All the Lonely people - Kapitola 11: První člověk

23. april 2015 at 23:32 | Yaraki |  Dílovky
Zdar Draci.

Už je to dlouho, což? Poslední díl se tu objevil více než před měsícem. A navíc byl dílem jakože vtipným, aprílovým. Haha. Nejsem holt dokonalá matka. Jenom skoro dokonalá.
A taky moc cestuju a chlastám a tancuju salsu, souložím lidi, hubnu, vyrábím si hunterský journal a koukám na Daredevila. A docela jsem si navykla chodit na 4chan. Já vím, já vím, zase. Ty moje posedlosti, to je prokletí. Ztrácím soudnost.

Ale co bych to byla za pisálka, nežít jako moje postavy, že? Takže ve jménu Sinéad O'Reilly, party hard!


Co ale neztrácím a ztratit nehodlám je důvěra ve vás, děcka. Důvěra ve vaši shovívavost a nadšení. A ve vaše zkurvené komentáře, protože hej, já ráda kecám o ALP na fajsbůku, ale kdykoli pak zavítám sem, na blog, do tohoto postapokalyptického doupěte po vymření, říkám si jaké poselství line se asi k nově příchozím? Špatné.
Já vás nenutím. Já vás prosím. Napiště alespoň prosté "četl/a jsem", ať se vaše oddanost odráží i v počtu komentářů.
A ano, je to malicherné.
Možná, protože i já jsem malicherná.
Fuj na mě.

Název celého výpotku: All the Lonely people, PROLOG zde, obecné PREQUEL kecy zde
Kapitola: První člověk
Počet kapitol: do budoucna to vidím tak na 25
Délka: tentokráte maličko kratší, 7 stran wordu řekla bych
Žánr: fantasy/detektivka/duchařina/"školní" tématika/současný svět
Varování: meh, just ALP shit as ussual. Výjimečně se v tomto díle nesouloží. Fakt *fingercrossed*

A pamatujte, že za každej komentář co neuvidím, Bůh zabije koťátko.






Chladno. Mělké nádechy. Strach. Unavené nohy, pálení ve svalech, míhající se obraz před očima. A v hlavě jedna jediná myšlenka, rezonující s pěnící krví jako jasný rozkaz, nutkavý a svatý, neochvějný. Běž!Utíkej a neotáčej se.
A tak běží, nohy se mu sice pletou a plíce nestačí nabírat vzduch, skoro jako by vystrčil hlavu z okénka Calebova cadillacu při plné rychlosti, přesto nezastavuje, protože má pocit, že nemůže. To je ono. Nemůže zastavit. Nesmí.
Utíká jako o život, větve mu křupou pod nohama, čas od času zakopne, střelí pohledem k zemi, aby se ujistil, že jde jen o obyčejné dřevo, žádné pařáty a tesáky, drápy, sápající se mu po vařících lýtkách, jen aby zase pokračoval v nekonečném závodu. Kalhoty se mu lepí na kůži, stejně jako třičko - ulpívá na zpoceném těle jako přisáté. Oblečení se mu chvilkami zdá zvláštně tvrdé, hrubé a zatuhlé, sklopí zrak a spatřuje hutnou, červenou krev na svých svršcích. Jsou jí nasáklé a jak kapalina pomalu vysychá, ztrácí svou lepivost, jeho šatstvo se mění v nepohyblivé brnění.
Kloužou mu nohy. Padá na zem jako postřelený a bezmoc ho bodá v pravém boku, sípavě dýchá, neschopen vstát. Je to až ostrý hrot nějakého klacku, zaražený mezi žebry, co ho přesvědčí o nutnosti pokračovat, probere ho z apatie. Vyškrábe se na nohy a utíká, kulhajíc a s notnou pomocí okolních stromů, od nichž se odráží jako od jediných pevných bodů - najednou nedokáže ani stát. Nevidí, klopýtá, padá zpátky na kolena.
Steven si začíná uvědomovat, že je úplně sám v neznámém lese a má hrozný strach. Nebojí se ale ani tmy, ani fanatických inkvizitorů. Má strach ze sebe. Prohlédne si vlastní rudá předloktí. Obzor mu zalije vlna vyčítavých slz.
Napadá ho, že se nikdy v životě nedokáže srovnat s tím co udělal. Co na tom, že nechtěl? Ten zavražděný muž jako by se mu vpil pod kůži, skrz tu mazlavou krev se na něj nalepil a už se nikdy nepustí.
A nad tím vším najednou vyvstává zcela nový pocit. Zklamání. Byl tak blízko něčemu, na dosah budoucnosti a najednou je všechno pryč a ze Steva Winterse je vrah, nebezpečná stvůra, mág-zločinec. Nepoznává sám sebe. Náhle víc než cokoli cití hněv. Proč on? Čím si tohle, kurva, zasloužil? Měl jít na vysokou, měl jet s Calebem na stáž do Ameriky. Měl se opíjet do němoty a zkoušet trávu, možná i houbičky, protože koneckonců proč ne, vždyť je mladý a musí něco zažít, měl si pořídit auto a studentský byt, chodit do barů, kouřit šíšu, balit holky, možná mít trochu oplétačky s policií, když by vysklil výlohu místní kavárny. Měl žít.
A on tu klečí, sám v nočním lese a na rukou má cizí krev.
"Tohle není fér!" křikne do tmy a stromy okolo se otřesou jako poryvem větru, ozve se zapraštění, jak se staleté trupy hroutí okolo něj. Steven propadá beznaději. Udělal to zase.
Těsně předtím než se mu víčka sevřou vinou absolutního vyčerpání, při pohledu na náhle odhalenou oblohu, visící nad jeho bezvládným tělem jako obrovské, kobaltově kovové slunce, vylámané mezi korunami buků, probouzí se v něm ještě jeden, předtím dobře ukrytý pocit. Na rozdíl od ostatních výčitek a děsů nebodá, ale hřeje.
Nikdo ho nedokáže zastavit.



Sebastian ho našel k smrti vyčerpaného, schouleného do klubíčka jako nějaké děcko, ztracené v lese. Jeníček a Mařenka hadra.
Třikrát ho obešel, než u něj poklekl, přemýšlejíc, jestli ho probudit nebo ne. Nakonec si ten bezvládný uzlíček ničeho naložil na záda a napůl nesl, napůl táhl jej za sebou. Dobře věděl, kde má Steven to své doupě a chystal se ho tam zanechat primárně protože byl přesvědčen, že Steve se bez něj nikam nehne.
Vždyť to byl on, Sebastian Mitchell, opakoval si pro sebe připravné jméno, kdo jej spasil a žádný z těch místních balíků mladému lordovi nedokáže nabídnout to, co on. Vysvobození a smíření. Falešnou podporu jako lék na zmatenou hlavou. Žádný upír, člověk nebo nedejbože nějaká zkurvená irská druidka totiž doopravdy netuší, jak se Steven uvnitř cítí. Zmatený, vyděšený, rozzlobený a někde hluboko v komůrce sebezapření jedním slovem mocný. Nepřemožitelný, dokonalý a nadřazený všem.
Sebastian to narozdíl od všech okolo dobře věděl, neboť si i po sto letech pořád pamatoval, jak si připadal on sám poté, co zabil prvního člověka.

---

"Teda řeknu vám, dohlížet na vás, vy verbeži špinavá, to mi byl čert dlužnej." Gill stál ve dveřích bytu s mučenickým výrazem ve tváři a přestože ani nepřeročil práh, už stihl okomentovat veškeré vnitřní vybavení stejně jako náladu obyvatel.
"Co to vůbec bylo za typa?" pokračoval v nesouvislém monologu poté, co označil ještě o něco zničenějšího Stevena za "patricijskou trosku".
"Nevím," pokrčil rameny Caleb, zatímco ládoval do značkového batohu Stevovy zakrvácené svršky. Pak kamaráda popadl za rameno, vyvláčel jej z ložnice a kymácející se stvoření předal Gillovi. "Drž ho," zavelel, ignorujíc upírovy předchozí výtky.
"Čuchám tady traumíčko," prohlásil Gillian pobaveně, prohlížejíc si Stevovy zarudlé oči a opuchlou tvář.
Cale si nebyl jistý, co odpovědět, respektive jestli vůbec něco říkat. Upír byl ten poslední, který tady chyběl - jako by nestačilo, že neznámý Sebastian zmizel bez rozloučení - nemohl se dovolat ani Linney, ani Adalind a na Vincenta pro jistotu neměl číslo. Jediné co mu utkvělo v mysli bylo neznámého "sejdeme se v nemocnici", takže naznal, že vyrazí právě tam a cestou využije možnosti zbavit se Stevenova oblečení už jen protože v něm konstantně vyvolávalo tušení, že jeho nejlepší přítel pravděpodobně provedl něco strašlivého.
"Co ho poslat odpadní šachtou?" ozval se Gillian znovu, když se ukázalo, že klepající se lord Winters není ochoten vlézt do výtahu. "Kdyby nic, bylo by to rychlejší…"
"Drž hubu, Gille," odsekl Caleb a upírův úsměv opravdu na chvilku ztuhl.
"Hele, celý je to o přístupu," pokračoval ale v okamžiku zase tím svým sarkastickým tónem: "Steve někoho zabil, no, to se stává. Vsadím se ale, že k tomu měl rozumný důvod. Což se na druhou stranu mágům nestává skoro nikdy…"
"Tak aby bylo jasno, mě je úplně ukradený, jestli je Steve mág nebo ne. Nikoho nezabil. Nikoho by nezabil. Nikdy. A je mi jedno, co jste mu se starým lordem nakecali o "odlišné krvi" a jiných kravinách. Steven je dobrej kluk. Je to nejlepší člověk, jakého…"
"Tak proč ti to neřekne sám?" utnul Calebovu ochranářskou řeč Gill: "co asi udělal, že to nedokáže vykoktat ani nejlepšímu kamarádovi? Přejel kočku?" Gillovy oči se zlověstně leskly, jeho hlas získal podivně hrubý podtón. Nezněl jako upír ve filmech, smyslně a děsivě, spíš jako nějaká neskonale nasraná verze terminátora. Caleb polkl, ale neustoupil - nehodlal Stevena upírovi vydat už jen protože odmítal uvěřit, že nějakou schwarzenegerovskou verzi má i jeho parťák.
"Vím, že ho chceš bránit, věř mi. Ale nepomůžeš mu. Ne tak jako dřív. Ne tím, že budeš podplácet holky aby s ním šly na maturák, přestože je divnej a sociál. Stevovy problémy jsou daleko nad tvoje chápání, Calebe. A není to tvoje vina - není to ničí vina. Jen si uvědom, že si vybral sdílet s tebou tohle prokletí z nějakého důvodu. Doufejme, že to nebyla jen záliba v idiotských plnovousech a ananasový pizze. Zkus přijít na ten důvod Cale. Steven nepotřebuje, abys z něj dělal dobrýho člověka. Potřebuje někoho, díky komu nebude muset lhát sám sobě."
Byla to pravda, do posledního detailu, počínaje ochranářským komplexem, kterým Cale pro Steva trpěl a konče u samotné existence magie. Přesto bylo nepochopitelně těžké nechat jít toho "divného kluka" a podpírat Stevena Winterse, mága, Odlišného a vraha.
Na vteřinku se Caleb toužil zeptat, co si Gill doopravdy myslí. Zabil Steven někoho? A co se stalo s ostatními? Pak ale zaťal zuby, chytil kamaráda kolem ramen a neúprosně jej nacpal do výtahu, tisknouc tlačítko přízemí ještě než se Gillian stihl nasoukat za nimi. Dveře se se skřípěním secvakly a Steve se svezl na kolena.
Cale Hitch si v tu chvíli uvědomil, že je mu asi upřímně jedno, jestli je Steve mág, dvouhlavý jednorožec nebo Král Bramborových lidí. Nad tímhle vším to byl jeho jediný opravdový bratr a Caleb se rozhodl brát tuhle pochmurnou a rudě podbarvenou přítomnost jako jakousi nemoc. Těžkou, ale ne neléčitelnou.

---

Měla pocit, že za těch pár hodin s Linney Brighton, sledujíc holčičí seriály a vystavujíc na obdiv svou bezmála frajerskou hudbu, si odvykla na ledový stisk jeho dlaní a ostrý a výhružný podtón, kterým jí byl zvyklý dávat rozkazy.
"Pust mě!" sykla, když ji přimáčkl ke zdi a zlostně osočil z bojkotóvání plánů: "mělas' jít na panství, za Stevenem! Ten kluk je ve sračkách z toho, co se stalo. Teď je šance dostat se mu pod kůži!"
"A jakej by to asi dávalo smysl? Ztratím se, samá modřina a šrám, ty mě jakožto dvorní spasitel najdeš, zachráníš a neodvezeš do nemocnice?" oponovala.
"Ale prosímtě!" obrátil oči: "ty jsi sem chtěla jít!"
"A co jestli jsem chtěla? Zabiješ mě tady přede všema?"
"Měl bych tě zabít," usmál se, přestože upřímně netušil proč se směje. Asi to byl zvyk, standardní netečná, rádoby nad věcí póza. Sebastian dobře věděl, že Sinéad něco chystá, něco má za lubem. Nepochyboval, že mu ve staré hale lhala, nepodlehla nátlaku, neboť si byla sama dobře vědoma, co by přiznání znamenalo. Nebyl si ale jistý co mu zatajila a to jej dohánělo k šílenství.
"Víš co? Mám už plný zuby těhle tvých planných výhružek, mlácení, rozkazů, násilnýho sexu, chlastání, cigaret… všeho! Mám tě dost! Nenávidím, jak se vždycky vypaříš kdykoliv tě potřebuju. Jak mě neustále podezříváš! Bože! Táhni už k čertu! I se svým čajem. A se svou obsedantně kompulsivní poruchou. Se svým bezpředmětným, repetetivním a tupým sarkasmem. Radši mě zabij!" hněvivě setřásla jeho paži a zírala mu do přivřených očí.
"Podívejme, ty jsi mi ale hysterka, Sinéad. Člověk tě nechá dvě hodiny s jinou ženskou a ty už startuješ feministický hnutí."
"Ty sobeckej sráči!" křikla znovu a chystala se mu dát facku. Byl rychlejší. Uděřil ji, až se ozvalo tiché lupnutí, jak jí přeskočila nosní přepážka. Ze zlomeného nosu se začala valit krev. Než se stihla vzpamatovat, přimáčkl ji paží pod krkem a do ucha zašeptal: "tohle si nezvykej. Ještě jednou a nebudou to jen výhružky. Dávám ti den. Tak velkorysý jsem. Zítra večer mi řekneš, co opravdu chystáš a jestli ne," druhou rukou ji uchopil za nos a pomalu jej narovnal se slovy: "nechceme přece, aby z tebe byla ošklivka," načež pokračoval: "jestli mi budeš zase lhát, sloupu z tebe kůži a pak tě pošlu doporučeným balíkem do sídla Kruhu." Pak se dvěma prsty znovu dotknul jejího obličeje, čímž zastavil krvácení a na oko pečovatelsky jí otřel rudá ústa a bradu cípem uniformní nemocniční košile.
"Myslím, že by ses měla vrátit. Linney na tebe čeká s dalším dílem."
Sin mu chvíli hleděla do očí, skoro jako by v nich něco hledala, nebo spíš jako by čekala, že něco řekne, pak ale prohlásila jen prosté: "ta holka je pro Stevena důležitá. Udělej s tím něco." A odešla.

"Kdes byla?" tázala se Linney, jen co se Adalind objevila ve dveřích.
"Girly issues, znáš to," oplatila jí blondýna úsměv.
"Byl tu nějaký policajt. Myslím, že historku se rvačkou v baru úplně nevzal… Měli bysme něco vymyslet. A najít Steva…"
"Neboj, je v pohodě, brácha ho dotáhl domů."
"Ten tvůj bratr bude dost řízek, co?" smála se Linney dál a laškovně ji šťouchla do ramene.
"To si ani nedovedeš představit…"
"Docela se těším, až dorazí. Mám ráda nové lidi. Zajímavé lidi. A hlavně bez něj… ani si nechci představit, co by ti psychopati Stevenovi udělali. A hlavně - jak bychom se z toho dostaly my dvě? Asi ti nikdy nedovedu dostatečně poděkovat za to, že jsi je odlákala, když mě omráčili a já díky tomu pak utekla…"
"Nemáš zač, Linney, ty bys pro mě udělala to samé." Sinéad už pomalu začínalo být těžko ze všech těch lží. Ztrácela se v tom, co komu napovídala, nemluvě o faktu, že i její důvěra v Sebastianovy schopnosti povážlivě kolísala. Podle všeho byl teď v patách strážníkovi, který sepsal jejich výpovědi, aby ho nějakým vnuknutím donutil celý případ smazat, nebo při nejmenším založit. Nesměli na sebe přece už víc upozorňovat. Co když se na to ale vykašlal? Co když prostě utekl a ji tu nechal? Protože mu lhala. Bože! Lhala mu víc než si dokázal kdy představit…
Paranoia byla nesnesitelná. Tlačila ji na prsou jako kámen a nutila ji kousat si nehty, psychopaticky cukat hlavou a zírat do prázdné běloby nemocničních zdí.
"Dáme další díl?" vytrhla ji z hrůzy až Linney, upírajíc na ni důvěřivé oči. Chudák holka, jestli dožije jara, má u mě panáka skotské! prolétlo Sin hlavou.
Na Linn bylo něco pozoruhodně obyčejného a pozitivního. Krásně normálního. Magie? Upíři? Inkvizice, přibití na kříž a pár hodin v kómatu? Sinéad nemohla než obdivovat lehkost s jakou všechny tyhle skutečnosti její společnici míjely. To ona své první zajetí oplakala. A kříže a hranice?Od prvního setkání s těmi náboženskými fanatiky nedovedla vystát obyčejné grillování - z vůně pečeného masa se jí zvedal žaludek. Připadala si poničená. Záviděla. Nechápala. Zatracená holka!
Když si Linn všimla, že na ni blondýna nepokrytě zírá, nadhodila jen prosté: "co je?" neztrácejíc úsměv ani pozornost věnovanou zapnutému pořadu.
"Nic, nic…," opáčila Adalind a jen kývla k obrazovce: "tak přemýšlím nad Lovcema Duchů. Sranda, že koukáme zrovna na tohle. Byli bysme za záporáky."
To vykouzlilo na kulaté tváři Linney Brigton ještě širší úsměv: "aspoň by existovala nějaká šance potkat se s nima." A byla vtipná. Sinéad nesnášela pohotové, veselé a chytře zábavné holky. Primárně protože sama taková nikdy nebyla, alespoň ne od přírody. Přesto přemohla čirou závist a odpověděla: "taky pravda."
Pak se ale přeci jen neubránila otázce: "víš proč lidi milují příběhy o lovcích monster?"
Linney jen zavtěla hlavou se slovy: "jsou sexy?"
"Taky. Hlavně je to ale hrozně snadný, zabíjet nestvůry. Něco nelidskýho, bezduchýho, zvrácenýho. Ale v reálným světě jsou to vždycky jenom obyčejný lidi, s rodinama, dětma a hypotékou, komu podřízneš krk, aby sis zachránila zadek…"
"Asi zůstanu u těch sexy chlapů."

---

Cesta do nemocnice Stevovi nad očekávání prospívala. Do jeho zamrzlé tváře se omalu vracely náznaky základních emocí a už nebylo třeba jej podpírat jako napůl ochrnutého. Přesto zatím neřekl ani slovo. Naproti tomu Gill s Calebem se od incidentu u výtahu podstatně odcizili. Každý dál držel nejistého lorda za jednu paži, ovšem místo neustálých narážek volili oba spíš mlčení ve spanilé kombinaci s mračením. Dokonce i upír se zdržel komentářů ve chvíli, kdy sestra na příjmu automaticky považovala Stevena za důvod návštěvy. Když jí vysvětlili, že hledají Adalind Haywitz a Linney Brighton, žena je poněkud neochotně nasměrovala do druhého patra.

"Linney!" zvolal Caleb hned u dveří a jal se jmenovanou objímat. "Adalind!" dodal, když spatřil druhou z dívek, jak trochu zklamaně sedí na vzdálenějším lůžku. Pak se ale narovnal a nasadil výraz někoho mnohem staršího a nadnesenějšího - nechtěl zrovna před Gillem vypadat jako kluk. Cale tušil, že musí být chlap, už jen protože Steven teď potřeboval po svém boku někoho dospělého.
"Dámy," vysekl upír mezitím poklonu. To se ozval už i Steven, když šeptl: "jsem rád, že jste v pořádku… kde je Sebastian?"
Tohle vyvolalo smršť emocí od všech přítomných, primárně však od soupeřící dvojice Stevových "besties". Calebovi spadla brada a jen zmateně zagestikuloval pažemi na všechny strany, zatímco Gill nepokrytě naznačil, že mu celý tenhle babysitting přerůstá přes hlavu.
To už se ale ve dveřích objevil černovlasý mladík s jasně blankytnýma očima a povzbudivým výrazem ve tváři: "zdar Steve, jak je?" prohlásil a vyndal ruce z kapes. Pohyboval se ladně, elegantně a hlavně sebejistě. Jako by byl jediným z celé skupiny, kdo přesně věděl co dělá. Nejdřív doplachtil ke Stevenovi, rychlým pohybem jej vytáhl na nohy tak, jak to Caleb nedokázal za celý den, načež se obrátil k Linney se slovy: "Bastien." Ta mu podala ruku v němém úžasu.
Bylo zvláštní, jak jej i Gillian přijal a Steven najednou po jeho boku pookřál - dokonce se zeptal Adalind jestli je v pořádku a maličko zažertoval o posledních událostech.
Caleb musel uznat, že jistým způsobem závidí. Zvlášť když Sebastian prohlásil: "co kdybychom odsud vypadli? Zařídil jsem nám "nedbalou ostrahu"…" Cale si připadal tak nějak nepotřebný. To on měl v černém pouzdru pět set liber jako standardní přesvědčovací metodu.
"Calebe, jdeš taky, nebo ses rozhodl trochu si poležet?" vytrhl jej ze zadumaného zaskočení až Sebastian. Držel dveře otevřené a vybízel mladíka, aby opustil místnost ještě před ním. Sám sebe tím ještě víc etabloval do role velitele, ochranitele celé party. Caleb o to neochotněji nasadil falešný úšklebek a s hlavou sklopenou se prosmýkl vedle Černovlasého. Když ho míjel, hledíc si potupně na špičky vlastních bot, upoutal ho nepatrný detail na Sebastianově nažehleném kabátě. Jasně červená, čerstvá - ještě skoro tepající - krev lemující kraj rukávu. Zvláštně svítila a dávala Calebovi nepatrnou naději, že celý slavný spasitel je jen vlkem v rouše beránčím.

---

Nedovedla si sama sebe představit v potupnější situaci. Skoro se jí podlamovala kolena, když v mozolnatých, suchých dlaních svírala originální mayskou Criollo čokoládu a nebyla schopna donutit se zaklepat na dveře hotelového pokoje.
Sarah, seber se! S hlubokým nádechem zvedla ruku jen aby se ji otevírající se dveře udeřily do čela. Inspektor Iwan okamžitě cuknul zpátky a jal se jí omlouvat.
"Netušil jsem, že…"
Chvilku na něj zírala, tisknouc si ruku na rudnoucí otlak. Pak se ale začala smát a prohlásila: "to mám za ten sentiment." A podala mu zamýšlený dar.
Collin pár vteřin nevěděl co říct: "pro mě?"
"Kolik jiných inspektorů, jež jsem osočila z vraždy, tady vidíte?"
Oplatil jí úsměv a čokoládu si vzal, snímajíc vlastní sako z ramen: "neposadíte se na chvíli? Rád bych si s vámi o tom promluvil." Sarah někde hluboko pod tuhou skořápkou přísné policejní velitelky nasucho polkla. Uvědomovala si, jakou udělala chybu a chudákovi Iwanovi neulehčovala už tak nesnadný pobyt na cizím oddělení, v neznámém městě a s nevyřešitelným případem na stole. Před očima jí nevědomky prolétl obrázek mladé ženy s dítětem, jež zcela nemístně zahlédla před pár hodinami na Collinově notebooku. Chudák chlap. Sarah si dobře pamatovala, jaké to je mít rodinu, co víc, jak těžké je být od nich daleko. Vzpomínky na bývalého manžela ale v zápětí opět zaplašila nevysvětlitelnou hrůzou z toho, co všechno se jí teď inspektor chystá vytknout. Navenek samozřejmě nehla ani brvou, na to byla moc zkušená a hrdá.
Collin ale paradoxně neměl v plánu ji jakkoli týrat, ba naopak, když se usadili do zašedlých křesílek u prehistorické televize a oběma nalil víno, uvedl hovor slovy: "nebyl jsem k vám zcela upřímný."
Nollanové spadla brada: "jak to myslíte?" usrkla ze své sklenky, aby nějak zabavila ruce a hlavně aby se nemusela dívat do těch jantarově žlutých očí, co na ni omluvně koukaly z protější sedačky.
"Rád bych vám vysvětlit všechno od začátku. Můj nadřízený by asi nesouhlasil, ale já jsem opravdu nerad… neupřímný," hezky opsal sloveso lhát: "po Sinéad O'Reilly pátrám už přes dva roky na rozkaz jednoho z předních představitelů interpolu. Sinéad, ta žena z Prahy, o které jsem vám vyprávěl, je opravdu mrtvá, jak jste předpokládala. Já jsem na stopě její vnučky, hledané interpolem i CIA."
"Takže ta mrtvá byla vnučkou Sinéad O'Reilly, nějaké ztracené dítě?" Nollanová se soustředila jako ještě nikdy - přikázala si věřit všemu, co jí Collin řekne, ať už to bude znít sebezvláštněji.
"Tak nějak. Myslím ale, že její vražda nesouvisí s těmi rituálně zabitými. Podle všeho nějaký mnohem nebezpečnější…"
"Co může být nebezpečnější, než banda fanatiků vraždících děti a vypalující jim oči?" oponovala Sarah a zoufale mávla prázdnou rukou. Už zase byla ztracená.
"Zdá se, že se jedná o nájemného vraha - profesionála - který ale se svou prací tady zdaleka neskončil. Nejprve zabil Sinéad, pak vůdce inkvizitorů a…," Collin se zarazil, uvědomujíc jaká slova ve své řeči použil. Inkvizice. To nebylo určeno detektivovým uším. Zalitoval toho, zvláště protože si uvědomoval, jak skvělou práci Sarah odvádí a jak moc by se mu hodila její pomoc.
"Inkvizice? Hezké jméno…," zareagovala Nollanová nečekaně a chopila se slova: "co ale ty dva spojuje? A kde udeří zas?"
"To nevím," pokrčil Collin rameny a vzal si tabulku čokolády. Právě v ten okamžik urputně přemýšlel nad tím, jestli Sarah neříct ještě něco, nějak ji nenápadně zasvětit do reality - zkusit něco o tom, že Waneovi i Sinéad byly v nějaké sektě, soupeřící s těmi fanatiky, že se podle záznamů z Londýna znali… pomyslný led pod jeho nohama se mu ale zdál až příliš tenký. Věděl, že Nollanová je ženou rozumu a neuvěřila by v existenci čehokoliv nadpřirozeného, ani kdyby se před jejíma očima proměnil.
Pak si ale uvědomil jinou věc, kterou Sarah říct mohl, respektive musel: "Měli jsme v Londýně jednoho svědka, který Sinéad zahlédl s neznámým mužem. Jeho portrét nemáme, ale onen vypovídající si pamatoval, že ten chlap měl hodně tmavé, temně modré oči. A byl mladý." Věděl, že je to sázka, ale pokaždé, když si v duchu vybavil tu dehtovitou, černočernou, magickou stopu na místech činu, viděl před očima ledové duhovky mágů - studené, zlé a povýšené. Záhy si uvědomil, že oním zabijákem mohla být i žena, to už se ale zmatená Sarah zvedala se slovy: "myslím, že toho na mě bylo za dnešek dost. Ale i tak děkuji, že jste se se mnou podělil o "pravdu"," a s těmi slovy spěšně opustila hotel.

Collin se vrátil do křesla litujíc, že vůbec tohle téma začínal. Lidé prostě nebyli na magii stavění, tohle pravidlo si měl uvědomit už dávno. A žádat ji o pomoc, aniž by uvedl, že Sinéad vlastně vůbec nemusí být mrtvá, primárně protože jí je spanilých osmdesát let a z mrtvého těla necítil absolutně žádnou magii, tudíž mohlo být originálu pouze podobné, to prostě nemohlo vést k úspěchu. Nevěděl, jak ji přesvědčit, že toho neznámého zabijáka pozná jen on sám a to po pachu, nevěděl, jak si od ní vyžádat pomoc při hledání čerstvě probuzeného - nevěděl nic.
A navrch, opomíjíc všechny předchozí těžkosti, si vážně přál pomoci jí se zastavením inkvizice, už jen protože onu instituci považoval na odpudivou a pokryteckou. Narozdíl od Sarah, inteligentní, hrdé, silné a samostatné ženy. Byl by z ní dobrý vlkodlak, napadlo ho. Jistě by byla jednou z těch, co přežijí předanou kletbu a pokousání je nezabije.

O půl desáté mu zazvonil telefon. Zvedl jej a upíjejíc suchého, bílého vína s údajným přívlastkem angreštů, se ohlásil: "Collin Iwan, inspektor…" Nebylo mu však přáno doříct oficiální verzi. Z druhé strany se totiž ozval jemný, soucitný, ale přesto výrazný hlas. Collin ho okamžitě poznal.
"Můj pane?" oslovil dotyčného. Hlas po něm cosi požadoval.
"Ne pane, myslím, že je naživu," prohlásil Collin v zápětí skálopevně a protože si najednou už bůhvíproč nepřipadal pohodlně, zvedl se a začal trhaně přecházet po místnosti.
"Pane, věřte mi. Necítil jsem žádnou druidskou magii."
Chvilku se ozývalo pouze ševelení z druhé strany.
"Dobrá, prověřím to."
Další porce nesrozumitelného hlaholu.
"Ano, já vím, že jsem váš nejlepší stopař. Najdu ji, to vám přísahám. Přísahám!" Jak se jednou rozmluvil, reagujíc v obraně na stupňující se nátlak, rozpoznatelný i z pouhého tónu druhého hlasu, Collinovi to nedalo a hned navázal: "jsou v pořádku? Je Luke…?"

Odpovědí mu bylo jen ubíjející ticho ukončeného hovoru.
 

6 people judged this article.

Comments

1 Rein Rein | 23. april 2015 at 23:50 | React

Proč tam není možnost "Moje máma"? :D :D

Jinak díl skvělý!! Zbožňuji tvoje hlášky, ať už v textu padají z kohokoli :D Zajímá mě jak moc přesvědčivě bude Seb hrát svou roli, ale nepochybuju, že mu to půjde :D

A co se děje Collinovi? :/ Ty ho šikanuješ normálně... :/ Fakt je mi ho líto, abys věděla... >.<

No, ale jen tak dál, samozřejmě :D Už se těším na další :) ;)

2 babirusa babirusa | Web | 23. april 2015 at 23:55 | React

[1]: tak vole Moje máma je tvoje máma, že jo... nebo teda naopak :D
Hej Kolja je prostě bad luck Brian celý story, říkám vám to od začátku. Chudák chlap :D

3 Akai Akai | Web | 24. april 2015 at 16:20 | React

What can I say again? It is brilliant and I can't wait to know how it all ends, really :) skype?

4 babirusa babirusa | Web | 24. april 2015 at 16:26 | React

[3]: :3 thank you, kind lady :) and yeah, Skype seems accurate now

5 Únorová Únorová | Email | Web | 24. april 2015 at 19:17 | React

Error: Dochází mi slova! Ale... já ten tvůj styl prostě zbožňuju! Myslím, že by se to dalo přepsat i jako velmi vtipná satira :D Tvůj suchý humor mi prostě láme srdce, matko <3

6 babirusa babirusa | Web | 24. april 2015 at 19:21 | React

[5]: dítě moje oblíbeně, moc děkuji a slibuji, že s dalším dílem pohnu co jen to půjde :)

7 Kime Kime | 26. april 2015 at 10:30 | React

Napsala jsem ti dlouhý koment,který měl zachránit všechna koťátka a on se smazal! Nechť internet a koťátka shoří v pekle :D

8 babirusa babirusa | Web | 26. april 2015 at 16:08 | React

[7]: halelujak! Budu moct týrat koťátka :D díky dítě ty víš jak potěšit matku :D ne, kecám, díky za stálou a neochvějnou četbu a tak vůbec za tvou požehnanou existenci. jdu si zajuchat :3

9 Petersson Petersson | 26. april 2015 at 22:16 | React

Ty jo, po delší pauze fakt dobrý :)
Omlouvám se, ale po tomhle víkendu toho ze mě víc nedostaneš, jsem moc chcíplej :D
Ale je to klasicky čtivý a začíný to nabírat pěknej směr. :)

10 babirusa babirusa | Web | 26. april 2015 at 22:21 | React

[9]: hele v pohodě, úplně stačí pro můj přehled :) díky

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement