All the Lonely people - Kapitola 9: Dědic

16. march 2015 at 21:28 | Yaraki |  Dílovky
Hej vy malí nevděční negří!
Já vám dám, nahánět maminku!
Já vám dám, plašit ji a lekat, nutit ji psát! Fuj na vás, styďte se, smradi!


Ne, kecám, miluju vás a tahle kapitola patří vám všem - ta nesmírná přízeň a nadšení, co do týhle píčovinečky denně vkládáte mě naplňuje nepopsatelnou hrdostí a láskou. Jste skvělí a já vás oficiálně lowískuji.


Název celého výpotku: All the Lonely people, PROLOG zde, obecné PREQUEL kecy zde
Kapitola: Dědic
Počet kapitol: do budoucna to vidím tak na 25
Délka: tentokrát megadlouhá *fingercrossed aby se vešla do jednoho článku*
Žánr: fantasy/detektivka/duchařina/"školní" tématika/současný svět
Varování: meh, just ALP shit as ussual


V Paříži bylo toho léta nezvykle chladno. Marcuse se opět zmocňoval pocit, že zmrzne. Ani zachumlání do tlustého vlněného kabátu nepomáhalo. Když se dveře soukromého letounu otevřely na přistávací ploše terminálu D Charlese de Gaulla a jeho objal oblak štiplavého deště, nemohl jinak než od srdce zaklet: " Foda-se!" Byl doma.
Asi dvě hodiny se kodrcali malým mercedesem potemnělou Paříží. Marcus si nikdy nepotrpěl na okázalost, ale tentokrát vyloženě zalitoval, že si pro svůj malý výlet nepořídil limuzínu. Zdálo se mu, že chlad protéká automaticky poslepovanými plechy až pod onu tmavomodrou látku.
Se skřípěním zastavili.

"Jsem už starší pán, Aidane, musíš na mne pomaleji," upozornil s úsměvem mladého muže s kudrnatými, kaštanovými vlasy, jež mu otevíral dveře.
"Rád vás vidím, otče," prohlásil kudrnatý strojeně a znuděně přesunul ruku s deštníkem nad Marcusovu hlavu. Toho v duchu zabolelo, když viděl, že jeho jedinému potomkovi je zatěžko ochránit jej byť jen před tímhle kontinentálním nečasem.
"Proč jste přijel?" zeptal se v zápětí mladík, zatímco rychlými kroky mířili k malé restauraci s jasně neonovou kočkou ve znaku, dokonale ladící k atmosféře zapadlé uličky.
"Jak se má rodina, chlapče?" obrátil Marcus. Aidan byl očividně zaskočen: "Jak… jak víte, že…?"
"Byl bych rád, kdyby ses konečně naučil nedávat své emoce tak najevo," vytknul mu otec: "Není dobré dát na sobě znát překvapení, či strach," poučil ho a pokynul mu rukou k zavřeným dveřím před sebou. Aidan poněkud znechuceně vzal za kliku a nechal otce projít před sebou.

Ovanul je těžký vzduch nočního klubu. Vůně loupajícího se dubového dřeva barového pultu, matný lesk odřených skleniček, třepotání pštrosích čelenek a sukének stylových tanečnic na pódiu a pach mokré kůže několika desítek bot. Vše podávané ve smířlivém červeném světle.
"Mistře Tarbellie," ozval se strojený číšník za jejich zády. Marcus o něm věděl už nejméně pět minut, nalepil se na ně hned za vchodem. U pasu, pod padnoucím sakem, ukrýval posvěcenou mačetu a nějaký menší revolver, nemluvě o noži připevněném v neviditelném pouzdře na zápěstí.
Tihle rádoby lovci jej dokázali vždy pobavit. Otočil se na patě a zpříma mu pohlédl to černých očí, odhadujíc jeho možný Řád, načež řekl: "Mistr Carwyn mne očekává." Maximálně trojka.
Muž odvojici zavedl až k polstrovaným dveřím, uličkou džentlmenů v dokonale vyšperkovaných oblecích s černými, nízkými klobouky, s drahými zlatými hodinkami a ve špičatých botách. Každý jednotlivý z nich měl u sebe alespoň jednu zbraň, někteří po kapsách směnky z chrtích dostihů a telefony plné čísel dlužníků.
Marcus zadumaně pouvažoval co vlastně upíry táhne k organizovanému zločinu. Možná ta vidina dlouhodobosti a stálosti šedé ekonomiky. Stejně jako upíři samotní, zločin snadno roste a sílí z krve běžných lidí. Vrána k vráně… zasekl se. Kočka ke kočce sedá.
"Otče, jste si jistý, že…"
"Aidane, copak jsem ti říkal před chvilkou?" pokáral jej Marcus. Mladík zmlknul a číšník je uvedl se zaklepáním do místnosti za dveřmi.

"Carwyne!" zvolal Marcus okamžitě a s hlasitým: "Tolik rád tě vidím! Jak je to už dlouho…?" se vrhl vstříc důstojnému starci s kulatým obličejem, sedícímu v pohodlném křesle se zlatými opěrkami a trochu ironickou cedulkou Head Manager na stole z konžského mahagonu. Marcus dobře věděl, jak si vůdce rodu Glyndwrů potrpí na tuhle pomyslnou etiketu.
"Marku!" Starý upír vstal a s širokým úsměvem jej políbil na obě tváře: "vidím, že jsi přivedl mladou generaci!" houkl směrem k Aidanovi. Ten jen naprázdno polknul a uklonil se.
"Pořád je tak škrobený?" Marcus jen pokýval hlavou.
"Ta dnešní mládež…"
"Mluvíš mi z duše, Carwyne," opětoval Marcus úsměv. Naproti tomu upírova tvář zvláštně zchladla a zahořkla, když v zápětí řekl: "Ocenil bych, kdyby ses dnes připojil na večeři. I s Aidanem. Koneckonců jeho žena a syn už na nás čekají." Mladík při těch slovech udělal poplašený krok kupředu, ale Marcus jej zastavil ostrou ranou pěstí do hrudi: "bude nám ctí, Carwyne."

"Pamatuješ Poittiers?" nadhodila hlava upíří rodiny do skřípění příborů.
"Jistě. Jako by to bylo včera," okomentoval Marcus nepřítomně, bojujíc s tvrdou humří skořápkou. Nezdálo se mu slušné zajmout Pařížskou větev jeho rodiny, když on, čelní představitel Konkláve, přijel pouze s jednou jedinou otázkou, která nebyla ani zdaleka obchodní. Navíc ohlášen předem. Mohl se do hnízda Glyndwrů snést jako orel na mořskou hladinu, popadnout pomyslnou rybku a za zvuků cákající vody zase odletět. Až na to, že tady by víc než cokoli cákala krev.
Carwyn má netušené štěstí, že žádné děti nemá, pomyslel si Marcus.
Jeho syn Aidan naproti tomu vstoupil do sňatku s nějakou poběhlicí zanedbatelného Řádu, která se teď synchronně s ním a asi čtyřletou holčičkou klepala nad stříbrnými talíři. Patetické.
"Vzpomínám si také, jak jsi seznámil Annu s Jindřichem. Jen tak, abys pomohl příteli. Všiml jsem si, že tyto manýry tě neopustili."
"Máš pravdu, rád pomohu. Příteli," zdůraznil poslední slovo.
"Tahle hra mne obtěžuje, Carwyne," poznamenal Marcus a otřel si ústa hedvábným ubrouskem zastrčeným za košilí.
Starému upírovi unikl drobný úšklebek: "Jak vidím, nejsem jediný, kdo se drží starých zvyklostí. Tebe vždycky všechno obtěžovalo. Počínaje počasím a mými soukmenovci konče."
"Pravdou je, že upíry nemá nikdo rád," zasmál se Marcus také, aby trochu odlehčil.
Tohle jeho oponenta zřejmě doopravdy pobavilo: "Děláš, jako by mágy měl někdo rád."
"Kdybychom byli takoví, jak tvrdíš, nejsou už na světě žádní upíři, co by si na nás mohli stěžovat."
"Hezky řečeno," ohodnotil Carwyn a pokynul rukou portýrovi u dveří. Ten je s hlubokou úklonou otevřel a do místnosti se nahrnul zástup číšníků s mléčně bílýma očima a kostkovitými dezerty na chlup stejné barvy na podnosech.
Používat Stíny mágů jako obyčejnou obsluhu? Nechutné! Marcus se zamračil a odložil příbor. Sice pomaličku, bez emocí, ale s pohledem, kvůli kterému tuhla krev v žilách: "Proč jsi proměnil Dariana Winterse, Carwyne?" Odmítal už vše prodlužovat.
"Proč se na to ptáš, Marcusi?" Mezi oběma muži létaly blesky. Způsob, kterým vyslovovali protivníkovo jméno, zaručoval, že minimálně jeden z nich z místnosti neodejde po svých.
V tom se jídelna zatřásla jako při zemětřesení a Carwyn Glyndwr zmizel, skoro jako by se rozplynul. Jen stříbrný nožík udeřil o podlahu.
Aidan se ozval jako první: "Je pryč?!" A uchopil manželku za paži: "Musíme…"
"Opovaž se hnout!" křikl Marcus a pohledem snímal místnost. Parchanti neviditelní!
"Marcusi…" ozval se hlas odkudsi zpoza zdí: "proč jsi doopravdy přišel?"
Nikdo ho nebude takhle vydírat!
Ozvalo se hlasité prásk! a výkřik. Aidanova žena zmizela a další příbor udeřil o starodávnou podlahu. Stíny okolo nich naráz upustily podnosy a tasily dlouhé čepele ukryté za pasem. Marcus si pohrdlivě odfrkl.
"Vem si koho chceš, ale mě neodneseš, to sám dobře víš," okomentoval s neustupujícím klidem.
Prásk! Aidan, zoufale se klepající, byl najednou pryč stejně jako předtím jeho manželka.
Marcus zůstal v místnosti jen s maličkou holčičkou. Instinktivně jej uchopila za kabát a kníkla: "kam šla maminka?" Mág její drobnou dlaň setřásl a pomalu vstal, odkládajíc umě složený ubrousek.
"Přestaň se mnou hrát tyhle hry! Proč jsi přeměnil Dariana Winterse?!" zeptal se znovu. Marcus se ještě nechtěl uchýlit k násilí. Zaprvé věděl, že Carwyn není tak pošetilý, aby riskoval vraždu jeho syna, jež by nevyhnutelně vedla k válce. A zadruhé pokud zbaví Aidana té francouzské čubky, bude to jen dobře.
"Umíral," ozvalo se z druhé strany místnosti.
Tohle Marcus nečekal. Nenapadalo ho, kdo by si na starého ostříleného válečníka jakým byl lord Winters troufnul.
"Darianův Řád byl moc vysoký. Nikdo by si na něj nedovolil."
"Tvůj Řád je ještě o poznání vyšší a troufnu si na tebe i já," smál se na něj upír ze svého původního místa a v náručí držel Aidanovu holčičku: "proto jsi ale nepřišel, Marcusi. Lhal jsi mi u Poittiers, lžeš mi zase. Nedělej to. Nebo zmizím a ty si budeš moct užít láskyplnou atmosféru mého klubu. Sám."
S dalším prásknutím upír zmizel.
"Chci Pečeť," odseknul Marcus a aby nevypadal tak zahnaný do kouta, zaujal bojový postoj - spodní noha jako těžiště, přední odlehčená - směrem ke Stínům. Zvedl ruce do výšky, přivřel oči a maličko se vznesl nad zem, aby v okamžiku zatnul pěsti a mávnul jimi před sebe. Všichni ti zotročení mágové, dvanáct lidských těl bez vlastní vůle, ztuhli, zčernali, na vteřinku vzpláli černočerveným ohněm, aby se v zápětí rozpadli na prach. Marcus pak mávnutím zápěstí otevřel okno a nechal vír černého popela zmizet v Pařížské noci.
"Ušetřil jsem ti mnohé oplétačky s lidskou policií," poznamenal Marcus: "a teď toho nechme, rád bych dojedl humra a dozvěděl se, kam jsi ji schoval."
Za zády se mu ozval smích. Všichni byli zase na svých místech a přestože Aidan i jeho žena vypadali bledí jako smrt, Marcus si kdesi v hloubce oddechl, že jeho chlapácké řeči nedošly reálného výsledku.
"Působivé. Skoro jako u Poittiers!"
Mág odsunul židli a zastrčil svůj ubrousek zase za košili.
"Jak se vám líbila prohlídka domu?" otočil se upír k Aidanovi, který jen zkousl ret a střelil pohledem k otci.
"Zase strašíš lidi svou mučírnou? Ještě jsi z toho nevyrostl?" zakroutil Marcus hlavou.
"Devět set let a stále mladík!"
Synchronně se zasmáli.
"Takže kde je. A nechme už toho."
"Já ji ale vážně nemám, Marku. Ani Darian ji nikdy neměl. Jak jsem ti řekl, přišel sem ke mě, protože byl smrtelně raněn. Kdybych ho neproměnil, zemřel by."
Marcus Carwynovi věřil. Nechtěl, ale starý upír byl koneckonců asi jediný jeho opravdový přítel a lhát člověku, kterého znáte devět set let, to by byla příliš silná káva i pro stvoření noci. Zároveň s tím si byl vědom toho, jak moc se Carwyn s velšským lordem spřátelili.
Mág pokýval hlavou. "Takže Pečeť má pořád ještě Darian…," konstatoval.
"Ne," bránil starého přítele upír.
"Carwyne, nezkoušej to, varuji tě. Dobře vím, že Darianův otec získal Pečeť za druhé války. Dokonce na svém panství zbudoval magický trezor a shromáždil všechny podklady pro její studium. Koneckonců proto jsem si od něj Dariana odvedl, abych měl nějakou pojistku, že Pečeť neotevře."
"Tos ale silně přešlápl, příteli. Darianův otec ji nikdy neměl, pouze na Pečeť za války narazil, ale byla mu ukradena takřka před nosem."
"Kdo mu ji vzal?" Marcus jen těžko přemáhal rozrušení a hněv. Ten starý parchant!
"Nevím, ani Winters o tom neměl tušení."
"Lžeš," konstatoval Marcus a usrkl vína.
"Proč bych to dělal? Myslel jsem, že jde o přátelskou večeři. A překvapivě ani já nemám žádný zájem na tom, aby kdokoli Pečeť otevřel. Myslíš, že tu chci mít zhmotněnou Nemesis?"
Pravda, Carwyn Glyndwr byl všechno - lichvář, vrah, mafián, zloděj, lhář, podvodník a upír - ale rozhodně nebyl hlupák.
"Pokud Pečeť padne do nesprávných rukou, jsme do roka všichni mrtví," zopakoval Carwyn a jeho pobavený výraz na chvilku nabyl na vážnosti, což dodalo jeho vzezření ještě větší důstojnost. Jako by bylo něco takového potřeba, Carwyn byl svou dokonalou distunguovaností vyhlášený.
"Nepřeháněj," umírňoval ho mág: "pro samotné otevření Pečeti, opominu-li fakt, že její reálnou hodnotu nikdo nikdy neprokázal, je třeba nesmírná síla, dovnitř se nedostane jen tak někdo."
"Jen tak někdo rozhodně ne. Ale osoba, zvládnuvší napadnout a smrtelně zranit tvého předního vojáka, by nejspíš mohla. Máš v revíru škodnou, příteli. Malou lišku v kurníku."

---

Pršelo, vzduch byl hutný a běžný zápach ulice se vytrácel spolu s mizejícím sluncem.
"Proč jsi mě vzal s sebou? Clarice to mohlo stát život… Mě to mohlo stát život!"
"Nepřeháněj, Aidane," odsekl Marcus a nadzdvihl límec kabátce tak, aby mu kapky nesmáčely krk: "potřeboval jsem, aby ses seznámil s Carwynem. Je to můj dobrý přítel… Moc jsi se ale před ním nepředvedl, to si doufám uvědomuješ."
"Já už nechci s tímhle vším nic mít. S tebou a s Konkláve! Táhněte ke všem čertům!"
Plesknutí. Mág vlepil synovi facku, až jeho žena leknutím vyjekla.
"Clarice, co kdybyste nás omluvily?" Pokynul jim Marcus ke dveřím mercedesu.
"Já ale… Aidan…"
"Hned!" Zavelel.
Když žena s dítětem zmizely a i jejich matný obraz za okénkem se ztratil v houstnoucím dešti, uchopil Marcus syna za rameno a odvedl jej do tmy.
"Nebudeme o těhle věcech už nikdy diskutovat."
"Otče, já se vám snažil celý život neodporovat, ale pochopte, tohle není váš osud, ale můj. Já nechci být členem Konkláve, nechci velet a bojovat…"
"Na tom nezáleží. Jsi, co jsi. Nemohu tě jen tak nechat jít. Jak bych vypadal před ostatními členy rady, kdyby se ukázalo, že odvádím do služby děti všech, vyjma těch vlastních? Na to jsi nepomyslel?" pokoušel se Mág vše osvětlit ještě jednou. Vedli tuhle konverzaci snad potisícé, opět bezvýsledně.
"Je mi jedno, jak budete vypadat!" syknul Aidan, což mu zaručilo další facku. Se zaťatými zuby si promnul tvář a pokračoval, slzy na krajíčku: "proč sis mě vůbec pořizoval? Jsem pro tebe jenom nářadí!"
"Přestaň být hysterický, Aidane. Kdybys někdy zapojil ten intelekt, co jsem ti dal do vínku, uvědomil by sis, že pokud ztratím postavení v Konkláve, nebo hůř - hlavu - najdou se desítky různých lovců, co se přetrhnou, aby takového zelenáče jako jsi ty rozcupovali na kousky. Tebe, tvoji milovanou a stejnou měrou bezvýznamnou Clarice i toho parchanta!"
"Jmenuje se Emma…"
"Kdo se…?" Nechápal zprvu Marcus, než mu došlo, že mluví o oné holčičce: "Vždyť ani není tvoje! Chystáš se snad adoptovat lidské dítě? Proboha Aidane! Na nich nezáleží. A já tady nebudu věčně, synu. Tím spíše není čas, aby ses s někým pelešil. Jsi můj syn - Aidan Armenius Tarbellius. Máš nejvyšší Řád ze všech žijících mágů a ty odložíš vše, pro co jsi byl předurčen, kvůli nějaké Pařížské děvce? A co hůř, budeš mě… Mě! Osočovat ze sobectví!"
Aidan jen sklopil oči: "já se neprosil…"
Další facka: "tak si běž!" rozkřikl se Marcus "Do té svojí banky. Prodávej hypotéky, když ti je mé poslání málo. Ono je asi lepší, že si takový sobecký, nezodpovědný spratek bude žít obyčejný život. Co na tom, že tě otec potřebuje, že tě svět potřebuje. Carwyn měl pravdu, byla chyba pořizovat si děti…"


---

Žlutobílé pásky se táhly od kraje obzoru až k posledním zbytkům asfaltu zapomenuté polňačky. Louka pod jeho nohama byla rozoraná desítkami kol, jako by někdo na travnatou plochu použil neúměrně obrovské hrábě. Všude byly vidět otisky bot, dlouhá a zakroucená, hadovitá těla oloupané smrkové kůry a v neposlední řadě osm křížů z čerstvého dřeva vztyčených u doutnajích zbytků hranice jako tichá výtka samotným nebesům. Myslíte, že tohle by Váš Bůh chtěl? Nadhodil Collin spíš tak pro sebe a popošel o pár kroků dopředu.
"Tak co tu máme, Glendone?" vyzval hubeného policejního důstojníka před sebou.
"Šest těl, pane."
"To nám ten týden pěkně začíná, viďte," poznamenal Iwan sarkasticky.
"Ale provedení je poněkud odlišné od ostatních případů, pane." Inspektor pokýval hlavou a pokynul mu, aby pokračoval, zatímco zamířili směrem ke křížům. Glendon tedy vyndal pečlivě vedený zápisník a dal se do odříkávání připravených vět: "První oběť - William Wane, syn Malory Waneové, osmé zavražděné. Podle předběžného ohledání byl klasickým způsobem zavěšen, podžíznut, oslepen a ocejchován na támhle tom kříží," ukázal na nejvzdálenější Ypsilon. Zdobily ho po celé délce začernalé pruhy zaschlé krve a co Collina znechutilo ještě více - moči.
"Bylo mu dvanáct," poznamenal Glendon se sklopenýma očima. Collin přemohl zhnusení a nasál těžký odpolední vzduch. Přítomnost magie ho doslova udeřila do nosu. Zakašlal a za největšího soustředění se dopracoval závěru. Bílá stopa linoucí se z Williamovy krve odpovídala mágovi prvního, maximálně druhého Řádu. Ten kluk byl neškodný.
"Pane?" otázal se Glendon opatrně, aby uvedl duchem nepřítomného inspektora zpět do reality.
"Ehm, ano?"
"Další oběti byly zabity o dva dny později - včera před půlnocí. Způsob vraždy nejeví žádné podobné rysy s předchozími zločiny. Je tu jeden muž, u nejž jsme zatím nedokázali provést identifikaci…. jeho hlava…," zdvihl důstojník ke Collinovi nejisté oči: "ona se… tak nějak… rozprskla."
"Tak nějak rozprskla? Glendone, kolik let jste chodil do školy?"
"Třináct, pane!" zahlásil policista.
"Když myslíte…," odvětil Iwan s nepřesvědčivým úsměvem a popošel k výrazněji opáskované ploše. Opravdu tam leželo bezhlavé torzo v oblaku rudo-růžové kaše. Collin zvedl oči a zapátral na nejbližším kříži. Byl čistý. Mohlo to znamenat jen jednu jedinou věc - když neznámého hlava praskla, někdo na něm visel. Někdo, kdo je možná doteď zacákaný cizí krví od hlavy až k patě. Pokusil se stopu zapamatovat - bezhlavý sice nebyl mág, což mu situaci komplikovalo, ale přeci jen to nebylo nemožné.
Znovu nasál suchý vzduch a zarazil se. Magická stopa okolo, líně se plazící v troskách inkvizitorova těla, byla nebývale čistá, jako právě probuzená. Ryzí, jasná a nezkažená. Naproti tomu druhý vzor, který čichem nahmatal, působil na první pohled jako olejová skvrna na mořské hladině. Vlnil se v kruzích jako dehet, černočerný jako noc a podivně ohraničený, stálý. Objímal zbylá čtyři těla, zasažená nespočtem tržných a řezných ran, jako by si ti nešťastníci znepřátelili obrovský křovinořez.
Nevěděl, co je horší. Jestli slepá Inkvizice, vraždící "pro jistotu" celé rodiny, jen protože odhalí nepatrné známky magie v dvanáctiletém klukovi, nebo Mág, který naráz roztrhá čtyři Počestné a stáhne do hlubiny i Neznámého s nebývale nezkaženou mocí. Shoda náhod? Osud? Na to nevěřil.

"Inspektore Iwane!" ozval se za jeho zády rázný ženský hlas. Collin si dnes již posté zkroušeně povzdechl.
"Ano, detektive?" opáčil.
"Je mi to líto, ale budu vás muset požádat, abyste od případu prozatím odstoupil a doprovodil mě na stanici." Vráska na čele Sarah Nollanové připomínala Mariánský příkop. Collin chvíli nechápal.
"To mě snad zatýkáte?"
"Ano, obávám se, že jste mi nedal jinou možnost…"
"Zbláznila jste se?" opřel se do ní jantarovýma očima a rychlým cuknutím rozložitých ramen odmrštil policistu sápajícího se po jeho paži. Muž odletěl alespoň dva metry od nich. Collina zarazilo až hlasité žuchnutí. Tohle trochu přehnal.
"Radila bych vám, abyste…"
"Já vím, co bych měl a neměl dělat. Uvědomte si ale pro změnu vy, s kým tady mluvíte. Byl jsem vyslán přímo policejním prezidentem!" nasadil připravenou řeč. Collin tušil, že k téhle situaci dříve nebo později dojde. Téměř vždycky skončil během vyšetřování alespoň jednou ve vazební cele. Vždycky byl podezřelý. Jenže vysvětlujte obyčejným lidem, že jste vlkodlak vyslaný Kruhem na stopě nebezpečného zločince, který vás uhrane skrz malůvky v písku.
Na běžné lidi, zvláště policejní detektivy protřelé v hledání odchylek v chování, prostě působil příliš extraordinérně. Zvláště když dorazil na místa masakrů s podrobným popisem několik set let mrtvých zlosynů, dokonale znajíc jejich vzhled a povahu. Měli ho obvykle za posedlého, blázna, který pro radost vlastním démonům zavraždil nějaké nevinné stvoření a vše kamufluje odznakem.
Povzdychl si: "Nechte mne hádat. Zavraždil jsem nějakou nešťastnici podobnou Sinéad O'Reilly…"
"Míníte se přiznat na místě?"
"Nemíním se přiznat k něčemu, co jsem nespáchal. Nikdy."
"Pak vás tedy budu muset odvést na stanici…," konstatovala Nollanová bez náznaku emoce. Sakra ta ženská je ale umanutá!

Alespoň, že ho vezli autem, ne dodávkou. Collin nesnášel vrzající a klepající se karoserie starých policejních fordů. Vždycky vzadu poletoval ze strany na stranu a vinou pout se nemohl ani pořádně bránit pádu. Připadal si jako pes, jen bez okénka, kterým by prostrčil uslintanou hlavu.

---

Inspektor Iwan si vyžádal pouze notebook, aby se mohl ozvat policejnímu řediteli. Sarah pár minut na to obdržela zprávu z Londýna, tak silně přeplněnou výtkami, že neměla sílu ji ani doposlechnout.
Sešla zasmušile do suterénu, vzdávajíc své pátračské záměry, odhodlaná s klíčemi od Iwanovy cely. Ještě než se ale dostala ke dveřím, udeřil jí do očí pochmurný obraz za neprůhledným sklem vyslýchačky.
Collin seděl zády k ní a ramena se mu nestále cukala. Na obrazovce před jeho očima se míhaly obrázky mladé ženy s kaštanovými vlasy a asi půlročním chlapečkem v náručí.
"Luke se už moc těší až se vrátíš." Hlas byl zastřený, ale šťastný.
"Já se na vás už taky moc těším. Uvidíme se brzy, lásko…," šeptal inspektor a bránil se poryvům pláče.
"Řekni ahoj tátovi, Luku. Ahoj, tati!" Mávala žena z obrazovky. "Ahoj, táto…"
"Tatínek vás moc miluje…," opakoval Collin několikrát po sobě: "… moc vás miluje…"

---

"Tak co, pochcánku, už máš dost?"
"Zůstaneš tam, nebo ti mám přinést růžový šatičky? Každá malá holka tady je má!" Elliot Hitch by měl vážně pouvažovat nad výběrem slov. Sykavky nejsou zrovna jeho doménou.
"Jo, náš brácha nebude žádnej ubulenej blbeček!" Ozývá se odněkud z dálky.
Osmiletý Caleb se krčí v rohu výběhu vřešťanů pláštíkový a se zatnutými zuby se brání pláči, zatímco jeho tři starší bratři klepají na sklo.
"Hezký odpoledne v Zoo," prohlásí nejstarší Ethan a znovu zaťuká na průhlednou vrstvu: "když budeš zticha, třeba si tě nevšimnou!"
Nezdá se - hejno opic sice zatím posedává v protějším rohu, ale některé z nich už netrpělivě prověšují chápavé paže a chystají se ke skoku.
Calovi se mlží oči, připadá si skoro přimrzlý k betonovým základům. Ale brečet? To se nestane, není uplakánek, natož pak zbabělec. Zatne dětské prsty a vrhne rozhněvaný pohled na své primátí soupeře.
V tom ho cosi poklepe na rameno, Caleb vyjekne a instinktivně popadne první příhodný předmět - větev - aby s ní udeřil neznáméno nepřítele. Napřáhne se, otočí a jen tak tak stačí zabrzdit ránu, když před očima spatřuje cizího chlapce so skoro peroxidově světlými vlasy. Je rozhodně mladší než on, nebo tak přinejmenším vypadá.
"Pššt!" okřikne ho kluk a popadne za ruku: "tudy!" Zavelí a Caleb se neptá, jen následuje zachránce až k zamřížovanému vstupu do ventilace.
Cale se zarazí. Z opic má daleko menší strach než z uzavřených prostorů. Zmateně se ohlédne, zdali u skla stále ještě nestojí jeho sourozenci - kdyby tohle zjistili, začalo by mu to pravé peklo.
"Já…. nejsem zbabělec," vykoktá Cale.
Cizí kluk na něj upře modré, kulaté oči, teď trochu přivřené a nechápající: "to je jediný východ, dveře jsou zamčené zvenku," gestikuluje kamsi do míst, kde Caleba předtím Ethan vyhodil.
"Neboj se, nic tam není. Chodím tudy vždycky," uklidňuje ho kluk.
Oslovený jen naprázdno polkne: "ne-nemůžu."
"Musíš." Natáhne k němu kluk ruku a nasadí rozhodný výraz hodný někoho podstatně staršího: "Věř mi. Nikdy nevíš, co je na druhé straně. Jistý si můžeš být jen tím, že tam leží šance na něco lepšího než je tady."
Caleb na něj nevěřícně zírá, až mu unikne obdivné: "Hustý…"
"Říká to děda. Schovávám se tu před ním."
"Caleb Hitch," zdůrazní chlapec příjmení, aby naznačil jeho váhu, alespoň zlomek toho bohatství, kterým jeho adoptivní rodiče oplývají. Rychle mu ale spadne brada, když mu chlapec potřese rukou a odpoví: "Steve. Steve Winters."

Caleb zůstával ponořen ve vzpomínkách i po tom, co se Steven v jejich společném bytě probudil z horečnatého spánku. Včera se dopotácel domů za doprovodu naprosto cizího chlapa, celý od krve a bůhvíčeho dalšího a Cale doteď netušil, co se vlastně stalo. Hlavně protože jen co překročili práh, jeho kamarád se natáhl jak široký tak dlouhý na postel a vytuhnul.
Od probuzení uplynulo dobrých dvacet minut, během kterých Steve změnil pozici těla jen jednou - prohodil si ruku, kterou si zakrýval vlastní tvář.
Cale si nebyl jistý, jestli brečí, nebo má kocovinu, ale trochu ho podezříval z obojího.
Ať už byl Steve smutný nebo doplňoval zásoby fosfátových skupin, měl ve zvyku mlčet. A Caleb se neptal - až mu bude brácha chtít něco říct, řekne to.
Naproti tomu černovlasého cizince monitoroval očima jako ostříž provoz nad mršinou. Ten chlap byl prostě divný. Představil se jako Sebastian Mitchell, což Calebovi vůbec nic neříkalo, nemluvě o tom, že se ani neotěžoval smýt krev z vlastních nohavic.
Strávil noc sedíc v jejich kuchyni s očima upřenýma do tmy. Když se Steven probudil, vrhl po něm rádoby láskyplný pohled, který ale někde hluboko skrýval absolutní apatii. Nemluvil, nepil, nejedl.
V jedenáct hodin a dvacet tři minut, přesně deset vteřin předtím, než by Calebovi ruply nervy, vytáhl z kapsy mobil, cosi do něj dlouhými prsty naťukal, důkladně se zamračil, načež pronesl sametovým hlasem: "sejdeme se v nemocnici."
Když se za ním zabouchly dveře, Cale si uvědomil, že nespecifikoval ve které ze tří Llandoverských nemocnic. A že nezanechal číslo, nebo jakýkoli jiný kontakt. Nebo třeba zablácenou stopu. Nic.
Cale trochu zapochyboval, jestli je z nich dvou Steven ten namol ožralý.










Předchozí kapitola

Následující kapitola

 

5 people judged this article.

Comments

1 Petersson Petersson | 16. march 2015 at 22:09 | React

Štveš mě! Vážně mě štveš! Sypeš takovýhle super věci v době, kdy já mám totálně duto a nejsem schopnej napsat ani řádku :D Je to fakt výborný! Fakt co kapitola to lepší. Btw, Iwan má prostě fakt smůlu :D Docela mě zajímá velá úloha těch "veteránů" z Konkláve atd. v tomhle příběhu. Bude to asi ještě dost zajímavý.
Keep writting dear!

2 Yaraki Yaraki | Web | 16. march 2015 at 22:12 | React

[1]: hej ty jo začínám mít ruku v ruce s příbýváním postav pocit, že to furt zamotávám, ale God damit! když oni jsou tak důležití :D na veterány se těš, protože jak říkám - bez nich by to nefungovalo - myslím jako celej příběhm. A jestli to bude zajímavý? No minimálně se budu snažit aby bylo :D ale tyhle komenty mě vždycky zvládnout namotivovat, neboj... moc díky

3 Petersson Petersson | 16. march 2015 at 22:16 | React

To jsem rád :) No jasný, že se těším, pozadí je zásadní :P A věřím tomu že se ti povede to udělat zajímavý páč zatím se ti to daří :)

4 Yaraki Yaraki | Web | 16. march 2015 at 22:18 | React

[3]: jó pozadí :D o tom bych mohla taky napsat knihu :D

5 Akai Akai | Web | 17. march 2015 at 8:07 | React

Finally :D
And it is absolutely fantastic again :) there's so many things happening and I just can't wait for it all to come together :)
Well, I'm going to wait for the next chapter now ;)

6 Yaraki Yaraki | Web | 17. march 2015 at 14:24 | React

[5]: yeah, this is kinda "your" chapter - you know - all the problems, characters, events... everything getting deeper and deeper, far into the history and you'll just have to wait till my grace is gonna connect them altogether - and than "listovat" :D

7 Únorová Únorová | Email | Web | 17. march 2015 at 15:12 | React

*Čumí na monitor jako zhypnotizovaná, s pokleslou čelistí, oči vytřeštěné.*
Děláš si srandu? Tohle je... Bože, prostě fantastické! (Dochází mi slova, promin.) Vážně moc, moc, moc se mi to líbí. Všechny ty slovní obraty, napětí až do konce, příjemně se to čte. Pokračuj v tom, tohle vezme lidi za srdce a donutí je přemýšlet. Tomuhle se říká fantazie.

8 Yaraki Yaraki | Web | 17. march 2015 at 19:00 | React

[7]: >nepokrytě brečí<
Hej já nemám ani na to ti odpovědět. Sakra fakt, vím, že se opakuju, ale tohle pro mě znamená víc než cokoli. Bože...
Snažíš se dávat do svého psaní kus sebe, duši, řeknu-li to pateticky, a někdo to prostě takhle ocení.... to je nepopsatelný pocit....

umírá na akutní dehydrataci<

9 Pandě Pandě | Web | 17. march 2015 at 20:19 | React

No vidíš, bejku, jak si populární! :D
Řeknu ti tu takhle. Skvělý myšlenky, skvělej styl, skvělý postavy, skvělej řád příběhu. Má to našlápnuto na nadupanou knihu, českej bestseller a autogramiádu, kde tě budou řvoucí fanynky a fanoušci tahat za vlasy a dožadovat se selfíčka.
Zkrátka ohromné.
Co bych dodala z mých postřehů, to se týká hlavně prvního barového odstavce. Trochu jsem se tam ztrácela v těch náladách - když si to představuju v hlavě, je tam na mě příliš mnoho zvratů - docela pohoda na začátku, pak najednou skepse, pak BUM, nesnáším tě umři, a pak zas - si můj BFF, díky za všechno. Možná bych to trochu zkusila skompletovat. Aby bylo od začátku jasné napětí, ale ne jako když si vlk přestrojenej za ovci na farmě. Jsou to nakonec staří přátelé. I Aidan byl takový trochu povahově(přihlédnuto ke všem okolnostem) proměnlivý. Ale je to jen můj názor, a rozhodně to není jako že je to špatně. :)
Druhá věc, drobnost - větné čárky. Najednou je tam docela malej úsek a v něm chybí třeba tři, čtyři. A pak čteš x odstavců a v pohodě. Tak to jenom zkontrolovat. (člověk když píše, tak už to tam potom ani nevidí... :D)
A úplně poslední věc: Sem tam, v místečkách (třeba jen v jednou v celé kapitole, a týká se to pár vět, ne odstavce), máš občas najednou trochu změněný styl. Jako kdybys něco dělala a říkala ty, ne ta postava. Jako kdyby to byl trochu kapitánův deník, víš? Najednou je tam miniodstavec tebe, protože ses zrovna tak vžila do té situace, že si ji prožila svými slovy. Je možný, že to tam vidím jenom já, protože tě znám a čtu tvé věci co si pamatuju, a rovněž podotýkám, že to není špatně. Ale když ta místa najdeš a trochu upravíš, bude to fungovat zase víc profesionálně. Protě profi spisovatelka s odstupem :)
Ale zase, jen názor tvé sestry... :3 To víš, když už jsem to čtení odkládala, tak teď musím pořádně :D

10 Járákí Járákí | 18. march 2015 at 0:26 | React

[9]: jako vždy máš pravdu sestro - některé věci jsou klasika - čárky - nesnáším opravování - jedna kdykoli cokoli po sobě čtu, mám nutkání dělat to zamotanější, což kvaliti všecho sráží tak o deset řádů - chtělo by to prostě betaře >pomrkává<
Je pravda, že jsem některé věci "uspěchala" teď když na to koukám - klasicky smyčky a okliky a zákruty, co chápu/znám já, neb je mám v hlavě, ael čtenář ví kulový. Dokonalý příklad Aidan - on má prostě zkurveně debilní proměnlivou povahu. Jenže to vím já a není to nijak vysvětleno - zapracuji, předělám.
Hele klassiek - to mi dělá největší problém, nepsat to, jako bych stála v rohu a viděla všem do hlavy  - na jednu stranu to dělám ráda, na druhou je to někdy až moc přs čáru. Chce to vybalancovat... skoro abych to přepsala celý znova :D Prokletí ty povídky hele :D
Každopádně moc díky za konstruktivno a dám na to do budoucna pozor, nemluvě o výše zmíněné betě. >předstírá tik v oku<
Kurva ségra, obetuj mi to :D

11 Pandě Pandě | Web | 18. march 2015 at 7:17 | React

Já? Tebe? Betovat? wííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííí :D :D
No já ti klidně budu dělat betu... :3

12 Yaraki Yaraki | Web | 18. march 2015 at 13:23 | React

[11]: KOnečně jsme se doparcovaly k něčemu konstruktivnímu :D

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement