All the Lonely People - Kapitola 5: Žena bez tváře

7. february 2015 at 1:56 | Yaraki |  Dílovky
Heh. Já su na ploše blogu. To je humor dneska :D

Mno ale povinností mě to neuchrání, takže vzhůru na to "podstatné" - další díl ALP. Slibuji ho už tak stopadesát let a popravdě je téměř hotový díl následující, tedy pětka, ale konec čtyřky prostě nešel. Nevím proč, asi jsem nemohla chytnout slinu nebo co. Nebo jsem chytala slinu na všechno ostatní - sex, drogy, rakenrol - jen ne na ten závěrečný odstavec. Možná je to tím, že jde o pasáž věnovanou té kladnější části populace ALP. A víte co, klaďáci si zaslouží možná tak do držky, ale psát o nich storky, to né.


Název celého výpotku: All the Lonely people, PROLOG zde, obecné PREQUEL kecy zde
Kapitola: Žena bez tváře
Počet kapitol: do budoucna to vidím tak na 25
Délka: deset stran? Nebo tak nějak, opět jsem se příliš nevyšvihla (budiž toto omluvou)
Žánr: fantasy/detektivka/duchařina/"školní" tématika/současný svět
Varování: je to ALP, co čekat? Násilí, nenávist, hromadu idealistů, co dostanou na budku... jak už jsem zmínila, sex-drogy-rakenrol... no prostě klasika. Skoro abych začala varovat před stereotypem.



Probudilo ji ťukání na okno. Na parapetu seděla chundelatá černá vrána a zobákem se mínila provrtat do místnosti. Sineád se posadila a spěšně přeletěla pohledem spícího, avšak i nadále čile se cukajícího chlapce vedle sebe. V tu chvíli se vrána nafoukla jako černý balón a praskla. Sin sebou škubla, ale neopoměla vůči oknu zagestikulovat jasné "Ty jsi ale debil, Sebastiane!"
Lekla ses, co? naznačil muž za oknem. Nepokrytě se culil.
Ani trochu! opáčila ona ohnutím ruky a vztyčením ukazováčku s prostředníčkem. Skoro jako by slyšel její vyčítavou fistuli. Znali se se Sin tak dlouho, že domlouvat se bez hlesu formou improvizované znakové řeči jim nedělalo problém.
Jdeš si pro něj? ukázala na spícího vedle sebe.
Ne, budu ho ještě potřebovat.
Proč? zvedla tázavě obočí. Při pohledu na toho měkosrdcatého hlupáka bez špetky pochopení a smyslu pro povinnost ji nenapadal žádný důvod proč si ho ponechat.
Zaprvé, zvednul Sebastian ukazováček, ještě není naplno probuzený a…
To ne no, chrápe jak zabitej! přerušila ho Sin a s cukajícími koutky naznačila Stevenovu útrpnou, takřka posmrtnou, masku.
Nech si ty fóry, pohrozil jí gestem ruky. Navíc jsem si jistý, že Pečet nějak souvisí s tímhle domem. Zamával lesklým předmětem ve své dlani. A jsem přesvědčený, že dům bude spolupracovat jen s čistokrevným Wintersem.
Odpověděla pokýváním hlavou. Co teda navrhuješ?
Ty zůstaneš Adalind… Zamračila se na něj a tentokrát vystrčila prostředníček.
Na chvíli. Ještě na malou chvíli zůstaneš v Adalindině podobě a budeš se s ním učit, konejšil ji Černovlasý.
Děláš si humor?! málem spadla z postele.
Ne.
Uč si ho sám!
Brilantní nápad! Už vidím to přivítání - ahoj Steve, já jsem Sebastian, zabil jsem ti tatínka a maminku, dědu a…
Tys zabil jeho…?! opět střelila pohledem ke spícímu. Wow! Tos mi neřekl!
Říkal jsem ti, že jsem zabil Darianovu dceru, pokrčil Sebastian rameny a ponechal ji v nevyřčeném "to mi nedošlo". Navázal místo toho dalším složitým sledem gest. Budeš ho učit a jen co přijdeme na tu spojitost a jeho schopnosti dorostou jateční velikosti, půjde pěkně na porážku. Nemluvě o všech prostředcích a informacích co tu můžeme pěkně ve skrytu nashromáždit. Přejel si prstem po krku a zase se mu trochu zaklepala brada.
Někdy mám pocit, že se v tom vyžíváš… Zakroutila hlavou.
Ne, ale nějak se člověk živit musí.
Slyšel jsi někdy o práci…?
Pche! Práce je pro buzny. A pro Winterse. Já jsem…
Slavný Sebastian Solja, jo, to mi nemusíš připomínat. Škoda že nebyl slyšet umrtvující příval ironie v téhle jediné větě, když sebou plácla zpátky do peřin.

---

Sebastiana po chvilce omrzelo stát venku obklopen jen vlhkým velšským počasím. Svou roli jistě hrály i promoklé boty, které byl příliš líný nějakým kouzlem impregnovat. Sám sobě vždycky říkal, že magií by se nemělo plýtvat - zvlášť protože to člověka vysiluje, nemluvě o náporu na jeho buňky jako takové. Sebastian se rozhodně nechystal zestárnout, nemluvě o tom, jak ho lákala vykládaná křesla u krbu v obývací místnosti. Sám před sebou naznal, že vzletné kecy o šetření magií jsou tentokráte jen omluvou pro nebývalou touhu jít někam do tepla. Boty a tmavomodrý kabát strategicky ukryl v malé místnosti za postranním vchodem pro případ, že by tu Steven nějak více slídil - koneckonců ještě si nebyl jistý, jestli se chystá objevit se tu s nějakou falešnou identitou, nebo prostě jen všechno nechat na své společnici.
Nejdřív zapálil oheň v krbu - na to už mu kouzel škoda nepřišla. Trochu ho dráždilo, že Sin zvládla za Wintersovic pomoci za tak krátkou dobu přestavět celou místnost. Zvláště zdobené červené křeslo - zůstávalo vystrčené u okna. Poponesl ho zpátky ke krbu a zaplavila ho zvláštní vlna uspokojení, když jeho dřevěné nožky navrátil do jejich původních otlaků na koberci.
Posadil se a zdálky zapnul přehrávač. Do uší ho praštila Sineádina příšerná vrzavá "hudba". Leknul se, ale stihl zareagovat téměř okamžitě, přehrávač přepnul na další track. Ozvaly se kolébavé akordy písně The End od Doors, což Sebastiana uklidnilo natolik, že celé zařízení nenechal vybouchnout. Lord Darian měl dobrý vkus, pokýval uznale hlavou, když se poklepávajíc nohou do rytmu porozhlédl po zdobených stěnách.
Napadlo ho, že by mohl pokračovat v četbě Historie rodu Wintersů. Jak zjistil krátce po jejím otevření, nejednalo se tak úplně o knihu v pravém slova smyslu, spíše v té hromadě nesourodých otrhaných papírů nacházel zbytky účetních záznamů, dohod o pronájmu půdy a podobných zbytečností. Zastavil se až u velikého, několikrát přeloženého pergamenu s rozepsaným rodokmenem Wintersů. Musel vzteky zatnout pěst když uviděl několik posledních větví neuměle dokreslených černou tuží, zřejmě narychlo dodělaných Darianovou neschopnou rukou. Vadilo mu to - pergamen byl nádherný, propracovaný a z historického hlediska nesmírně cenný a ten starý imbecil ho zprasí svými infantilními čáranci. Zaklapl spis a šel si udělat čaj aby se trochu uklidnil. Když se k deskám vrátil, objevil pod znovusloženým pergamenem zajímavější informace - Seznam Odlišných Bytostí - Wildwoods - to označení mu zvláštním způsobem lichotilo. Když ale zjistil, že jsou pod ním zapsaní jen nějací alchymisté a upíři, earl grey mu zase zhořkl v ústech. Přesto si uvedená jména opsal:
Rosalie Andrews, Barton street 12, Llandovery, alchymistka 3. řádu.
Mohylová smečka, 5 členů, alfa Kaylee McMarsch, okolí Machynllethu.
Cillian Cynwrig, Simpleton, Bayhives 56/978, Llandovery, upír 4. řádu.

Pod posledním údajem u Cilliana byl velký černý otazník psaný patrně zase Darianovou rukou. Sebastian si nebyl jist, jak dlouho dokáže tohle necitlivé prznění historických textů vůbec vydržet. Hudbu si Winters vybrat uměl, ale umělecký cit postrádal víc než Sineád. Zatracený dědek!
Když se ukázalo, že starý pán dopsal nějaká svá moudra i na další stránku k řádku Carwyn Glyndŵr, hlava rodu Glyndwerů, Paříž, upír 8. řádu … DODĚLAT PORTÁL!!! Sebastian pochopil, že už to déle nevydrží a desky zaklapnul.
Zvedl oči a spatřil Sineád, jak mu nepokrytě zírá pod ruce: "takže Darian měl kamaráda vyššího upíra, ke kterýmu se přenesl, jo? Chytrý…," kývala uznale hlavou. Sebastian polkl prvotní šok z její přítomnosti a rozhodl se raději neuvažovat o tom, jak dlouho už ho špehuje.
"Co tu děláš," zeptal se. "Nemáš dohlížet na Stevena?"
"Takže ty tu teď velíš?"
"Vždycky jsem tu velel…," poznamenal s úšklebkem.
"Když myslíš… ten mladej spí jak zařezaný. A mě už nebavilo se povalovat vedle něj jako nějaká zatracená relaxační fólie."
"Relaxační bych to taky nenazval," opáčil.
"Takže já jsem pro tebe fólie, jo?" prohlásila ona na oko uraženě. Vždycky byla strašně vztahovačná, někdy si to ale dokázala včas uvědomit a sama se tím faktem pobavit.
"Spíš matrace než fólie," pokračoval Sebastian ve hře.
"Tak matrace povídáš? Na škále tvých obvyklých dehonestujích označení se myslím povážlivě blížíme osmičce…"
"A co by sis představovala? To bys chtěla být princezna mých vlhkých snů?"
"Sebastiane, je ti sto let a máš vlhký sny? Není to tak trochu privilegium mladších jedinců? Šedesátníků třeba?" Tohle kolo jednoznačně vyhrála.
Věnoval jí útrpnější pohled než byl Steven schopen vyprodukovat za celou noc a pak prohlásil: "Zapomeň, že jsem kdy něco řekl."

---

Detektiva Nollanovou si představoval jinak. Vlastně měl v hlavě dva jasné obrázky, z nichž ovšem ani jeden na reálnou nositelku toho jména neseděl. Sarah Nollanová byla asi čtyřicetiletá černoška poměrně agilní postavy s živýma, tmavýma očima a téměř rovným obočím, jež tak působilo nezvykle přísně a zarytě.
Inspektora Iwana si měřila ostrým pohledem jako by mu už od dveří chtěla naznačit, kdo téhle stanici velí. Hodnost nehodnost, Nollanová byla královna Llandoverského okrsku.
"Collin Iwan?" spíše konstatovala než by se ptala.
"Ano," odvětil rázně a pokusil se napodobit rozléhavou sílu jejího hlasu.
"Tak abychom si rozumněli, inspektore," vložila na ono slovo cílený důraz: "myslím, že Vaše přítomnost zde je zcela zbytečná."
"To jsem tak nějak vydedukoval," řekl a popošel blíže k ní: "a jsem Collin." Podal policistce ruku. Rozhodně mu ji stiskla a pokývala hlavou: "tak přeci jen se v Londýně hodnosti nevydávají za lelkování." Měla překvapivě široký, příjemný úsměv: "Sarah."
"Chápu, že jste schopná žena a zvládnete…"
"Nemusíte mi lichotit… Colline. Jediné, co po vás chci je abyste se zapojil a byl nějak užitečný. Tenhle případ, obávám se, může nabýt skoro hororových rozměrů." V tu chvíli se otočila a vyhlédla z okna jako by svým důkladným zrakem prověřovala každého z procházejících civilistů, číhala na toho neznámého vraha, jež ve městě řádil posledního půl roku.
"Co tedy zatím víte? Mé informace jsou popravdě dosti nepřesné…"
"I tak budu ráda, když se o ně podělíte," otočila se zpět a kývnutím ho vyzvala, aby se posadil a mluvil jako první. Se slovy upřímného díky se po úmorné cestě vlakem konečně uvelebil a jen co protáhl zatuhlá kolena, vyložil na stůl objemnou složku plnou papírů a různých formulářů.
"Potřebuji pak tady a tady váš podpis."
"Chápu…" Začínala vypadat netrpělivě: "co tedy vypráví ta vaše "žena bez tváře"?"
"Upřímně, jak už jsem řekl, stále si nejsem jistý, jak si vyložit to, co jsme zjistili," odmlčel se a znovu si prohlédl její soustředěnou grimasu: "její údajnou totožnost jsme objevili jen náhodou v jedné právě revidované části národního archivu. Jedná se o informace získané z nacistického Německa…" Záměrně jí dal chvíli, aby tuto informaci zpracovala. K jeho překvapení nevypadala zase tak zaskočeně, spíš nedůvěřivě vyšpulila rty a pak naklonila hlavu: "Nacistické Německo?"
"Ano, už to tak vypadá. Tyto spisy obsahovaly záznamy o působení britských a irských občanů v okupovaných zemích. Převážně se jednalo o zápisy o různých zajatcích nebo vyslancích červeného kříže, ovšem nacházeli se tam i složky některých agentů, kteří byli za války zajati. Mezi nimi byl i jistý Mangus O'Reilly…"
"Nezdá se vám, že už zabíháte poměrně dosti hluboko do minulosti, Colline?" přerušila ho Nollanová.
"Omlouvám se, ale považuji to za poměrně důležité…" Pokrčila rameny: "když myslíte."
"Tento muž byl hned začátkem roku čtyřicet zajat na polském území a spolu se svými dvěma dcerami držen postupně v několika okupovaných městech. Přibližně tou dobou precizní a systematizovaní nacisté jemu i jeho dcerám odebrali otisky zubů, tehdy velikou novinku na poli evidence. Mangusovy pohnutky a celkové přispění k odhalení některých důležitých válečných tajemství spojenců zůstává nejasné, neboť konce války se nikdy nedožil. Paradoxně zřejmě nebyl zabit nacisty, ale nešťastnou náhodou uhořel ve svém domě v Praze. V troskách budovy byla tehdy nalezena tři těla. Mangusova služebná, jistá slečna Hanzlová, Mangus sám a jeho mladší dcera Sineád. Starší dcera, Meara O'Reilly, byla tou dobou již více než půl roku po smrti." Nollanová si všimla, že Collinovi samým zápalem úplně svítí oči, vypadaly tak ještě více jako med stékající po lžíci, tekutý lesklý jantar. Něco na tom případu ho fascinovalo. Dospěla k závěru, že se o téhle jeho zvláštní obsesi ale stejně dozví více, bude-li mlčet, a tak inspektora nechala, aby pokračoval.
"Překvapivě ty otisky zubů se neztratily a na konci války se spolu s výše zmíněnými složkami dostaly do Británie, kde je náš zvláštním způsobem zaměřený systém zaznamenal vrámci katalogizace do databáze. A tehdy vznikla ona hříčka - když jsme posbírali co zbylo ze zubů "ženy bez tváře", počítač nám našel shodu s jednou z Mangusových dcer…"
Opět udělal teatrální pauzu. Nollanová si nebyla jista, co říct, popravdě se jí to zdálo celé uhozené.
"No…," začala trochu nesměle, nechtěla Collina urazit: "to jste mi řekl moc zajímavý příběh, ale pravděpodobně prostě došlo k chybě v katalogizaci." Inspektorovi spadla brada.
"Spíš bych ráda slyšela, co jste zjistili objektivního…"
Nastalo napjaté ticho.
"Jsem přesvědčen, že k žádné chybě nedošlo," bránil se Iwan.
"Takže mi chcete říct, že ta neznámá," poodkryla vazbu desek, tak aby byla jasně vidět fotka zbídačeného, ale rozhodně ne stářím poškozeného, těla: "byla nějaká devadesátiletá stařenka? To to mám uzavřít jako infarkt?" znovu poklepala na krvavou šmouhu místo obličeje: "jako nehodu? Myslíte, že jsem šílená, Colline? A vůbec, jak mi vysvětlíte, že jste si nechal cíleně přidělit případ v malém velšském městě, když vaš původní okrsek je Londýnský?"
"Já… na to vám asi nejsem schopen odpovědět."
"A co ještě mi neříkáte?!" zrudly jí tváře a zase vstala ze židle, přelétla pohledem okno a pak dodala: "čekala jsem sofistikovanou zprávu. Možná vražedná zbraň, toxikologický rozbor. Případné svědky nebo snad výpis pohřešovaných… A vy mi tu vyrukujete s nějakou parodií na válečný film a agenty rozvědky. Upřímně nevím, jestli nezažádám o vaše opětovné převelení…"
"Vy to nechápete, detektive, tahle žena je Sineád O'Reilly, o tom jsem stoprocentně přesvědčen!"
"A svá tvrzení opíráte o instinkt, nebo o kvalitní znalost Bondovek? Colline marníte můj čas, uvědomujete si to? Zatímco tu klábosíme, jde někomu dalšímu o život, ale to samozřejmě nějakého anglického inspektora zajímat nemusí, že…" Nollanová začínala postupně vypadat jako veliký rudý rak. Collin koutkem oka postřehl, jak se stanice nenápadně vylidňuje - Sarah asi dokázala být ještě přísnější než se zdála od pohledu.
"Tak to není, ale odmítám přehlížet jasné důkazy, jen protože jsou nepohodlné," udržoval Collin stále klidný hlas, přestože to bylo čím dál tím namáhavější.
"K tomu vás nikdo nenutí, ale netvrďte mi, že téhle mrtvé je devadesát a přežila požár a nacistický lágr. Navíc těch ostatních osm těl bylo nalezeno přímo v Llandovery, nikdy takhle na periferii. A jsou tu i další rozdíly. Mrtví v Llandovery byli muži i ženy různého věku i společenských postavení. Pokaždé byli přibiti na nějaké vyvýšené místo - počínaje postraními schodišti a když vrazi zdokonali své… umění, pokročili k vlastním křížovým konstrukcím. Vrahové, ano, divíte se oprávněně, zřejmě se vzhledem ke složitosti a rychlosti provedení těch zločinů jedná o celou skupinu, mají pravděpodobně nějaký rituální důvod ke svým činům a drží se tendence těla vystavovat. Oběti navíc byly znetvořeny odlišným způsobem než "žena bez tváře", měly vypíchnuté oči, proříznuté hrdlo a na prsou vypálenou značku." Iwan naprázdno polkl. Tohle nebylo dobré, tohle vůbec nebylo dobré.
"Možná mají nějaký vzorec, do kterého O'Reillyová," odmítal se Collin vzdát své teorie: "prostě nepasovala, takže se snažili její vraždu jednoduše vymazat, zahladit stopy…"
"To už je nějak moc dedukcí naráz, nemyslíte, Colline?"
Následovala další chvilka strnulého ticha.
"Myslím, že se raději půjdu ubytovat…"
"Ano, zdá se, že je toho na vás příliš. Vemte si volno, odpočiňte si a nechte si vše projít hlavou…," uzavřela Nollanová, zaklapla desky a s nedůvěřivým úsměvem jimi klepla do stolu. "Ještě se na to podívám a zítra to probereme, ano, Colline?"
"Jistě. A děkuji za vřelé přijetí…"
"Bylo mi ctí."

---

Collin opravdu chvíli zvažoval, jestli nejít na ubytovnu a prostě se ze všeho nevyspat. Minimálně by se zbavil velké hnědé tašky, co vláčel za sebou. Ohlédl se přes rameno a nenávistně přejel pohledem ten plátěný nesmysl, jež mu drtil rameno už celé dva dny, které strávil na cestě do Walesu. Tupá bolest mu vystřelovala až ke kyčlím. I přes tento zjevný akt sebepoškozování se rozhodl vytrvat a místo ke vchodu zvolil cestu na pitevnu. Po podepsání snad desítky různých formulářů, kdy ho na okamžik napadlo, že si snad nechá udělat razítko s podpisem jako mají doktoři, jen aby k bolestem ramene nepřidal ještě zpřetrhané šlachy v zápěstí, ho přivítal mladý medik, jenž se představil jako Matthew Hitch.
"Doktor Pryce dorazí až kolem třetí," omluvil se hned zkraje.
"To nevadí, stačí, když mi ukážete složky těch sériově zavražděných."
"Nevím jestli k tomu mám vůbec oprávnění," pokrčil mladík rameny: "jsem tu teprve měsíc."
"Chápu… stačilo by, kdybych vám ukázal průkaz a rozkaz o převelení?" nenechal se Collin odradit.
Matthew chvíli přemýšlel a pak řekl: "složky vám dát nemůžu… ale mohl bych vám ukázat tu poslední mrtvou…" Collinovi poskočilo srdce, nic jiného si ani nepřál.
"To mi myslím stačit bude," odvětil a věnoval veškeré soustředění tomu, aby nevypadal potěšeně. Matt se opatrně usmál a zatímco se prodíral mezi stoly a pojízdnými nerezovými skříňkami k chladícím boxům, dodal ještě: "jsem rád, že sem pozvali někoho z Londýna. Třeba budete mít víc štěstí než detektiv Nollanová… ale neříkejte jí to, prosím." Collin se jen usmál, když si vybavil ten ostříží pohled pod nízkým čelem vlnitým od věčného mračení.
"To se nemusíte bát…."

Matthew se navzdory krátkému času, který tu podle svého tvrzení strávil, pohyboval pitevnou s neuvěřitelnou grácií. Jako by znal každý kout. I box nadepsaný týden starým datem se jménem Malory Wane vytáhl z jeho originálního místa s rychlostí hodnou několikaleté praxe.
"Ta práce vás baví, že?"
"Je to pro mě velká příležitost, pane," dmul se Matthew hrdostí.
"To jistě je. Každopádně co mi řeknete o té mrtvé?"
Mladík odkryl bílou plachtu halící tělo a dal se do vyprávění: "paní Waneová je osmou obětí sériových vrahů za poslední půlrok. Pracovala ve firmě Constars privacy jako účetní - takový průměrný středostavovský život. Byla rozvedená a momentálně žila jen se svými dvěma dětmi na předměstí Bayhives. Nalezena byla poblíž centra pro mládež u vlakového nádraží Crossbridge, přibitá k ypsilonovému kříži," poukázal Matt na díry v obou zápěstích, vypadající omyté ještě nevkusněji, než si Collin představoval.
"Jako ostatní oběti měla proříznuté hrdlo, přičemž z krevních stop jsme usoudili, že zabita byla až po zavěšení. Oči," opět pevnou, ale přeci jen maličko nejistou rukou ukázal na prázdnou tvář té nešťastné čtyřicátnice: "byly odstraněny až post mortem."
"Ovšem tato značka, shodná se všemi obětmi mimochodem, byla též vypálena ještě před smrtí."
Collinovy se málem zastavilo srdce. Zíral bezradně na ten rudý kruh s beránkem a drakem a marně lapal po dechu. Bylo mu to od začátku jasné, přesto bral tuhle pečet jako potvrzení nejhoršího. Zkroušeně pokýval hlavou.
"Já vím, že je to hrozný pohled, pane. Když si člověk jen pomyslí, co ta nešťastná žena musela prožít, než skončila takhle…"
"Díky, Matthewe…" Na víc se Collin nezmohl. Ještě se nad mrtvou Malory Waneovou nahnul, spíš jen tak pro kontrolu, aby si potvrdil, jak byla odlišná.
Nic.
Cítil se o dost bezradněji než předtím. Sklonil se ještě blíže k tělu, přestože si byl jistý, že to není zcela obvyklý postup ohledání a Matthew si tuto odchylku v jeho chování bude zatraceně dobře pamatovat. Nemohl si ale pomoct. Nic necítil.
Malory Wane byla zcela obyčejná účetní ze zaplivaného blokového kanclu někde nad obchodem s rybami. Collin to nechápal. Vždyť ta pečet, způsob provedení… Zdálo se, že jediné, co nesedí je obět samotná.
"N-našlo se něco zvláštního na těch dalších mrtvých?"
"Ne, pane… tedy alespoň co se týče provedení…." Teď už byl zaskočen i Matt.
"Žádné drogy, podezřelé látky, pašování, starožitnosti… cokoli…" Chytal se Collin posledních stébel.

"Bohužel… to je na celém případu nejděsivější. Jedná se o oběti bez zjevné vazby, nijak nevybočující z průměru. Skoro jako by… jako by je vrah trestal za tu jejich obyčejnost."

-----

Sineád měla zvláštním způsobem ráda Sebastianovu schopnost urazit se vinou libovolné malichernosti. Jako například teď, kdy byl jen lehce a veskrze v žertu zesměšněn, ale aby nemusel čelit dalším připomínkám, raději vyklidil pole. Že prý půjde do severního křídla, do knihovny. Takový kecy!
Sin mu nevěřila ani slovo. Zašije se někam na půdu, usadí se na zteřelém trámu jako nějaká podkrovní sova a bude přemýšlet o smyslu vesmíru. To mu vždycky šlo - mít vzletné myšlenky, hluboké úvahy a zásadní dumání. Sin byla v tomhle úplně jiná, také se dokázala naštvat pro každou pitomost, blafnout jako zanesená kamna, ale nést si případnou křivdu v sobě nebo o ní snad dále uvažovat a nořit se do hlubin nenávisti, to nebyl její styl. Stejně tak odmítala sáhodlouhé dedukce, přípravy a systematičnost obecně. Sebastian jí kolikrát vyčítal, že není schopen v kupách jejích rozložených papírů, přeházených kufříků a rozsypaných zásuvek cokoli najít. Většinou opáčila, že díky tomu nikdo nikdy neodhalí jejich plány, protože je v té neuspořádané změti prostě nenajde.
Nebyla si jistá proč přesně, ale na tuhle svou vlastnost byla hrdá. Schopnost udržet si jasný přehled o tom, kde se co nachází, přestože se na to nakupilo dalších deset zbytečností. Asi vše souviselo s jejím nadáním - jako druidka přece musela mít fotografickou paměť. Přesto byla přesvědčená, že její genofond šlápl v nějaké zásadní aminokyselině hodně vedle. Učení obrazců jí narozdíl od pamatování odložených krabiček a lahviček nešlo. Jiný druid by dávno znal nazpamět desítky kruhů a pamatoval si pravděpodobně i suroviny příslušející k jednotlivým obřadům. Sin si většinou připadala jako vygumovaná a kdybyste ji připravili o tu zásobu porůznu zcizených knih a svitků, nebyla by o moc víc než obyčejný člověk. Chápala to jako slabinu, ale nemohla si pomoct - nebavilo ji sedět nad repetetivními malůvkami a biflovat se čárku za čárkou, primárně protože ať nad kruhy strávila sebedelší čas, stejně si nikdy nebyla jistá, jestli v nějakém nepatrném zákrutu neudělá chybu.
Uvědomila si, že vlastně stejně jako její společník teď uvažuje nad svým životem. Musela si nasupěně odfrknout nad vlastním pokrytectvím a radši než aby se k myšlenkám vrátila, nebo se nedejbože dala do studia, vysunula velké červené křeslo zase do prostoru před okno, zapálila cigaretu, pustila přehrávač a začala si představovat, jak by asi vypadalo nádvoří panství, kdyby se do něj zub času nezakousnul tak hluboko. Měla bych si koupit koně, naznala.

V tom se jí za zády ozvalo zavrzání dveří. Naštěstí nestihla pronést něco ironického v předpokladu, že Sebastiana jeho duchapřítomnost tentokráte omrzela rychleji než obvykle, protože ve dveřích stál Steven a koukal na ni s podivně povzbudivým výrazem. Nechápala to.
"Měli bychom se pustit do práce," pronesl skálopevně.
"My dva?" měla pocit jako by se propadala sněhem: "my dva se pustíme do práce?"
"Děda nám zanechal panství. A zřejmě nejen to - je na nás jak s tím naložíme a já tu nebudu jen tak sedět a čekat až zaprší. Hodně jsem přemýšlel…" Jasně, mezi přestávkami na popotahování a dětinské otírání očíček.
"Chci to říct Calebovi, to je ten můj kamarád…" Ahá, to druhý zarostlý hovado… "P-počkej cože?"
"Dřív nebo později by se to stejně dozvěděl a já to před ním nechci tajit. Nevím sice jak, ale nějak mu to dokážu… Vezmu ho do té knihovny a může trénovat s námi!"
"Nemůžeš to jen tak někomu říct!" Sineád málem vykřikla. "Musíme to udržet v tajnosti, jinak nás vyhmátnou policajti a budou na nás dělat pokusy a tak… Steve počkej!" chytila ho za paži ale on ji s dalším rádoby chlapáckým úsměvem setřásl.
"Cale to nikomu neřekne. Navíc když všechno potvrdíš ty a třeba ještě ten chlap co přišel s dědou… taky musí něco vědět."
"Toho nikdy nenajdeš, neblázni!" Pokoušela se ze všech sil.
"Najdu, nechal mi vzkaz!" radoval se Steve.
Začínalo jít do tuhého. Nic by pro jejich plány nebylo horší, než banda lidských čumilů a nějaký upíří zřízenec. "Notak, Steve!" Zatracený Sebastian! prolétlo jí náhle hlavou. Kde se, kurva, fláká, když ho člověk potřebuje? Vysedávat na střeše a probírat nesmrtelnost chrousta, na to je dobrý, ale když se něco posere, kdo to musí vyřešit?! Sineád to dá do pořádku, copak by ne! Jsou oba nespolehliví a k ničemu, Steve stejně jako Sebastian.
"Stevene, je to nebezpečné!" dala do prosebnosti tónu poslední zbytky sil.
"Ta údajná moc je teď součástí mého života tak jako oni, bez nich by stejně nemělo cenu se o cokoli pokoušet. Byli moje rodina ještě dávno předtím, než se děda rozhodl na mě tohle všechno vybalit. A já nejsem z těch, co před kamarády něco tají…" Aspoň vím, že opravdu nejsme nijak příbuzní.
"Já snad nejsem tvoje rodina?" vytasila Sin nejsilnější kartu. Úplně viděla, jak ztuhl jako by polkl kostku ledu. Tenhle rezervní Kristus si až moc dobře uvědomoval, kdo nad ním bděl a utěšoval ho, než se dopracoval do téhle euforické hrdinské pózy. Na tyhle blbečky bláboly o rodině vždycky zaberou. Zahraj na srdíčko a vyhraješ. Sineád si byla naprosto jistá, že Steven stáhne ocas a odpláče zase zpátky do své díry.
Nepočítala k její smůle s nezdolnou náturou rodu Wintersů: "jsi součástí mojí rodiny a já tě budu chránit jak jen dokážu. Ty mi ale na oplátku věř. Sami to nezvládneme a moji přátelé jsou mi vším, budou oporou i tobě, neboj. Spolu to zvládneme - i děda to říkal." Sineád spadla brada. Mladík ji uchopil za ruku a vyvedl ze dveří domu ještě než byla schopna cokoli namítat.
V polovině cesty k hlavní bráně vytáhl z kapsy předpotopní mobil a naťukal neznámé číslo.
"Co když nás někdo odposlouchává?" Mlela z posledních sil.
"Neblázni, kdo by po nás šel. Teda krom toho muže, co tě…"
"…Unesl," dořekla za něj aniž by si uvědomila, že se přestává kontrolovat: "přestaň už to dramatizovat. Ten je pryč, odešel," vytrhla mu mobil z ruky. Nenáviděla, když byl někdo tvrdohlavý jako ona sama, nemluvě o tom že se ještě nevzpamatovala z šoku způsobeného Stevenovým bleskurychlým zotavením. Ten kluk musel být daleko tužší, než si dokázala představit, jenže ona si to odmítala připustit. Místo toho řekla: "Chtěl přece zabít Dariana a to se mu i podařilo. Slyšela jsem je o tom mluvit, když jsem byla zavřená v tom autě. Děda byl jejich cíl. I Nollanové jsem to řekla a ona nic neudělala. Teď je děda mrtvý a…"
"Už to zvednul," přerušil ji Steven.
"Co? Jo!" uvědomila si, že na mobilu pozvolna přibývají titěrná čísla časového odpočtu. Chvilku se jí klepala ruka jak se zoufale snažila něco vymyslet, ale to už jí Steve mobil sebral a sám pronesl docela klidným hlasem: "tady Steven Winters, mohl bych vás o něco požádat?"
"Tady Luigiho pizza. Na drátě Gill, hošku, co bys rád? Co takhle sraz dneska v pět v Mrtvý rybě?"
Volající se dlouho nerozmýšlel: "budu tam i s Adalind. Už se moc těší," dodal, když si ověřil, že ho dívka vraždí pohledem.

---
Skupinka šesti budoucích studentů univerzity se jako obvykle centralizovala kolem Caleba. Všichni seděli jako by jim pod rozvrzanými, nelakovanými stoličkami rostly lány bodláčí.
"Au! Moje punčocha!" sykla v jednu chvíli Jocelyn a spustila příval nadávek. Sineád byla přesvědčená, že jestli se do deseti vteřin něco nestane, bude muset jednomu z přítomných ewoků rozbít hlavu o barový pult a krví namalovat jeden z těch mála obrazců, které si pamatovala bez knih - Přivolej svrab a neštovice. Sice by chvíli trvalo, než by Jo doječela nadobro, ale za tu srandu by to stálo.
Naštěstí pro Jocelyn přesně v ten okamžik rozrazil dveře onen tmavovlasý muž, který předtím doprovázel Dariana. Zdálo se jako by tím odvážným činem odvalil stěnu cigaretového dýmu, jež v téhle putice zastával funkci vzduchu a zvukové izolace zároveň. Když se prodral mezi prázdnými židličkami až k nim, vyndal zpoza zad s hlasitým tadá! tři krabice s Luigiho prvotřídní pizzou.
"Řek bych že přijde k chuti," plácl nadílku na stůl, kde ještě před chvilkou ležela v Sineádiných představách Stevova ulomená hlava.
"Já jsem Gill." Podal všem přítomným ruku. Sin nechápala, kde ještě bere sebezapření. Další rozjuchaný velšký balík. Nádhera. Extáze. Sen. Pro změnu ji napadlo rozbít vlastní lebku o nejbližší předmět.
Gill uznale nakrčil ret: "nečekal jsem, že to řekneš tolika lidem, Steve," načal hovor. Koneckonců všichni na něj polekaně zírali i bez toho.
"Ty budeš Adalind, co?" Sineád kývla hlavou zatímco se snažila zapomenout, že ještě před chvilkou jí pravicí třásla špinavě vyhlížející tlapa toho ještě usmolenějšího upíra.
"A vy ostatní jste ta parta kolem tady Wintersovic juniora. Pěkný! Už vám Steve řekl jak jsme na tom, bando?" konstatoval Gill. Nikdo jiný se nezmohl ani na zavrtění hlavou. Muž se zamyslel.
"Viděli jste nový X-meny?" Tahle otázka vzbudila poněkud větší ohlas.
"No, tak tady Steve a Adalind jsou v podstatě jako Xavier a Mystique. Mají superschopnosti. Jen Adele není modrá, že jo!" rozchechtal se: "můžu ti říkat Adele, že?"
"Ne."
"Okej, no problemo! Ale… Chápete to všichni," Hrobové ticho.
"Hele, já vám nechci nějak rozorat život, ale slíbil jsem lordu Wintersovi, že vás v tom nenechám plácat. Tyhle dva vaši kamarádi," významně pohlédl na zbytek skupinky: "jsou trochu v nesnázích, když to řeknu kulantně. Je to asi jako kdyby měli syfilis. Nebo tak něco. Nejde s tím nic dělat a vám nezbývá než si je užít, než jim něco odpadne. A berte si tu pizzu než bude studená." Celá skupinka, včetně Jocelyn, která sice držela dietu ale odmítnou se bála, si každý odebrali po jednom trojúhelníčku.
"Chápu, že je těžké uvěřit v nějaké nadpřirozeno a ještě těžší je dokázat vám nějaké magické vymoženosti, aniž bych musel někoho zabít. Zítra vás ale vezmu na panství a něco málo byste mohli pochopit. V zásadě důležité pro vás je, že Steve a Adele jsou trochu jiní než vy a…"
"Moje máma je alchymistka," ozval se z ničeho nic Vincent, ten tichý kluk s bílýma očima.

Sineád se přidusila kouskem ananasu. Caleb převrhl nějakým zázrakem všechna objednaná piva a Jocelyn za doprovodu symfonie zvuků trhající se punčochy spadla ze stoličky. Jen Linney seděla nehnutě a šeptla: "já to tušila."
"No a já jsem upír!" rozpřáhl Gill náruč jako by chtěl Vincenta obejmout. Chlapec se odtáhl a Gill zase sepnul ruce. "No, aspoň máme o jednoho bezvěrce méně! Sákra! Polil jsi mi pizzu, Calebe!"

Trvalo asi půl hodiny, než se vyžilý barman s notným brbláním dokolébal ke stolu, mrsknul jim na zem hadr, s tím že si vše mohou milostivě vytřít a donesl jim novou objednávku. Mezitím se každý z přítomných snažil ze všech nezbláznit, ale zároveň uvěřit v neuvěřitelné.
"Takže ty jsi upír?" prolomil mlčení překvapivě zase Vincent. "Lovec?" dodal když si podrobně prohlédl Gillovo vzezření. Tmavý kabát, vesta přepásaná koženým pruhem s pouzdry na dlouhé čepele a na opasku háčky pro zavěšení střelné zbraně.
"Lovec upírů?" vydechla Jocelyn zároveň zamilovaně a s notnou dávkou nedůvěry.
"Ne, já jsem upír. A lovec. A velšan. Sakra… moje vyhlídky vypadají dost bídně, co?" zase se zasmál. Sineád odmítala uvěřit svým očím. Upíři, které znala dříve byli povětšinou váženými obchodníky, makléřy a právníky, pohybujícími se hlavně v oblasti šedé ekonomiky. Hlavy mafiánských rodů nebo nemilosrdní lovci pod taktovkou Konkláve.
Ne zasraní poslíčci s pizzou.





Předchozí kapitola

Následující kapitola


 

3 people judged this article.

Comments

1 Kime Kime | 7. february 2015 at 12:09 | React

Sákryš, tys mu ale vyrobila partičku :D

2 panda panda | Web | 7. february 2015 at 17:38 | React

No do pytle, to jsou časy, upíři jako zasraní poslíšci s pizzou! :D :D krásný závěr :D
btw, jen co se rozkoukám, přidám další kapitolu na blog. Co ty, jsi připravena zveřejnit prince..? :D

3 Únorová Únorová | Email | Web | 7. february 2015 at 18:20 | React

No do háje! Tvoje ALP vyhrálo nad Střední kvadratickou rychlostí! Já vím, měla bych se jít zase šprtat, ale tak "trochu" miluju Sebastiana a s ním i celou tvou tvorbu, takže si to budu muset celé přečíst ještě jednou :3

4 Elis Elis | Web | 8. february 2015 at 10:33 | React

Moc hezké, děj je  rozpracovaný a plný nápadů, vtáhne do čtení...

5 Petersson Petersson | 8. february 2015 at 10:38 | React

Očekávaná čtyřka.. a ten závěr za to čekání fakt stál! :D Říkám si, kdy Steve začne litovat toho, že do tho zatáh celou partu. A něco se mi na Sineád hrozně líbí.
Sečteno podtrženo - pecka! :) *thumbs up*

6 Akai Akai | 8. february 2015 at 13:06 | React

Amazing as always and it's only getting better and better :D And Gill is awesome :) And I can't wait for more :)
Are you at home? I've got so much to tell you again :D
And sorry that I haven't read it sooner, I was doing some school stuff (meh) and as saint as I am creating subtitles to a film my family wants to watch - that was hell (and kinda fun) :D
Anyway, let me know and we could meet ;)

7 Yaraki Yaraki | Web | 8. february 2015 at 17:49 | React

[1]: muheh, pořád říkám, že to píše záporák  o záporácích :D

[2]: díky kemo :) hele hned se do toho pustím - nechala jsem se ukecat na Jičín, takže jsem byla včera večer... ehrm... indiisponována :D

[3]: YES! Porazila jsem odvěkého nepřítele :D Ne, jako vždy samozřejmě moc děkuji a hlavně se těším až zase napíšeš něco ty :) A když jsme u toho, kdo toho hajzla nemiluje, že? :D

[4]: moc děkuji :)

[5]: ty jsi hroznej Sineád-mil :D to je děs, vy parto :D každopádně jako vždy moc děkuji :)

[6]: Hun, you're my little sunshine :3

8 Yaraki Yaraki | Web | 8. february 2015 at 17:49 | React

[6]: Yeah and I'm back btw :D Just finishing lunch :D

9 Rein Rein | 11. february 2015 at 0:13 | React

Hej, všimla sis že vážně všechny tady milujeme Seba? :D Takže se postarej o to, ať se mu nic nestane :D

Ehm.. ne, díl skvělý, miluju tu jejich němou konverzaci :D A tvoje popisy gest a mimiky a vlastně všeho :D

Zajímá mě, jak bude pokračovat vyšetřování ^^

A klaďácká parta vypadá moc zábavně :D :D :D Na ty se vážně těším, až dostanou víc prostoru :D :)

10 Yaraki Yaraki | Web | 11. february 2015 at 0:58 | React

[9]: nedefinovala bych to jako všimla, spíš jako "lekla jsem se" :D nic nestane povídáš? Mno... skroo zamýšlím, že bych chytila nějakou Martiniózu :D neboj, ti co přežijou budou mít prostoru až až :D

11 Yonade Yonade | Web | 12. february 2015 at 21:42 | React

Ta telepatie na začátku mezi Sin a Sebem mně dostala :D A ty její vnitřní monology :D Není Gill tak trochu zfetovanej? :D
No prostě parádička, jen piš dál!!! ;)

12 Yaraki Yaraki | Web | 12. february 2015 at 23:05 | React

[11]: hej asi bych to nedefinovala jako "trochu" :D díkes a jak říkám, zítra bude na stopro díl :)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement