuju kamaráda" a tak sjem ho poprosila o číslo. To mi dal a neopomněl mi připomenout, že bych se měla zapojit mezi přispívající na děcka v africe a hladomor. Nebo že by to byl boj proti hladomoru a děckám v Africe...? Whatever.

Teď se mu chystám napsat, něco ve stylu "how you doing, you Jersey guy", protože z něj po krátké konverzaci vylezlo, že táta je španělo-kolumbijec, co teď maká v Madridu a máma je z Jersey, kde vyrůstal.
Epic.

Takže tak, pokud odepíše, což doufám a čemuž věřím, páč byl vážně fluffy, určitě vydám nějaký naducaný dodatek o tom, jak nesouložím v Madridu Kolumbijce.

Jinými slovy páčko, já se jdu koukat na supernatural, jo a abyste mi věřili, přidávám jednu fakt nemocnou fotku plakát s Rickem, o nichž jsem včera sáhodlouze básnila.

Okej, tak se to odmítá nahrát... máte asi smůlu nebo co :D

Kapitánův Deník, den první - Dodatek

12. february 2015 at 19:14 | Yaraki |  Kapitánův Deník
Brusel neexistuje.

Na světě je jen jedna poměrně dobře ukrytá Hetalie. Mladí kravaťáci, kudrnaté vlasy, legrační brýle... a jako by to nestačilo, oprostřed letištní haly hospůdka, kde podávají pivo s nadměrnou pěnou v takových těch půllitrových sklenicích a lidi vesele švitoří a mávají na letadla. Epic.

Madrid je oproti tomu takhle v zimě o dost pochmurnější - z výšky připomíná špatně opečovávanou oázu v poušti postapokalyptického světa panelových hal. Terminálu silně pomáhají přívětiví zaměstnanci, jinak by to tam bylo stejně umrtvující jako okolo celého letiště Barajas.
Když se člověk proplete bludištěm hal (proplete asi není to správné slovo - cedulky a značky jsou natolik dobře udělané, že se v nich vyzná i takový postiž jako já) a nastoupí na metro aniž by ho cestou zatkli jako toho šťastlivce s na chlup stejným červeným kufrem jako mám já, co šel hned za mnou, dokodrcáte se tím plechovým monstrem v podstatě kamkoliv.

Třeba na stanici Bilbao, postrádající jezdící schody... 25 kg bágl tahat do schodů? To nechceš, to fakt moc nechceš. Kdybysme cestou aspoň měli hezké stevardy, ale ani to se nezadařilo, nemluvě o tom, že jsem zaspala svačinku a než jsem se dovláčela na finální adresu, měla jsem v břiše díru větší než členové Espady.

Čím mě ale Madrid vysloveně potěšil, byla kupa plyšových jezevců a plakátů s Rickem a obecně Walking Dead - co si budeme povídat obě entity - jezevci i Rick - jsou si sérii od série podobnější pouze s tím přetrvávajícím rozdílem, že kdybyste ostříhali jezevce, asi by stejně nezískal hlavní roli v Lásce Nebeské. Každopádně tahle dvojice mi tak jako tak dost zpříjemňovala cestu šedavým městem plným kočičích hlav. Kočičí hlavy a kufr. Kolečka. Už se chytáte? To nechceš.

Své domácí jsem prozatím dala pracovní název "Abuela Consuela" (jediná dvě špaňelská slova, kterými jsem si jistá: Abuela = babička, Consuela = jedno ze jmen mé opečovávatelky), protože její civilní jméno si nejsem schopna zapamatovat.
Mimo to ona milá žena, co mě krmí sandwichi a kafem (asi nejsem první student, kterého ubytovává), neumí ani zbla anglicky, což činí naše konverzace na téma "kdo koupí prací prášek" o poznání napínavější.

Tak jako tak už mám vybalíno, zacpanou díru Espádovku a koukám na Supernatural.
Pro ty méně chytré až úplně blbé - zprovoznila jsem i net.
Taky jsem hrdá na svou nehynoucí krutoprdelnost v oboru Sebeovládání - při sezení na zimní zahradě/balkóně svého nového bytu jsem zatím měla z Deana Winchestera všeho všudy jen pouhopouhé čtyři spontánní orgasmy, což vám musí napovídat, že jsem buď mrtvá, nebo opravdu utahaná. Ještě jsem si nestihla vybrat.

Každopádně abych to shrnula - zatím jsem nadmíru spokojená, Madrid na mě působí dojmem skvělé metropole, kde mají navíc rádi Ricka-Kníra-Grimmese a... Oh my Jash... Dean....

Kapitánův Deník, den první

12. february 2015 at 6:16 | Yaraki |  Kapitánův Deník
Sedím na letišti. Choke.

Jako hlavní a nejpodlejší nepřítel se prozatím na mé velkolepické cestě do Madridu neznáma ukázala data (Heh. Letenku jsem měla na desátého) a strohé bludiště z tyček a provázků před check-inem.
Vypadám jako zombie. Cítím se jako zombie. Pořád jsem na tom tím pádem líp než Tyreese a Beth - i když ta si aspoň šáhla na Daryla. Já si můžu šahat možná tak na vlastní strach (tipuju, že než doletím do Bruselu, zhmotní se).
Popravdě naznala jsem, že - doufejme dočasně - tu fakt není do čeho rýpnout. Nejen že španělé nejsou hezcí, dnes ráno se zdá, že už i česi postrádají své bývalé kouzlo. Nebo prostě do Madridu lítají jen samí tragédi. Třeba já.

Sebastian Solja aneb Skandinávskej Vořech

9. february 2015 at 0:53 | Yaraki |  Malůvky
Neděle večer, povinné vstávání zítra v půl šesté, kocovina jako prase a já... já si kreslím, že jo.
Jestli mě jednou neklepne, bude to nejmíň zázrak.
Zase na druhou stranu skrz tenhle marný a přemarný čas se člověk může dopracovat až k ovládání jiných lidí.
Muheh. S tímhle výplodem mám totiž plán tak ukrutný, že by ho snad ani zobrazený aktér nedal dohromady.

Obrázek: Sebastian Solja aneb "zasranej, umanutej, post-nacistickej, otrokářskej, na společnosti parazitující pseudoorganismus s egem velikosti Autrálie a Napoleonským komplexem říznutým Oidipákem"
Délka práce: sto let a čtyři hoďky k tomu. Nikdy víc. Fuj na něj, na uzorpátora
Použitý gadget: tablet, bez papírového náčrtu, klasikárně dle předlohy
Poznámka: A konečně se dostáváme k účelu téhle malůvky - chystám se ji, pro velké úspěchy na poli podporování mé pseudotvorby, věnovat mé milované Únorové. Nabízelo by se říct protože je skvělá spisovatelka sama o sobě, ale ono je to hlavně protože dokáže člověka nesmírně a vesmírně povzbudit a dokázat mu, že má smysl občas se ztratit do toho snového světa ALP. Heh. Snového...

Takže ještě jednou - Únorová, jsi božan, já ti děkuji a tenhle jeden konkrétní Seb je pro tebe :3



Cesta Prince - Kapitola 1 + Prolog

8. february 2015 at 19:56 | Yaraki |  Dílovky
Nazdar, holoto!

Tak jsem se konečně dokopala k něčemu velkolepému. Jako vždy to začalo slibem. Panda, ten velkolepý prorok našeho věku, už před nějakou dobou sepsala jednu z nejlepších SA fanfiction na Harryho Pottera a nyní mě požádala, jestli bych toto dílo s názvem Cesta Prince nezveřejnila také u sebe. Znáte mě, co já bych neudělala pro svoje ego Pandu.

Mimo jiné se tu taky za chvilku zjeví hromádka fanartů (tedy jen co je dám nějak rozumně dokupy). Jinými slovy máte se na co těšit hned ze dvou důvodů - je to literární skvost a navíc se na tom i já, zarytý egocentrik, ujíždím natolik, že maluji fanfiction.


Název celého příběhu: Cesta Prince

Autor: Yoko, alias Panda
Kapitola: Prolog + Kapitola 1
Počet kapitol: 13
Status: DOKONČENÉ, vydávám na požádání autorky každý týden
Žánr: Fanfiction (Harry Potter)/romantické
Varování: lehké SA, návykově zábavné a strhující


All the Lonely People - Kapitola 5: Žena bez tváře

7. february 2015 at 1:56 | Yaraki |  Dílovky
Heh. Já su na ploše blogu. To je humor dneska :D

Mno ale povinností mě to neuchrání, takže vzhůru na to "podstatné" - další díl ALP. Slibuji ho už tak stopadesát let a popravdě je téměř hotový díl následující, tedy pětka, ale konec čtyřky prostě nešel. Nevím proč, asi jsem nemohla chytnout slinu nebo co. Nebo jsem chytala slinu na všechno ostatní - sex, drogy, rakenrol - jen ne na ten závěrečný odstavec. Možná je to tím, že jde o pasáž věnovanou té kladnější části populace ALP. A víte co, klaďáci si zaslouží možná tak do držky, ale psát o nich storky, to né.


Název celého výpotku: All the Lonely people, PROLOG zde, obecné PREQUEL kecy zde
Kapitola: Žena bez tváře
Počet kapitol: do budoucna to vidím tak na 25
Délka: deset stran? Nebo tak nějak, opět jsem se příliš nevyšvihla (budiž toto omluvou)
Žánr: fantasy/detektivka/duchařina/"školní" tématika/současný svět
Varování: je to ALP, co čekat? Násilí, nenávist, hromadu idealistů, co dostanou na budku... jak už jsem zmínila, sex-drogy-rakenrol... no prostě klasika. Skoro abych začala varovat před stereotypem.


Předsudky, zásudky, odsudky, výsudky... o čem že jsme to mluvili?

5. february 2015 at 23:42 | já |  Výlevy a světonenávistný rage
Rozlehlejší téma lze si představit jen těžko. Rozhodla jsem se proto vrámci svého typického osvícení, že se zaměřím pouze na určitý výsek. Roste ve mě sice přesvědčení, že nepůjde o neobvyklý, světaborně novátorký názor, ale čert to vem. Taky bych mohla zabořit pero *heh* do ještě klišoidnějších zátok tohoto oceánu jako je "na základce mě týrali protože jsem měla tři nohy, ale jinak byla úplně normální emo" nebo "proč jsou všichni tak zlí předsudkáři". To už jsou moji Muslimové v Evropě lepší. O trošku.

Pro jistotu bych hned zkraje ráda uvedla, že mám mnoho předsudků a jsem si toho plně vědoma. Spoustě věcí nerozumím dokonale, ale na základě výžbleptů svých známých, četby internetových výkeců a sledovaní obecných zpráv se snažím na všechno utvořit nějaký střízlivý názor. Jak říká moje babička, hlavně se z toho neposrat. Snažím se ze všech sil, přestože mi jich v poslední době ubývá. Valí se na nás taková hromada témat o kterých je v podstatě lidskou povinností si něco myslet a nějak se prohrabat vším tím marastem je dle mého takřka nemožné. Snadno dochází k mystifikacím a člověk si žádným "faktem" nemůže být úplně jist. V závěsu za tímhle uvědoměním se tak spousta lidí snaží popřít spoustu informací, přičemž se hájí tím, že by NEMUSELY být nutně pravdivé. Zmíníte se, že muslimové mají dle své svaté knížky právo bít své ženy a už vás někdo nahání jako starého rasistu s tím, že "zná ty hodné muslimy, co to nedělají a že to není pravda a že se to jen říká a že to je známý kec na internetu."
Jenže co když není - spousta informací na jejichž základě vznikají předsudky a mylné závěry sice je nepravdivá nebo zkreslená, ale spousta z nich reálná je a společnost je zamítne jen protože je považuje za další fámu v přívalu internetových blábolů. Tak co si sakra myslet? Odmítat předsudky obecně, aby nedocházelo ke zbytečnému útlaku, nebo se dál dokola snažit "vyznat se" a mít spravedlivě odměřený pohled na svět okolo? To je oč tu běží, děcka.


The Druid and her Beast

5. february 2015 at 22:51 | Yaraki |  Malůvky
Soooo... co tak dodat? Nebylo do čeho rýpnout, Yaraki poslouchala Paramore a najednou bylo na světě tohle. Zabralo to tak dvě hoďky práce, z čehož mě nejvíc zmučilo desetkrát opakované scanování a příprava čaje s mlíkem. Ale což, je to tu. Jméno to nemá a myšlenku stejně zase chápu jen já, takže sorry guys, but I'm off for the Heroes journey! Nebo tak něco. Spíš jdu spát. Jo. Spánek. To bude ono.

Z ALP už mi totiž zjevně hrabe, posuďte sami...


Galavant - recenze

5. february 2015 at 22:30 | Yaraki |  Seriálové, anime a komixové recenze
Proč člověk nedokáže ocenit klid, stálost a neměnnou krásu starých seriálů? Proč jen pořád hledá, nenasytně baží po nových věcech? Proč vysedává za kompem a místo aby dočkal konce midseason breaků, vrhá se stále znovu a znovu do neznáma?


..... ehrm... jo, už se začínám rozvzpomínat proč.

Skoro bych řekla, že už mám v hlavě jasnej důvod. Ten důvod má jméno - Galavant.


Název seriálu: Galavant

Obecné: Komedie / Muzikál (USA, 2014), zatím 1 série (8 x 20 min)
Režie: Chris Koch



Krátký raport ze života hmyzu aneb HP slash

3. february 2015 at 0:24 | Yaraki |  Vobrázci z Internetů
Zdravím, panstvo, nechť vás provází Duch Vánoc!


Stalo se vám někdy, že byste byli svědky, ne, spíš účastníky zázraku? Mě ano - nevylili mě totiž z mé milované vysoké školy. Je čas na jednorožčí taneček po místnosti.


Dospěla jsem k závěru, že dneska se budu nepokrytě chlubit. Heč. Dala jsem zkoušku z analytiky. Já vím, je to strhující výkon.
A teď beze srandy, měla jsem namále - nedat tuhle zkoušku, celý můj plánovaný Erasmus jde do kytek. Takže jinými slovy jsem Bůh, protože jsem dokázala nemožné, pokořila potenciometrii, povstala z popela zinečnatých iontů a tak vůbec jsem byla nesmírná a vesmírná. A... a... Heh. Cítím se podivně prázdně. Bloumám po domě, koukám na Gotham, hraju minecraft, neberu telefony, nekoukám na mail. Pořád se tvářím, že vlastně neexistuji. Možná mám strach, že by po mě někdo mohl zase něco chtít. Fuj. Jdu odpojit elektřinu.

Mno, tak jsem zase zabředla do hlubin svého humoristického života dost na to, abych se zamyslela nad svou exsitencí jako takovou, tím pádem nastává čas přesunout se k něčemu záživnějšímu, než se z toho sesypu. Hádáte správně - je čas na slash. V tomto konkrétním případě budiž věnován mé milované Yoko.

Z tohoto bohulibého faktu vyplývají hned dvě věci - půjde o obrázky poměrně něžné a křehké, hebké a tak vůbec k pomilování. Primárně protože Yoko, jak jistě víte, je osobou uvědomělou a rozumnou. Narozdíl odě mě, že. Co se týče fandomu, opět je třeba stočit pohled k nové majitelce tohoto stohu - půjde o yaoi/SA s tématikou Harryho Pottera, tedy spíše o takový výběř z mé domací sbírky.

Jo a tím se dostáváme k varování: Švéde, nečti to. A ty Akai, ty to nečti už vůbec. Protože se to tam děje - to co nesnášíš - párování hetero chlapů :D