All the Lonely people - PROLOG

15. april 2015 at 0:41 | Yaraki |  Dílovky
Mehm.

Drahý děcka,

Matka má trauma. Takový malý, politování hodný traumíčko.
Z vlastní povídky, víte co. Přijde jí taková trošku fosilní, zastaralá, špatně napsaná a divná. Ta povídka, ne autorka. Jasně, říkáte mamince, jakožto správní haranti, že se mýlí. Jenže maminka má vždycky pravdu - na to nezapomínejte, vy hněvivá verbeži. A tak Vám rodička napsala alespoň nový prolog, aby se neřeklo. To aby ta Vámi milovaná kikotina měla alespoň maličkou naději zaujmout.
Ten nový prolog je totiž kratčí nežli předchozí. Vlastně není. Alespoň ne o moc. Na druhou stranu se tam děje víc věcí. Respektive jedna. Ale je tam rozhodně více Vašeho adorovaného Skandinávského vořecha.

Ano ano, dobře slyším ty praskající rodidla, potoky slz a hlasitý juchot z Vašich řad.
Takže si to užijte, kikoti moji oblíbení, já se jdu opít.

S přáním všeho nejlepšího,

Navždy Vaše,
Máma



Název celého výpotku: All the Lonely people, obecné PREQUEL kecy zde
Kapitola: PROLOG
Počet kapitol: do budoucna to vidím tak na 25
Délka: +- 3 strany wordu
Žánr: fantasy/detektivka/duchařina/současný svět/občasné výlety do historie (WWII)
Varování: je to drámo, no co vám budu povídat







Cloumala s ním podivná směsice pocitů. Hněv a nadšení. Touha… a strach. Ze selhání. Byl už tak blízko. Do tohohle konkrétního okamžiku si nepřipouštěl pochyby, ale jak se neúprosně blížil k cíli, hloubila si v něm cestičku nepopsatelná hrůza z možného neúspěchu. Co když to už otevřeli?

Vinou rychlého kroku se mu medaile za Mimořádné zásluhy, přišpendlená na černé uniformě SS, cukala ze strany na stranu jako v epileptickém záchvatu. Tu za "zranění v boji" už dávno sundal. Neměla pro něj žádnou cenu. Nezáleželo na tom kolikrát si za život pohladil pekelného Kerbera, vlastně nebylo podstatné ani jestli byl nějak "mimořádně zaslužný" - ten kus kovu na sametové stužce byl jen vstupenkou, klíčem k opravdovému klenotu.
Věděl, že dělá chybu, riskuje víc než kdykoli předtím, ale poručit si nedovedl, přestože jindy byl loženým prototypem sebekázně. Ale ne teď. Nedokázal se ohlédnout, nedokázal počkat. Na ni, nebo na kohokoli. Uvědomoval si, do jakého nebezpečí se řítí, přičemž více než ten samotný fakt jej děsilo, jak moc se mu takové jednání nepodobá. Tohle nebyl on - s kapkami potu na bledém čele, mastnými černými vlasy, vybledlýma očima a krvácející. Ne, on byl přece vyvolený kněčemu většímu, než bloudit jako nějaká podzemní krysa - vyčerpaný a hladový - tajnými tunely pod Švédskou metropolí.
Zakašlal a musel se opřít o betonovou stěnu. Nepříjemné ticho nahradivší jeho nestálé kroky jako by ho přimáčklo k podlaze. Zamžoural očima, jen aby spatřil myšově šedé kachličky, na než se bezvládně skácel a chuchvalec krve a slin, jímž mu vlastní plíce připomínaly staré zranění z fronty. Předtím ledový pot jako by ho najednou pálil po celém těle víc než rozžhavený saharský písek, před očima se mu míhaly rudozlaté obrazce a mozaiku bezmoci doplňoval nepříjemný zápach sedlé plísně uhnízděný u podlahy. Klepal se, neschopný čehokoli.

"Sebastiane?!" Znal ten hlas. Napadlo ho, že jestli dobří lidé mají své anděly-spasitele, ona bude pravděpodobně jeho démonem. Spíš arcidémonem, opravil sám sebe, když mu rozmytý psychedelický obraz před očima rozbily jasně zelené oči a hříva krepatých rudých vlasů, připomínajícíh vlnu nějaké pekelné ovce. Sinéad.
"Proč jsi, kurva, nepočkal?!" zatřásla límcem jeho uniformy. Neměla o něj strach - jako obvykle měla jen strach. O sebe samotnou - což byla koneckonců asi jediná její opravdová emoce, kterou kdy dala najevo.
Nasucho polkl: "přesouvá se… i s tím. Nebyl čas…"
"Hlavně, že ses k němu bez problémů dostal beze mě, viď?"
Ignoroval její výtku a mezi přerývavým kašlem syknul: "Zvedni mě…"
"Dej mi ten dopis. Jsi slabý," konstatovala a začala hledat požadovanou obálku v jeho kapsách.
"Sinéad… přestaň…" Věděl, že by ji mohl lusknutím prstů zabít - na to měl síly dost za všech okolností. Jen si tehdy ještě nebyl jistý, jestli to opravdu chce udělat. Bylo to vážně dávno. A taky trochu doufal, že ona ho tu nenechá napospas opravdovým podzemním krysám. Nebo hůř, spojeneckým vojskům.
"A co uděláš? Popliveš mi blůzku?" okomentovala s úšklebkem, zatímco ve vnitřní kapse Sebastianova saka nahmatala hrubý žlutavý papír s lesklou rudou pečetí. Vytáhla ho, prohlédla si a když naznala, že je pravý, ještě s ním ostentativně zamávala bezmocnému před očima, načež mu poupravila sako a se slovy: "hodně štěstí, Bastiene," se zvedla.
Jmenovaný se pokusil přemoct závrať, ale místo toho se jen vrávoravě svezl na podlahu s dalším záchvatem kašle. Chvíli se zdálo, že je snad dočista mrtvý.
Sinéad o pár kroků dále se zastavila a pár minut zírala na "vítěznou obálku". Pak na to bezvládné nic na podlaze tunelu. A znovu na dopis. Zkousla si dolní ret. Zasranej Skandinávskej vořech!
Trvalo nejmíň další minutu než se donutila naplno otočit k tomu tragickému výjevu. Pak k němu přišla, s rozzlobeným povzdechem nad vlastním zkurveným sentimentem jej obrátila na záda a chvíli si prohlížela Sebastianovy rudé zuby z posledních sil zkroucené do pobaveného úsměvu.
"Čurák roku…," poznamenala, když mu rozepla sako i košili a z brašny vylovila dlouhou ostrou jehlu s podivnou dávkovací baňkou na konci, jež víc než cokoli připomínala obrovskou jedovatě žlutou vosu.
"Není to permanentní. A asi to nebude fungovat," řekla, zatímco otevírala jakési uzávěry na nástroji: "Ale nechat tě umřít na obyčejné střelné zranění? Takovou smrt si ty nezasloužíš. Ty ne. A přísahám Bohu, Sebastiane Soljo, že jestli tě jednou někdo zabije, budu to já osobně." S těmi to slovy zabodla jehlu hluboko do pohublého těla a stiskla za symfonie jeho animálního řevu baňku.

O pár minut později už klusali chodbou společně, beze slov, až k okovaným dveřím.
"Dej mi tu obálku," zavelel. Změřila si ho neochotným pohledem, ale nakonec se nebránila. To bylo zpětně hleděno poměrně rozumným činem, neboť kdyby se mu v ten konkrétní okamžik bývala postavila, na místě by ji zabil. Nacházeli se až moc blízko úspěchu a jeho touha, to nutkání, s nově nabytým zdravím ještě zesílily. Teď už ho nic nezastaví.
Rozrazil dveře do místnosti plné obrazů, starých skříní a všemožného domácího vybavení, stejně jako truhel a krabic, rozházených porůznu i v místech, kde předtím byly pečlivě upravené uličky. Všemu dodávalo ostré obrysy nepříjemně neonově bílé světlo.
"Sebastiane?" Zpoza jednoho z regálů se vynořil prošedivělý oficír s hubenýma, lysýma rukama, tenkou, skoro stařeckou kůží plandající na vystouplých lícních kostech a s rudofialovými kruhy okolo očí. "Jak ses sem dostal?!" Jeho němčina měla jen nepatrný finský přízvuk, přesto byl jeho původ nezpochybnitelný.
Bastien jen poklepal prsty na medaili, nějakým zázrakem stále ulpívající na zakrvácené uniformě.
"Poslání…," hlesl neskrývajíc jízlivý úsměv.
"Tady nemáš co…," jal se muž i přesto pokračovat, ale to mu už byla do ruky neúprosně vecpána obálka. Neochotně ji otevřel a nad obsahem strávil několik minut s ústy dokořán. "Řekl jsem ti, že jsi zrádce a svou šanci jsi promarnil. K Pečeti se nikdy nedostaneš!" Přeskakoval mu hlas jak se marně bránil hněvu, jak sám sobě zakazoval druhého udeřit.
"Führer na to má zjevně jiný názor…," podotkl Sebastian a svítivě modrýma očima propaloval svého soka.
"Vím, čeho jsi schopen. Ta obálka je falešná!"
"Jsi ochoten to riskovat?"
Muž na okamžik zmkl, jen aby pokračoval: "předám Pečeť samotnému Führerovi a Říše nepadne!"
V tom se ozvala rusovlasá Sinéad svým typicky posměšným tónem: "ten tvůj srandista Adolf je jen člověk. Může si Pečeť strčit skrz krk až do prdele, ale to je tak všechno."
"Jak se opovažuješ?!" křikl oficír a pak udělal tu osudovou chybu. Z náprsní kapsy vyndal lesklý kulatý předmět s vyrytými ornamenty zvířat proplétajícími se v kruhu po obvodu. Zřejmě se chystal podat jim sáhodlouhé vysvětlení, proč by nacisti měli vládnout světu a jak jim nezabrání ani genetické predispozice, jenže to už jej Sebastian ladným pootočením zápěstí poslal vstříc nejbližší zdi. Zadunělo to a pár dalších krabic se sesypalo k zemi. Muž, neschopen jakéhokoliv pohybu, mohl jen zděšeně sledovat, jak Pečeť hned na toopouští jeho dlaň a míří k mágovi.
"Sebastiane… Chlapče… Ještě není pozdě! Můžeš vládnout spolu s Führerem, můžeš vést Říši! Jsi můj zlatý chlapec! Jsi Vyvolený!"
"Myslíš, že o tohle stojím?" odmlčel se Sebastian: "vlastně ano, to byl vždycky tvůj plán, že, tvůj sen… jenže jsi byl krátkozraký. Stejně jako ti tví nacističtí pitomečci. Selektovat lidi na základě vzhledu? Ale notak. Všichni jste stejně ubozí, všichni mi nesaháte…," jeho vzletnou řeč utnula zase až Sinéad.
"Hele stačilo těch patetickejch výkeců, musíme vypadnout. Jestli se na to necítíš," kývla hlavou směrem k oficírovi, "tak já se toho ráda ujmu." Tasila dýku a vyrazila vpřed.
"Ne!" Zastavil ji rázně Sebastian: "je to můj otec."
Pokrčila rameny a vydala se ke dveřím: "pořešte si to s taťkou fofrem ať můžeme pokračovat. Je před náma ještě sakra dlouhá cesta."

Zavírala olověné dveře pomalu, koutkem oka sledujíc, jak z ozdobných stojanů za jejími zády povstává armáda historicky vyhlížejících zbraní a Mikael Solja, Bastienův otec, cosi nesrozumitelného heká v té jejich rodné hatmatilce. Sinéad předpokládala, že bude mít aspoň chvilku na to vše rozdýchat. Chviličku jen s vlastní prázdnou hlavou. Poprvé od chvíle, kdy opustili Prahu měli totiž naději dostat se z tohohle prokletí. Klepla těžkou hlavou o betonovou stěnu a promnula si uslzené oči. Sebastian má šanci dostat se z tohohle prokletí.

Zpoza dveří se dalších několik minut ozývalo frenetického ječení Soljy staršího, toho zkurveného nacistického fanatika, který se snažil vychovat vlastního syna - mága - k obrazu svému, ovšem zadařilo se mu to jen napůl. Jeho potomek byl fanatik, o tom žádná - narcistický, nevystříkaný parchant s božským komplexem - přesvědčený o potřebě lidstva býti ovládáno. Jenže ne nějakým patetickým rakušákem, nýbrž postavou takřka nadpozemských schopností - jím samotným.
Sinéad věděla, jak moc zbytečná mu bude, až najde způsob jak Pečeť, ten klíč k neomezené moci, poklad, po němž pátrali celých pět let, otevřít.


A takové uvědomění, to je vážně na hovno pocit.



První díl

 

7 people judged this article.

Comments

1 Kime Kime | 15. april 2015 at 6:35 | React

Maminka má pravdu až do chvíle, kdy se mýlí, takže nechci slyšet nic o zastaralosti povídky! Ovšem pokud to povede k většímu množství podobně parádních prologů, zvážím to :D Hrozně miluju všechny flashbacky se Sebem a Sineád, protože jsou prostě perfektní :3 :)

2 babirusa babirusa | Web | 15. april 2015 at 14:00 | React

[1]: dítě moje oblíbené :3 děkuji ti přepěkně, voe, fakt :) jsem ráda, že se líbil - osobně mám tenhle flashback taky docela ráda, zvlášť protože je to více než 50 let zpátky a oby dva byli tehdy prostě ještě "jinačí" - čímž bych nerada naznačila, že to nebyli zmrdi, jen si prostě nemyslím, že to byli až takoví zmrdi jako dneska :D až na Seba, ten byl nevystříkanej fanatik asi dost vždycky :D

3 Dorka Jeseňská Dorka Jeseňská | Email | Web | 15. april 2015 at 18:07 | React

Zaujímavé. O tomto príbehu a vlastne aj celkovo o blogu počujem dnes prvý krát a už ma niečím zaujal a prikloncoval.

Toto ma zas odrovnalo:

"narcistický, nevystříkaný parchant s božským komplexem"

:-D

4 babirusa babirusa | Web | 15. april 2015 at 18:19 | React

[3]: wow, díky moc :3 tak snad se bude líbit - příběh, blog... no prostě všechno. Díky moc za podporu. A jsem ráda, že ses "pobavila" - a to ho ani neznáš hele - byla ještě poměrně slušná a střízlivá v jeho hodnocení :D

5 Akai Akai | 15. april 2015 at 22:15 | React

I tell you, as much as I loved the first prologue, this serves so much better :) And it's brilliant, absolutely fantastic :D

6 babirusa babirusa | Web | 15. april 2015 at 22:39 | React

[5]: at least something... now I only have to beta read all the old chapters :D so no big deal :D

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement