All the Lonely People - Kapitola 6: Svině

15. february 2015 at 16:51 | Yaraki |  Dílovky
Bye Bye, bitchez!
Nezbývá než nechat vás tu samotné se Sebastianem a celou jeho rozkošnou povahou. Heh. Španělsko. Sebastian. Zachraňte mě...


Název celého výpotku: All the Lonely people, PROLOG zde, obecné PREQUEL kecy zde
Kapitola: Svině
Počet kapitol: do budoucna to vidím tak na 25
Délka: cca osm stran wordu
Žánr: fantasy/detektivka/duchařina/"školní" tématika/současný svět
Varování: Já vám říkala, že v ALP nebude jen sex. Muheh. Dneska je to tady - násilí a vraždy - na konci je jedna fakt hnusácká scéna. Sorry. Nešlo to napsat jinak. Radím slabším povahám nevečet u tohohle dílu. Nebo radši nevečeřet vůbec.
Poznámka: úryvek pečlivě zcizen ze středověké básně Dies Irae, vypovídající o posledním soudu, překlad pro Schallerův misál.

MEGA DŮLEŽITÉ: Dneska to tady v téhle veselé zemičce balím a vyrážím směr Madrído. Držte mi palečky, parchanti. Mám přesně ten typ strachu okořeněný nadšením a... kurde já se bojím. Ale vy se nebojte, na své dětičky jen tak nezapomenu.
Tím se dostávám k důležitějšímu tématu - Akai, jsi nejlepší skotík, kterého znám a vím, že to tady beze mě zvládneš. Takže se nezlob, že odjíždím, protože se co nevidět vrátím. A dovezu ti MekEvoje. Nebo Jojena aneb toho, jehož jméno si nesmíme pamatovat. Nebo oba. Kruci... budu brečet...


ano, uvědomuji si, že tento úvod jsem měla nachystaný na situaci PŘED odjezdem a teď už jsem v Madridu... berte to řeba jako omluvu za zpoždění, protože já ho tehdy fakt chtěla vydat, přísahám.




Sarah Nollanová měla velkou, opravdu nezanedbatelnou zásobu kladných vlastností, jimiž vyrovnávala svou lehce povýšenou a manipulativní povahu. Jedním z oněch stabilizátorů bylo krom disciplíny také stoprocentní dodržování slibů. Když v pátek ráno místo oblíbené vaječné žemle a významných pohledů z okna seděla za stolem, ponořena do té humoristické složky o "ženě bez tváře", kterou Iwanovi slíbila přečíst, maličko se za ty své kladné vlastnosti proklínala.
Složka začínala zcela nejednoznačně - několika zřejmě autentickými dopisy, ve kterých Sarah nacházela jen nečitelným ležatým rukopisem psané odstavce ve staré irštině a založené kvítky různých květin. Nebyla schopna rozluštit jméno adresáta, ani příjemce dopisu. Pokračovala tedy složkou Manguse O'Reillyho, onoho údajného agenta tak nešťastně zahynuvšího v Praze, až se konečně dopracovala k opět historicky vyhlížející pasáži popisující Mangusovy dcery. Rovnou přeskočila obecné údaje o městě narození a odhadovaném důvodu návštěvy Polska, aby objevila zašlý papír s lehce znepokojujícím obsahem.

"… Spolu s ním také jeho dvě legitimní dcery, vzájemně nevlastní. Starší, ročník 1915: Meara, postavy drobné, kudrnaté rezavé vlasy, zelené oči, 165 centimetrů…," četla Sarah nahlas až do chvíle, kdy si uvědomila, že zírá do špatné kolonky. Usrkla černé kávy, vykoukla z okna, aby si dodala trochu odvahy, a pokračovala ve čtení. Na první pohled to vypadalo, že mohla u prvního z odstavců zůstat, ten druhý se totiž zdál nachlup stejný.

Mladší, ročník 1924: Sineád, postavy drobné, kudrnaté rezavé vlasy, zelené oči, 154 centimetrů…

Opět se zasekla a údaj zkontrolovala. Opravdu - pouhých 154 centimetrů. Zdálo se jí to podezřele málo i na rok 1924. Rozhodla se nad tím ale pokrčit rameny a raději dohledala odpovídající složku o ženě bez tváře.

Neznámá, odhadovaný věk dvacet jedna let, rezavé vlasy byly patrně ostříhány až po smrti, barva očí pravděpodobně zelená - údaje mohou být zkreslené vzhledem ke stavu oběti (hrubý portrét po rekonstrukci lebky přikládám v obálce). Horní část těla vystavena mnohočetným úderům tupým nepravidelným předmětem, pravděpodobně velkým balvanem. Celková postava vyloženě subtilní, výška 154 centimetrů…

Ten údaj ji opět uděřil do očí. Vrátila se ještě jednou do složky sester O'Reillyových.

"Na pravém boku výrazné mateřské znaménko," zamumlala si pro sebe a sáhla pro aktuální papír: "Na pravém boku zhojená jizva kruhového obrysu, stará nejméně 5 let."

Sarah nezbylo než maličko zalapat po dechu. Jistě, byla to náhoda, ale vyloženě nepříjemně vyhlížející. Promnula si vrásky na čele a vrátila se k historickému záznamu. Ten ji k jejímu vlastnímu překvapení nakonec uklidnil. Dále v něm už totiž nenašla nic krom popisu prací na něž byly obě ženy přiděleny - prádelna a improvizovaná polní nemocnice. Nic, co by se tvářilo jako další shoda. Prolétla tedy desky ještě jednou a pro pocit z dobře odvedené práce si navíc na stůl vyndala portrét ženy bez tváře. Portrét bez tváře. To označení jí připadalo zábavně ironické, takže při rovnání Iwanových desek se vyloženě uchechtávala. Přesně do okamžiku, kdy s nimi omylem klepla více a na stůl vypadla objemná obálka. Sarah si chvíli pohrávala s myšlenkou, že ji nenápadně zasune zpět, přestože ji ta papírová potvora přímo láká k otevření, ale její lepší já jako obvykle zvítězilo.

Předtím obálce nevěnovala pozornost - proč také, byla bez nadpisu a její obsah vypadal spíš jako stoletá sbírka rozpadlých ověktních plátků všemožného rostlinstva. Když ale zalovila hlouběji, nahmatala povědomé měkké rožky starých fotografií a jeden několikrát přeložený piják. Vše si rozložila na dubovou desku před sebou. Měla jsem ji zahodit… prolétlo jí hlavou, přestože bylo pozdě na cokoli. Z fotek se na ni skoro posměšně usmívala dívka, přibližně sedmnáctiletá, špulila růžové rty a vystavovala lícní kosti, každý detail své tváře dávala všanc jako by snad bez toho nebylo zřejmé, že sdílí totožné rysy s portrétem ženy bez tváře.

-------

Nad zadním vchodem do panského domu už léta visela dřevěná cedulka s nápisem "Soukromý majetek". Byla nakřivo. Sebastian ji nesnášel. Vlastně jí daroval drahocenný čas jen protože si na ní ty poslední dva týdny co tu sídlili trénoval sebeovládání. Dnes už to ale nevydržel a gestem dlaně jí navrátil do prapůvodní polohy. Kam se hrabe orgasmus…
Kabát se chystal nechat zase v místnůstce za dveřmi. Oklepal z něj prach, složil do úhledného komínku a lehce nadzdvihl šuplík, aby při otevírání nezavrzal. A najednou tam byly. Tanga. Sineád.
Ten pohled ho zasáhl jako kriketová pálka. Nevěděl jestli se smát, nebo ji za rohem zlámat všechny končetiny. Nakonec ale naznal, že by skrz to prádélko, které samozřejmě muselo být její a které mu v jednom ze svých záchvatů infantilnosti podstrčila do skříňky, mohlo být dobrou záminkou pro dobrý sex, což považoval za dostatečnou omluvu. Zároveň s tím, ač si to odmítal přiznat, věděl, že Sin potěší, když bude mít možnost utéct od reality řešením nějakých pitomých, nastražených kalhotek.
Moc dobře si uvědomoval, že svou druidku potřebuje udržet při smyslech, takže šuplík zaklapl a rozhodl se o tom nemluvit. Možná ještě před sebou samotným zmínil, že by si ji samozřejmě mohl vzít tak jako tak, ale k tomu se on, slavný Sebastian Solja, přece nemusí snižovat a raději nechá Sineád aby těmito svými pobídkami zajistila předehru.
Do obývací místnosti nakráčel s jasným dotazem: "která z těch Stevenových konkubín je alchymistka?"
"Hahá!" Ozvalo se z červeného křesla: "těsně vedle, princezno. Žádná."
"V knize, cos mi dala, je jedna zmíněná. Pevné vazby rodiny na Winterse. Třetí řád…"
"Chceš ještě chvíli napínat, hádat a kecat mi do mého výsostného vyšetřování, nebo si poslechneš všechno hezky popořádku?" Sineád věděla, že takovou nabídku k systematičnosti z její strany neodmítne. Dodala proto ještě: "a možná ti dám napít." Zpoza opěradla křesla vystřelila drobná ruka s láhví skotské.

Seděli naproti sobě u ohně. Sebastian si po dvou sklenkách dokonce sundal boty, což by normálně považoval za nepřístojné, ale suché ponožky jsou nakonec přeci jen suché ponožky.
"Připadala jsem si jak na kanadským přeboru v dřevorubectví. Jeden zarostlejší než druhej, steroidový království, okres srandovních mikin… fakt." Podpírala Sineád svůj komentář masivní gestikulací: "a když už nejsou zarostlí tak tradá! Alchymista!"
"Takže předpokládám syn té…" nahlédl Sebastian do knihy: "Rosalie Andrews?"
"Jop. A do toho ty holky! Jedna je blbá jak zánovní cvičky, hlas má asi tak o čtyři oktávy výš než by bylo snesitelný a ta druhá! Druhá… Linney se myslím jmenuje. Měla by se dát k Jehovovejm svědkům. Spasitelka. Pořád na mě zírala s takovým tím soucitným pohledem…"
Sebastian, majíc v sobě bez zjevného důvodu už čtvrtou sklenku, se pokusil napodobit popis onoho výrazu - stáhl obočí, nechal si tmavé vlasy spadnout do čela, ohrnul spodní ret a sklopil víčka. Jen tak ze srandy. Nejspíš… Nebyl si jistý, co se to vlastně děje. Sedí tu u krbu a vyprávějí si o lidech, které se nechystají zabít pro jejich schopnosti? Ta cedulka byla jistě začarovaná.
"No asi tak," řekla uznale: "Prostě jako ty, když se uděláš."
"To bylo nechutný," poznamenal: " a navíc se tak vůbec netvářím."
"Ty se u toho vidíš? Já žila v tom, že jsem to já, kdo tě musí snášet. I když ty seš takovej narcis, že jsi schopen přičarovat si během aktu zrcadlo, jen aby sis užil každej zástřik…"
"To bylo zase hodně nechutný."
"Aspoň víš, jaký to je s tebou píchat," opáčila a laškovně pootočila zápěstím.
"Což mi připomíná," zavrtěl nad tou představou hlavou: "že jsem našel tvoje tanga."
"Nejsou moje," pokrčila rameny a vyloženě si vychutnávala tu nastupující hádku.
"Neprovokuj mě."
"Jsou Adalind Haywitzový."
"Ty jsi Adalind Haywitzová," připomenul jí a když spatřil jak sahá po láhvi, zasáhl a sám si z ukořistěného skla dolil.
"Ne. Já jsem já. Já jsem Sineád. A vůbec. Nemáš mi to říkat, zkazíš každou srandu," posteskla si.
"Věděl jsem už dávno, že tam jsou, jen jsem to téma chtěl vytáhnout, až mi k něčemu bude."
"Děláš někdy něco bezúčelně?" podivila se snad posté. Tuhle jeho vlastnost nechápala stejně jako nenáviděla. Zavrtěl hlavou.
"Jaký je ten upír?" změnil náhle téma.
"Řekla bych buď hodně mladý, nebo hodně starý. Nakalenej blbeček, ale jinak docela pěknej chlap…" rozlilo se uznání pro změnu po Sineádině tváři.
"Bez téhle informace bych se nedožil rána."
"Wow, tak to abych jí zopakovala. Budu doufat, že napodruhé to nerozdejcháš!"
"To by tě tak moc potěšilo, kdybych zemřel? Vůbec bych ti nechyběl?" vyšpulil rádoby uraženě rty a přestože tušil jak odpoví, nemohl se nezeptat.
"Když se ptáš… dala bych tvýmu tátovi libru, kdyby tě nastříkal na prostěradlo."
"Ty se překonáváš," pokýval hlavou a dolil jí whiskey: "tohle bylo opravdu monstrózně nechutný."

Další hodinu strávili příjemný nicneděláním. Ano, měli už dávno oba ležet v knihách, hledat zmínky o Pečeti, vymýšlet kdy a jak se Sebastian objeví na panství… ale nešlo to. Nemohli si pomoct. Jak pravilo jedno staré přísloví - Prokrastinace je matkou všeho kříchu. Oni dva byli dokonalými prototypy hříšných lidí, přesto Sin nikdy neopoměla dodat: "možná je matkou všeho hříchu, ale pořád je to matka a tu musíš ctít."
Nakonec to byla ona, kdo navzdory této pravdě prolomil mlčení: "Podívej se na nás, Sebastiane…" Věnoval letmý pohled její pohasínající tváři a hlavně broušené sklence, jež se jí viklala mezi prsty, jako by měla co nevidět vyklouznout.
"Siné.. Sin… ty jsi úplně normálně na sráč!" okomentoval. Hlasitě cvakla zuby a povytáhla koutky. Měl pocit, že jí úsměv sahá až za uši - díky tomu si uvědomil, že asi sám není tak úplně střízlivý. Lidi nemívají rty na temeni hlavy. Většinou.
"Postřeh jako vždy!" opáčila. Zachechtal se.
"Chtělas' něco říct," připomenul jí pak a dál hypnotizoval ten vratký předmět v její dlani. Bláhová představa, že by kdy irce vypadla whiskey z ruky. Přesto odmítal přestat číhat na okamžik, kdy bude moci chlapácky zakročit a sklenici zastavit v letu. Sineád se mezitím bezvládně komíhaly panenky, ale nakonec se zmohla na prosté: "podívej se na nás, Sebastiane. Co jsme? Není to směšný?"
"Ne."
"Ale jo… jen se podívej. To je tím, že si to nechceš přiznat. Jsi umanutý!" Nahrbil bradu, ale ani to nepomohlo - musel vyprsknout smíchy. Moc dobře věděl, že má Sin pravdu.
"To teda nejsem," řekl i přesto.
"Nauč se lhát!" sepsula ho.
"Proč bych ti měl jako lhát?" Na tuhle otázku neznala odpověď ani slečna vševidoucí. Na vteřinu přestala zírat do plamenů, otočila k němu smaragdové oči, přívětivě se usmála a zpevnila stisk okolo sklenice.
"Na," řekla a podala mu sklenku: "ať se z toho nezblázníš." S díky jí přijal.
"Začínala… začínala jsem se bát, že mi vykoukáš ruku." Mluvila rychle. Vždycky hrozně drmolila, když byla opilá. Klasický kamenný jazyk jí ale co chvíli zrazoval stejně jako ztuhlé rty a zkostnatělá brada. Bavilo ho poslouchat jak se bezmocně snaží znít střízlivě. Musel se zase zasmát.
"Ale teď beze srandy. Vidíš jaký jsme? My všichni. Ne jen ty a já, my všichni. Jakože úplně…."
"Já tě chápu," přerušil ten vodopád slov a sám se napil. Chvíli dumal, jestli hovor nezavést někam jinam, ale pak si uvědomil, že zábavněji večer stejně dopadnout nemůže, takže není proč se snažit.
"Žijeme z krve. Vraždíme se navzájem, pojídáme vlastní děti jako nějaký zkurvený živorodky…"
"Zase zvířátkovej příměr?" poznamenal.
"No živorodky jsou…"
"Vím, co jsou živorodky."
"Kečáš," utnula tuhle linku a okamžitě navázala zase na předchozí: "ty mě vůbec neposloucháš. Nemůžeme se vrátit, Sebastiane. Teď budem muset zabíjet už pořád a krást jiným lidem jejich životy a kamarády a schopnosti a pořád dokola. Mě to už nebaví. Tahle cesta bez odboček. Proč jsme takoví? Vždyť to není z principu správný - nemůže nám to přece jen tak projít…"
"Copak, máš strach o naše duše?" chytil snad nejsilnější záchvat smíchu za ten večer. Cukal rameny, až vylil trochu drahocené kapaliny na koberec před krbem.
"Mám strach o naše duše," odsekla.
"Sineád, kolikrát to mám opakovat. Lidi nemají duše."
"Já mám duši…"
"A pak kdo je tu umanutej," pokynul jí sklenkou. " A podej mi ty desky, musím vymazat svoje jména z Darianových omalovánek."
"Ty mě neposloucháš!" křikla a bleskurychle se zvedla. Překvapivě pro ni, ne však pro okolí, sebou okamžitě plácla na zem, odkud se ale s odhodláním sobě vlastním začala křečovitě zvedat.
"Já chci vědět proč. Proč jsme takoví? Proč to děláme? Jsme zasraný paraziti. Pijavice!"
"Nebuď teatrální," mávl nad ní rukou, čímž si podal Historii rodu Wintersů a začal v ní listovat. Zatímco se, sice trochu zamlženě ale přece, prohraboval papíry o úmrtí Stevenovy matky, Sineád se podařilo vybalancovat polohu "přišlápnutého ledního medvěda", čili s jednou nohou vysunutou v prostoru a druhou decentně skrčenou pod sebe.
"Sebastiane, pojď se milovat," navrhla a za věrné pomoci křesla se vyhoupla do kolen. Prohlédl si ji jako by znovu zvažoval, jestli se mu Adalind Haywitzová líbí nebo ne.
"Když si vezmeš ty tanga…"

---

Byl čtvrtek a jindy plné ulice Llandoverského předměstí Bayhives, odkud většina lidí každé ráno prchala za prací, zely prázdnotou. Možná proto Steven i přes hlučící mp3 přehrávač zaslechl povědomý hlas volající jeho jméno.
"Stevie!" Byla to Linney. Doběhla ho a poplácala po zádech: "jak se držíš? Měla jsem o tebe strach, mohl jsi spát u nás. Rodičům by to nevadilo…"
"Ne, Linn, já to zvládnu," skočil jí do překotné řeči: "Navíc jsem rozhodně mnohem víc v klidu než jsem čekal," zamyslel se sám nad sebou. Opravdu mu bylo překvapivě dobře. Slova mu nedrhla v hrdle, ruce se neklepaly, kdykoli plánoval nějaký jemnější úkon. Zdál se v pořádku… což bylo asi samo o sobě nejvíc v nepořádku. Jeho vlastní dědeček byl mrtvý, zavražděný bůh ví kým a on byl ze dne na den mágem. Nepochopitelně mocným stvořením. Jiný by se hroutil, ale Stevenem to ani nehnulo - ba naopak, skoro by se dalo říct, že měl radost z té nově nabité výjimečnosti, konečně si připadal jako Winters.
"Jsem v pohodě," zopakoval tedy a bleskurychlým chvatem sebral Linney z ramena brašnu: "bože! Co v tom taháš, cihly?" Vždycky jí nosil tašku, přestože zarytě odmítala, a pokaždé neopomenul zmínit množství nepodstatných předmětů, které v ní ukrývá.
"Jo, stavím si za barákem vlastní panství. S blackjackem a děvkama…"
"Já to tušil," usmál se Steven.
"Proč jsi vlastně nejel s Calem?" pokračovala dívka po jeho boku, když se přiblížili k bráně Wildwoods natolik, že byly vidět siluety Calebova cadillacu, mladíka samotného s klasickým doplňkem - Jocelyn - a nízký ovšem rozhodně ne vychrtlý obrys Vincenta Andrewse.
"Docela rád chodím pěšky," osvětlil Steve a zamával zbytku výpravy.
"Možná by sis měl to jeho auto užít, než se přestěhuješ na panství." To ho zarazilo. Nevěděl, jestli má v plánu se někam stěhovat. Jedním si ale jistý byl - rozhodně se mu to teď nechtělo rozebírat.
"Pche, zvládnu sbalit holku i bez sporťáku," poznamenal Steven rádoby nadutě i když dobře věděl, že pro Caleba byl sporťák opravdu jen doplňkem. Krom toho, že byl Cale okouzlujícím fešákem sám o sobě, měla navíc jeho právnická rodina nemalý majetek v hotovosti i nemovitostech a všichni jeho starší bratři, byť nevlastní, mu pokaždé hrdě dělali sekundáře, kdykoli jen zatoužil po nějaké slečně. V zásadě v Llandovery nebylo moc těch, který by ještě některému z Hitchových synů nepodlehly. Navzdory tomu v Calebových očích měla mezi dívkami vždycky výsadní postavení právě Linney, která z pozice nejlepší kamarádky a jakési improvizované sestry byla v bezpečí před všemi milostnými eskapádami.
"Hlavně, že nějakou krasavici máš, ty srandisto," řekla Linn v žertu.
"Až se ukáže, že jsem mág, ženský se jen pohrnou…"
"To teda určitě - třeba já, jen jsem to zjistila, nemohla jsem si pomoct! Ach! Ta nezvladatelná přitažlivost!" plácla si ruku na čelo: "jsem uchvácena!"
"Hele, nech si to," okomentoval s úšklebkem a přidal do kroku, neboť už skoro nezvládal potlačit ono nepochopitelné nadšení z dnešního programu.

Na panství celou skupinku, nevyjímaje "Sjetého Gilla" jak mu začali potají říkat, přivítala poměrně dost rozespalá Adalind. Popravdě přivítala asi nebylo to správné slovo. Nejdřív znechuceně pootevřela dveře, jako by se rozmýšlela, jestli je vůbec pustit dovnitř, aby je nakonec očastovala zmučenou tváří se zarudlýma očima.
"Jdeme teda do té knihovny…?" ujal se Steven slova, protože se zdálo, že Adalind má v hlavě úplně vymeteno. Popravdě nebylo se čemu divit podle počtu napůl dopitých lahví, co se válely v obývací místnosti.
"Fíha, to musela být party!" poznamenal Gill a bezděky jednu z lahví sebral a dopil.
"Tos vypila sama?" hrozila se Jocelyn.
Adalind jí věnovala vyčerpaný pohled načež řekla: "většina z nich už byla stejně skoro dopitá a já… nějak jsem včera musela upustit páru."
"Upustit páru?"
"Donesly se ke mě docela "neblahé zvěsti" - jak byste řekli vy velšani…"
Všichni si pod tím pojmem představili buď policii nebo nějaké strašlivé magické zlo, šířící se krajem. V zásadě kdyby Adalind s něčím takovým přišla, nikdo by se nedivil, ba naopak, všichni by se pustili do překotného plánování jak si zachránit krky. Jenže ona přišla s něčím daleko nepochopitelnějším: "můj bratr. Přijede z Ameriky." To zaskočilo většinu osazenstva .
"Ty máš bratra?!" vyhrkl Steven následován několika dalšími nevěřícnými komentáři zbytku skupinky.
"No…," načala Adalind a posadila se, protože držet se na nohou jí zjevně ubíralo minimálně polovinu soustředění. "Není to tak úplně můj bratr. Moje matka, po tom co otec zemřel, měla ještě jednoho manžela… rozvedli se, ale oficiálně mi tak přibyl jeho syn, můj nevlastní bratr. Vlastně si nejsme ani moc podobní. Je to celkem pitomec, mám-li být přesná…"
"A on přijede?" vyhrkl Steven, na kterého rostoucí množství příbuzných začínalo mít poněkud neblahý vliv.
"Vypadá to tak. Nemůžu ho přece jen tak poslat pryč…"
Všichni zůstali zírat jako opaření. "On je taky mág?" vyhrkl kdosi, ale Adalind jeho myšlenku zabila smíchem: "Ten? Neblázni! Takovej blbeček!" Ani to ale skupinku příliš neuklidnilo.
Nejvíc byla ale zaskočená Linney - připadalo jí víc než cokoli jiného podezřelé, jak suše a bez náznaku citu hovoří Adalind o svých rodičích. Matka? Otec? Oba byli, aspoň podle Steva, mrtví, ale s ní to zjevně nehnulo. Když se nad tím Linn zamyslela hlouběji uvědomila si, jak moc jí Stevova sestřenice připadá zvláštní a podezřelá. Kdykoli se na ní podívala, nacházela v jejím postoji, té zvláštně strnulé póze, cosi zvířecího. Jako by viděla šelmu, skrčenou, číhající, chystající se k odrazu. Co ji ale znepokojovalo ještě víc byli Adalindiny oči. Pronikavě zelené jako zmoklé koruny nízkých klečí, tak jasné, až skoro štípaly, koukal-li se do nich člověk příliš dlouho. Byly jiné než Stevovy - upřímné, bledě modré, přívětivé a plné odhodlání. Z Adalindiných očí byl cítit strach, ale zároveň hněv, zuřivost… Linn nemohla než si to sama pro sebe zopakovat. Zvíře zahnané do kouta.
Zbytek odpoledne strávili bloumáním po knihovně. Nedalo se říct, že by "nemagická část osazenstva" nějak výrazněji uvěřila v existenci nadpřirozena, přestože Gill vkládal do historek o svých zřejmě legendárních činnech obrovské množství energie. Nakonec ale stejně nejvíc přispěl Vincent, když donesl v kapesníku zabalený kovový model kudlanky a po odejmutí papírku s neznámým nápisem, jež mělo zvířatko připevněné kolem krku, ji donutil poletovat po místnosti. Linney si mimoděk uvědomila, jak málo pozornosti Vincentovi za ta léta věnovala. Nikdy si nevšimla barevných stop na jeho prstech nebo ohořelých konečků svetrů a kabátů. Vždycky je považovala za znak chudoby, nikoli alchymie.
Mezitím Steven vytahal z polic několik starých spisů včetně Sebastianem poupravené Historie rodu Wintersů s tím, že si je pročte později, Adalind následovala jeho příkladu až po té, co na ni Linney nepokrytě zírala, jako by snad výběr nějaké četby byl povinný.
Když se Caleb, po důkladném studiu kamenného chrliče na jedné z říms, zeptal Gilla, co že je vlastně zač a kolik je mu let, upír odpověděl jen: "Víc než tobě, kámo. A je neslušné ptát se dámy na její věk." Všichni už měli objevování alternativních realit tak akorát dost.
Při odchodu se ještě Jocelyn neopoměla otázat: "A jak říkáte lidem, Gille?"
"Myslíš jako jinak než lidi?"
"No…"
"Třeba… lidi? Ale můžeme jim říkat mudlové, jestli vás to potěší…"

Když Jocelyn s Calem nasedli do auta, čekajíc až si Steve uklidí vybrané knihy do batohu, ozvala se zpoza brány Adalind: "Vincente, myslíš, že bych mohla mluvit s tvojí mámou?"
Paradoxně největší odezvu vyvolala ve Stevovi: "jo, to je pravda, mohla by nám pomoct, poradit s čím začít a tak…"
Vincent na ně na chvilku upřel nedůvěřivý pohled: "Moje máma na tohle moc není."
"Ale notak, neblbni! Nebudeme otravovat… vždyť se znala s dědečkem, má ji zapsanou v té historii rodu. Určitě nám pomůže," snažil se ho Steven utlouct přívalem argumentů.
"A nedomluvíme se na jindy?" ošíval se Vik.
"Tak jedeš nebo ne?" dodal všemu korunu Cale. Steve ho jen odbyl mávnutím ruky: "ne, jdeme ještě k Vincentovi," konstatoval. Jmenovaný jen zoufale pokrčil rameny na důkaz naprosté rezignace a pokynul jim směrem od odjíždějícího cadillacu.

Jakmile dorazili na Barton street 12, bylo hned zbylému osazenstvu - Linney, Adalind i Stevovi - jasné, proč se Vincent ve skutečnosti tolik bránil. Přestože adresa nesla honosné označení "street", jednalo se o jediný polorozpadlý domek, osamocený uprostřed bukového háje.
Steven si v tu chvíli, stejně jako předtím Linney, uvědomil, že u Vincenta vlastně nikdy nebyl a že ho ani nikdy nenapadlo nad tím tichým a nenápadným členem party více uvažovat. Trochu se zastyděl.
Vincentova matka Rosalie hned od dvěří dokreslovala atmosféru osamocenosti a ubohosti, jež navodilo stavení samotné. Byla zvláštně odulá, pobledlá ale s výraznou tvářenkou a přehnanými černými linkami kolem očí. Vypadala jako majitelka předválečného nevěstince. Jenže bez nevěstek. Měla žluté zuby a jen co se objevili v chodbě spustila: "Vincente! Co jsou zač? Pošli je pryč a hned! Copak jsem ti neříkala, abys byl teď opatrný?!" hlasem skřehotavým a zastřeným cigaretovým kouřem.
Chvíli na ni zírali jako na zjevení - nějaké sípavé, kulaté monstrum uprostřed své nory vytapetované zašlým puchem zaprášeného čalounění.
"Omlouvám se, matko," prohlásil Vik se sklopenýma očima.
"Co jsou zač? Přivedou sem vrahy! Oba nás zabijí Vincente! Copak jsem ti to neříkala?! Přijdou si pro nás!" Bědovala rukama a začernalé prsty se jí třásly: "Můj drahý chlapče! takové nebezpečí!"
Náhle upřela vodnaté bulvy ke Stevenovi: "Dariane?! Lorde Wintersi?!" zajíkala se.
"Já… Eh…" Adalind mu uštědřila brutální kopanec do holeně, po kterém sice zaúpěl, ale se stejnou intenzitou si uvědomil, že bude lepší nechat Rosalie Andrews v přesvědčení, že je svým dědečkem. To jsou si vážně tak podobní?
"Já… přišel jsem se zeptat jak to teď vypadá na panství. Byl jsem… Byl jsem… pryč," vysoukal ze sebe s notnou námahou.
"Všechno v pořádku, lorde Wintersi! Směnky zaplatím, slibuji! Znáte už mého synka, mého zlatého chlapce? Vincente, pojď sem," uchopila syna kolem ramen: "je opravdu nadaný, bude se vám hodit, lorde Wintersi."
Steven zmateně pokýval hlavou: "Já… děkuji. Určitě si s vaším synem promluvím."
"Bůh vám žehnej! Jste světlem pro celý kraj! Vidíš Vincente, lord Winters nás jistě ochrání před Inkvizicí!"
"A kurva!" ozvalo se z rohu. Všichni střelili pohledem po původci onoho nepříliš decentního výkřiku. Byla to Adalind, tvář jí ztuhla v bezmocné póze hrůzy. Linney jako by cítila ten skoro hmatatelný strach, co jindy sebevědomou dívku dokonale uzemnil.
"Stevene, musíme hned odejít," sykla a střelila pohledem po Vincentovi.
"Ty půjdeš s námi, matku tu…"
"Nemůžu jí tu nechat!" bránil se chlapec.
"Ale Vincente, lady Madeline si přeje…," vmísila se do hovoru opět paní Andrewsová, stále dokonale tápající v čase i postavách.
Korunu všemu nasadila Linney se svým: "jak to můžeš vědět, Adalind?"
"Já…," teď byla zase pro změnu ztracená Stevova sestřenice: "četla jsem to v knize," řekla s patrným otazníkem na konci věty.
"Ona existuje Inkvizice?"
"Je to organizace pronásledující mágy a všechna magicky nadaná stvoření obecně…," zapojil se Vincent.
"Jo, v patnáctém století to celkem letělo…," poznamenala Linney a dál přelétala pohledem od jednoho aktéra k dalšímu.
"Na přednášky si uděláme čas na panství, co vy na to? Vincente ty se tu s mámou zabarikáduješ. Nějaké bariéry bys mohl být schopen dát dohromady…," zavelela mezitím Adalind neúprosně a když chlapec nereagoval obrátila se k Rosalie: "vztyčíte bariéru nad domem, zamknete dveře a dovnitř nepustíte nikoho jiného, než mě, nebo lorda Winterse, je to jasné? Vincente ty máš moje telefonní číslo, viď? Pošleš mi hned to svoje."
"Ano, lady Madeline, jistě!" slíbila žena klepajícím se hlasem a opět pevně objala Vincentova ramena.
"Musíme hned na panství."
"Adalind, já nechápu proč…," bránil se Steven, ale to už ho dívka jednou rukou táhla ze dveří, zatímco druhou svírala Linneyinu košili.
"Jaká inkvizice? Co by tu dělala inkvizice? Policie by přece zasáhla…"
"Linney, miláčku," upřela na ni Adalind rozběsněný pohled: "o kolika mrtvých jsi v posledním půlroce v Llandovery slyšela?"
"Nevím…," vykoktala dívka.
"Osm nebo deset," šeptl Steven.
"Šikovnej kluk," poplácala ho Adalind po rameni.
"Chytili už někoho?" navázala.
"Ne," ozvalo se sborem a na dívčině tváři se rozlil napůl spokojený a napůl znechucený výraz.
"Ta stará minda je možná šílená, ale v jednom má pravdu. Deset nevysvětlených vražd? Nenapadlo vás, že to má nějakou souvislost, když o tom Vincent, jediný magicky poznamenaný jedinec v okolí pořád žvatlal? Inkvizice je sakra reálná. Pracuje už staletí a má kurevsky promakaný systém, chránící ji před odhalením."
"Chceš říct, že tu někdo zabíjí mágy?"
"Bože! Kluku, ty nejsi lord pro nic za nic!"
"Co budeme dělat?" ozvala se po chvíli Linney, který se vysmekla z Adalindina sevření, jen aby se mohla obmotat kolem Stevovy ruky.
"No, nevím jak vy, ale já se zašiju na panství. A dopiju co zbylo."

---


"Duše prosí, lká, se rmoutí,
v popel mé se srdce hroutí,
rač smrt dobrou poskytnouti!

Slzavým dnem bude, Pane,
o němž viník k Soudu vstane
z hrobového svého lože!

Tohoto pak šetři, Bože!
Milý Pane Ježíši,
dej jim odpočinutí! Amen."

"Williame Wane, tímto budiž odsouzen tribunálem. Pro tvé hříchy minulé i budoucí nyní poznamenáme tě pečetí, aby v soudný den tvá duše byla uvržena v plameny bez odpuštění našeho Pána, pročež jsi byl zrozen ve jménu Ďábla. Amen."
Chlapec, možná sedmnáctiletý, se zmítá s rukama přivázanýma k dřevěnému křízi. Oheň. Lačné, nenasytné plameny. Má je před očima jako živý závoj. Nic víc. Jenom ten zpěvný hlas a jeho nepochopitelná slova.
Chlapec křičí, ale okolo znějící monotónní mrmlání přehlušit nedokáže. Stejně jako už nemůže brečet, když se k jeho obnažené hrudi blíží další maskovaná postava s rozpálenou raznicí, jakou značkují dobytek. Nemá tušení co na ní je. Vidí jen ty plameny, cítí jejich oslepující žář děšivě blízko svého těla. Oheň je obrovský, žhavé železo se přibližuje. Chlapec zoufale ječí jako smyslů zbavený, když kov pálí maso, načež sebou naposled cukne, než upadne do bezvědomí. Mumlaní se stupňuje a i ty ohnivé jazyky jako by sílily, měnily barvu až do jasně žluté.

Pod kápí a hledím masky je neskutečné vedro, zpocené ruce mu sjíždějí po kalené oceli. I přes oponu řas ho oslepují kapky potu, řinoucí se z vrásčitého čela. Ztěžka vystoupí na kamenný podstavec za křížem. Chlapcův krk nahmatá jen ze zvyku, v podstatě poslepu. Přiloží čepel, pevně ji obemkne dlaní, aby tak zběsile neklouzala, nasadí řez a pak už jen táhne, dokud neucítí uvolnění. Ozve se plesknutí jako když prohnete zmoklou stanovou plachtu. Mumlání utichá. Záře slábne.


"Vypíchněte mu oči," zavelí zpěvný hlas.











Předchozí kapitola

Následující kapitola

 

5 people judged this article.

Comments

1 Akai Akai | 15. february 2015 at 17:40 | React

Oh dear, I'm so flattered :) and damn looking forward to my McAvoy or Thomas Brodie-Sangster (not so hard, man :D)... or both of them, hmmm :)
Anyway, you are amazing and incredible as usual :D And I can't wait for the next one, I want to know what happens next! :)

2 Yaraki Yaraki | Web | 15. february 2015 at 17:50 | React

[1]: Do I really promised that? *gulp* So it seems like the chapter 6 must wait cause I'm on my way to Scotland *Akai is gonna kill me!!!*
So if I won't come back in like 4 months, say goodbye to ALP, cause I came home back without those two and this little freak killed me. *meh, my life is hard* :D

3 Akai Akai | 15. february 2015 at 18:21 | React

[2]: :D :D :D Oh no, don't worry, I'd let you finish ALP and THEN I'd kill you :D
Just kidding, you can come back without the two of them, it wouldn't kill me(maybe... well, it probably would, but you know...:)
Btw, you remember how we watched the Bates Motel series? I've almost finished season 1 (while trying to learn history - Holy Roman Empire and stuff like Vikings, that are, mind me, also known as Normans - killer stuff, this is, I can tell you :D
Call me on Skype or text me or something and explain the bananas thing and you have to tell me about that Colombian guy ;)

4 Akai Akai | 15. february 2015 at 18:25 | React

Ha, I forgot to tell you what I wanted about the Bates Motel thing - you remember that sheriff's deputy Shelby, who you kinda liked? You don't like him anymore... Like you wouldn't like him anymore and then you couldn't like him anymore, if you catch what I mean :D

5 Yaraki Yaraki | Web | 15. february 2015 at 18:37 | React

[4]: Oh thank you for ruining my day mate - I totally get what you mean and it's terrible, thanks. Like the fact that "The Huntsman" plays in 50 shades wasn't enough. You. Are. Horrible. Person. Cause. You. Enjoy. Hurting. Innocent. People.You. Fucking. Sebastian. Go. Die. In. The. Woods. :D
and hey the story behind "Colombian guy" is kinda sad, cause I found out my phone is somehow not working with those Spanish numbers so he probably didN't get my text so... I'm sad and alone. But tonight I'm catching my courage to ask Abuela Consuela if she knows about any other Erasmus guys here in the block of flats... so hope, hope, hope, that's my day...
And do you know that if you kill me after I finish this shit, you'll have to publish it like a book? It's definitely some kind of spell that keeps this story alive and it will haunt you down if you won't make a book at of it, especially after my death :P

6 Akai Akai | 15. february 2015 at 19:19 | React

[5]: No, you'd be glad about what has happened to Shelby, even more if you knew that he had *cough, died, cough* when he was trying to shoot Dylan - Norman's older brother ;)
And I would totally publish it, because it is a masterpiece :D
And I've got my fingers crossed for another Erasmus guy in your block of flats :)

7 Yaraki Yaraki | 15. february 2015 at 20:13 | React

[6]: oh no! Not that Dylan boy! he's sweet - kinda reminds me of Dean... and, you know... Dean... he's sexy :D
Thanks for your crossing, hope it will bate them here :D

8 Rein Rein | 15. february 2015 at 20:44 | React

Moc hezké :) ... Fakt se těším co bude dál ^^ Jak to bude s tím vyšetřováním, co s Vincentem... Jak se tam objeví Seb, to bude sranda :D :D Honem spěchej s dalším :D
A jen tak btw, asi nechceš psát delší kapitoly co? :D :D :D :D Ne, promiň, takhle je to fakt supr :) ;)

9 Petersson Petersson | 15. february 2015 at 20:50 | React

Pěkně se nám to rozjíždí. A Sineád zase perlí :D Já tu holku fakt žeru :D Jinak epic as usual.. *thumbs up*

10 Yaraki Yaraki | 15. february 2015 at 20:59 | React

[8]: jako klidně bych psala, ale blog mi to nezchroupá - už i tady jsem musela kus useknout a dělat "část jedna/část dvě" no to už to radši hodím do další kapitoly :D ale jinak samozřejmě moc děkuji :)

[9]: ty jsi případ :D ale uvědomuješ si, že to, co haníš na nás holkách, co milujem Seba, je to samý jen gender-switched pro tebe a Sineád? :P

11 Kime Kime | 15. february 2015 at 21:01 | React

Ono se to fakt smazalo! Eeeee... jo

12 Rif Rif | 15. february 2015 at 21:11 | React

[11]: ser ná to :D stačí cos mi řekla po fb :D

13 Akai Akai | Web | 16. february 2015 at 15:44 | React

He, hun, there's something for you in the 'in progress' articles file (how do you call it in English, btw?) :D i hope you like it

14 Yaraki Yaraki | Web | 16. february 2015 at 19:03 | React

[13]: AAAAAAaaaa! Liv you, mate :D you're my sunshine honey, thank you really much, you are holding me up :3

15 Únorová Únorová | Email | Web | 18. february 2015 at 12:31 | React

Úchvatné, dechberoucí..!
Tajně si přeju, abych ti mohla taky něco aspoň jednou vytknout.

16 Yaraki Yaraki | Web | 18. february 2015 at 15:06 | React

[15]: Já si tajně přeju abys ty začala psát nějakou dílovku, kotě :Dsmutné je, že tvůj sen je asi o dost splnitelnější :D

17 Únorová Únorová | Email | Web | 20. february 2015 at 9:13 | React

Ty můj kocoure *_*, tak já se pokusím, kvůli tobě (už mi to v hlavě taky straší nějakou dobu... )

18 Yaraki Yaraki | Web | 22. february 2015 at 17:35 | React

[17]: Yeeeees! So much win :D

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement