Jak jsme chtěli být staří

16. march 2015 at 19:02 | Yaraki |  Výlevy a světonenávistný rage
Jsem si jistá třemi věcmi na světě.

I. Bert a Ernie jsou gayové (říká to Dean Winchester a ten má vždycky pravdu)
II. V Madridu neseženete dobré marshmallows.
III. Stáří má svoje nesporné kouzlo.

Ne, vážně nemluvím a artróze a šedivých vlasech. Zkušenosti, to je panečku poklad. Ale nabrat nějaké prostě zabere jistý čas - dáte dvě tři knihy, nějaký papír s razítkem, pár povyšovacích kuřeb a ejhle, je vám šedesát.
Zkuste se občas otočit a vzpomenout si, kolikrát vám babička/maminka/tetička něco poradila do života a vy jste si chtě nechtě museli později přiznat, že měla pravdu. Že na těch senilních pindách prostě něco bylo.

Okey, tohle všechno beru. Poučit se ze stáří, poslechnout nějakou fosilizovanou radu je úctyhodné a neméně vhodné. Ale chtít být starý je věc jiná.





Narazila jsem v poslední době, kdy neustále pendluji z místa na místo a pročítám na free wifině ešpanělské metropole všemožné bloquísky, že od dob mého působení razantně narostl počet mladic (12-18 let) s naprosto jasným, pseudouceleným a rádoby zkušeným pohledem na svět. Jasně, holčina, co píše o pobytu v sektě, nebo kočka, kterou týral otčím - to jsou lidé, jež při nabírání zkušeností tak trochu podváděli a "zlatá šedesétá" se u nich dostavila o dost dřív než je obvyklé. Ale co ta hromada hulím/beru drogy/kouřím/mám dredy/nesuďte mě holčiček/chlapečků, co objevili ve svých srdíčcích nezměrnou touhu podělit se o své dospívání?
Na jednu stranu říkám - proti gustu nic namítnou nemohu - pokud neomezujete mě nebo nějaké libovolné lidi/svět okolo, žijte blaze, ale prostě mi to nedá než pozastavit nad myšlenkou kde se ve všech bere ta světaznalost a touha po sdělení "zažil jsem všechno a ve třinácti mám za sebou BDMS kurzy".


Lidi, fakt chcete být staří? Fakt chcete psát o tom, kde jste koho píchali? >zářný příklad<
Proč jsou najednou všichni tak dospělí a zkušení už od dvanácti? Proč je největším uměním jít se někam vožrat a zklátit random řízka o dekádu nad sebou? Být zmalovaná a nebo brát drogy... Dá se bez toho fakt ještě zapadnout? Co běhat po lese a kreslit, psát povídky a vyprávět si u ohně dračák - to už je tento žánr dětské zábavy vážně po smrti?

Není to škoda?

Uznávám, že spousta věcí se mění - já si taky necvrnkala kuličky a spoustu aktivit znám pouze z vyprávění dědečka/babičky (btw moje babička je nejvíc badass persóna ve střední Evropě. Jednou bych si přála být jako ona - Goodfather hadra), ale přeci jen jsem si jako dítě nedovedla představit, že bych předbíhala ve svém "tělesném vzdělání" nebo snad chodila domů nakalená, posedávala na Heilose a popíjela do dvou do rána. >To dělám teď, ale taky už jsem senil, že jo<

Přijde mi, že všichni strašně rychle dospívají a tady na blogu je to zvlášť vidět. Málokdy narazíte na stránku, obsahující převážně povídky, nedejbože dílové (jestli znáte nějaké dobré, sem s nimi a hned). Jistě, jsou autoři držící se poctivě stylu a kopyta u jednorázovek takovým způsobem, že byste je poznali i nakalení >no kidding, tried that< jako třeba moje oblíbená dítě Únorová nebo ještě silněji moje soul sister Yoko (kterou už ale taky znám tisíc let, že jo). Na druhou stranu se mi během výšezmíněných toulek zatím nestalo, že bych objevila vyloženě originální, chytlavou a čtivou originální povídku. Ne, lidi buď píší fanfiction jednorázovky, nebo vzlykají v článcích nad tím, že se neměli tolik zhulit, protože to >matku< strašně vytočilo.

>Matka< - to slovo budiž storkou samo o sobě - neskutečně mě vytáčí dnes už tradiční nedostatek respektu k vlastnímu pokrevnímu příbuzenstvu, vznikající bez jasného důvodu a navíc vystavovaný na obdiv internetovým masám. Je to máma doprdele!


Sakra lidi, co to s náma všema je?
Proč už si nechodíme prostě hrát. Proč nechodíme s kamarády jen tak ven a neběháme se psem? Proč jsme plní niterných bolístek, od deseti let zralí na psychiatra? Copak byl život dřív o tolik lehčí? To si nemyslím.
Tak kdo/co z nás vychovává přehnaně vyzrálé, až přezrálé plody? Uplakánky a křehule. Nejsme to my sami, neustále se snažící dosáhnout toho zářného příkladu dospělých lidí?
Nehledáme zkušenosti předané, nevěříme našim rodičům a prarodičům, na každou zkušenost si musíme sami sáhnout, sami zažít, jinak pro nás nic neznamená. Jinak si nepřipadáme vyspělí. Jako bychom nic neznali, nevěděli. Na jednu stranu odmítáme jakoukoliv radu, na stranu druhou právě k těm, co by nám rádi poradili, ale nemohou, tiše vzhlížíme a podvědomě se jim snažíme vyrovnat. Divný.

Nedůvěra. Individualismus. Sobectví. To je naše doba.

Jde to s náma zkurveně rychle dopíče. Asi se půjdu dneska zkalit, abych vám zas nahonila nějaký všeobecný Jsoucno, co sem pak můžu vyplivnout a uchránit vás tak od samoshánění "one night standů" a vodky v akci.

Žijte blaze, děti.













Heh... PMS je zlá věc a člověk má divný myšlenky. Chvilku mě ignorujte a já se hodím do klidu. Nebo se uklidím. Jedno z toho určitě.
 

1 person judged this article.

Comments

1 Pandě Pandě | Web | 16. march 2015 at 22:54 | React

Neuklízej se. Mě tvé maniakální texty baví číst. A mám tě pak chuť chlácholit, že to tak temný není, že dračáky nevymřely a psi jsou šťasní... A lidi taky. Jen to zrovna tihle už nemají už takovou potřebu sdílet na blogu. Protože jsou venku s kamarády a to jim stačí... :)

2 Yaraki Yaraki | Web | 16. march 2015 at 23:56 | React

[1]: hej to je asi pravda... já nebýt tady v madridu a utahaná z kaleb a prostě toužící po "vypnutí", asi bych buď byla venku s Akai a se psama, nebo s partou, nebo dělala nějaký kostýmový serepetičky... hned se na švět kouká líp, když má člověk tebe (a teplou večeři v žaludku) :D

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement