All the Lonely people - Kapitola 7 - Boží Bojovníci

1. march 2015 at 4:14 | Yaraki |  Dílovky
Jó Madrid.

Kde jinde zapaříte s head managementem Vodafonu? Příště některého zklátím, abych konečně neměla tarif jak pro menší firmu.
Ale teď k dílu - normálně bych ho věnovala vám, mí milí drazí parchanti, ale nemohu jinak, než tuto konkkrétní kapitolu darovati výše zmíněnému požehnanému městečku. Takže pozvedněme číše, ať žije Španělská metropole! Ólé!

Název celého výpotku: All the Lonely people, PROLOG zde, obecné PREQUEL kecy zde
Kapitola: Boží Bojovníci
Počet kapitol: do budoucna to vidím tak na 25
Délka: maličko kratší než obvykle - sedm stran ale spousta drabbloidních fází
Žánr: fantasy/detektivka/duchařina/"školní" tématika/současný svět
Varování: Je to tam zas, děcka, hnusácká scéna, fujky fujky, rybák s hnusnou hlavou.A tak. Hele jsou čtyři ráno a já jsem v Madridu. Jdu z tahu. Víc po mě nechtějte. A tak vůbec. Jo. Stuff and Things

Poznámka: kdo najde brutální Supernatural Easter egg, dostane legendární imaginární čokoládičku. Jakože fakt, došlo mi to až teď, když jsem ho tam znova popisovala. Supernatural-ception hadra. Akai, včera jsme o něm mluvili. Kruci, já su cheater :D

Jo a že to ještě připomínám - hlavní Věnování stejně musí zamířit k Amber, protože měla tuhle narozeniny a já jí to ani nemohla říct osobně. Shit - kemo, dávám ti výsostné právo skopat Madrid do kulata a vzít si tuto výsostnou kapitolku jen a jen pro sebe. Jsi nejlepší brácha na světě :3






Nejhorší je otevřít oči. Vždycky je to nejhorší. Po ránu otevření očí uzavírá oprátku práce, kterou ten den musíte vykonat - jako byste se tím drouboučkým pohybem svalu odsoudili k celodenní robotě. Stejné je to, máte-li migrénu. Ten nekonečně báječný pocit, kdy vám vlastní oční nerv hloubí čtyřproudý tunel do mozku. Nebo když vstanete s kocovinou a byť jen slabá sluněční záře vám vypaluje zrak. Někdy se ale probere nehybní, zmrzlí, zatuhlí a zvláštně bezmocní. A paradoxně právě až když otevřete oči, uvědomíte si zjevný fakt - máte svázané ruce.

Sineád sebou polekaně zamlela. Něco je ukrutně špatně.
Má pocit, jako by jí někdo za krk naložil dva pytle cementu. I s míchačkou. V krku má Saharu, v břiše vodovodní potrubí. Svět se s ní točí jako na houpačce. Nejdřív má pocit, že prostě jen leží v těžké opilosti na posteli. Dobře, s rukama přivázanýma k dřevěnému rámu, ale nebude si nalhávat, nebylo by to poprvé. Sebastiane, ty stará děvko! Zakleje v duchu. Určitě ji tu nechal, aby svedla marný boj s vlastním metabolismem a šel vyspávat včerejšek někam do svého podkrovního hnízda. Dík, žeš mě rozvázal!
Jenže počkat… Uvědomuje si náhle, že neleží. Ne, na postel je předmět za jejími zády moc úzký a hrubý. Není to stůl, ani lavička. Zase se zavrtí, ale oči nechává zarytě zavřené. Trám! Je to trám! Zajásá nad tím neuchopitelným detailem.
Ne… nemůže už přece mít kocovinu. Dva dny ji neměla ani loni na Svatého Patrika. Navíc si připadá podezřele… vertikální?
No tak, dej se do kupy! Chlastali jste u krbu. Píchali? Možná. Usnula jsi. Super, pak ses probrala… Ano! Vždyť po včerejším dýchánku vstala, přivítala Stevena a jeho bandu opičáků, byla v knihovně a… kurva. Neříkejte mi, že…!
Nechce, strašně moc nechce, ale ví, že musí. Otevřít oči. Jde to ztěžka a pohled, který se jí objevuje před očima není rozhodně to, v co doufala. Právě naopak. Žádný dýchánek, ani opilecká seance s "bratrancem". Pozvolna otáčí zatuhlou páteří. Visí. Na kříži. Proboha!
Nevzpomíná si jak ani kdy, možná jen matné obrysy panství, kdy zavírala bránu a po ní i dveře, chystala sobě a Stevenovi kávu. Pootočí hlavou. Vedle ní bezmocně zavěšenou na stejné konstrukci spatřuje Linney, dále mladého Winterse a Vincenta. Po levačce už je jen jeden kříž s Rosalie Andrews.
Tohle je moc a moc zlý. A Sineád ví, o čem mluví. S těmi pánbíčkářskými zkurvysyny se už nejednou potkala a ještě mnohokrát častěji jim kladla za vinu, že cestuje s takovým bastardem jako je Sebastian. Ano, pro mocnější mágy nebo snad rychlé upíry a odolné vlkodlaky nikdy nebyla Inkvizice něčím, co by je dokázalo zvednou ze židle. Ale druidi a alchymisté? Neprobuzení čarodějové? Listí ve větru.
Instinktivně se zacuká, ale okamžitě přestane. Vzbudit pozornost teď opravdu nepotřebuje a pravděpodobnost, že ji uvázali jen ledabyle, je v jednotkách promile. Nemá tušení kde jsou, kolik jich je a nebo jestli se je chystají zabít všechny naráz. K jejich rituálům by to úplně nesedělo, ale touha a nadšení zvládne rozházet nejednoho Počestného. A že zrovna tihle netouží odjakživa po ničem jiném, než zabíjet Odlišné.

Shit… Připadá si jako nahá. V zásadě má pravděpodobně velké štěstí, že není nahá doopravdy. To by totiž našli Kruh, co má namalovaný na břiše. Dva soustředné cykly, třináct symbolů, pět příměk střetávajících se uprostřed. A obětiště strategicky zakreslené tam, kde si bodnutím napáchá nejmenší škody na vlastních útrobách. Jenže do toho se jí nechce. Ne nadarmo se tomuto symbolu říká Kruh Bolesti - odnese vás poměrně daleko od nebezpečí, ale Bůh budiž svědkem, že si měsíc nedáte kari.
Sebastiane… Zaškemrá v duchu. Je to tak ponižující!
Nejraději by to jméno s odplivnutím vykřikla, ale není tak hloupá, aby si kradla drahocenný čas lákáním svých věznitelů. Ověřila si mnohokrát, že jenom opravdový pitomec začne při zjištění své bezmoci cukat svázaným tělíčkem a hulákat na lesy. Takový jde vždycky první.
A ona tady nezemře. Ne, protože by byla bůhvíjak chytrá, ale naštěstí v tomhle výměnném obchodu je právě na řadě Sebastian, aby splnil svou část dohody. A ten proklatej hajzl nikdy nechybuje.
Sebastiane! Upíná k tomu jménu celou svou mysl. Jistě, neslyší jí, ale nedělat vůbec nic by ji zabilo. Střídavě zatíná všechny svaly, aby byla schopna okamžitého běhu. Nic vás nezklame víc než vlastní zatuhlé tělo. Mrká očima. Kouše se do rtů. Kde jsi ty hajzle? Kde jenom vězíš, když by pro tebe člověk měl konečně rozumného využití?
Cítí, jak se jí mráz zařezává do masa - kdyby jen to - skoro slyší hlasité praštění vlastních kostí.
A pak najednou kroky. Blíží se.
Strach s ní cloumá jako vítr při monzunu.
Sebastiane. Sebastiane. Sebastiane!
Nenech mě tu umřít. Bože! Tolik let, tolik mrtvých lidí a mě jako nějaké mizerné podsvinče zařízne Inkvizice? To teda ne! To se nestane!
Sebastiane. Sebastiane. Sebastiane. Sebastiane. Sebastiane. Sebastiane. Sebastiane. Sebastiane. Sebastiane. Sebastiane. Sebastiane. Sebastiane. Sebastiane. Sebastiane. Sebastiane. Sebastiane. Sebastiane. Sebastiane. Sebastiane. Sebastiane. Sebastiane.
Sebastiane. Sebastiane. Sebastiane. Sebastiane. Sebastiane. Sebastiane. Sebastiane.
Sebastiane. Sebastiane. Sebastiane. Sebastiane. Sebastiane. Sebastiane. Sebastiane.
Stává se z toho hučení v hlavě. Kdyby se jen mohla pohnout, kdyby jen dosáhla na malý nůž ukrytý na tenkém opasku okolo levého stehna. Kdyby se možná maličko pohnula, zatřepala sebou, kdyby jen nebyla tak ztuhlá, zmrzlá, omámená, umrtvená, svázaná, bezmocná… Bezmocná!
Chce se jí strašlivě kříčet. Hulákat jako posedlá démony.
Sebastiane! Slíbils mi bezpečí! Slíbils mi věrnost! Kde je tvoje péče?!
Stáčí oči ke Stevenovi. Jeho nehybně hadrová hlava visí na svalnatých ramenou jako pytel písku.
Linney? Vypadá mrtvá.
Vincent? Šlachovitá zápěstí a povolené prsty se nehnou ani vinou větru.
Proč mi nikdo nepomůže? Proboha! Pro všechny bohy! Já tu nemůžu umřít! Já ne. Nechci. Nesmím. Nedokážu!
Dech se jí zrychluje. To horko. Vzduch kolem skoro žhne. Pootevře oči a úzkou škvírou mezi víčky spatřuje hranici.
Já nechci hořet! Nechci! NECHCI!
Sineád si připadá jako zvíře, zmítající se uvnitř klece Adalindina těla. Ale nesmí sebou hnout. Ne! NE! Notak! Ten strach. Svádí ji jako tolikrát. Strach, je šílený - tak silný!
Ona musí být silná!
Jenže už si nepamatuje, jaké to je stát na vlastních nohou. Posledních dvacet let se jako vypasený kocour válela Sebastianovi na klíně, nechala se hřát aurou bezpečí, co z něj sálala na všechny strany.
Máš tu být! Proč tu nejsi?
Jiná druidka?! Napadá ji.
Lepší druidka…
Ne! NE! Jinou bys nenašel, nepřesvědčil!
Nevyměnil bys mě… Tak pragmatický nejsi. Tak krutý nejsi. Tak zlomyslný, abys na nás poštval Inkvizici. Ty se takhle nemstíš, Sebastiane. Rád se koukáš oběti do očí, ano, rád vidíš, jak jí hasnou oči. Tohle nejsi ty, ty nevěnuješ jiným potěšení ze zabíjení, které náleží tobě. Které sis vymodlil. Chtěls mě zabít už tak dávno, tak je přece nenecháš, aby ti tuhle jedinou výsadu upřeli, ne?
Sebastiane!
SEBASTIANE!
Měl jsi mě zabít! Tolikrát jsi to sliboval… No tak! Nenech si vzít tu radost. Jsem tady, bezbranná a čekám na tebe. Slyšíš, jak mi buší srdce, jak nestíhá pumpovat krev? Jak mi rudnou rty, protože se všechna ta krev, rej splašených koní, žene do mojí hlavy, napíná spánky k prasknutí! To miluješ! Já to vím, znám tě dobře. Znám tě nejlíp.
SEBASTIANE!

V tom slyší zaúpění. Nejprve bolestný sten a pak vyděšené vyjeknutí. Je to Steven, cuká sebou jako smyslů zbavený a vše podporuje symfonií nadávek a otázek. I-D-I-O-T!
Sineád nedává své vědomí znát, přestože opět zaslechne ty kroky. Ano, jdou si pro Stevena, určitě. A ona je v bezpečí. Je v bezpečí!
Kroky se zastavují. Před jejím křížem?!
Má pocit, že jestli alespoň nezatne víčka, zblázní se. Cítí jak se k ní blíží ruka, jistě, nevidí nic, ale ten pocit. Chladná dlaň na její tváři. Vydrž to!
Kroky se dávají do pohybu, vzdalují se a Steven nepřestává křičet: "Padejte od ní! Padejte od mojí sestřenice!" Proboha! Málem vypustila duši.
"Vezměte tohohle," zavelí neznámý hlas.
"Ne! NE! Co se mnou…?! Ne!" Brání se chlapec. "Adalind! Linney!"
Sineád si připadá jako zkamenělá. Kéž by to byli mágové, cítila by jejich přítomnost, jejich sílu, znala by jejich počet… Neuvědomuje si, že by i tak byla zřejmě oslepená ohromnou září Stevenovy moci. Je jako vír, pulzuje, vlní se a cuká, následuje chlapcův strach a stává se jeho instinktivní obranou. Drží se ho jako stín, který ovšem v nečekaných intervalech vystřelí dál než sluneční erupce. Ohnivý bič.
Teď! Přívalová vlna energie, to obrovské jasně bílé laso obejme vedle visící Linney. A ticho.
Sineád zběsile vydechuje, nemá ponětí co se stalo, ale jedno ví jistě - ať už Steven udělal cokoli, jemu samotnému to nepomohlo, protože jeho magická stopa mizí kdesi za hranicí. S mladým Wintersem si hoši zřejmě pohrají první.
Druidce v uších hučí jen praskání ohně, nic víc. Zřejmě zase osiřeli. Donutí se pootevřít oči. Rudé plameny a vedro, vlnící se vzduch. Najednou žuchnutí.
"Linney?"
"Adalind?" Ozve se překvapivě pod ní. Sin sklopí oči a vidí drobnou dívku jak nemotornýma rukama zápasí s provazem kolem jejích kotníků.
"Jak…?" vykoktá a při pohledu na prázdné místo v radě křížů nemůže než vytřeštit oči. Tohle není možné. Linnein kříž prostě zmizel, shořel, vypařil se.
"Netuším," vrtí dívka hlavou a dál bezradně cloumá s konopným nepřítelem.
"Nůž!" křikne Adalind: "mám na levé noze nůž!"
Linney je překvapivě zručná a tak je Sineád za chviličku dole.
"Musíme pomoct Stevovi!"
"Jasně, jasně," kývá souhlasně hlavou blondýna a mne si otlaky na zápěstích. Linney ve své nezměrné, andělské upřímnosti jen oddaně čeká na Adalindiny povely. Nebo alespoň na děkovný pohled do očí. Od Osvobozené se však dočká jen podivného dotazu: "Nevidíš támhle něco, Linney?"
"Kde?"
Tupý úder střenkou nože do spánku. Opět to zaduní, když sebou znovubezvládná Linney plácne o zem.
"Promiň, zlato, ale ty se z tohohle nemáš dostat… a já tu mám zrovna větší byznys," odmlčí se Sin při pohledu na Omráčenou: "znáš to, ve špatný čas…"

---

"Duše prosí, lká, se rmoutí,
v popel mé se srdce hroutí,
rač smrt dobrou poskytnouti!

Slzavým dnem bude, Pane,
o němž viník k Soudu vstane
z hrobového svého lože!

Tohoto pak šetři, Bože!
Milý Pane Ježíši,
dej jim odpočinutí! Amen."

Sbor zní jako z jiného světa.
"Přivažte ho ke kříži!"
Ten hlas. Jako by si prozpěvoval. Steven sám nemá slov. Zdá se mu to víc než cokoli dokonale absurdní. Jako scéna z nějakého historického velkofilmu. Nejvíce nemístné jsou snad hábity a dlouhé bílé rukávy věznitelů. Nechutně paradoxní symbolika čistoty. Na tomhle totiž není nic čistého, je to celé zvrácené.
"Tohle je šílenství! Vy jste šílení!" Jako by existovala možnost, že to sami nevědí.
"Ne, Stevene Wintersi, to vy jste ztělesnění šílenství, Ďáblovo sémě na zemi. Očista je nezbytná," brání své přesvědčení muž v nejzdobenější kápi.
"Pusťte mé přátele! To já jsem mág, je to v mojí krvi! Oni jsou lidé!"
"… A Ďábel bude vpuštěň do srdcí všech, až dobrý muž zavře oči nad příkořím…"
"Příkořím?! A co děláte vy?"
"Bráníme svět před Nákazou!" oboří se na něj bílý hlas. "Jsme Boží poslové! Ti, jež prozřeli. Ti, jež přežili, neskončili roztrháni pekelnými psy, s vysátou krví ďáblovými netopýry, spáleni krutým ohněm tobě podobných - jako naše rodiny a milovaní. My, co jsme zbyli, nejsme otrávení, uřknutí ani proměnění. Ale víme." Ozývá se jen souhlasné mručení davu.
"Nezůstalo nám nic, než ta zodpovědnost. Kdo bude bránit svět, ty nevinné, když ne my?"
"Já jsem nikomu nic…," pouští se chlapec pro změnu do své obrany.
"Zatím. Ale řekni upřímně, myslíš, že bys to dokázal?"
"Nikdy bych…"
"Myslím fyzicky. Myslíš, že máš sílu zavraždit někoho? Že máš dostatečnou moc?"
Steven jen sklopí oči: "Ano." V tomhle by nikdy nedokázal, nechtěl lhát.
"Pak jsi vinen jako všichni. Ty a tím i tví druzi."
"Ne! NE! Nesahejte!" Pak se to stane. Steven zatne zuby hněvem, zaryje nehty do vlastních dlaní a vykřikne. Ale není to lidský hlas, co se ozve z jeho úst. Je to skřek, ne nepodobný vranímu. Divé zvíře. Steven vykřikne a… hlava muže v kápi? Prostě exploduje.
Zase jen praštění ohně. Steven se klepe, zvedá se mu žaludek, jako by ho kdosi naráz kopnul do podbřišku. Hlava se mu s instinktivním cuknutím zvrátí dopředu a Steven se pozvrací. Pohled na vlastní kolena celá od krve tomu moc nepomáhá.
"Můj bože! Clarenci!" ozve se kdosi. Steven nemá sílu zvednou hlavu, nemá sílu utéct pohledem. Před jeho očima proto dál klečí bezhlavé tělo a bílá róba s ručními, žensky něžnými a precizními výšivkami, rudne.
"Já…," koktá: "…já nechtěl!"
Celá scéna se mu najednou ztrácí v oblaku dýmu.

---

"Mám tě." Mluvčí je pro Stevena záhadou, ale proboha, proč jen ten cizinec zní tak podobně jako vůdce inkvizitorů? Hladký, zpěvný, něžný hlas.
"Je to jen dýmovnice," opakuje, když uvolňuje Stevova pouta.
"Držím tě, kámo… kde je Adalind?" Chtěl by ukázat, poradit, pomoct a zachránit, ale nemá sílu. Připadá si tak… prázdný? Neznámý?
"Už je to v pohodě, slyšíš? Držím tě! Dostanem se z toho." Chtěl by mu věřit, ale všechen okolní ruch, dusot a křik se mu zavrtává do mozku. Pláč? Sténání? Proč?!
"Já… nechtěl…"
"Já vím," šeptá cizinec a podpírá ho. Je o maličko menší co do vzrůstu, ale jeho ramena jsou o dost rozložitější než Stevenova. Jistě je starší, silnější. Steve si s ním v okamžiku připadá tak bezpečně. Jako by se nic z toho nestalo, jako by ho Caleb jen táhl ožralého domů.
Ty modré oči… Neznámý má jasně zářící duhovky a sněhobílou pleť. Plné, růžové rty, dlouhé řasy, lesklé, uhlově černé vlasy. Steven na něj kouká jako na zjevení, když ho Spasitel opírá o jeden z křížů.
"Je to v pořádku," opakuje.
"Linney?" vyhrkne mladík nakonec, když spatřuje omráčenou dívku.
Modrooký se k ní sehne a zkontroluje puls: "Je naživu. Kde jsou ostatní?" Další tři kříže se zdají prázdné.
"N-nevím…," heká Steven mezi vzlyky. "Já nechtěl!"
"Já vím, ale už je to v pořádku, je po všem. Už je konec…" Cizinec najednou ztuhne, pustí Stevena, rozběhne se a zmizí kdesi ve tmě. Mladík ho ztrácí z očí ještě rychleji, než se předtím objevil.

---

"Zachránilas ji, to ti nikdy nezapomenu, přísahám."
"To nestačí! Přísahej krví! Kruhem!"
"Ale Adalind…"
"Přísahej!"

Sebastian slyší povědomý hlas. Sineád se vzteká, je rozzlobená tak, že jí adrenalin zatemňuje mozek. Stojí asi sto metrů od křížů v doprovodu alchymisty Vincenta a jeho bezvládné matky.
"Přísahej!" křikne druidka znovu, ale pak spatřuje svého druha - jejich pohledy se střetnou. Sineád neváhá ani na vteřinku, jednou rukou popadne naráz zápěstí obou alchymistů, v levačce se jí zaleskne maličká čepel.

"Ty malá čubko!" sykne Sebastian v duchu, když si dívka zarazí čepel do břicha a celá trojice s dunivým puknutím zmizí ve víru vlhkého listí.







Předchozí kapitola

Následující kapitola

 

3 people judged this article.

Comments

1 Elis Elis | Web | 1. march 2015 at 8:15 | React

To vypadá skvěle, budu se těšit na pokračování...

2 Yaraki Yaraki | Web | 1. march 2015 at 8:19 | React

[1]: další raní ptáče? :) moc díky :)

3 Panda Panda | Web | 1. march 2015 at 11:45 | React

A že ty jsi vzhůru, to se divím.. :D btw, tyhle kapitoly miluju! (ne nadarmo sem si v princovi nejvíc libovala v bitce mezi Drakem a Harrym)! :D Legrační, že? Vidět to v telce - nope, ale číst to - yaay! Sem divná. Jdu si to přečíst znova.

4 Yaraki Yaraki | Web | 1. march 2015 at 14:09 | React

[3]: ty jsi případ ti řeknu, to je neskutečný (a musím ti sdělit jedno velké tajmeství - já šla spát v osm, teď jsem právě vstala a ne nemůže za to madrid, ale švéd, páč se zeptal, co je yaoi :D )

5 Petersson Petersson | 1. march 2015 at 14:22 | React

Dobrý, akční, super! :) Docela zajímavej je ten rychlej spád. Jsem zvědavej jak se ta situace dál vyvrbí ;)

6 Yaraki Yaraki | Web | 1. march 2015 at 14:25 | React

[5]: budu brát "zajímavej" jako pozitivní přídavné jméno :D hele a to ti můžu říct rovnou - špatně :D

7 Petersson Petersson | 1. march 2015 at 14:58 | React

Už jsem ti říkal něco o těch nezajímavejch a nudnejch lidech, takže "zajímavej" je u mě bráno jako velice pozitivní přídavné jméno :P :D A že se to vyvrbí špatně? Má drahá Yaraki, nic jiného bych od tebe nečekal :P :D Spíš jsem zvědavej jak moc špatně nebo jak konkrétně špatně se to vyvrbí :D

8 Yaraki Yaraki | Web | 1. march 2015 at 15:20 | React

[7]: stačí ti odpověď - když jsme teda načali tu stručnost - "hodně špatně"? :D ne, díky moc, hošku :)

9 Rein Rein | 1. march 2015 at 22:08 | React

Paráda! Prvně jsem si říkala asi jako Sin - co se to sakra děje?? Mimochodem ten postup jejího probouzení je popsaný skvěle :) :)
Dál ten rychlý děj, ohrožení Stevena - pobavilo mě, jak se chová přesně tak, jak se Sin záměrně nezachová, protože jí to připadá hloupé :D - a tak všechno... A ten konec?! Prostě.. cože?? Co chce Sin dělat?? Já chci pokráčko! :D

10 Yaraki Yaraki | Web | 1. march 2015 at 22:49 | React

[9]: :D jak už jsem řekla - jeden z nejzásadnějších okamžiků prozatimního děje :D muheh :D moc díky, dítě :3 a mimochodem to je přece jasný - Steven je maldej a svatej a klaďák - ty se vždycky chovaj jak pitomci :D

11 Akai Akai | 2. march 2015 at 21:14 | React

You're beatiful :D satisfied?
Anyway, it's amazing, very different from the previous chapters, it's got more action, (though I really don't mind the non-action ones ;)) it feels fresh and the first moments, when you have no idea what the hell is going on and the slow realisation of what is going on... WOW :D I can't wait for the next one, you'd better write quickly :D

12 Yaraki Yaraki | Web | 2. march 2015 at 21:33 | React

[11]: you my fluffy unicorn-puppy, mate :3 Thank you :)

13 Únorová Únorová | Email | Web | 4. march 2015 at 21:21 | React

No do háje! A zase jsi to musela utnout v tom nejnapínavějším bodě. :D
Umíš dokonale vtáhnout čtenáře do děje, opravdu, tohle je zkrátka bomba! :3

14 Yaraki Yaraki | Web | 4. march 2015 at 23:21 | React

[13]: moje milovaná Únorová :3 s takovýmhle osazenstvem je to totiž radost psát, děcka :) jsem hrozně ráda, že se vám to líbí a udělám co bude v mých silách, abych dotáhla tuhle povídku do konce a udržela ji stále ve stejné "kvalitě", ne-li lepší. Fakt díky :)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement