All the Lonely people - Kapitola 8: Dávno mrtvá

5. march 2015 at 16:44 | Yaraki |  Dílovky
Pářit, či nepařit, to je oč tu běží...

V pátek jdu na box s tím britem z Bali. Na box. Navrhl mi to včera v mojí oblíbené kavárně, kde jsme se potkali poprvé. Proč jen já ho pořád potkávám v nejhorší možné náladě/vzezření? Protože jsem pako. A on fešák, distinguovaný, upravený, se zálibou v hrubém sportu a s drahýma hodinkama. Vždycky, když pak osiřím, či zbaběle prchnu s tím, že "něco mám", protože jinak bych určitě mlela mrdky, sednu ke compu a MUSÍM psát ALP. Protože Sebastian... fešák, distinguovaný, upravený, se zálibou v hrubých sportech a s drahýma hodinkama...


Proto je sedmička tak brzo na světě. Nějak jsem měla nutkání psát, no. Na druhou stranu díl je kratší - klasicky jsem se potácela na hranici - udělat ho až moc krátký a výstižný nebo do něj nacpat kus osmičky, nasytit své drahé děti (vás), ale zase ho muset rozdělit na dva články. Což z duše nenávidím.
Takže jsem se rozhodla ho udělat moc krátký a osmičku též vydat dřív.
Proč? To se mě neptejte, já jdu na box.

Název celého výpotku: All the Lonely people, PROLOG zde, obecné PREQUEL kecy zde
Kapitola: Dávno mrtvá
Počet kapitol: do budoucna to vidím tak na 25
Délka: opět kratší než obvykle, řekněme nějakých 25K znaků
Žánr: fantasy/detektivka/duchařina/"školní" tématika/současný svět
Varování: budu se opakovat, ale trocha kruťáren. Vás to ale nerozhází... ehrm, jak vás znám spíš bych řekla, že vás to ani nezvedne ze židle.
Věnování: Tuto kapitolu hrdě věnuji našemu milovanému Švédovi, nejen z toho prostého důvodu, že je hustopán sám o sobě, ale protože je patrně zároveň také jedinou osobou ve Vesmíru (Vesmíru včetně mě), kdo má ještě rád Sinéad. Vzhledem k tomu, že tato kapitola se zabývá z velké části jejím původem a minulostí, toto věnování se vyloženě nabízí. Takže, Švéde, enjoy your meal :D





Sarah zcela bezradně přecházela po místnosti. Bylo jí zle z ní samotné. Vzhledem k úrovni osobní disciplíny se nejednalo a takovou raritu, detektiv Nollanová neustále pochybovala o svých činech, pohnutkách druhých, o vině jako takové. Jakpak by ne, když se s ní setkávala každý den. Tenhle konkrétní případ jí ale přidal další hlubokou vrásku. Vrátila se k deskám a prolistovala všechno pečlivě papír po papíru.

Sinéad O'Reilly, žena bez tváře, okolo třiadvaceti, drobná, rusovlasá s jasnýma zelenýma očima, úzkým špičatým nosem a kulatou tváří. Hubené dlaně plné jizev, předloktí potetovaná, plná rýh a oděrek. Několik bodných ran po celém těle, jedna na břiše - natolik výrazná, že připomíná mateřské znaménko.

Začínalo se jí o té zpropadené ženské snad už i zdát, jako by měla její fotku nalepenou na spodní straně víček. Kolik toho musí člověk zažít, aby ve třiadvaceti vypadal takhle? Jako by prošla koncentrákem… Sakra! Zaklela v duchu. Zase ta myšlenka… A to už se zdálo, že se její mysl spokojila s vysvětlením o odloženém dítěti a nešťastné vnučce babiččina jména zavražděné v Llandoverském okrsku. Chvíli se majetnicky opírala o stůl a houpala v kotnících, načež zalovila v polici, odkud vytáhla překlady dopisů z Iwanovy složky o Sinéad.

Matko,

doufám, že se máte pěkně. Ano, že si žijete pohodlný život v hezkém domě s bílým plotem, pijete kávu z pravého porcelánu a nosíte hedvábné šaty. Doufám, že Vás nový muž hýčká a stará se o Vás. Věřím, že jste třeba už zase zabřezla, abyste mohla outěžek potom odhodit, jako mě. Škoda, že Váš předchozí úlovek Mangus, promiňte mi, můj otec, není tak bohatý jako ten továrník, se kterým jste odjela.
Doufám, že se Vám v Americe líbí. Nestresuje Vás, nevysiluje Vašeho manžela, že posíláte sem na frontu zásoby? Musí být hrozné sedět v paláci a odtrhávat si od úst.
Pracuji v hospicu, kdyby Vás to zajímalo. Myslím, že byste na mne byla hrdá. Pečuji o raněné, umírající, zoufalé, žadonící. Těch posledních je nejvíce. Kdybyste jen věděla, jak na mě koukají. Zasraní nacističtí důstojníci, zasraní britští letci, zasraní češi. Doufám, že všichni do jednoho shoří v pekle.
Válka je hrozná, matko.

Doufám, že také shoříte v pekle.
Vaše milovaná dcera,
Sinéad

Sarah nikdy nebyla nějak zvlášť citlivý typ, spíš si zakládala na pečlivém hromadění žalu a jeho následné transformaci do nějaké užitečnější formy energie - třeba stopování kriminálníků. Pro tohle v zásadě neznámé děvče, ale necházela sama v sobě podivné porozumnění. Vlastně se cítila nepochopitelně vina, jako by měla vše odčinit. Přešla k dalšímu dopisu, přestože tušila, že ji to uvrhne jen do většího zadumání.

Matko,

doufám, že se máte dobře. Jaký je život v paláci? Zřejmě Vám vzhledem ke strašlivým válečným výdajům došel papír i inkoust, jinak byste jistě napsala. Trpím i za Vás, nebojte se.
Nenávidím tenhle hospic. Je to jako síň slávy všech pokrytců. Když místní personál a pacienti vidí procházet nacistické důstojníky a němce ve službách Říše, pokorně klopí oči a nikdy by si nedovolili se jim třeba jen náznakem vzepřít. Na operačním sále ovšem hrdinsky dusí a zařezávají raněné mladíčky, ty nejslabší a nejmladší, jež se vracejí z fronty. Zatím jsem neviděla, že by padl kdokoliv silnější než takové štěně. Nepřijde mi to chytré už jen protože odstraněním těhle slabých článků Říši leda posílí.
Mangus mi řekl, že mi dává poslední šanci. Jako by měl snad právo dávat MĚ nějaké šance. Že prý pokud se tentokrát nebudu chovat slušně, nezapadnu a nepřizpůsobím se, může to jeho i Mearu stát život. Nevím, proč by mě ten starý ubožák nebo jeho drahocenná dceruška měli zajímat. Není moje vina, že jsem tu uvízli.
Stejně jako samozřejmě není Vaší vinou, že jste mě s nimi nechala samotnou.

Doufám, že shoříte v pekle.
Vaše milovaná dcera,
Sinéad

Kdyby nic jiného, trápil ji s každým přečtením více a více fakt, že dopisy byly ve složce zhotovené nacisty - jinými slovy, že žádný z nich se nikdy za moře nedostal, neboť byly zabaveny ještě za války a Sinéad O'Reilly o tom zjevně neměla ani zdání.

Matko,

Mangus mne dnes přistihl, jak se bavím s důstojníky a chystal se mne zavřít zase v podkroví. Je tam tma, špína, vlhko a vše páchne krysami, holubi a rozlitou whiskey, asi jako Mangus sám. Jeden z důstojníků, letec, se mne ale zastal - Manguse zbil se svými přáteli téměř do bezvědomí. Mám z toho dobrý pocit. Meara je nepříčetná. Možná protože ten mladý esesák dotáhl Manguse až před dveře našeho domku a když ji viděl, jak si do písku načrtává kruhy, slíbil jí, že si pro ni přijde. Mne to nijak netrápí, já si na žádné chlapce nemyslím, nemusíte se bát, matko, nejsem jako vy.

Doufám, že shoříte v pekle.
Vaše milovaná dcera,
Sinéad

Sarah nebyla schopna vysvětlit sílu, jež ji donutila vrhnout se do čtení čtvrtého dopisu - možná to byla ona nedokončenost, kterou nesnášela ve všech aspektech života. Přesto - takhle masochistická nebývala a dopisy přece neukrývaly nic, co by pomohlo vyšetřování.

Matko,

nevadí mi, že si píši jen tak do větru, vlastně jsem ráda, že neodpovídáte, jistě byste měla stejný názor jako ten starý, špinavý budižkničemu. Dnes se stala podivná věc - všichni ti pokryteční, zbyteční pitomci se dnes při příjezdu nemocničních vozů semkli a jali se ošetřovat nejprve zajaté a raněné příslušníhy libovolných národů, vyjma toho německého. Kdyby je viděl kdokoli z vedení, půjdou jejich rodiny do dobytčáků.
Mimo jiné přivezli i toho důstojníka od letectva, s prostřelenou plící. Říkala jsem jim, že by ho měli alespoň obvázat, ale odmítli. Myslím, že je to mág, ale jistá si nejsem, Mangus mne příliš hlídá. Odhodlala jsem se možná právě proto ověřit si své tušení a strávila jsem u jeho postele celou noc, jinak by vykrvácel. Stejně pro mě neměli kloudného využití, když na sál zase pustili spasitelku Mearu s jejíma zázračnýma léčivýma rukama. Na mě si nikdo ani nevzpomněl.
Jsem ráda, protože jsem si během obměňování obvazů, stehování a nošení vody stihla dočíst knihu jménem Sedm Mongolských koní, kterou by mi Mangus doma zabavil, protože v ní nejsou žádné zatracené poučky o potlačování moci.

Shoříte v pekle.
Vaše milovaná dcera,
Sinéad

Předposlední z dopisů byl v originále nejhůře čitelný - i překladatelka a příležitostná luštitelka k němu dodala poznámku, že přesným zněním si není jistá. I přes tuto skutečnost se Sarah pustila do čtení.

Matko,

omlouvám se Vám, ale tento text je na kondolenčním papíře, jiný se mi nepodařilo sehnat. Dnes byl totiž Meařin pohřeb, takže jsem neměla bohužel čas vyjít si do města.
Před pár dny si ten důstojník Mearu od Manguse koupil výměnou za svobodný průchod do Ruska a dva tisíce českých korun. Musel slíbit, že ji odvede někam do bezpečí… Jistě, přesně proto si ji kupoval, že.
Meara ale byla natolik hloupá a paličatá, že se pokusila utéct a při té příležitosti ji zastřelila patrola. Já bych tak hloupá nebyla. Mangus se okamžik na to zhroutil a řekl nacistům všechno, co chtěli. Stejně nás nepustí, tím jsem si jistá, jen nám ten ubohý impotent uvázal smyčku kolem krku. Navíc posléze odmítl prodat tomu důstojníhovi mne, což mi přijde vyloženě nespravedlivé a sobecké. Já si zasloužím možnost žít, utéct pryč.
Nevím, co ten mág plánuje, ale přesvědčila jsem ho, aby Manguse zabil a my spolu uprchli. Řekl, že o Mangusovy knihy stál tak jako tak, takže bude rád, když mu je pomohu zabalit.
Zítra bude Mangus hořet.

Vy budete také hořet.
Vaše milovaná dcera,
Sinéad

Celé to zvláštně zvráceným způsobem nedávalo smysl. Že by Sinéad naplánovala vraždu vlastního otce a pak sama zahynula v plamenech? Kdo by ale poté psal ten poslední dopis, který zatím ležel před Nollanovou nepřečtený. Podle toho, co dívka popisovala bylo více než pravděpodobné, že ji zmiňovaný důstojník zavraždil spolu s jejím otcem… copak se snažil vše zamaskovat a poslal její matce závěrečnou zprávu, která v zásadě usvědčuje Sinéad z vraždy, ba co více, potvrzuje, že požár přežila? Odkud by ale znal adresu dívčiny rodičky a dokázal psát totožným písmem?
Sarah znechuceně vyhlédla z okna pracovny a zaklapla křídla desek. Poslední dopis před obědem už opravdu nezvládne, žaludeční vřed si uhnat opravdu nechce.

---

Prázdný továrenský komplex na okraji města. Okenice se žlutými vrstvičkami písku a popela v rozích, vrzající železné konstrukce a oblaka prachu vířící v pruzích ranního slunce, deroucího se dovnitř mezerami v plechovách zdech.
Čekání je hned po otevírání očí ta druhá nejhorší věc v širém universu.
Sinéad si znovu protáhne záda. Kde jsou časy, kdy bažila po libovolné emoci… Teď má strachu na rozdávání a rozhodně to není až taková slast. Příště by měla zkusit něco jako radost a porozumnění, to jsou celkem obstojné pocity. Aspoň se říká…

Je jí jasné, že vrátit na panství se teď nemůže. Zabil by ji, kdyby vše zkomplikovala náhlým zjevením. Nesmí jít ani na policii a zůstávat u Vincenta? Jen by ohrozila život drahocenného spojence. Ne, ona tu pěkně počká, Sebastian ji dřív nebo později najde sám.
Otřese se při té myšlence a znovu si proběhne v hlavě připravenou historku. Spíš pro jistotu. Mít lež zautomatizovanou víc než pravdu se bude hodit.
Zase se oklepe.
Náhle zablikají světla. Prkna v podlaze se zatřesou jako by pod nimi bublal horský potok. Je to tady…

Prudký vír okolního vzduchu ji vyhodí ze staré židle až udělá neforemný přemet a dopadá na zem. Zůstává přikrčená. Pozvolna otevře oči, jen aby zjistila, že vidí neproniknutelné černo. Zkurvené iluze!
"Zkoušej si to na někoho jinýho…," unikne jí drobné zamrlání. On se zasměje. Zvláštně smířlivě a s pochopením.
"Mám tě o poznání radši když prosíš tímhle svým neodolatelně šarmantním způsobem," poznamená pobaveným hlasem.
Ví, že začít hned něco vysvětlovat je v podstatě rovné přiznání. Snaží se proto zůstat klidná a bez hlesu. On se koneckonců neptal, místo nadávek a vyslýchání se ozývá jen tiché cinkání oceli a vrzání režného provazu.

"Zase jsi udělal tržbu v železářství?"
Jen se zasměje. Začíná být alergická na jeho hlas. A taky na fakt, že poslední dny tráví víc času se zavřenýma očima a svázanýma rukama než jako normální lidská bytost.
"Je nezbytně nutný to takhle natahovat? Vždyť víš, že na mě to po všech těch letech už nezabírá. Hra na pana Tajemného. Oba víme proč jsi přišel a co…,"
"Proč jsem přišel?" ptá se. Nesnáší tenhle jeho způsob výslechu. Viděla a zažila to přece tolikrát. Bude chodit okolo ní dobrou hodinu. Mlčet, nebo mít uštěpačné poznámky. Nechá ji vydusit ve tmě vlastních vzpomínek. Ona se nezlomí, protože přesně na tohle je nachystaná. Ne, že by to nevěděl, ale bez veškeré parády z celé aktivity asi nemá ten správný požitek.
Pak ji nějakým nehorázným způsobem zbije, iluzí naloží do ledu, bude pálit a celou tu dobu neřekne ani slovo. Jen si to bude neskutečně užívat. Nebo si broukat, což je asi nejhorší možnost, protože sdílí hudební sluch s retardovaným nosorožcem.
A až bude Sinéad na pokraji sil, až bude dokonale zničená, nechá ji prohlédnout zkrz černočernou tmu, posadí se do pohodlného křesla před ni a bude další hodinu zírat, jak plive krev a dáví se, klepe zimou. Bude čekat. A vzhledem k tomu, že ona nic neřekne, spustí vše nanovo, aby se ke konci druhého kola konečně zeptal: "Co ti Vincent přísahal?"
"C-cože?" vykoktá Sineád náhle. Čekala všechno, jen tohle ne.
"Ty-ty…"
"Máš pravdu, s tebou už mě to nebaví," poznamená zadumaně.
Cítí se maličko ukřivděná.
"Budu křičet jestli tě to potěší," odvětí, neb ji vývoj situace dodal na sebevědomí.
"Tvých falešných vzdechů si užiju dost večer."
"Pravda, jiný než falešný jsi ze mě nevypáčil už léta…," poznamená pro změnu ona a zasměje se do tmy. Je to strašně zvláštní mluvit na něj, ale nevidět ho. Přesto má pocit, že přesně ví, kde Sebastian je, obraz před jejíma očima je tak jasný. Když se Sebastian soustředí, jeho moc je dokonale stálá a ostrá - Sin má skoro pocit, že ho druidským zrakem vidí lépe než tím obyčejným.
"To je tím, že jsi bezcitná mrcha, prázdná skořápka, ze který bych nic nevypáčil ani kleštěmi." Zatřese předmětem v dlani, zase to trošku zacinká.
"Nebo ty neschopný milenec. Oba víme, co je horší."
"Budeme tu rozebírat naše vzletné sexuální životy, nebo mi povíš, co ti ten blbeček slíbil?"
"Hlasuju pro sex," odvětí ona a pokračuje v culení: "leda, že bys mě rozmrazil a nechal mě…"
Ostrá rána do břicha. Sebastian dobře ví, že použila kruh a rána na pravém boku je správně nezacelená. Sinéad se s úpěním zkroutí do klubíčka.
"Nechal jsem tě rozmrznout," poznamená, zatímco pozoruje, jak se dívka na zemi kroutí. Halenka jí rudne krví.
"Zmrde…," sykne skrz přivřená ústa.
"Nedáváš mi moc na vybranou… Víš, když jsem tě tam viděl, měl jsem chuť tě zabít. Vážně, tentokrát doopravdy."
"Jsem polichocena, že se mnou sdílíš své niterné pocity, Sebastiane. Po tolika letech…," unikne jí zoufalé heknutí, jak se převalí na nezraněný bok, přestože ví, že přesně na to on čeká. Okamžitě ji kopne znovu, takže se stočí zpátky. Do očí se jí derou slzy bolesti. Ne hněvu, jen bolesti. Sineád se totiž vlastně ani nezlobí, ne, o tom to není. V téhle hře musíš vydržet až do konce, ne se bránit a vztekat.
"Steven…?" zašeptá ve snaze ukrást si trochu drahocenného času. Žádné vyprávění ale nepřichází.
Místo toho jí ostrý mráz začne lámat prsty. Sinéad lapá po dechu, dusí se a prská. Skoro se jí zdá, že ledová vody protéká dírou v jejím břiše až dovnitř do mozku. Svíjí se a kroutí rukama v bezmocné snaze bránit se Sebastianově oblíbené technice výslechu ne nepodobné středověké léčbě schizofrenie.
Zkurvené, zkurvené iluze! Proč je to tak skutečné?!
Mág povoluje sevření okolo ní, jen aby ukojila instinktivní potřebu nadechnout se, načež ji opět vrhá zpět do ledové kádě.
"Sebastiane…," zkusí to druidka znovu, jen co jí zima dá trochu prostoru.
Náraz a rotace. Jako by ji někdo zavřel do pračky puštěné na plné otáčky. Naráží do neexistujících přemětů, ztrácí přehled kde je nebe a kde země.
Slíbila si, že tentokrát nebude křičet. Stejně ječí jako posedlá. Jsou prostě věci, kterým nezabráníte, protože je vlastně neděláte vy, ale vaše vlastní tělo. A právě při mučení se ta pevná vazba mezi myslí a masem rozpouští, což ničí hlavu ze všeho nejvíc. Ta ztráta kontroly a bezpečí schránky ze svalů a kostí.
"Sebastiane!"
"Ano?" odpovídá a celý proces najednou ztrácí na intenzitě. Sinéad z čista jasna sedí na židli uvnitř haly a oči jí oslepuje polední slunce.
"Jak dlouho…?" Nebyla to zrovna nejrozumnější otázka, přihlédneme-li k faktu, že si ji vybojovala vším tím utrpením a na dlouhou dobu na další nebude mít pomyslné právo. Na druhou stranu kdyby se zlomila příliš brzy, bylo by to podezřelé.
"Dvě, možná tři hodiny. Řekl jsem Stevenovi, že tě jdu hledat. Bylo by nápadné, kdybych se vrátil příliš brzo…"
"Co… co chceš vědět?" snaží se situaci zahrát do autu - jako by nevěděla, proč ji trápí. Jeho konsternované povzdechnutí jí to jen potvrzuje.
"Sinéad, Sinéad, Sinéad…" Stojí tak blízko, že ji magická aura pálí do očí. Uhýbá hlavou, dokud ji nechytí za vlasy a nenarovná jí tím záda. Hledí si přímo do očí - vyděšených, zmatených, ale kdesi v hloubce rozhodnutých nepovolit.
Cosi mu cinká v ruce. Mág dobře ví, že to Sin slyší, dává si proto na čas a otáčí v nestálých intervalech zápěstím. Ten zvuk se jí zavrtává do mozku a nutí ji uvažovat, jestli jde o nůž, kleště, kolík, šídlo nebo něco jiného z výbavy mladého kutila.
Čekání je nejhorší…
Když jí konečně zarazí zbraň do rány na boku, Sinéad se stejně nedozvídá o jaký předmět šlo, vnímá jen ostrou bolest, štípání slaného potu v ráně a svůj vlastní jekot.


Probírá se a tma se zase ztrácí pod náporem odpoledního, naoranžovělého světla. Zakazuje si ptát se na čas. Dokud se ten hajzl nedozví co chce, nemá tahle zábava stejně žádný ohraničený konec. Sebastian sedí v červeném křesle, na chlup stejném jako je na panství. Z broušené sklenky usrkává whiskey a na tváři mu pobavený úsměv střídá typické cukání brady.
Chvíli na sebe beze slov koukají.
"Uvědomuješ si, že se ti podařilo dosáhnout bodu, kdy cokoli mi řekneš, budu považovat za lež."
"Uvědomuješ si ty, že jsi mě dostal do fáze, kdy ať se budeš snažit sebevíc zkolabuju a pravděpodobně vykrvácím?"
"Trochu patová situace, řekl bych."
"Líp bych to… bych to neřekla," zakucká se druidka a vyplivne chuchvalec slin a krve. "Au! Ani si nepamatuju, že jsi mě mlátil do obličeje."
"Jsem nějak z formy."
"Neboj, zas tak špatně na tom nejsi," uklidňuje ho, přemáhajíc všechny ty zhnusené pocity uvnitř.
"Jak jsi šlechetná," zasměje se.
"Pro tebe cokoli," oplatí mu ona a opět sípavě zakašle: "Vincent Andrews nám přísahal Posvátnou věrnost stvrzenou krví." Je čas spustit plán: "pověděla jsem mu pohádku o učených knihách, co mi poradily kruh pro mágy, že ho i s matkou díky tomu zachráním. Žádná inkvizice jim neublíží. Přenesla jsem je z toho obětiště k nim domů. Ten kluk mi dluží život a za podpory matky nám udělá lektvar Kompletní kopie," uzavírá svou řeč znatelným škubnutím těla, jak se zranění začínají zase ozývat.
"K čemu by nám byl?" zavrtí Sebastian hlavou.
"Jeden druid celou Stevenovu moc nepřenese, to dobře víš. Dva druidi - dva věrní a nezměrně oddaní druidi jako já - by už ale mohli. Nepůjdeš nahoru o tři čtyři Řády, ale třeba o sedm…," řekne Sinéad a neubrání se slastnému úšklebku když vidí, jak se pod mágovou maskou ješitnosti zalesklo nadšení a touha: "A jako bonus si budeš moct dát trojku se mnou a… se mnou."
"Dá se to použít i na hezký holky?"

---

"…Jistě, miláčku, dám na sebe pozor, nemusíš se bát." Hlas mu trochu přeskakuje.
"Luke se už moc těší, až se vrátíš," ozývá se z obrazovky ženský hlas zastřený syčením špatného signálu. Zní to skoro jako stará chrčivá nahrávka. "Špatně tě slyším, Colline."
"Promiň, Elli, zkusím do dát dopříště dopořádku. Ukaž mi ho ještě…" Něžná tvář mladé matky s kaštanovými vlasy i očima mizí ze záběru. Místo toho se objevují opálené ženské paže zvedající do vzduchu asi půlročního chlapečka, který vykulenýma očkama pozoruje obraz před sebou.
"Řekni ahoj tátovi, Luku. Ahoj, tati!" Mává žena drobnou ručičkou a z obrazovky se ozývá dětský smích. "Ahoj, táto…"
"Tatínek tě má moc rád, Luku. Maminku má taky moc rád. Moc mu chybíte." Hlas inspektora Iwana je ještě o poznaní zastřenější. Není to ale vinou připojení, spíš těžko artikuluje, když se mu po tvářích kutálí obrovské slzy a co chvíli si musí zakrývat ústa, aby nevzlykal nahlas.
"Tatínek vás moc miluje…"

---

Matko,

toto je na dlouhou dobu nejspíše poslední dopis. Nebudu mít čas dál Vás zpravovat o svých aktivitách. Doufám, že se máte v Americe dobře, že jste nalezla život nerušený takovými malichernými zbytečnostmi jako jsou děti.
Mangus shořel spolu se svou pokojskou a nějakou kurvičkou, co s ní zapíjel žal nad ztrátou jediného potomka, kterého přijal za vlastního. Meara byla vždycky jeho miláček, ne jako já, a její ztráta by ho zabila tak jako tak. Vlastně jsme mu se Sebastianem prokázali nesmírnou službu. Alespoň tak to Sebastian říkal, že mu ulehčujeme od trápení.
Celé včerejší situaci velice napomohl ten český voják, co byl do Meary zamilovaný. Odlákal Mangusovu pozornost a dostatečně jej rozptýlil, když jsme se chystali zaútočit. Bušil na okno a hulákal "Vypadala jako ona! Vypadala jako ona! Jak jsi ji mohl nechat zemřít?!" Netuším, s kým si ji pletl. Meara svůj zevnějšek stejně jako já zdědila hlavě po Mangusovi.
Potěšilo mě, že jsem se nemýlila, ten mladý esesák, Sebastian, je opravdu mág a navíc ne jen tak ledajaký. Vyrážíme spolu na sever, do Švédska, hledat jeho otce. Potřebuje druidku, jež zvládne Kruhy Přenesení moci. Můžete být klidná, brzy se je naučím, Mangusovy knihy jsou poměrně sdílné.
Včera jsme se milovali, kdyby Vás to zajímalo. Sice nebyl můj první chlapec, zato ho považuji jednoznačně za nejzajímavějšího, přestože byl poněkud hrubý. Nepředpokládám, že budeme žít moc dlouho, takže se chystám užít si každý okamžik. Nebo přijít na nějaký zajímavý způsob jak neskončit jako Mangus, nebo hůř, jako vy.

Budete hořet.
Vaše milovaná dcera,
Sinéad

Byla zpět. Ta myšlenka, kterou se Sarah snažila celé dopoledne vytěsnit. Pokaždé se vrátila u stejné pasáže dopisu.

"Vypadala jako ona! Vypadala jako ona! Jak jsi ji mohl nechat zemřít?!"

Nezdálo se jí to možné. Dokonce ani rozumné. Ale nedokázala se zbavit pocitu, že i dobrý a od pohledu čestný a duševně zdravý muž, navíc policejní inspektor, může občas prostě uletět. Může mu třeba jen na okamžik přeskočit. Dostaví se nutkavá obsese a on, ovlivněn nějakými historickými zápisky, ke kterým se bůhvíjak dostal, zavraždí ženu, která mu skrz fotografie učarovala.
Vypadala jako ona…
Detektiv Iwan je buď blázen, v tom lepším případě, nebo blázen a vrah v případě horším.
Vždyť má rodinu, hodnost, peníze… Proč?
Nollanovou ta myšlenka sžírala jako barel kyseliny. Na jedné misce vah ležely ty desítky zatčených zločinců, jež pro malichernější důvody znásilňovali, vraždili, unášeli. Druhá se povážlivě kývala pod sympatickým a evidentně vyrovnaným pětatřicátníkem, který jí sám poskytl největší vodítko k předpokládanému zločinu.
Vypadala jako ona.
Ne, nemohla si pomoct, všechny ty nepochopitelné, nevysvětlitelné detaily nasvědčovaly tomu, že inspektor Collin Iwan zavraždil ženu podobnou, ne-li dokonce spřízněnou s dávno mrtvou Sinéad O'Reilly.













Předchozí kapitola

Následující kapitola

 

3 people judged this article.

Comments

1 Akai Akai | 5. march 2015 at 18:39 | React

And I'm speechless again :)
All was said, I believe, you need to publish it, I'm totally gonna buy the thing :D

2 Yaraki Yaraki | Web | 5. march 2015 at 18:40 | React

[1]: I'm totally in love with you :D You, dear miss, are awesome and I thank you :3

3 Petersson Petersson | 5. march 2015 at 19:05 | React

Ou jé, díky díky má drahá Yaraki! :D Musím říct že tenhle díl mě fakt bavil. Ta nenávist a opovržení z ní jen prýští.
Super napsáno, tuhle kapitolu řadím mezi t ynejpovedenější ;) A říkám ti že to vydáš! A já pak vydám The Last Defiance :D
Jinak... Ten debilní skandinávskej vořech mi pěkně pije krev! :D
Závěrem...
lektvar Kompletní Kopie? Seriously? Trojka se Sineád a... Sineád?
Much Sexy
Very Readhead
So Want

*thousand thumbs up*

4 Petersson Petersson | 5. march 2015 at 19:08 | React

*Redhead... kurňa ani psát už neumím

5 Yaraki Yaraki | Web | 5. march 2015 at 19:18 | React

[3]: much thanks, very proud, such readers, wow :D Aka ti vzkazuje, že je prej hrozná :D jako Sinéad, ne Aka :D shit... prostě díky :D zjevně sjem veškeré smysluplné psaní vyplýtvala na kapitolu a teď už prostě melu z posledního :D

6 Rein Rein | 6. march 2015 at 0:12 | React

(breathless)
Boží závěr... Ten poslední dopis si čtu už tak potřetí... Ty dopisy obecně jsou skvělé! Dá se z nich vyčíst, jak se Sin vlastně cítila, jak byla vlastně ztracená, když je pořád posílala, ačkoli nikdy nedostala odpověď ... fju..
A jen tak btw. já mám Sin taky docela ráda :D
A Seb je svině... ale stejně přitažlivej... je se mnou něco špatně? :D teda, upřímně, naživo bych z něho měla takovou hrůzu, že bych utekla, ani by se za mnou nezaprášilo, ale...

Jak bylo už řečeno, tahle kapitola je doopravdy povedená! :) Ani zdaleka nevadí, že je třeba kratší :)

Jo, a co se jako děje inspektorovi? o.o Ať nebrečí..! o.o

... Well.. I´m done here for now :D

7 Yaraki Yaraki | Web | 6. march 2015 at 0:24 | React

[6]: *Flies away* No jo, Kolja je holt Bad Luck Brian celý storky. Zaplačte pro něj, dokud to ještě jde :D muheh, kecám, ještě si ho užijete dost, kluka inspektorskýho :D JInak jsem moc ráda, že se vám dopisy líbí a trochu vám tu irskou čubku.... ehrm... Sinéad přiblížily :) *humans. are. weak.*
Neboj, hrůzu bys neměla, primárně protože by se nechoval takhle, ale nějak okouzlujícně a sexinesně a tak vůbec ne jako sadistickej psychopatickej kikot s bbožským komplexem :D *přestože je stvořitelkou, tajně doufá, že tohle neslyšel*
A když jsme u toho - ne, neutekla bys, pokud by tě nenechal utéct. Lidský nožičky jsou oproti magii strašně srandovní věc :D

8 Pandě Pandě | Web | 6. march 2015 at 19:44 | React

Přejmenovávám se na tvém blogu na Pandě, protože si fakt přijdu jako pískle.
Hustě válíš, ségra.
Musím přidat na blog další díl a nakopak k tomu čtenáře.

9 Yaraki Yaraki | Web | 6. march 2015 at 20:59 | React

[8]: Hej kemo to ani neříkej - jsi má "no danna", co jen si pamatuju :3 achichoch, hned jdu přidat dalšího Prince... jsi prostě Pán, ségra, strašně moc si toho zvlášť od mistra vážím :3

10 Únorová Únorová | Email | Web | 12. march 2015 at 21:00 | React

Já... myslela jsem si, že lepší už to být nemůže, ale jak vidím, šeredně jsem se zmýlila.
Doprdele, tohle tak.. tak... á... prostě boží, kurevsky skvělý!!! A já už kvůli svému blížícímu se srdečnímu kolapsu nemám co k tomu víc dodat.(Konečně jsem si ulevila, za své výrazy se omlouvám, ale jinak to nešlo.)
Ne, opravdu, tvoje psaní má ráz, všechnu tu fanstatickou auru a krev k tomu jako bonus. Smekám tu před tebou jako před budoucí spisovatelkou :3

11 Yaraki Yaraki | Web | 12. march 2015 at 21:05 | React

[10]: bože, kdyby jste si aspoň dovedli představit jak moc orgasmální pocity mi tohle vaše hodnocení dává - jakože vážně moc děkuji, vážím si toho a tuhle srandu dopíšu už jen pro vás, děcka :3

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement