March 2015

Snejp, čili Snape, čili ten obrázek o kterém už nechci ani slyšet

31. march 2015 at 0:12 | Yaraki |  Malůvky
Kytičky. Hvězdičky. Opičky. Rybičky... všechno to mám před očima.

Chtělo to sice kotel LSD, ale smazat tenhle námět, jež jsem slíbila Yoko už asi tak před dvěstěpadesátiosmilety jako fanart k Cestě Prince, jsem prostě MUSELA.

Někdy věci prostě nejdou namalovat. Ne, že byste nechtěli, prostě nemůžete. Tohle je přesně ten onen konkrétní případ.
Nejdřív to mělo obličej, pak to nemělo obličej, pak to sklonilo hlavu a okolo se jako na povel objevil pokoj. Aby záhy zmizel. A nahradily ho obrysy pokoje. Pak ty vlasy. A svíčka. Krev na rukou... ježiši... zase... zase! Je to zam ZASE!

Tak doufám, že si to tu ségra brzo najdeš. Příští bude lepší, slibuju...


GOTko 2015 aneb jak jsem si vymyslela kostým

30. march 2015 at 20:43 | Yaraki |  Malůvky
Ne, není to smysluplný článek.

Ano, já vím, dělám to zase. Píšu píčoviny. Když já mám kocovinu - zkuste si někdy plodit nějaká moudra úplně zmrtvení Legendario rumem. A španěly. Ti kluci mají něco do sebe. Ne, že by byli fyzicky přitažliví, v tom u mě žádných změn nehledejte, ale chovat k holce se umí. A nelíbají špatně.

Takže tak.

Jo a vymyslela jsem ten kostým, jak o něm pořád mektám. Oficiálně jsem osvobozená otrokyně z Ghisu, Saoirsa, stoprocentně věrná svému spasiteli, majiteli takzvaného Dvoru divů. Těším se. Obrázek bych pojmenovala nejspíš "jak jsem nechtěla jet za kurvu, tudíž jsem se oblékla jako prostitutka".

Stejně za to může Stannis. Protože má dlouhý... obočí.


Jericho - recenze, aneb jak mi slíbili Archanděla

30. march 2015 at 17:24 | Yaraki |  Seriálové, anime a komixové recenze
Červená zóna csfd.cz
Záhadné to místo. Dost se přeceňuje. A věřit mu? To si po následující zkušenosti nelajznu... Ptáte se proč?
Třeba kvůli tomu, že seriál Jericho se tam pěkně vyhřívá na sluníčku. Bijte CBS do hlavy.

Název seriálu: Jericho

Obecné: Drama / Sci-Fi (USA), 2006, 29x45 min

Kapitánův Deník, aneb průběžná aktualizace opilcova

25. march 2015 at 4:02 | Yaraki |  Malůvky
Nemám páru co je za den, děti.

Jedním jsem si ale více než jistá - jde o den více než podivnej.
Nebo vám už se snad nějakého normálního odpoledne stalo, že by Blog.cz označil váš vlastní komentář za spam? Nebo že by vás vaše drahá sestra Akai sprostě a pod cenou střelila Luciferovi? Nebo že byste v Madridu chytili španělskou chřipku? A vaše domácí byla druh mozko žravého démona?

Vážně, beze srandy - Wraith-bába právě pronesla do telefonu: "četla jsem tu knihu od spisovatele Mishy Collinse"
Abuela Consuela je na mě nasazenej démon. Jde po mě. A po Castielovi. Co ale může chtít? A co chce Blog.cz?

Otázky, samé otázky...

Víte, že Akai je vážně ultimátní a věrohodnou kopií Sammyho Winchestera? Povaha, typ postavy, vztah k milovanému sourozenci mě... Jakože komplet - potvrdil mi to i můj vlastní Castiel. Ehrm Amber. Chtěla jsem celou dobu říct Amber. A tohle byl jen... výpadek. Chybička, která se může stát každýmu, i těm, co se ještě nezbláznili ze Supernatural.

Ale abych se přenesla k věci - v šílené dny je třeba dělat šílené činy. Takže jsem chtěla namalovat toho juchajícího Sebastiana, co jsem tuhle slíbila Únorové. Protože Únorová je Pán, děti, kdybyste to náhodou nevěděli. A vypadá skoro přesně tak, jak jsem si ji představovala... a ani přes to všechno ZATÍM svého veselícího se sadistu nedostane. Protože jsem prostě malovala něco jinýho. Tak.

Já vám ani nevím jak a proč to dělám - s úvodní myšlenkou "zkusím si nový styl a namaluji něco romantického mezi těmi svými dvěma srandisty puntíkatými" vyklopím něco, co nedává smysl ani stylisticky, natož pak jakkoli mezilidsky. Zase na druhou stranu to by nebyl Sebastian a Sinéad. A ALP celkově. A já...


Věděli jste když jsme u toho, že Sinéadino prostřední jméno je Saoirsa? A že Saoirsa se čte Šír-ša? Nevěděli, což? Páč jsem vám to zatím neřekla. Som vychcané...

Takže ve jménu Manpain obou bratrů Winchesterových, Crowleyho, do kterýho bych šla, a samozřejmě Seba, protože je stará píča, co přepere i středoškolskou fyziku, žijte blaze, děti moje :3

Kapitánův Deník, přibližná polovina pobytu, aneb Zrození Pyromana

22. march 2015 at 15:59 | Yaraki |  Kapitánův Deník
Znáte ten pocit, kdy zažíváte něco natolik báječného, že byste si to nejradši z fleku zapsali, vyfotili, vytetovali na předloktí a nahráli na video, jen abyste měli možnost zopakovat si onen okamžik alespoň v chabé digitální či čtené formě?

A pak přijedete domů, třeští vám hlava, jste utahaní jak sáně v létě a nejradši byste zapomněli, jak se existuje.

(ano, toto byl zbytečně dlouhý omluvný úvod - sorry panstvo, ale byla jsem unavená, přemýšlející - což je můj asi nejděsivější stav - a z nepochopitelného důvodu jsem neměla chuť nic psát. Po návratu zdůrazňuji. Během víkendu bych dala prvorozeného syna za diktafon, ale jen co jsem zapadla zas do peřin, zmocnila se mě touha nechat si vše pro sebe. A nepsat vůbec nic. Ne protože by poslední dny v Madridu a Valencii nebyly báječné, jen jsem jednoduše... nemohla najít správných vyjádření.)

Takže k věci - Las Fallas, festival konající se tradičně ve Valencii už po stovky let. Nelze ho popsat nějak jednoduše, nelze zachytit přesnou atmosféru, to říkám rovnou. Pro pokusné shrnutí mohu říct asi jen to, že je to nesmírná a vesmírná paráda - lidi jsou celý týden oslav veselí, nebo se tak minimálně tváří, všichni vysedávají i přes mizerné počasí venku, pobíhají okolo Fallas, což jsou v zásadě obrovské, často groteskní a pitvořící se sochy, figury lidí, pohádkových postav, politiků, zvířat, mimozemštanů a v zásadě čehokoli představitelného i nepředstavitelného. Všude vyhrávají domácí orchestry, děcka práskají petardy a i přes den vás často oslepí rudá světla ohňostrojů.


O to lépe vše vyhlíží, vyrazíte-li na cesty s loženým Dream teamem - češka, italka, polák a běloruska. Nejlepší byla asi situace, kdy někdo z nás omylem začal mluvit svou rodnou řečí a zbytek se pro tu prdel se slovy: "Okay, as you wish!" přidal zase ve svých mateřštinách, takže jste ve výsledku byli schopni ve dvě ráno narazit na čtyři podnapilé jedince, žvatlající pro sebe navzájem i okolí naprosto nesrozumitelné pindy v kakofonii různých evropských jazyků.

Tak jako tak Valencie je město krásné, s Fallas i bez nich, a lidé nejsou o nic méně přívětiví než kdekoli jinde ve španělsku... přesto musím říct, že centrum Madridu, které pravděpodobně lépe znám, toť vše, se mi líbí více. Valencie se výrazněji podobá středověkým městům s opevněním a bránami, starými kláštěry a paláci, přesto mi Madrid přijde prostě hezčí - vzdušnější, ale honosnější a prostě bohatší na "sight seeing".

Co nám maličko komplikovalo výlet bylo už zmíněné počasí. Ono jedna věc je jít na dvouhodinový výlet ve větru, co naší italce konstantně zaburkovával obličej její šálou, a strávit ve stejném větru, mrholení a 6°C celý den na nohou. Byla jsem upřímně utahaná jak kotě a autobus jsem si vymodlila.
Přesto nemohu říct, že by mě cesta nějak výrazněji "psychicky" zmohla, spíše naopak. Jak už jsem řekla, všeobecná atmosféra byla jedním slovem boží. Skoro taková, že jsme s Olyou pobíhaly jak malí parchanti po náměstí, házely po sobě petardy a juchaly při měsíčku.

Taky jsem si dala konečně tradiční churros, což je v zásadě takový "deep fried" trdelník. Jde o jakési slané těsto, které se cca 3 minuty smaží v brutální kádi oleje (kterou ale oceníte v noci, kdy mrzne a vy si můžete pod záminku sledování přípravy tradiční pochoutky stoupnout vedle ní a nahřívat se) a pak se plní třeba vanilkovým krémem, nebo potápí do čokolády, případně jen posype cukrem.
Máte sice pocit, jako byste sežrali celý Medový Ráj, ale na to sere pes, protože když jste kurva jednou v životě na Fallas, tak prostě není možné sledovat, jak rozjuchaní valenští orchestristé pálí tyto své celoroční výtvory bez churros v ruce.
Ano, slyšíte správně - týpci se s tím mastí celý rok, přičemž hodnota nejdražších Fallas přesahuje klidně 500 000 e, jen aby celou parádu nakonec o půlnoci po pouhé týdenní exhibici spálili.

Ale nezoufejte, ono vás to vlastně vůbec nebolí u srdíčka, spíš naopak. Jako byste v tomhle "barbarském" gestu nejlépe zahlédli místní náturu - pracuj, makej jako o život, zapař jako by nebylo žádné zítra a pak v tom ohromném žáru zařvi. Prostě žij pro ten jeden okamžik.

Kurt Combain by zaplakal - lepší shořet, než-li vyhasnout - to je atmosféra Fallas.


Kapitánův Deník, den Svatého Patrika, aneb jak jsem hledala Tullamorku a našla Ježíše

18. march 2015 at 13:55 | Yaraki |  Kapitánův Deník
Je strašně těžké utříbit na papír myšlenky, které nedáte dohromady ani v mluveném projevu.
Znáte to, v hlavě guláš, myšlenka střídá myšlenku, co bylo před vteřinou jasné, už není a co jste léta považovali za pilíř vlastního bytí poměrně kvalitně padá do hlubin.

Včera jsem v mém oblíbeném báru Olé Lola, kam jsem se šla bez okolek sejmout do bezvědomí na language exchange, potkala pastora. Beze srandy. Nevypadal na to - američan, asi pětapadesátiletý pán, se kterým jsem se zakecala hned u vchodu a zvládla prokonverzovat celý večer.
Jasně, trochu mi chyběly nějaké Supernatural poznámky, které bych asi pronášela normálně, ale načnout před pastorem téma toho, že Lucy je venku z klece, dělá bordel a zabíjí mi oblíbené archanděly, by mohlo poslat celou konverzaci do kytek stejně rychle jako archangelblade Gabriela.

Takže tak.

Dlouho jsem tolik nepřemýšlela. Ten chlap - a vím, že je to poměrně obvyklá obhajoba zfanatizovaných, ale přísahám na svého bratra a svůj luk, že nekecám - mě do ničeho necpal. Jen jsme si prostě povídali. O zkušenostech, o lidech, o sebedůvěře.
Obdivovala jsem a myslím, že ještě dlouho obdivovat budu jeho schopnost věřit.
Opravdu - sálal z něj neuvěřitelný klid, smíření a ochota, kterou hájil tím že "všichni děláme chyby, všichni se občas chováme jako big bag of dicks, ale někde nad tím vším je ta skutečnost, že Bůh nás miluje".

Asi přidám Boha na seznam mezi všechny ty nepochopitelné lidské samečky.

Ne vážně, zkuste se nad tím zamyslet. Nad tím pevným bodem. Byli jste kikoti? Okey, jste tak udělaní, tak na tom pracujte a nebojte, protože to všechno dobře dopadne... Je to děsně zvláštní pocit, zkoušet si něco takového uvědomit a představit obecně. Že nejsi sám, že je nad tebou něco většího a ty se tomu můžeš svěřit a vykecat.

Nějak mi to hlava pořád nebere.

Což nic nemění na faktu, že setkání s tímhle pastorem zařazuji jednoznačně mezi nejlepší a nejhodnotnější zážitky celého pobytu, ne-li života.
Kdyby nic, je to výjimečný člověk, tenhle Charles, a to mi nikdo nevykecá.
Úplně jsem viděla Čechy, když vyprávěl, jak španělé navenek uznávají katolicismus a jsou považování za nábožensky aktivní oblast, ale pod touhle slupkou mají křesťanství a pařáty jeho insntitucí hořce spojené s Francovým režimem a církev vlastně nesnáší. Nepřipomíná vám to maličko naši zemičku? Nikomu a ničemu nevěříme (a není se čemu divit). Zvláštní, nikdy jsem si tuhle pdoobnost neuvědomila.

Stejně jako jsem si předtím nepřipouštěla, jak moc nejistá sama sebou jsem, kolik toho nevím a v čem všem se ještě chci a musím ujistit.

"Co ze mě bude?"
"Buď v klidu, Bůh má pro každýho úkol."
"Takže nemáme svobodnou vůli?"
"Ale jistě, jen existují jisté talenty, jež nám byly dány a my máme potenciál je podle sebe využít. Dneska jsem pastor, živím se mluvením. Zítra budu s tímhle nadáním třeba bankéř nebo byznysmen. Uvidím, jak to budu cítit."

Interesting as fuck. (Actually more than actual fuck.)

Strašně moc jsem včera přemýšlela o všem. O lidech. O sobě. O budoucnosti. Zase o lidech. O svých "pilířích"...

Ne, nechystám se přidat k nějaké víře, mám své "Proudové zřízení", našeho velkého "'Dárce" a prostě celkově jinak uspořádaný pohled na svět. Zatím. Uvidím, co na svých velkolepých túrách ještě potkám. Nestanu se asi nikdy pravou křesťankou a kdyby přece, stejně si té vrchní entitě budu říkat po svém, protože su paličaté piča, sle na sezení Charlieho malého kruhu půjdu, protože mě to zajímá a protože mě baví povídat si o spirituálních věcech.
Vsadím se že pseudodruidku na sezení ještě neměli.





Co váš svatej Patrik? Ožrali jste se i za mě? Já měla dvě trapný piva. Já vím, já vím. Je mi ze mě taky zle :D

Kapitánův Deník, datum neurčité, stav neznámý

17. march 2015 at 18:53 | Yaraki |  Kapitánův Deník
Táta mi jako málé holčičce kdysi řekl, že když budu poslouchat jednu písničku na kazetě pořád dokola, ohraje se. Chápate, jakože mě už nebude bavit. Já bláhová od té chvíle žila v tom, že se ta páska doslova ohraje, tj ošoupe a obrousí a písnička z ní zmizí. Kolik songů od ABBY jsem mohla znát nazpaměť nebýt tohoto drobného iracionálna...

Co jsem to... Taky se vám už někdy stalo, že jste začali psát deník? Já vždycky skončila po prvních dvou třech zápisech, neboť mě zasáhla >do slabin< nějaká kalba, že které jsem se sbírala další dva týdny a nebyla jsem prostě schopna nic zapsat. A najednou byla v mém deníčku znatelná mezera.
A já nesnáším nedokončený věci. V zásadě asi začínám zjišťovat, že v tomhle ohledu jsem mnohem víc jako Sebastian než jako Sinéad. Mám ve věcech bordel, ovšem takový podivně organizovaný. Nemluvě o tom, že už od nejútlejších časů nesnáším vše nedodělané, neúplné sbírky, vytrhané stránky. Kdykoli jsem jako děcko měla hejno kačenek/koní/dinosourů, museli mít jasnou hierarchii a řád, být v pevném uskupení a biologické rovnováze. Ve výsledku jsem si tak vždycky doopravdy hrála jen s těmi "odpadlíky" bez vlastní skupiny, osamělými a nezařaditelnými, na pozadí dokonalé krajinky putujících ještěrů.
Je to se mnou celý takový podivný už od narození.

Což mě přivádí na myšlenku, že nikdy nezapomenu, jak přinesli domů v zavinovačce bráchu. Měl přehnaně velkou košilku či co to bylo a já ho nemohla skrz enormní rukávek chytit za ruku. A strašně mě to sralo, protože to byl můj malej bráška a já ho chtěla od mala bránit, držet a starat se o něj.
Ať si Amber říká co chce, jsem docela hardcore Dean Winchester. A koukám skrz prsty na ty, jež nesnáší své pokrevně spřízněné, přičemž za svou vlastní rodinu bych položila život.
Su divné.

Taky jsem se dnes snažila Švédovi vtlouct do hlavy, že jsem náramná piča, lámající lidem srdce. Nevěřil mi. To mi dělá naschvál. Ne vážně, docela se za sebe občas stydím. A lituji. Ostatní, za to co jsem jim provedla. A taky sebe, že jsem na tom byla bitá.

Co se týče novinek, vyměnila jsem Kolumbijce za Venezuelce. Ptáte se proč? Protože screw you, Colombia! That's why.
Ani nevím, prostě venezuelec José (no kidding) byl milejší a neusekl naše hovory po prvních dvou třech posezeních. Fakt ty lidi nechápu. Na první dobrou kamarádi až za hrob, na party bromance hadra a pak týden ticho po pěšině. Yaraki se stihne urazit, načež milý jižan najednou napíše pln lásky a optimismu. No nenakopali byste ho do prdelé? Já jo.
Su divné, jak jsem říkala.

Taky jedu s Elenou na Fallas, což je festival ve Valencii s mě neznámými alegorickými vozy a spoustou chlastu. Za krásných 35 éček se vezeme luxusním busem se šampaňským, fotografem, průvodcem, volným vstupným na diskotéky, pojištěním v ceně a bůhvíčím dalším. Jako nestěžuji si. Skoro bych řekla, že se těším.

Tím se dostávám k podivnému prozření, jež u mě nastalo dneska při návštěvě zelináře. Kupuju si los tomates a najednou, zčista jasna, mám pocit, že rozumí každé španělské slovo. Ale ne nějaké "buenos días", natvrdo "rozdělte mi ten nákup na dvě poloviny prosím, tohle je pro dceru". No shit. Prozření, osvícení, slovo boží. >moc čumíš na Supernatural<

Tak tam tak stojím, zírám, mlčím a nevěřím vlastním očím. Beztak ke mě sestoupil nějaký angel of the lord >nečum na ten zkurvenej Supernatural< Škoda je, že stejně rychle jako se tento neznámý záblesk objevil, zase zmizel v hlubinách mojí porouchané hlavy. Bůh mi pomáhej. >jako mluvit do dubu...<

Takže asi tak. Conclusion ze všeho výše uvedeného je patrně jen jedno. Jdu si pustit Supernatural.

All the Lonely people - Kapitola 9: Dědic

16. march 2015 at 21:28 | Yaraki |  Dílovky
Hej vy malí nevděční negří!
Já vám dám, nahánět maminku!
Já vám dám, plašit ji a lekat, nutit ji psát! Fuj na vás, styďte se, smradi!


Ne, kecám, miluju vás a tahle kapitola patří vám všem - ta nesmírná přízeň a nadšení, co do týhle píčovinečky denně vkládáte mě naplňuje nepopsatelnou hrdostí a láskou. Jste skvělí a já vás oficiálně lowískuji.


Název celého výpotku: All the Lonely people, PROLOG zde, obecné PREQUEL kecy zde
Kapitola: Dědic
Počet kapitol: do budoucna to vidím tak na 25
Délka: tentokrát megadlouhá *fingercrossed aby se vešla do jednoho článku*
Žánr: fantasy/detektivka/duchařina/"školní" tématika/současný svět
Varování: meh, just ALP shit as ussual

Jak jsme chtěli být staří

16. march 2015 at 19:02 | Yaraki |  Výlevy a světonenávistný rage
Jsem si jistá třemi věcmi na světě.

I. Bert a Ernie jsou gayové (říká to Dean Winchester a ten má vždycky pravdu)
II. V Madridu neseženete dobré marshmallows.
III. Stáří má svoje nesporné kouzlo.

Ne, vážně nemluvím a artróze a šedivých vlasech. Zkušenosti, to je panečku poklad. Ale nabrat nějaké prostě zabere jistý čas - dáte dvě tři knihy, nějaký papír s razítkem, pár povyšovacích kuřeb a ejhle, je vám šedesát.
Zkuste se občas otočit a vzpomenout si, kolikrát vám babička/maminka/tetička něco poradila do života a vy jste si chtě nechtě museli později přiznat, že měla pravdu. Že na těch senilních pindách prostě něco bylo.

Okey, tohle všechno beru. Poučit se ze stáří, poslechnout nějakou fosilizovanou radu je úctyhodné a neméně vhodné. Ale chtít být starý je věc jiná.



Logo: Azeroth 2015, aneb Crossroad Demons

14. march 2015 at 21:07 | Yaraki |  Malůvky
Tak jsem se zas k něčemu upsala.

Sorry, že vidím ty Supernaturální reference úplně všude, ale smolit čtyři hoďky blbýho chibi Illidana, to je trest více než hodný nějakého démoského úpisu. Bohužel si neuvědomuji, že bych kdy za svou obět dostala případných výhod, někdo mi znovuožil, či jsem snad pohádkově zbohatla. Prostě nic. Ten stejný lame život, jen obraný a spoustu drahocenného volna.
Skoro se zdá, že nějaký vychytralý démon z rozcestí mi prostě a jednoduše zadal tento nadlidský úkol a nazdar. Zpečetěno polibkem.

Každopádně jsem se pochlapila, dneska na to sedla a logo letošního Azerothu je na světě (dokud mi ho nevrátí k úpravám). Jak moc povedené je otázkou druhou, na mě už ji ovšem nesměřujte, neb já si svůj trest právě odpykala a do žádného dalšího se zas dlouuuho nenavezu.

Zcela off topic - právě dávají v abuelině televizi Sběratele Kostí ve španělštině. Kůstka má kruťácký vysoký, ženský ječák. Hodgins taky... Booth taky... vlastně asi všichni... *křižuje se*


Kapitánův Deník, aneb Jak se mi stala moc hezká věc

13. march 2015 at 22:09 | Yaraki |  Kapitánův Deník
Můj život už nemůže být divnější.

Dneska jsem se vrátila z celodenní prohlídky Le Prado, největší galeríe v Madridu, utahaná jak sáně v létě a stejnou měrou nadšená, jen abych zjistila že druhý ze dvou košíčků na ovoce - můj - je plný mých oblíbených jedovatě zelených jablek a hrušek. Které jsem tam já nedala. Záhada. Napadlo mě, jestli jsem neprovedla zase další nestoudnost typu "šla jsem se sprchovat o pět minut později než je obvyklé", za což bych tímto odejmutím zásadní lidské potřeby jako je košíček na ovoce byla více než adekvátně potrestána, ovšem ukázalo se, že celá věc se má úplně opačně.

Asi před dvěmy dny, zrovna ve chvíli, kdy abuela Consuela chytala drobný hysterák při uspávání svého neuspatelného, ročního vnoučete, zazvonil na dveře můj oblíbený soused. Je to asi pětapadesátiletý pán, který sídlí v bytě přes dvůr a vesele na mě mává pacičkou, kdykoli vařím, tj stojím u okna do dvora. Tenhle pán mimo jiné umí anglicky, tudíž mi byl toho dne schopen sdělit, že postrádá jednu středně velkou cibuli. Vysvětlila jsem mu, že abuela je lehce indisponována batoletem, ale že mu ráda půjčím svoje dvě menší cibule (jakože vážně, žádný dvojsmysl). The end.

Dneska se ukázalo, že seňor přesdvorník mi "za odměnu" nakoupil ovoce, jen aby mi udělal radost a odvděčil se za dvě posraný cibulky. Jsem uchvácena. Miluju Madrid. A Erica, což je jeden brit z language exchange. Rezavej jak potrubí. Eric Blackmore, to chceš, to moc chceš.

JInak kdyby jste se ptali co nového, neptejte se - my life in a nutshell.

No, takže se mám moc hezky jsem chtěla naznačit. Koukám na Supernatural, právě dovářím kotel krevet a v troubě mi leží koláč (opět žádné porno).

A protože během výše zmíněného nebylo právě do čeho rýpnout, gůglila jsem na doporučení 9gagu "scotland national animal". První obrázek byl jednorožec. Jééé! Druhý obrázek byl - chvilka napětí - jednorožec. Jééé. Třetí obrázek? Pro ten nemám dostatečnou slovní zásobu.


Takže žijte blaze, dokud můžete, protože jestli tohle bylo chvíli Bůh, svět prostě nemůže být v pořádku.
Fuck Scotland.

Pro Dobrou Smrt aneb Životní poslání

12. march 2015 at 20:42 | Yaraki |  Výlevy a světonenávistný rage
Výjimečně zajímavé téma týdne. Primárně protože jde o myšlenku, co mi v hlavě oxiduje tak dlouho, že to už ani pěkné není.

Nedávno se mě Amber zeptala, co považuji za hlavní smysl života, za poslání lidského druhu - zásluhou jejího výsostného božství jsem nemohla jinak, než to brát stoprocentně vážně.
Upřímně nejprve mě napadlo odpovědět, že neexistuje nic jako Osud, nebo snad dané poslání, že cokoli učiníme, je naším výsostným skutkem a rozhodnutím. Neexistuje žádná ruka, povážlivě kývající ukazováčkem nad našimi hlavami, žádné Nebe ani Peklo, nikdo, kdo by nás před odchodem soudil.

Že jednoduše přijdeme, projdeme a zmizíme. Beze stopy.


Kapitánův Deník, den třicátý, aneb první měsíc v Madridu

12. march 2015 at 19:41 | Yaraki |  Kapitánův Deník
Tak je to tady, první měsíc v Madridu.

A já zatím ztratila jen panenství, prvorozenýho syna a zlomila si chodidlo. Slušný scóre.

Ne, a teď vážně, já žiju, děcka, a to je něco nesmírně vemírnýho. Zatímco některým hvězdy nepřály, na mě vyplýtvaly nálož radosti, štěstí, sluníčka (22°C? Not Bad), kytiček a jednorožčích slin za deset subsaharských rodin.
Právě sedím po náročném dni stráveném převážně v galeriích v kavárně a píšu si se sympatickým Irem (jmenuje se Iris, dat coincidence is killing me instantly), který mě popravdě docela úspěšně umlouvá, abych si konečně nechala vytetovat svou modrou volavku pod levou lopatku.
Když já su hodné dcera!

Původně jsem chtěla dělat něco jakou souhrn, ale pak jsem naznala, že to z vysoka mrdám a spíše dodám jen nějaké detaily. Například, že jsem byla v nejkrásnějším parku na světě. Až mi přestane stávkovat divajs, určitě postnu nějaké fotky, protože něco tak neskutečně mňáhozního jste ještě neviděli. Kus krajiny, potácející se někde na hraně civilizace, francouzské zahrady a anglického parku, s kvetoucími sakurami (ano, ano, udělala jsem si první selfie v životě) a spoustou studentů posedávajíc na sluníčku. Stihla jsem jen tak protože bagr dostat lososový sendvič a nechat se kompletně vymáchat bandou středoškoláků. Jako proč ne.

Mimo jiné jsem taky předevčírem učinila neskutečný objev. V Madridu se prodávají drogy.
K mému překvapení se ale z podpultového "kamarád je dealer" stalo seriózní "jsem z Namibie a prodávám "papírové kapesníky", ve kterých je naspodu nějaký shit". Jako by nestačily ty karavany afričanů s pytli plnými gucci kabelek, táhnoucí jako stádo ulicemi, kdykoli se zjeví la policía.

Normálně jsem taky zjistila, že když na to mám čas, dokážu si i UŽÍT nakupování. Už jsem bohatší o tři trika, boty, kabelku a svetr. Not bad at all.
Doufám, že se nevrátím i s nějakým dalším outěžkem.

Jediné, co mě trochu zaráží je ono legendární "na Erasmu najdeš spustu kamarádů na celý život" a já zatím nacházím jen lidi, které občas vidím a buď serou oni mě, nebo já je. V obou případech to není úplně pozlacená cesta k věčné lásce. Jakože všichni jsou milí, přátelští, ale najít si v těch cizineckých dvojicích nějakého loženého parťáka, to je věc takřka nemožná.
Do toho mi stále ještě nikdo není schopen sdělit, cožeto MUSÍM mít hotové, aby mi přiznali stýbko. Zatím mi totiž jen neustále chodí samé grandiózní poučky o tom, co bych MĚLA/MOHLA udělat a když se tak nestane tak mi MOŽNÁ seberou část stipendia. Na odpověď "jak velkou?" a "co teda přesně po mě chcete?" mi ale nebyl schopen odpovědět ani Castiel a to se k němu noc co noc erhm.... modlím.

Takže tak. Asi nejzajímavějším se tedy stávají moje toulky po centru, ztracených uličkách, parcích a galerií za doprovodu starých vykopávek, co jsme si nahrála do MP3. Jo a šestá řada Supernatural - ten konec mě zavraždil. Dvakrát.

Abych ale zakončila pozitivně, chystá se za mnou celá moje milovaná a pomilováníhodná parta, což je ještě úžasnější, než jsem si kdy dokázala představit. Navíc to vypadá, že i moje soul sister Yoko by se mohla zjevit, z čehož bych se popravdě mohla štěstím taky zjevit.

Hrozně mi ti moji negří chybí, fakt.

Čímž se oklikou dostávám k drobné úvaze nad svým životem. Zjistila jsem, že nejbližší vztah muž-žena (opominu-li ten bratrský ke svému mladšímu sourozenci, který je shodou okolností muž, tj je to taky láskyplný muž-žena vztah, jenže v tom sourozeneckém slova smyslu. Cersei does not approve) jsem si schopna vytvořit ke kamarádovi, se kterým nechci chodit, on nechce chodit se mnou a jenom se máme strašně rádi. Teda nemluvíme o tom, takže já tiše doufám, že mě má rád aspoň z poloviny tak, jako já jeho. Děsně mi na něm záleží - možná jsem si to uvědomila předevčírem, kdy jsme si skajpovali a bylo to celý prostě fluffíkový - jeho stěžování na to, jak na párty nebyla žádná nezadaná, free, f pohodě holka jako třeba já a že jim chybím atd...
Itami mě začala hned děsit tím, kdoví jaká je mezi náma... ani napsat to nechci >láska< což je strašná píčovina. Proč si hned všichni myslí, že když mi záleží na jedinci opačného pohlaví, nebo se s ním nedejbože bavím, popřípadě se těším na nějakou party, musí to hned být láska. Není. Proč to nechápete? Nelze snad žít bez nějakých trapných romancí, pěkně ve smečce s oblíbenými lidmi, se kterými mi je prostě příjemně?
Já ho nemiluju, nemiluju nikoho (možná tak sebe), a rozhodně nechci vztah, natož pak s ním, magorem zasraným. Ale je mi blízký. Mnohem bližší než kterýkoli z mých otevřených obdivovatelů a týpků, co by mi za víkend platili letenky a bůhvíco ještě. Copak si nikdo neuvědomuje tu nesmírnou cenu přátelství? To totiž nekončí, když někomu vykouříte. Většinou.

Tím se dostávám k další nesouvisející myšlence, jež se mi v poslední době vybavuje pořád dokola - pořád nevím, proč mám ten svůj slavný spasitelský komplex. Ráda se starám o rozbitý věci. Něčím výjimečný a nějak poškozený. Asi si kompenzuju, že nejsem schopna spasit sama sebe. Nebo nějaký podobně pseudopatetický důvod.

Takže tak. Můj život se hroutí do záhuby, v Madridu je léto, já plýtvám ochotnými, milujícími muži pro sjeté umělce a vlastní svobodu a mám se hezky. That's it.

Začnu si říkat "Angelika" aneb nepij s Irama, nepij s Irama, nebo se z toho zblázním

11. march 2015 at 23:30 | Yaraki |  Malůvky
Life's hard, mate...

Dneska jsem se probudila. Jop, taky žasnu, že k tomu vůbec došlo.
Znáte takový ty párty, co začínají hláškou "dám si jen jedno pivo"? Tak ji nikdy neříkejte před sympatickým Irem (ano, ano, držím svůj standard). Nebo se ráno (15:00) probudíte asi nějak takhle...


A začnete kreslit anděly. Asi nějak takhle.
(Ano, je to skica. Ano, je postižená a ano, Gabe si zaslouží lepší, ale vysvětlujte to kocovině, že)


A pak to všechno vyzvrátíte na blog a jdete umřít.
Dobrou noc, děti.
Nepijte alkohol.
Neberte drogy.
Nekuřte.

A víc než cokoli předchozího - nepařte v Madridu s Irama.

Babirusa aneb jak se někdo konečně zeptal...

10. march 2015 at 15:30 | Yaraki |  Stuff and Things
Narazila jsem na dotaz na význam tohoto slova tolikrát, že mi při zralé úvaze nad názvem blogu vyvstal v hlavě jediný možný - babirusa.

Dneska se mě Yoko, ten požehnaný prorok velkolepé sekty, co ještě nemá jméno, zeptal/a, cože to ta babirusa je, že prý je to určitě zjevné a jen co jí to řeknu, bude se stydět.
Nebude. Přesněji - nebude muset. Babirusa totiž se mnou (krom jistých nesporných vzhledových rysů jak jistě naznáte níže) nemá absolutně nic společného. Ani s mým larpem, ani s otaku časy, ani s čímkoli dalším.
Možná proto jsem si to jméno zvolila. A pak strategicky zadala automatický podpis "Yaraki". Stratég roku.

Co bych to byla za samohoňku nenapsat i na takovouhle kravinu obsáhlý článek.



Dostala jsem povídku, šálalálala!

9. march 2015 at 22:39 | Yaraki |  Jednorázovky/básničky
Zlomila jsem si chodilovou kost. Zase.

Nevím, nakolik je telepatie reálná, ale dostat ve stejný den od Amber song a hlavně od Sestry/Mistra Yoko povídku, to už je napováženou. Je skvělá, božská, epesní a nejlepší. Yoko samozřejmě. O povídce nemluvě - nebo si snad myslíte, že někdo, dko je skvělý, božský, epesní a nejlepší, by byl vůbec schopen napsat něco špatného? A jsme doma.

Takže tady to máte, děcka, live long and read carefully, pure awesomness awaits...

Originál kdyžtak zde, na proste-panda.blog.cz

Název: No... nějaké návrhy? *totálně vyfluslá*
Žánr: Slash. Muž+muž. Máte to tu, žádné kamenování, jestli ste si to nepřečetli.
Fandom: Avengers
Pár: ...zjistíte. :D
Rating: Uf... řekněme 15+. Budu hodná.
Věnování: Yaraki, Riveän, prostě ta prdlá holka co si válí šunky v Madridu a nacpala mi Supernatural tak, až jsem na to začla koukat. (Jo, to jsem já muheheheheheh! Heč!)
Kdož přečte, pochopí (a odpustí mi, že jsem si přesně na tenhle obrázek vzpomněla) :D

Manuál průměrného Erasmáka, zápis první aneb Jak přežít Madrid

9. march 2015 at 22:22 | Yaraki |  Stuff and Things
Milé děti a zde přítomná verbeži všeobecně,

pokud mne alespoň trošku znáte, jste patrně již obeznámení s mou objevnou cestou do zámoří přímoří, tedy do Španělska. A vzhledem k tomu, že první měsíc v této ani ne tak slunné části Evropy se již téměř nachýlil, nezbývá mi, než opět uchopit pero (heh, jako bych to nedělala zatím každý víkend) a nějak vám souhrnně poreferovati.

Nechystám se tu rozebírat nějaké klady či zápory, primárně protože tak činím s jistou nepravidelnou pravidelností v Kapitánově Deníku, spíše bych se zaměřila na ty nejzásadnější detaily, jež vám pomohou přežít v tomhle improvizovaném mraveništi.



Odpolední lekce samohany aneb Kapitánův Deník, den Dvacátý čtvrtý a půltý

8. march 2015 at 18:33 | Yaraki |  Kapitánův Deník
Sup, bitchez! Jakpak se dnes máte?

Včera jsem strávila nesmírně příjemné odpoledne v centru Madridu s jedním z batalionů mých potomků, jež se tu mimořádně vyskytoval na školním/sborovém výletě. Upřímně nedokážete si představit to opojení, když dokodrcáte na Óperu, vplížíte se do útrob legendární restaurace Fosters Hollywood a jen se objevíte ve stínu futer, rozběhne se k vám Eliška s Natkou a začnou vás tam rozjařeně muchlovat. *I'm so awesome*

Ještě mi dejte vteřinku, než opravdu začnu, na pohonění nad hláškami typu "Tohle, kamaráde, je člověk, kterej umí žít" a "Ty jsi přece nejvetší klátič, Yaraki". Mé srdce vzlétá jako sokol spolu s pádem mé důstojnosti. *but screw dignity*


Děcka, jste nejlepší.

Jednu věc vám ale vytknout musím - nebo spíše poupravit než vyloženě zarageovat. Nebo ještě lépe dodat drobná vysvětlení.
Kolem mé osoby se už léta vznáší aura pařana nejvyššího levelu, co vytírá s chlapama a kalí jako by nebylo žádné zítra (od té doby co koukám na Supernatural si vážně začínám myslet, že žádné zítra nebude, takže to celé dává o dost větší smysl). Bohužel se bojím, že někdy příběhy předčí realitu. Já totiž většinou pařím, tančím, muchluji se - ale nesouložím. Tak třeba fakt, že jsem spala s tím Irem, nebo celá storka ohledně boxera a kolumbijce, je spíše výstřelkem - nejsem až tak sjetá (na stupnici letní gumy až letní gumy z loňska jsem někde v březnu). Jenže tohle není jediná z mých abnormalit a postiženství, které byste od člověka mé pověsti vážně nečekali...


Večerní ALP rychloskicování

8. march 2015 at 1:38 | Yaraki |  Malůvky
Technická poznámka.
Všude jsou králíčci.
Růžoví.
A tak.
Alkoholový opar.
Hvězdičky a kytišky.
Děcka, nepokoušejte se skicovat v opilosti.
Prosím.


Jinak to dopadne následujícně.
Samohana nad ALP.
Tímhle namotivuješ leda... nikoho.
Takže tak.
Sorry.
A vůbec, nechlastejte a tak.
Když mě se fakt moc nechtělo jít spát...



All the Lonely people - Kapitola 8: Dávno mrtvá

5. march 2015 at 16:44 | Yaraki |  Dílovky
Pářit, či nepařit, to je oč tu běží...

V pátek jdu na box s tím britem z Bali. Na box. Navrhl mi to včera v mojí oblíbené kavárně, kde jsme se potkali poprvé. Proč jen já ho pořád potkávám v nejhorší možné náladě/vzezření? Protože jsem pako. A on fešák, distinguovaný, upravený, se zálibou v hrubém sportu a s drahýma hodinkama. Vždycky, když pak osiřím, či zbaběle prchnu s tím, že "něco mám", protože jinak bych určitě mlela mrdky, sednu ke compu a MUSÍM psát ALP. Protože Sebastian... fešák, distinguovaný, upravený, se zálibou v hrubých sportech a s drahýma hodinkama...


Proto je sedmička tak brzo na světě. Nějak jsem měla nutkání psát, no. Na druhou stranu díl je kratší - klasicky jsem se potácela na hranici - udělat ho až moc krátký a výstižný nebo do něj nacpat kus osmičky, nasytit své drahé děti (vás), ale zase ho muset rozdělit na dva články. Což z duše nenávidím.
Takže jsem se rozhodla ho udělat moc krátký a osmičku též vydat dřív.
Proč? To se mě neptejte, já jdu na box.

Název celého výpotku: All the Lonely people, PROLOG zde, obecné PREQUEL kecy zde
Kapitola: Dávno mrtvá
Počet kapitol: do budoucna to vidím tak na 25
Délka: opět kratší než obvykle, řekněme nějakých 25K znaků
Žánr: fantasy/detektivka/duchařina/"školní" tématika/současný svět
Varování: budu se opakovat, ale trocha kruťáren. Vás to ale nerozhází... ehrm, jak vás znám spíš bych řekla, že vás to ani nezvedne ze židle.
Věnování: Tuto kapitolu hrdě věnuji našemu milovanému Švédovi, nejen z toho prostého důvodu, že je hustopán sám o sobě, ale protože je patrně zároveň také jedinou osobou ve Vesmíru (Vesmíru včetně mě), kdo má ještě rád Sinéad. Vzhledem k tomu, že tato kapitola se zabývá z velké části jejím původem a minulostí, toto věnování se vyloženě nabízí. Takže, Švéde, enjoy your meal :D