Kapitánův Deník, den šedesátý, aneb Driftujeme na Severovýchod

15. april 2015 at 20:06 | Yaraki |  Kapitánův Deník
Tak jsem se zas nedávno odhodlala pročíst si některé z blogem nabízených stránek (respektive témata týdne). Nikdy více.
Když už to má jakousi pisatelskou úroveň a myšlenku, takže vám nevytečou oči nosem nad vodopádem "je mi dvanást let a mislím, že fanfykšn není dobrí, prtože je tam ten zex a není popsanej reálně", jedná se zpravidla o nějaký plačtivý poznatek o duševním utrpení srovnatelném s holocaustem.
Jasně, trochu generalizuji, ale opravdu mi přijde, že v poslední době je těhle trpiteských bloquísků s prominutím jak nasráno.

Jakožto správný hypstr jsem se tedy rozhodla vrhnout vstříc mainstreamu a udělat z tohohle postapokalyptického doupěte Sluníčkovou zemi plnou marshmallows, čokolády, jednorožčích slin, kytiček, hvězdiček a kokainu.
Ono popravdě tenhle blog byl už delší dobu nějak podezřele veselý. Nechci předesílat, že to souvisí s tím, že jsem v pohodě já, užívám si time of my life v Madridu a víceméně tu čas trávím aktivní prokrastinací nad vlastními koníčky, ale možná souvislost asi přeci jen existuje. Jo a taky se vrátil onen milovaný "přesdvorní soused", takže mám zas na koho mávat. A to se vyplatí - protože takový mávání, no kdo to dneska má, že?

Mimo jiné jsem si uvědomila ještě jednu fakt pěknou věc. Pamatujete ještě, jak jsem se tu rozplývala nad přímým a odhodlaným jednáním španělů a latinoameričanů? Vlastně nepamatujete, protože minulý týden jsem následkem tohoto "přímého jednání" tak trochu hrotila, jestli nejsem zbouchnutá a neměla bych si do republiky zabůkovat hned dvě letenky - pro sebe a malého Josého. (Nebo Javiera, ten byl asi lepší)
Každopádně jsem se prostě opomněla pochlubit, koho co jsem zas kde dělala a teď tato konkrétní Kapitánova aktualizace trochu nedává smysl. Ale vy to vydržíte, jste koneckonců "strong and independent children". Po mě, že jo.

Takže španělé a jejich attitude. Až teď si uvědomuji, že výše zmíněná sebejistota a přímost má své slabiny. Jinými slovy jdete do baru, sesype se na vás žádostivá horda opálenců a vy si sice připadáte jako bohyně, ale je to celé takové podivně hrané. Takové filmové božství.
O to víc si rozdíl uvědomíte na poklidné večeři s Šimonem (jo, to JE ten fluffy polák) - třeba včera na stanici Quevedo. Nějak jsem asi zapomněla, jaké je to randit. Jakože doopravdy randit, ne jen balit chlapy pro nahonění vlastního ega. On ten nezávaznej sex je jakože sranda (tak prvních deset let), ale pak to omrzí i ty nejotrlejší milovníky. Třeba mě, že jo. Je to jako byste jedli pět let jenom kvalitní plesnivý sýr. Je kvalitní, ale furt je to jen smradlavej sejra.

Takže Šimon/Szymon. Předpokládám, že přestože ani jeden z nás není napůl dementní a od celého "randění" si nic neslibuje, je nám spolu tak nějak hezky. A o víkendu jedem do Salamancy. So fluffy I'm gonna die.

Což mi připomíná, že byste měli mamince držet palečky, aby nezavraždila dalšího potenciálního KAMARÁDA tím, že si s ním zapíchá. Protože s tímhle spát nebudu. Je na to moc fajn. Fuck girly logic.

Abych ale napravila předchozí křivdu - minulé dva týdny jsem krom pár výletů zažila naprosto epesární úprk před policajty. Ve Španělsku je totiž zakázáno píti alkohol na ulici - jenže to bych nebyla já trochu si nezarebelovat. Sedíme si takhle jednou ve čtvrtek s Javim v La latina před barem, popíjíme Legendário rum, když v tom se odkudsi z hlubin centra metropole vynoří policejní patrola a štráduje si to k nám. Naposledy se pokřižujeme a zapláčeme nad nevyhnutelnou pokutou, když v tom mužům zákona odřízne cestu dunící průvod. Průvod Ku Klux Klanu.
Nekecám, vážně - byla Semana Santa, tj Velikonoce, které mají ve Španělsku o poznání víc "lajků" než u nás, a já na vlastní oči zažila jednu z tradic. Co zažila, zachránila mě od příjemného odpoledne v chládku.

Páni cajti totiž neměli sebemenší šanci prodrat se davem osob v bílých hábitech s těma kruto kawaii ku kluxáckýma čapkama, duchovními s kadidlem v klasických mávačkách, kapelou vystrojenou v uniformách s pštrosými péry, hodnými svou okázalostí minimálně příjezdu Královny Matky, a hlavně alegorickému vozu, nesenému dvěma tucty zmožených cápků, v jehož středu se vyjímal dřevěný dvoumetrový Ježíš na oslíku. S palmou. To chceš.
Právě ta palma byla asi největší killer, neboť za tu krátkou chvilku, kdy jsme dopíjeli rum, aby nebylo důkazů našich předchozích výtržností, stihla seňorita Palma sundat veškeré dráty elektrického vedení visící do té doby poklidně nad ulicí.

Prostě epic.

No a o tohle všechno bych byla bývala zapomněla se s vámi podělit jen protože jsem souložila.Hrůzná to představa, což?
Takže děcka, nesouložte, ničí to charakter, játra a elektrické vedení ve Španělsku.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement