April 2015

Kapitánův Deník, den sedmdesátý a kousek, aneb "Then she cried like a little bitch"

30. april 2015 at 22:49 | Yaraki |  Kapitánův Deník
Tak a pokračujeme v krasojízdě bezpředmětných článků.

Jak moc mi chybí ti moji domácí kikoti jsem se už asi mnohokráte zmínila. Je to takový ten klasický smutek, přicházející v dramatických a nezastavitelných přívalových vlnách, opírající se do mé soudnosti a duchovna in generall a nutící mě chovat se jako malá, ubrečená minda.

Ono by to asi nebylo až tak hrozné, kdyby ti moji kamarádi nebyli naprosto skvělí a k pomilování a tuto strhující skutečnost mi ob den nepřipomínali nějakým příspěvkem o tom, jak jim chybím.

Dneska se vyloženě překonali. Nejen, že byla založena akce vyloženě na počest mého příjezdu do republiky, ale zároveň s tím mi Síra, kterého neznáte a dobře vám tak, složil báseň, oslavující toto bohulibé setkání a hlavně mě, že.
Jo, Riveän, tak mi říkají - to jsem se asi ještě nezmínila a vlastně budu doufat, že tento článek nějak zanikne v hlubině Ničeho a nikdy nebude tato má reálná přezdívka jakože odhalena.
Mimo to potřebuji také ukrýt fakt, že jsem se Síry tak nějak nezeptala, jestli můžu tohle slavné dílo postovat někam na svoje soukromé internety. Jenže já si prostě nemůžu pomoc. Dat friendship! Much Beauty! So Proud! Wow! A říct mu že mám bloquísek? Heh. Nejsu sebevrah.

Jinými slovy tohle není moje autorské dílo. Ale kéž by bylo.

Too much feelings...

***

Létem oděná

Až zazpívají první ptáci
a vítr zkrotne ochočen
Až zmizí led a po bodlácích
zas luční potok poteče
Tváře se zardí pod ruměncem
Až nastane ta proměna
Nad obzorem zas vyjde Slunce
A Rivean létem oděná

Bude se zpívat, vítat, jásat
jeden druhému v náručí
Pálava, kagor, jaká ta krása
kolik si každý poručí
Nikdo nebude jak kůl v plotě
Pak podlomí se kolena
Blít bude Raell, Amber, Kotě
I Rivean létem oděná

Jak bude slavit návrat domů?
vždyť byla pryč snad tisíc let
a bez hořčice - ještě k tomu
jak jí to mohlo nebolet?!
Teď, po tom smutném, temném čase
Jistě hned skočí do sena
Falang, to zfetovaný prase
A Rivean létem oděná

Maličko tlustá, ale naše
Vrátí se jako ozvěna
snad trochu cudně, trochu plaše
Ach, Rivean, létem oděná

***

Jo a abych teda jakože zachovala status deníčku a neudělala z Kapitánova Deníku prostou honírnu, musím se vám svěřiti ještě s jednou věcí - jsem nervózní.

Já vím, já vím, nečekali jste něco takového. Jenže já jsem dneska pozvaná na večeři s tím brazilcem a cítím se... divně. Skoro jako bych tam nechtěla jít. Jako bych se bála. A jako by se mi snad ani nechtělo... Úplně nejhorší na tom asi je, že nevím proč mi to celé přijde tak divné.

Každopádně půjdu, že - koneckonců nejít, neměla bych vás čím oblažovat - a co byste si vy, chudáčci maličtí, počali bez mých sebestředných výpotků.
Nejsem kruťas.

Držte mi palce.

Bleskurychlý raport ze světa těch internetů

30. april 2015 at 21:07 | Yaraki |  Vobrázci z Internetů
Myslím, že jsem právě prozřela.

Víte co, asi každý rádoby pisálek a psychedelický postiž jako já občas zabrouzdá ve vlastní fantazii, uvažujíc, co by asi tak dal na obálku svého jakože hustodíla.

Tak kdyby jste se ptali, jak jsem na tom já s hledáním úvodního obrázku pro All the Lonely people, tak vězte, že jsem našla, co jsem hledala už léta. Paradoxně díky trolům.

Skutečnost, že internet je hnízdištěm nejkrutějšího trolingu vůbec, je věc poměrně profláknutá, ale aby oni trollové byli skutečně ftipní a dostatečně sassy, aby uspokojili i čtenáře mojí náročnosti, to jest další věcí z oblasti snů a vroucných přání.
But Hey, guys, já je našla. Na blogu. Beze srandy - koukněte SEM - je to tak krásně cáklá stránka, až mám chuť se na její počest poctivě sjet. Protože kytičky, barvičky, jednorožci a Sebastian Stan.

Hlavně ten.

Jop, tohle, onu předesílanou úvodku, jsem tam ukořistila.


Jinými slovy jsem totálně mimo a nějak jsem se potřebovala podělit se světem o skutečnost, že si někdo představuje Wiener Soldiera úplně stejně jako já.

Achichoch.

Cesta Prince - Kapitola 4

30. april 2015 at 17:30 | Yaraki |  Dílovky
Dospěla jsem k nečekanému.

Dneska je fajn den. Právě mě ten brazilec z Mekáče (Dat combination is killing me instantly) pozval na luxusní večeři. To chceš. Ale ještě než si půjdu umýt hlavu a nasadit nějaký úplně jiný (čti hezčí) obličej, rozhodla jsem se snést trochu toho nebeského prachu i Vám, děti. Takže tu máte další díl prince, abychom mohli i nadále předstírat, že jsem rezervní Kristus.

Název celého příběhu: Cesta Prince

Autor: Yoko, alias Panda
Kapitola: Kapitola 4
Počet kapitol: 13
Status: DOKONČENÉ, vydávám na požádání autorky každý týden
Žánr: Fanfiction (Harry Potter)/romantické
Varování: lehké SA, návykově zábavné a strhující


Hello Arthur IV: 18th August 2010

29. april 2015 at 21:18 | Akai |  Dílovky
Hello again! As today is the Day of Chuck Shurley when writing isn't that hard, I've managed to write another letter at last. It's basically without plot again, so sorry about that.

Název/Name: Hello Arthur
Dopis/Letter: 4.
Počet dopisů/Future number of letters: No idea so far but I think it's fair to asume approximatelly 10 letters a year, which would bring it up to 50+ (and that's hell of a lot, so I believe it might be a lot less)
Délka/Lenght: 2xA4
Žánr/Genre: Getting there, so far it's still unidentified
Varování/Warning: Lost any signs of plot it may have shown in the last letter. *sigh* Writing is actually still hard.


Kapitánův Deník, den sedmdesátý druhý aneb ve jménu Skandinávského vořecha, croissantů a španělštiny

29. april 2015 at 20:20 | Yaraki |  Kapitánův Deník
Mám dilema, děti.

Toledo, nebo Segovia? To je oč tu běží.

V pátek, 17:10, mi doletí na Las Barajas moje požehnaná famílie (čti: otecko, mamkič a můj bratr a.k.a. junior). Marně dumám jestli je vzít do Toleda (historické a naprosto bezkonkurenčně nádherné původní hlavní město Španělského království) nebo do Segovie (historická a naprosto bezkonkurenčně nádherná víska s nezapomenutelnou atmosférou kousek od Madridu). Obě místa jsou přibližně daleko, v obou jsem byla a obě stojí za vidění...

A ano, uvědomuji si, že se v těchto vodách nevyskytuje žádná rybka, co by mi objektivně poradila, ale víte co, kdybych si aspoň trochu nestěžovala na svůj chmurný život, asi bych to nebyla já.

Což mi připomíná, že ještě o něco pochmurnější než můj život samotný je váš pohled na něj. Já že jsem Stalinova reinkarnace? Nebo snad Luciferova nevěst(k)a? I když počkejte... zrovna tenhle bod si asi nebudu brát jako výraznou ofenzívu z vaší strany, protože co si budeme nalhávat, takovej Mark Pellegrino a.k.a SPN Lucifer, to je slušná partie. A navíc máme spoustu společného.


(btw taky čtete Pellegrino jako Pejegríňo? Shit... ta španělstina na mě má fakt špatnej vliv)

Anyway... ještě o něco horší je, že si momentálně celých pět lidí myslí, že já a Akai jsme jedna a tatáž osoba, přičemž já jsem tím pádem asi nějaké zvrácené schizofrenní něco a zasloužím možná tak zavřít do vypolstrovaný cely.
Mno - i kdybych si to zasloužila - zatím v ní nejsem, tudíž mám spoustu volného času a duchovního prostoru vymýšlet nějaké oplatitelské hovadiny - kupříkladu jsme se s Akai shodly, že jen co se vrátím, vyfotíme vám nějaké dramatické (nudistické) portfolio našich společných fotek, abych (aspoň dle vašich referencí) měla větší šanci u Marka a byla míň psychopat.

Takže tak. Jinak co ve mě zanechalo ještě o fous hlubší šrám byl včerejší language exchange. Nejen, že jsem tam potkala Brandona z Kentucky, což je ten fluffy američan, kterého jsem potkala na Holi runu. Ou. Holi run. další věc, kterou jsem se zapomněla pochlubit. Asi stárnu nebo co - už se ani nechlubím.

Ale k věci - jde o původně indickou tradici, kdy banda sjetých individuí (čti Yaraki) za zvuků hrdliček padajících z oblohy pobíhá ulicemi, zatímco je pořadatelé akce kropí všemožnámi odstíny pastelových práškových barev. Je to prdel nad prdel, atmosferičnost asi netřeba zmiňovat. Trochu pruda nastává leda tehdy, když do toho zaprší. Heh. Pršelo víc než za celé tři měsíce předtím dohromady. Temně růžový okr jsem vymývala z vlasů ještě včera. Ale což, stálo to za to - přestože vlastně podstatou celé akce je poslouchat indie popík a zechcat se do mrtva, rozhodně jsem ráda, že jsem si to nenechala ujít. Nakonec asi právě kvůli tomu dešti. Na druhou stranu nejde o nic, za co bych prodala ledviny a prvorozenýho syna... prostě jsem tak nějak čekala víc, než uječené teenky a absenci jakéhokoliv úvodního "lore". Ale což, tequilla to jistí vždycky.

Jo, takže Brandon. Super týpek - je s ním děsná prdel a je docela fešák. Respektive má takový ten druh hebkého kulatého obličeje s oholený/neoholený strništěm, které vám připomíná všechny vaše ucmoulané a srandovní kamarády a tak nějak zavání free, ale né zdrogovaným životem. Asi jako "po večerech si žehlím košile do své husto-byznys práce, ale nezapomněl jsem, jaký je to být studentem."
Jinými slovy prostě typ člověka, co mi sedí a je mi s ním fajn. Brenďa na hrad.
Když jsem si tohle říkala včera večer na language exchange v Malasaňe, ještě jsem netušila, co bude následovat. Sebastian Solja.

No kidding, kids.

Potkala jsem Sebastiana - byl sice rumun (což je taky humor nad humor, když si vezmete, že Sebastian se jmenuje podle Wiener Winter Soldiera, který je původem rumun a jestli tam mají takovýhle chlapi, tak - Hell yeah, Rumunsko, here I come!) žijící dlouhodobě v Madridu.

Hoch mi bude chybět. Možná ještě o trochu víc než místní croissanty. Beze srandy - jsem ve fází, kdy bych skoro vyměnila Sebastiana Mothafucking Solju za listové pečivo. (Tak jsem Sinéad, ne? Alespoň dle té prokleté ankety. Takže co čekáte - do pekla s ním, s uzurpátorem) Každopádně místní croissanty - to je jak okusovat hebká křídla archanděla Michaela u toho mít několikanásobný orgasmus s pilotem britského královského letectva, vydávat vlastní knihu, nacházet ropné naleziště na zahradě a… prostě jsou vážně moc a moc dobrý, nadýchaný, lehký tak, že ani nemáte pocit, že hřešíte, správně sladký… ach.

Asi jako výše zmíněný Seb. Prej se chystá do Ameriky, aby se z něj stal pilot. Dat coincidence, mate. Týpek měl temně modré oči, bledou pleť, černé vlasy, špičatý nos, výraznou bradu… vždyť vy víte, jak toho kikota popisuju. Tak včera jsem ho viděla. Naživo. A roztekla jsem se. Totálně.
Mimo to mě týpek považoval po celou dobu našeho rozhovoru za britku, což mi zvedlo ego do nebeských výšin, nemluvě o tom, že jsem pochopila pravý smysl španělských "líbacích" loučení a přivítání - mohla jsem si na něj šáhnout!!! Ježiši Kriste! Chucku! Pejegríňo! Dorpdele! Šáhla jsem si na vlastní fiktivní postavu. Asi tušíte, čím tuhle vsuvku zakončím - příští týden jdu zas. Na 100%. I kdyby pršeli jednorožci.

Ehrm. Jo, jsem poněkud citově vyprahlá, zhrzená, zahořklá a celkově ztracená (a zatracená) osoba. Zatracená… aspoň mám jistou šanci, že půjdu do Pekla. Někdo toho Pejegríňa osvobodit musí. Tak proč ne já - koneckonců vždycky jsem měla tak trochu tušení, že jsem na světě jen od toho, abych způsobila apokalypsu přinejmenším biblických rozměrů. Juchjuch.


Co víc dodat - žiju v očekávání příjezdu našich, ve vzpomínkách na rumunskýho Seba, dumajíc nad budoucností croissantu, plánujíc víc než cestu zpět do Prahy cestu do Pekla. I když to je většinou prašť jak uhoď…

Penny Dreadful Review (EN)

29. april 2015 at 19:51 | Akai |  Seriálové, anime a komixové recenze
Hey, guys!
Here I am again with a review of another series, this time a horror series Penny Dreadful.

Note: I know that this is in English and it's very unlikely that you will be willing to read it and stuff but if there is anyone who decides to read this article, I will be really glad if you left me a little comment down there. It doesn't have to be long, just something to let me know that someone has read it. Thanks.


1 season, 8 episodes, Showtime, 2014 - ?, Horror/Fantasy/Mysterious

Warning: Probably 18+ series (I haven't checked, but it's very much like Game of Thrones when you compare the show's attitude to sex and violence)

Season 2 to air in May with 10 episodes

Cast: Eva Green (Vanessa Ives), Timothy Dalton (Sir Malcolm Murray), Josh Hartnett (Ethan Chandler), Harry Treadaway (Dr. Victor Frankenstein), Reeve Carney (Dorian Gray), Rory Kinnear (Kaliban), Billie Piper (Brona Croft), Danny Sapani (Sembene), Helen McCrory (Madame Kali), Simon Russell Beale (Ferdinand Lyle), Olivia Llewellyn (Mina Harker), Hannah Tointon (Maud Gunneson)...

Bunraku - recenze, aneb jak jsem byla příjemně překvapena

26. april 2015 at 22:14 | Yaraki |  Filmové recenze
Ze života hmyzu: tenhle víkend napjate odčekávám příjezd našich.
Spolu se sílícím pocitem, že mě zabijou za to, že jsem dva měsíce válela šunky, už takřka nejsem schopna soustředit se na nic jiného než na jejich přílet. Strašně se těším.
Ve volných chvílích volím léčivou filmovou prokrastinaci a vymýšlení kostýmů. Fakt, že nemám po ruce ani koucíček kůže nebo snad jehlu a nit, mi drásá nervy ještě víc než skutečnost, že bych měla zhubnout už jen na truc celé své partě.
My life's hard, mate.

Ale teď k věci - ty filmy.

Název filmu: Bunraku

Obecné: Akční / Fantasy / Drama (USA, 2010, 118 min)
Režie: Guy Moshe (dle komixu - nečetla jsem - ale přečtu si)


Kapitánův Deník, den šedesátý osmý, aneb serete mě, soudruzi, serete

25. april 2015 at 21:37 | Yaraki |  Kapitánův Deník
Ach ta očekávání.

Víte, někdy si připadám fakt divná. Podivná, nedůvěryhodná existence s haldou mindráků a nepochopitelných zvyků. Jindy si připadám jako bohyně - paradaxno v těch případech, kdy se zamyslím nad svým výsadním, sassy snobáckým životem hlouběji a uvědomím si na první pohled neviditelné. Jo, jsem skvělá a na obzoru si na mě nebrousí zuby žádné dramatické zlo.

Na druhou stranu mi přijde, že plýtvám potenciálem. Teda mít nějaký. Heh, srát na skromnost - myslím, že kdybych se trochu nakopla, byla bych asi schopna ze sebe vytlouct mnohem víc. Jenže já jaksi netluču a co víc, skrývám to pod roušku jakože bonvivánství.

Všimli jste si, jak bleskurychle se ty nálady přelévají? Ach, ta schizofrenie.

A teď vážně, nejsem schizofrenik. Teda alespoň ne většinou - teda někdy mám solidní halušky a nebo dokonce slýchám hlasy. Teda jeden konkrétní, ženský hlas. Nevím co říká, primárně protože podle mě nemluví žádným jazykem, je to jen takové "ševelení". Po jednadvaceti letech tréningu už to umím vypnout. A vypínám to, primárně protože mám strach. To má ale podle mě každý - divná tušení, divné obrázky, divné zvuky - nic víc to totiž stejně není.
Jenže pak mě zas přepadají výše zmíněné pochyby - co se mi to neznámé "někdo", ta "Ona", snaží říct? Co kdybych jednou nebyla zbabělá, přemohla se a poslouchala. Rozkódovala šifru a na něco přišla. Protože ono to musí něco znamenat - hell yeah - nedovedu se smířit s faktem, že moje halušky nic neznamenají, primárně protože by mě to vrhalo do hlubin obyčejnosti. A já zoufale nechci být obyčejná.
Přesto mám strach.

Občas, když studuju, kreslím, píšu nebo se věnuji jiné rádoby smysluplné činnosti, zaplavuje mě hrdost nad sebou samou a nemůžu jinak, než se poplácat po imaginárním rameni- není to se mnou tak zlý. A můj život není zlej. Ne, je vlastně super a já se mám skvěle. A v zásadě i docela zhodnocuji ony potenciály.

Vidíte? Náladovost. Jsem strašně náladová a mám sklony k sebemrskačské hysterii a následné apatii z pocitu, že takovu mindu přece nemůže mít nikdo rád. Přesto se zdá, že se tací najdou.

Tím víc mě udivují lidé, co tvrdí, že Erasmus je hnízdiště life-lasting přátelství. Ehrm... čekala jsme tu tak trochu výjimečné lidi. A ano, budu znít trošku "cocky", ale lidi mi tu přijdou sice "zajímavější", než je průměrné, ale přesto - moje parta to není. Našla jsem si pár španělů (co pracují a furt nejsou k zastižení), jednu ruskou angličanku, pár poláků a italku. Milí lidé.

A tím to končí. Žádná strhující rána z nebe mne nezasáhla. Prozření. Láska na první pohled. Nopity nope.

Lidi jsou dost stejní. A to mě asi děsí víc, než kdyby to byli kreténi.

Tak mě napadá, co jsme čekala? Vždyť já neprchala od svých přátel, nehledala chlapa, práci, vzdělání. Neutíkala jsem. Přesto jsem počítala s tím, že i přes absenci hledání něco najdu. A ono nic. Je to zajímavá, přínosná zkušenost, ten Erasmus, ale všichni lidé, co se zdáli super a pak nenapsali, nebo napsali o sto let později, nebo byli na "druhou dobrou" prostě mimo, nebo jste měli takový ten pocit, že se jim jakože nezdáte, protože nesouhlasíte s jejich názorem a...

Jak říkám, nehledala jsem, ale trochu jsem očekávala... Asi TOHLE, mám-li se vyjádřiti nějak v oboru uměleckém.

A našla jsem spíš TOHLE

I když ono to dost pravděpodobně bude mnou. Jak by řekla moje legendární babička - "Jakej vyšel, takovou si našel"


Jinými slovy jsem jen starej pařan, sarkastickej, vyhořelej, ale svým způsobem hrdej na svoje šrámy, veselej z věčnýho nicnedělání a nedospělosti, nesamostatnej, ale k pomilování. A s haluškama. Tohle jsem měla dát do tý ankety :D

Ach ty hlubiny aneb nelez na 4chan, nelez na 4chan, nebo se z toho zblázníš

25. april 2015 at 4:30 | Yaraki |  Malůvky
A zase jsem nedodržela jedno předsevzetí...

[y] zóna 4chanu, to jsou vám vody hluboké, temné a nebezpečné. Ne, že by se člověk lekal toho porna jako takového, spíš nemůže jinak, než být dokonale zaskočen některými nápady a komentáři přítomných honičů.

Tak třeba žabomyší války Supernatural kolonky - destiel x wincest. Jedni za podpory postovaných obrázků tvrdí, že Destiel je nechutný, protože anděl, druzí, že Wincest je zvrácené incestní... no prostě Wincest. Je to jako pozorovat zápas sedmdesátileté wrestlerky s třínohou kozou. V bahně. A vše stejně dokonale zabíjí příchod nějaké proroka s Wincestiel obrázkem a se slovy "why not both?", který osazenstvu - kozám i wrestlerkám - stoprocentně zavře hubu.
Nebo příchod nějaké homofoba, to je taky vždycky vražda dne.


Já su tolerantní osoba, nepřikláním se ani k jednomu z táborů. Přesto jsem si pro vlastní tvorbu - jo, vidíte, konečně se dostávám k tématu tohoto článku (to je tak, když člověk začne o prasárnách) - vybrala pár neobvyklý, ale podle mě prostě žhavý jako sáně v létě. Sammy/Gadreel. Je tam všechno - korba, další korba, anděl, holý zadky... všechno jsem vám tam zodpovědně namalovala. Protože jsem v zásadě dobrej člověk. A taky tak trochu doufám, že mi pro tuto mou dobrotu už neodškrtne v anketě další "Stalinovu reinkarnaci"

Ale že se vracím k tomu 4chanu - neříkám, že jsem potřebovala vidět pár Bobby/Crowley. Taky netvrdím, že Dean v kozačkách s deseticentimetrovýma podpatkama a gif Samma v hodně hodně krátké sukýnce, natřásající se v rytmu rumby, je úplně můj šálek kávy. Srdce mi trhá i fakt, že ani na Impalu už se nepodívám jako dřív, po tom, co se v ní všechno odehrálo... ale tak dokud lidi nepostujou shota-Samma, svět je ještě v pořádku.

Jen je v něm málo Lucifer/Sammy a Sammy/Gadreel pairingu.

Takže tak. Abyste se pokochali, budete tuhle vzletnou věc muset otevřít - víte co, pohoršovat kolemjdoucí, to bych si nikdy neodpustila.

Varování:

Volila jsem pro větší názornost obrázkové. Pokud máte pocit, že existuje něco - týkající se následujících pojmů: Sam Winchester, Gadreel, yaoi - na co byste potenciálně zareagovali takto, neotevírejte tento článek.



Světla na konci lednic

25. april 2015 at 0:03 | Yaraki |  Výlevy a světonenávistný rage
Dobré úmysly, to je věc ošemetná.

Tak jsem zase jednou natrefila na téma týdne a ve jménu úvodní věty se chystala sepsat nějaký krutě hluboký výkec o všemožných svodech, lákadlech a falešných nadějích, jež mi "světlo na konci lednice" evokuje.
Protože co jiného, než falešné a veskrze nebezpečné lákadlo ukrývá se v zářících útrobách noční ledničky? Ten okamžik, kdy jste sťatí, nebo nakalení, unavení, rozzlobení, smutní, zoufalí a prostě se potřebujete z libovolného z uvedených "vyžrat", známe přece všichni. Vrhnete se k ledničce a zdlábnete i nezdlábnutelné - okurky, oschlou rýži, týden otevřené pivo, dvouměsíční novorozeně... nic vám není svaté. A pak se nenávidíte - alespoň já se vždycky nesnáším, kdykoli neodolám výše uvedeným zvráceným choutkách a vesele se vyžeru z podoby.



All the Lonely people - Kapitola 11: První člověk

23. april 2015 at 23:32 | Yaraki |  Dílovky
Zdar Draci.

Už je to dlouho, což? Poslední díl se tu objevil více než před měsícem. A navíc byl dílem jakože vtipným, aprílovým. Haha. Nejsem holt dokonalá matka. Jenom skoro dokonalá.
A taky moc cestuju a chlastám a tancuju salsu, souložím lidi, hubnu, vyrábím si hunterský journal a koukám na Daredevila. A docela jsem si navykla chodit na 4chan. Já vím, já vím, zase. Ty moje posedlosti, to je prokletí. Ztrácím soudnost.

Ale co bych to byla za pisálka, nežít jako moje postavy, že? Takže ve jménu Sinéad O'Reilly, party hard!


Co ale neztrácím a ztratit nehodlám je důvěra ve vás, děcka. Důvěra ve vaši shovívavost a nadšení. A ve vaše zkurvené komentáře, protože hej, já ráda kecám o ALP na fajsbůku, ale kdykoli pak zavítám sem, na blog, do tohoto postapokalyptického doupěte po vymření, říkám si jaké poselství line se asi k nově příchozím? Špatné.
Já vás nenutím. Já vás prosím. Napiště alespoň prosté "četl/a jsem", ať se vaše oddanost odráží i v počtu komentářů.
A ano, je to malicherné.
Možná, protože i já jsem malicherná.
Fuj na mě.

Název celého výpotku: All the Lonely people, PROLOG zde, obecné PREQUEL kecy zde
Kapitola: První člověk
Počet kapitol: do budoucna to vidím tak na 25
Délka: tentokráte maličko kratší, 7 stran wordu řekla bych
Žánr: fantasy/detektivka/duchařina/"školní" tématika/současný svět
Varování: meh, just ALP shit as ussual. Výjimečně se v tomto díle nesouloží. Fakt *fingercrossed*

A pamatujte, že za každej komentář co neuvidím, Bůh zabije koťátko.



Marvel's Daredevil Review (EN)

22. april 2015 at 19:51 | Akai |  Seriálové, anime a komixové recenze
1 season, 13 episodes, Netflix, 2015 - ?, Action/Superhero

Season 2 confirmed


Cast: Charlie Cox (Matt Murdock/Daredevil), Elden Henson (Foggy Nelson), Deborah Ann Woll (Karen Page), Rosario Dawson (Claire Temple), Nikolai Nikolaeff (Vladimir Ranskahov), Gideon Emery (Anatoly Ranskahov), Vincent D'Onofrio (Wilson Fisk), Toby Leonard Moore (James Wesley), Vondie Curtis-Hall (Ben Urich), Ayelet Zurer (Vanessa Marianna), Skylar Gaetner (Young Matt)...


Cesta Prince - Kapitola 3

22. april 2015 at 18:06 | Yaraki |  Dílovky
Jo, já lhala. Překvápko roku.
Slíbila jsme přidávat Cestu prince každý týden. Jenže pak jsem měla jednou tu VELKOU kocovinu, pamatujete? Jindy mi v cestě stál test, pak zase party a "Lucifer je z klece venku" freakout a... já vím, nic mě neomlouvá. Shořím v Pekle. Juchjuch.

Název celého příběhu: Cesta Prince

Autor: Yoko, alias Panda
Kapitola: Kapitola 3
Počet kapitol: 13
Status: DOKONČENÉ, vydávám na požádání autorky každý týden
Žánr: Fanfiction (Harry Potter)/romantické
Varování: lehké SA, návykově zábavné a strhující



O'Gallagher's Daughter III - Fire Watchers

20. april 2015 at 1:44 | Yaraki |  Dílovky
Akai, ty víš, co se chystám říct, viď. A ty Švéde jakbysmet. Chraň vás ruka Páně, jestli se to bude opakovat. Tady máte další Gallagherku. A já čekám...

Název: O'Gallagher's Daughter III - Fire Watchers

Žánr: víceméně výkec/nadpřirozeno/fanfiction (SPN)
Délka: cca dvě stránky
Jazyk: Angličtina
Beta: nopity nope. Betaread is for pussies (and for stories worth one)


Kapitánův Deník, den šedesátý třetí, aneb jak jsme šukali Camelot

20. april 2015 at 1:21 | Yaraki |  Kapitánův Deník
Sluníčko svítí,
kytičky kvetou,
rodič ten pláče,
když vidí mě sjetou.

Sorry za tu trochu poezie, přátelé moji, ale bylo to takříkajíc nezbytné.

Party v Salamance, historickém univerzitním městě na severovýchod od Madridu, to je bezmála trhák. Zvláště když vyrazíte s tak neodolajícně veleepickou partou, jaká doprovázela mě. Přesněji řečeno já tak nějak doprovázela je, jak se posléze ukázalo. Všichni tři mí drazí spolucestující/pařící totiž byli poláci a občas jim to prostě nedalo a kecali polsky. A Milena občas trousila i náznaky češtiny, neb v mém rodném hnízděti chvíli studovala - někoho tak urvanýho z Česka jsem nezažila. Musím ji někam vytáhnout, až se obě slavnostně navrátíme do Práglu.
Mimo to jsem normálně zjistila, že ta polština je docela hezkej jazyk, občas i srozumitelnej. Občas. Takže ano, ke konci mě tři opilí poláci kecající opilou polštinou, který jsem nerozuměla ani fň, celkem srali. Ale což, opilecký párty v univerzitním městě koneckonců nejsou o konverzacích.

Byla to prostě ve všech směrech obohacující cesta - nejen v oboru "sightseeingovém", přestože navštívit druhou nejstarší univerzitu v Evropě je pro history-fila mého ražení čirý orgáč, ale i v ohledu jazykovém. Skoro jsem dospěla k závěru, že až příště pojedu do Madridu, tak jedině vybavena polštinou.
Což mě oklikou přivádí k myšlence, že téměř vůbec nepotkávám čechy, za což jsem celému Vesmírovi fakt vděčná - zvlášť protože ta jedna osamělá skupinka ostraváků na věži v Salamance mě zas a znovu přesvědčila, že se jako národ fakt neumíme chovat. A smrdíme. A tak. Fujky na nás, jdu si pilovat britskej přízvuk.

Každopádně co se týče výše zmíněných lekcí polštiny, začínám se dvojsmyslně uchychtávat u slova "hledat", neb polsky se toto veselé sloveso - chvilka napětí - řekne "šukat". Ano, ano, je to až tak stupidní humor. Na druhou stranu co byste ode mě taky čekali, jsem starej infantil. Možná i proto jsem byla jedním slovem unešena z nepočitatelného množství katedrál a kapliček, knihoven, panoramatických výhledů, renesančních paláců a římských mostů. Epes rádes.

Za další musím vyzdvihnout toho světce, jež prohlásil, že v Salamance jsou nejlepší party. Jsou. A v Camelotu mají chupita za 1e. A to chceš. Jen vždycky okolo čtvrté ráno si nevyhnutelně začnu připadat jako Kůstka ze Sběratelů kostí, když analyzovala rituály středoamerických indiánů na vzorku swagerů tancujících v baru. Všechny místní ženy se tou dobou totiž odebéřou do (svých) ložnic a osiřelý parket osídlí smečka posmutnělých beta samečků, slibujících za jeden tanec půl království a princeznu k tomu všem těm dvanáctiletým biatchez v legínách až ke krku - nejde si prostě pomoct.

"Postarší beta samec nyní odhaluje hruď a repetitivními pohyby ramen a krku demonstruje svoji sílu. Snaží se tak imponovat skupině mladých samic, jež ho lákají vyzývavým tancem a systematicky se zaměřují na prezentaci vlastní dospělosti a schopnosti zabřeznout. Nyní pozorujeme samce, jak nadšeně reaguje na jejich výzvy a pohybuje pánví do stran zdůrazňujíc tak své prokrvené reprodukční orgány."

National Geographic hadra. Člověk se i zasměje. Po tom, co uštědří pár ran náhodným vlezlým jižanům.

Dalším z osobních questů, co jsem si cestou po Salamance stanovila splniti někdy brzo ve své zářné budoucnosti, je naučit poláky říkat "hruška". Nepoznají rozdíl mezi "H" a "CH". Jako to nepochopíš. Na druhou stranu jsem asi radši, že mi Szymon říká "princess", ne "hruško". I když jeho umění/neumění vyslovit Adéla jako Adelááá je kapitola sama pro sebe.

Lidi celkově jsou tu zajímaví. Někteří občas i přátelští, jiní dokonce i fajn. Such wow.

Třeba jsem si díky Erasmu zas a znova ověřila, že absolutně nelze generalizovat národy, ale přeci jen nějaké společné rysy najít lze, když mi tuto tezi potvrdila mega sympatická ruska Nasťa, jejíhož otce persekuovali a celou rodinu v jejích pěti letech vyhostili do Anglie, protože papínek veřejně hlásil, že Putin je kurva.
A tak - skvělá holka, jež mi sice potvrdila, jak jsou rusové děsný, majetnický, mocí posedlý, arogantní a lhostejný národ, načež to vlastně vzápětí popřela svou samotnou existencí. Byla to veselá, něžná a nesmírně inteligentní holka, co si prošla sračkama s hlavou vztyčenou - prostě někdo ke komu jsem ochotna vzhlížet, ne ho nesnášet pro nějaký národní stereotyp.

Moc se těším na naši nejbližší společnou party.

Třeba už jen protože ta poslední skončila tak, že jsem sbalila brazilce. Jakože ve frontě na burger. V mekáči. Píše mi cosi o lásce na první pohled. Škoda, že jsem poslední dobou nějak uvědomělá. Teda škoda pro něj.

A taky prostitutky. Po nocích jsou všude. V hejnech. Nikdy jsem netušila, že se dá kurva poznat podle make upu. A účesu. A pane-bože-ježíši-kriste-kraťasy-zařízlý-mezi-půlky-boha-jeho-proč-jsem-si-dávala-ten-burger-teď-je-mi-na-blití.

Mimo jiné, cítíc, že se blížíme ke konci tohoto raportu, si začínám vzpomínat, že jsem chtěla tenhle zápis začít tragickým pláčem. Dokoukala jsem Supernatural.


Můj život je prázdnější víc, než samotné Prázdno. Má duše pustá jako Sahara v létě. Dark Matter hadra. Asi si pořídím koťátko. Nebo prase, to je teď moderní, takže bych nebyla jen nešťastná a v doprovodu svině, ale ještě hipster. A takovej hipster - no a kdo to dneska má, že.
Asi se vydám na nejbližší pumpu zírat jim tam do cisterny. Někde jsem slyšela, že tam prej maj aspoň ten "Naturál", když už ne "Supernaturál".

A nebo začnu Shipovat Sabriel, abych zaplnila onu nezměrnou hlubinu uvnitř. Dobře vám tak, smradi.


Nakonec mi s odreagováním stejně nejvíc pomůže fakt, že zítra jdu na lekci salsy s dalším svým oblíbencem - Guillaumem Vandeneeckh...houtte? Houttene-ne...? Něco. Je to francouz. A ano, jmenuje se Guillaume. Jop, jako Apollinaire. Vidím v tom jasný poselství.

O'Gallagher's Daughter, II - Crying and stuff

17. april 2015 at 17:18 | Yaraki |  Dílovky
Normálně, věc je to nepochopitelná, stále ještě věřím, že jednoho dne lidi pochopí, jakým nádherným, užitečným a nezbytným jazykem angličtina je a směle se vrhnou do jejího nadšeného studia.

Do té doby doufejme dokončím tenhle výpotek, jež budu posléze vydávat za studijní materiál megavalné hodnoty, kvality a krutoprdelnosti obecně spolu s pohoněním "já vám to říkala".

Už aby to celé bylo vám řeknu.


Název: O'Gallagher's daugter, II - Crying and Stuff

Žánr: víceméně výkec/nadpřirozeno/fanfiction (SPN)
Délka: cca 2,5 stránky
Jazyk: Angličtina
Beta: nopity nope. Betaread is for pussies (and for stories worth one), !but! there is some slight possibility I'll make my lil' sis do the beta later *fingercrossed*


Nice try Satan, aneb jak jsem zas něco zjistila

16. april 2015 at 18:59 | Yaraki |  Stuff and Things
Jachachacha.

Tak jsem právě objevila zajímavý fakt, jež mne donutil pouvažovat nad mými pisatelskými výpotky in general.
Chloe O'Gallagher, nejnovější přírůstků do mnou vytvořeného bestiáře, je psychopatka. Nebo sériová vražedkyně. Nehodící se škrtněte.

Jinými slovy další charakter pokřivený jako záda starých žen a můj názor na rusáky dohromady.
A já si v posledním koutku střízlivé mysli říkám - what the Hell?!


Já vám nevím, jak je možný, že všechny ženský postavy, co jsem jim kdy vdechla život, mají buď serious daddy/war issues, nebo jsou to jednoduše bezskrupulní sadistky. Přitom já jsem přece ÚPLNĚ NORMÁLNÍ HOLČIČKA. Dopiče!

Vezmeme-li si to pěkně po pořádku...

Riveän Volavka, aneb ta prehistorická osoba stanuvší v čele povstání, jež nikdy nemělo šanci na úspěch, už jen z toho prostého důvodu, že milá Riveän nebyla tím, za koho se vydávala. Nalhala všem, že je "vyvolenou" z pradávného proroctví, neboť věděla, že poslední co svým lidem může dát, je smysluplná a motivovaná smrt - pošli by tak jako tak, tak proč ne se ctí. Poznávacími znaky tohoto trudného jedince byla expertní schopnost lhát s jakože dobrým účelem, brutusácké halušky na každodenním menu, abusive boyfriend/enemy a zoufalství a beznaděj v každičkém kroku. Jo a tragický osud +- sirotka.

Mitarashi Yaraki, tedy to něco, pod jehož přezdívkou se tu už léta prezentuji, byla jednadvacetiletá profesionální žoldačka a nukeninka, která prchala před spravedlostí do zapadákova, jež byl silně na spadnutí už dávno před jejím příchodem a každý si tam potají brousil kudlu na všechny přítomné (i nepřítomné). Poznávacími znaky byla permanentně zpruzelá nálada, nadměrné užívání návykových látek, nezávazný sex, abusive boyfriend, zoufalství a beznaděj z vlastní existence a tragický osud +- sirotka.

Sinéad Saoirsa O'Reilly, aneb ta mrňavá irská minda, jíž nejméně polovina z vás bůhvíproč zbožňuje, jest obsesivně po moci prahnoucí zahořklá svině, co se nezastaví absolutně před ničím aby dosáhla svého, nenávidí všechno a všechny a přestože má dar, jež by měl sloužit k léčení a ochraně, vrhá veškěrou energii do zběsilých souloží s oidipovským kriplem, co jí dřív nebo později vyklepe mozek z hlavy ušima. Poznávacími znaky budiž hromada návykových látek, nezávazný sex, super abusive idiot boyfriend, zoufalství a beznaděj v blaženém kombu s nenávistí a pomstychtivostí, další okénko pro nezávazný sex a nejmenovaného člena SS (skandinávští sadisti) a k všeobecnému překvapení tragický osud +- sirotka

Chloe O'Gallagher, další poloviční irka, jež se polovičně vrhá též do svého obvyklého vyžití - lovu monster/démonů/duchů... no znáte to "saving people, hunting things". Až na to, že Chloe je víc na to hunting things. And killing things. And "Oh my God the fresh blood on my hands is so damn sweet" things. Prostě řekněme, že ji naplňuje ten nádherně čistý pocit ze zabíjení. A tak. A že loví monstra? Je to řekněme snáze obhájitelné než porcovat na prvočástice civilisty.
Poznávacími znaky budiž obsesivní touha zabíjet, hlad po krvi, nezávazný sex, jakási sociální vyhořelost, tragický osud +- sirotka zkloubený s nenávistí k vlastní rodině (tentokráte však neopodstatněnou), decentní kupička omamných látek, o chlapech radši ani nezačínat, and thrill of hunt, of course.



Chrmpf... A já se ptám, Ó velký Embře, co je se mnou špatně? A co vyroste z vás s takovouhle výchovou?! A především - kde se to ve mě berou ty záplavy kulervoucích utrpeníček?


No kdyby nic, budete mít otrlá játra.
A to chceš, protože takový játra, no kdo to dneska má, že.

Kapitánův Deník, den šedesátý, aneb Driftujeme na Severovýchod

15. april 2015 at 20:06 | Yaraki |  Kapitánův Deník
Tak jsem se zas nedávno odhodlala pročíst si některé z blogem nabízených stránek (respektive témata týdne). Nikdy více.
Když už to má jakousi pisatelskou úroveň a myšlenku, takže vám nevytečou oči nosem nad vodopádem "je mi dvanást let a mislím, že fanfykšn není dobrí, prtože je tam ten zex a není popsanej reálně", jedná se zpravidla o nějaký plačtivý poznatek o duševním utrpení srovnatelném s holocaustem.
Jasně, trochu generalizuji, ale opravdu mi přijde, že v poslední době je těhle trpiteských bloquísků s prominutím jak nasráno.

Jakožto správný hypstr jsem se tedy rozhodla vrhnout vstříc mainstreamu a udělat z tohohle postapokalyptického doupěte Sluníčkovou zemi plnou marshmallows, čokolády, jednorožčích slin, kytiček, hvězdiček a kokainu.
Ono popravdě tenhle blog byl už delší dobu nějak podezřele veselý. Nechci předesílat, že to souvisí s tím, že jsem v pohodě já, užívám si time of my life v Madridu a víceméně tu čas trávím aktivní prokrastinací nad vlastními koníčky, ale možná souvislost asi přeci jen existuje. Jo a taky se vrátil onen milovaný "přesdvorní soused", takže mám zas na koho mávat. A to se vyplatí - protože takový mávání, no kdo to dneska má, že?

Mimo jiné jsem si uvědomila ještě jednu fakt pěknou věc. Pamatujete ještě, jak jsem se tu rozplývala nad přímým a odhodlaným jednáním španělů a latinoameričanů? Vlastně nepamatujete, protože minulý týden jsem následkem tohoto "přímého jednání" tak trochu hrotila, jestli nejsem zbouchnutá a neměla bych si do republiky zabůkovat hned dvě letenky - pro sebe a malého Josého. (Nebo Javiera, ten byl asi lepší)
Každopádně jsem se prostě opomněla pochlubit, koho co jsem zas kde dělala a teď tato konkrétní Kapitánova aktualizace trochu nedává smysl. Ale vy to vydržíte, jste koneckonců "strong and independent children". Po mě, že jo.

Takže španělé a jejich attitude. Až teď si uvědomuji, že výše zmíněná sebejistota a přímost má své slabiny. Jinými slovy jdete do baru, sesype se na vás žádostivá horda opálenců a vy si sice připadáte jako bohyně, ale je to celé takové podivně hrané. Takové filmové božství.
O to víc si rozdíl uvědomíte na poklidné večeři s Šimonem (jo, to JE ten fluffy polák) - třeba včera na stanici Quevedo. Nějak jsem asi zapomněla, jaké je to randit. Jakože doopravdy randit, ne jen balit chlapy pro nahonění vlastního ega. On ten nezávaznej sex je jakože sranda (tak prvních deset let), ale pak to omrzí i ty nejotrlejší milovníky. Třeba mě, že jo. Je to jako byste jedli pět let jenom kvalitní plesnivý sýr. Je kvalitní, ale furt je to jen smradlavej sejra.

Takže Šimon/Szymon. Předpokládám, že přestože ani jeden z nás není napůl dementní a od celého "randění" si nic neslibuje, je nám spolu tak nějak hezky. A o víkendu jedem do Salamancy. So fluffy I'm gonna die.

Což mi připomíná, že byste měli mamince držet palečky, aby nezavraždila dalšího potenciálního KAMARÁDA tím, že si s ním zapíchá. Protože s tímhle spát nebudu. Je na to moc fajn. Fuck girly logic.

Abych ale napravila předchozí křivdu - minulé dva týdny jsem krom pár výletů zažila naprosto epesární úprk před policajty. Ve Španělsku je totiž zakázáno píti alkohol na ulici - jenže to bych nebyla já trochu si nezarebelovat. Sedíme si takhle jednou ve čtvrtek s Javim v La latina před barem, popíjíme Legendário rum, když v tom se odkudsi z hlubin centra metropole vynoří policejní patrola a štráduje si to k nám. Naposledy se pokřižujeme a zapláčeme nad nevyhnutelnou pokutou, když v tom mužům zákona odřízne cestu dunící průvod. Průvod Ku Klux Klanu.
Nekecám, vážně - byla Semana Santa, tj Velikonoce, které mají ve Španělsku o poznání víc "lajků" než u nás, a já na vlastní oči zažila jednu z tradic. Co zažila, zachránila mě od příjemného odpoledne v chládku.

Páni cajti totiž neměli sebemenší šanci prodrat se davem osob v bílých hábitech s těma kruto kawaii ku kluxáckýma čapkama, duchovními s kadidlem v klasických mávačkách, kapelou vystrojenou v uniformách s pštrosými péry, hodnými svou okázalostí minimálně příjezdu Královny Matky, a hlavně alegorickému vozu, nesenému dvěma tucty zmožených cápků, v jehož středu se vyjímal dřevěný dvoumetrový Ježíš na oslíku. S palmou. To chceš.
Právě ta palma byla asi největší killer, neboť za tu krátkou chvilku, kdy jsme dopíjeli rum, aby nebylo důkazů našich předchozích výtržností, stihla seňorita Palma sundat veškeré dráty elektrického vedení visící do té doby poklidně nad ulicí.

Prostě epic.

No a o tohle všechno bych byla bývala zapomněla se s vámi podělit jen protože jsem souložila.Hrůzná to představa, což?
Takže děcka, nesouložte, ničí to charakter, játra a elektrické vedení ve Španělsku.

Tak nám začala nová řada Hry o Trůny, Ferdinande

15. april 2015 at 17:30 | Yaraki |  Videookénko
Můj požehnaný a všeobjímajícný názor na Hru o Trůny už pravděpodobně znáte - ve zkratce - první tři knihy jsou skvělé, čtivé, napínavé, uchvacující, děj pomilování hodný. Čtvrtá a pátá kniha už poněkud strhává hrdličky z oblohy a rozbíjí předchozí dojem. Upřímně dočetla jsem je jen pro samotný děj, jen ze zájmu o zúčastněné nebožáky. Naději upírám ku knize šesté a vřele se modlím ke všem známým archandělům, aby byla stejně dobrá jako úvodní tři díly.

Seriál je super, přestože pro mě není žádnou modlou a asi ani nikdy nebude, zvláště po tom, co scénáristi zařízli i ty, jež říznout vůbec nemuseli a některé mé oblíbence pro jistotu neuvedli vůbec.
Hlavním důvodem je asi fakt, že já mám ráda lidi a jejich životní příběhy a poslední dobou mám pocit, že Hra o Trůny je opravdu jen politický bojem o království, které je mi ale víceméně u prdele a jednoduše mi chybí nějaký prostý hrdina, s nímž bych mohla všechny útrapy sdílet.

Navíc jsem odkojená na Pánovi Prstenů, který pro mne zůstane onou fantasy modlou asi navěky věků a ani GoTko ho z pomyslného trůnu nevytlačí, ani kdyby šestý díl ASoIaF napsal sám Tolkien.


Přesto, ač mi to teď, jak vás znám, negří, neuvěříte, mám Game of Thrones moc ráda v psané i seriálové pobodě a na pátou season jsem se vyloženě těšila. Jak se povedla? O tom až jindy.

Dneska jsem se rozhodla přidat jedno přeepické video, k němuž mě samozřejmě dokopala moje lil' sis Akai, a já si u jeho sledování během záchvatů smíchu uvědomila, že přesně ono v klipu prezentované chování a přimrzlý výraz ve tváři je důvodem, proč nesnáším seriálového Jona Snowa.
Jakože vážně, co na něm všichni vidíte? Vždyť vypadá, jak kdyby už od season one permanentně žvejkal žábu. Mor na něj, na bastarda.

Ale tady je kdyby nic tak vtipnej, so enjoy, negří a žijte blaze.


All the Lonely people - PROLOG

15. april 2015 at 0:41 | Yaraki |  Dílovky
Mehm.

Drahý děcka,

Matka má trauma. Takový malý, politování hodný traumíčko.
Z vlastní povídky, víte co. Přijde jí taková trošku fosilní, zastaralá, špatně napsaná a divná. Ta povídka, ne autorka. Jasně, říkáte mamince, jakožto správní haranti, že se mýlí. Jenže maminka má vždycky pravdu - na to nezapomínejte, vy hněvivá verbeži. A tak Vám rodička napsala alespoň nový prolog, aby se neřeklo. To aby ta Vámi milovaná kikotina měla alespoň maličkou naději zaujmout.
Ten nový prolog je totiž kratčí nežli předchozí. Vlastně není. Alespoň ne o moc. Na druhou stranu se tam děje víc věcí. Respektive jedna. Ale je tam rozhodně více Vašeho adorovaného Skandinávského vořecha.

Ano ano, dobře slyším ty praskající rodidla, potoky slz a hlasitý juchot z Vašich řad.
Takže si to užijte, kikoti moji oblíbení, já se jdu opít.

S přáním všeho nejlepšího,

Navždy Vaše,
Máma



Název celého výpotku: All the Lonely people, obecné PREQUEL kecy zde
Kapitola: PROLOG
Počet kapitol: do budoucna to vidím tak na 25
Délka: +- 3 strany wordu
Žánr: fantasy/detektivka/duchařina/současný svět/občasné výlety do historie (WWII)
Varování: je to drámo, no co vám budu povídat