Kapitánův Deník, den třicátý, aneb první měsíc v Madridu

12. march 2015 at 19:41 | Yaraki |  Kapitánův Deník
Tak je to tady, první měsíc v Madridu.

A já zatím ztratila jen panenství, prvorozenýho syna a zlomila si chodidlo. Slušný scóre.

Ne, a teď vážně, já žiju, děcka, a to je něco nesmírně vemírnýho. Zatímco některým hvězdy nepřály, na mě vyplýtvaly nálož radosti, štěstí, sluníčka (22°C? Not Bad), kytiček a jednorožčích slin za deset subsaharských rodin.
Právě sedím po náročném dni stráveném převážně v galeriích v kavárně a píšu si se sympatickým Irem (jmenuje se Iris, dat coincidence is killing me instantly), který mě popravdě docela úspěšně umlouvá, abych si konečně nechala vytetovat svou modrou volavku pod levou lopatku.
Když já su hodné dcera!

Původně jsem chtěla dělat něco jakou souhrn, ale pak jsem naznala, že to z vysoka mrdám a spíše dodám jen nějaké detaily. Například, že jsem byla v nejkrásnějším parku na světě. Až mi přestane stávkovat divajs, určitě postnu nějaké fotky, protože něco tak neskutečně mňáhozního jste ještě neviděli. Kus krajiny, potácející se někde na hraně civilizace, francouzské zahrady a anglického parku, s kvetoucími sakurami (ano, ano, udělala jsem si první selfie v životě) a spoustou studentů posedávajíc na sluníčku. Stihla jsem jen tak protože bagr dostat lososový sendvič a nechat se kompletně vymáchat bandou středoškoláků. Jako proč ne.

Mimo jiné jsem taky předevčírem učinila neskutečný objev. V Madridu se prodávají drogy.
K mému překvapení se ale z podpultového "kamarád je dealer" stalo seriózní "jsem z Namibie a prodávám "papírové kapesníky", ve kterých je naspodu nějaký shit". Jako by nestačily ty karavany afričanů s pytli plnými gucci kabelek, táhnoucí jako stádo ulicemi, kdykoli se zjeví la policía.

Normálně jsem taky zjistila, že když na to mám čas, dokážu si i UŽÍT nakupování. Už jsem bohatší o tři trika, boty, kabelku a svetr. Not bad at all.
Doufám, že se nevrátím i s nějakým dalším outěžkem.

Jediné, co mě trochu zaráží je ono legendární "na Erasmu najdeš spustu kamarádů na celý život" a já zatím nacházím jen lidi, které občas vidím a buď serou oni mě, nebo já je. V obou případech to není úplně pozlacená cesta k věčné lásce. Jakože všichni jsou milí, přátelští, ale najít si v těch cizineckých dvojicích nějakého loženého parťáka, to je věc takřka nemožná.
Do toho mi stále ještě nikdo není schopen sdělit, cožeto MUSÍM mít hotové, aby mi přiznali stýbko. Zatím mi totiž jen neustále chodí samé grandiózní poučky o tom, co bych MĚLA/MOHLA udělat a když se tak nestane tak mi MOŽNÁ seberou část stipendia. Na odpověď "jak velkou?" a "co teda přesně po mě chcete?" mi ale nebyl schopen odpovědět ani Castiel a to se k němu noc co noc erhm.... modlím.

Takže tak. Asi nejzajímavějším se tedy stávají moje toulky po centru, ztracených uličkách, parcích a galerií za doprovodu starých vykopávek, co jsme si nahrála do MP3. Jo a šestá řada Supernatural - ten konec mě zavraždil. Dvakrát.

Abych ale zakončila pozitivně, chystá se za mnou celá moje milovaná a pomilováníhodná parta, což je ještě úžasnější, než jsem si kdy dokázala představit. Navíc to vypadá, že i moje soul sister Yoko by se mohla zjevit, z čehož bych se popravdě mohla štěstím taky zjevit.

Hrozně mi ti moji negří chybí, fakt.

Čímž se oklikou dostávám k drobné úvaze nad svým životem. Zjistila jsem, že nejbližší vztah muž-žena (opominu-li ten bratrský ke svému mladšímu sourozenci, který je shodou okolností muž, tj je to taky láskyplný muž-žena vztah, jenže v tom sourozeneckém slova smyslu. Cersei does not approve) jsem si schopna vytvořit ke kamarádovi, se kterým nechci chodit, on nechce chodit se mnou a jenom se máme strašně rádi. Teda nemluvíme o tom, takže já tiše doufám, že mě má rád aspoň z poloviny tak, jako já jeho. Děsně mi na něm záleží - možná jsem si to uvědomila předevčírem, kdy jsme si skajpovali a bylo to celý prostě fluffíkový - jeho stěžování na to, jak na párty nebyla žádná nezadaná, free, f pohodě holka jako třeba já a že jim chybím atd...
Itami mě začala hned děsit tím, kdoví jaká je mezi náma... ani napsat to nechci >láska< což je strašná píčovina. Proč si hned všichni myslí, že když mi záleží na jedinci opačného pohlaví, nebo se s ním nedejbože bavím, popřípadě se těším na nějakou party, musí to hned být láska. Není. Proč to nechápete? Nelze snad žít bez nějakých trapných romancí, pěkně ve smečce s oblíbenými lidmi, se kterými mi je prostě příjemně?
Já ho nemiluju, nemiluju nikoho (možná tak sebe), a rozhodně nechci vztah, natož pak s ním, magorem zasraným. Ale je mi blízký. Mnohem bližší než kterýkoli z mých otevřených obdivovatelů a týpků, co by mi za víkend platili letenky a bůhvíco ještě. Copak si nikdo neuvědomuje tu nesmírnou cenu přátelství? To totiž nekončí, když někomu vykouříte. Většinou.

Tím se dostávám k další nesouvisející myšlence, jež se mi v poslední době vybavuje pořád dokola - pořád nevím, proč mám ten svůj slavný spasitelský komplex. Ráda se starám o rozbitý věci. Něčím výjimečný a nějak poškozený. Asi si kompenzuju, že nejsem schopna spasit sama sebe. Nebo nějaký podobně pseudopatetický důvod.

Takže tak. Můj život se hroutí do záhuby, v Madridu je léto, já plýtvám ochotnými, milujícími muži pro sjeté umělce a vlastní svobodu a mám se hezky. That's it.
 

1 person judged this article.

Comments

1 Pandě Pandě | Web | 13. march 2015 at 21:49 | React

To si piš, že se zjevím, pokud mi teda budeš schopná říct, do kdy tam budeš :D btw, s tím spasitelským komplexem si nedělej hlavu. Ono je to na jednu stranu atraktivní - o někoho se takhle "staráš", protože chceš, na druhou stranu on je rád a dává ti to najevo, a to je příjemné. Jen je potom na pytel, když se na tebe vysere, no...

2 Yaraki Yaraki | Web | 13. march 2015 at 22:19 | React

[1]: ani mi nemluv - stejně to jednou skončí tak, že spojíme síly a na tohle téma napíšem knihu :D

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement