May 2015

Supernatural song

30. may 2015 at 21:46 | Yaraki |  Supernatural
Tenhle ten můj dramatický koutek internetů se pozvolna, ale za to velice slibně začíná měnit v úložiště muzikálů a podobných hudebních počinů a parodií.

A asi by se tato sbírka nikdy nedala nazvat kompletní, kdybych nepřidala i nějaké zpěvné a jak je pro fandom typické, samotnými seriálovými herci okořeněné, dílko ze Supernatural fandomu. Takže hej, tady to máte a je to fakt super :D

https://www.youtube.com/watch?v=tCZy8cAgBlM


Jinak jen taková vsuvka z mého badass bytí - právě začínáme pořádně rozjíždět naši huskarlí partu pro letošní Skyrim LARP, kde jsem (jako už tradičně) jediná holka a hrozně se těším jak zlá, podlá, úskočná, arogantní (no prostě Yaraki) mrcha letos budu a jak budu s těmi nebohými farmářskými synky a "khajiit has wares" špínou vytírat ve jménu velkého Führera a.k.a našeho slovutného jarla.

To já jen tak, kdybyste se ptali, co chystám na prázdniny.

Kapitánův Deník, den, když už jsem nadobro přestala počítat dny, aneb bestiální robbery a Captain Kentucky

30. may 2015 at 21:28 | Yaraki |  Kapitánův Deník
Já vím. Vím to.
Zanedbávám vás. Nekomentuji na cizích blozích, neodpovídám na komentáře ani na svém vlastním, nepřidávám příspěvky. Skoro jako bych přestala existovat. A ono hey! není to tak daleko od pravdy. Tak nějak nejsem. Nebo spíš se bojím co bude, takže se zcela záměrně plíživě vytrácím do deeply deep hlubin internetů.

Včera jsem měla narozeniny. Jsem senil, oficiálně už i tělesně.
Ne, jasně, že se necítím jinak, snad krom toho, že jsem si dík Kapitánovi Kentucky Brandonovi uvědomila, že ještě nejsem ÚPLNĚ prázdná, ale jen částečně prázdná. Respektive dokážu něco cítit - ne lásku, ale hebkou náklonost - vůči opačnému pohlaví. Což je moc fajn. Třikrát sláva mě. (Přestože je mi jasný, že to dělaj ty jeho zvířátkově štěněcí, hnědý oči)

Mimo to jsem uspořádala "rozlučkovo/narozeninovou party", na kterou v průběhu večera dorazilo nepochopitelně neuvěřitelných !dvacet! lidí, co znám z větší části méně než dva měsíce. Kůl. A taky jsem dostala dárky - čokolády, hromadu panáků, láhev tequilly a svíčku s nápisem "friends forever". And I melted. And got drunk.

Funny na tom celém zůstává, že jsem se neopila ani tak pro podstatu faktu, že jsem přežila další zimu, ale protože mě cca dvacet minut před vypuknutím oslavy přepadl nějaký veselý latinoameričan a chtěl mi zciziti tašku s notebookem, kartami, papíry do školy, mobilem, druhým mobilem a pasem. To fakt nechceš, zvlášt ne tři dny před odjezdem. Vykračovala jsem si to vesele, bágl na jednom rameni, v druhé ruce iPad a najednou mi týpek popadl tašku a jal se ji trhat z mé překrásné klíční kosti, kde doposud spočívala. Jasně, že jsem popadla tašku a při té příležitosti upustila (a nakřápla, otecko mě zabije) iPad. Yaraki x robber. 1:0. Tašku jsem ubránila, iPad funguje, ale vypadá jak starořecká mozaika. Mrdat vesmír do oka. A ano, Akai má pravdu, když říká, že mě týpek taky mohl zastřelit, spálit, pochcat, sežrat a znásilnit (v libovolném pořadí), ale hej, můj iPad! Kunda špinavá, fakt mě to štve. Táta se pokytičkuje.

Anyways dorazila jsem na Alonso Martínez zastávku, kde jsme měli sraz totálně vyšokovaná, trembling jako prase, adrenalin mi s hlasitým šuměním kapal z očí a kdo tam na mě nečekal - Captain Kentucky. Hned se jal mě zachraňovat před hormonálním kolapsem sliby, jak za mnou přijede do Čech a kdesi cosi a všemu nasadil korunu historkou o tom, jak byl sám podobně přepaden ještě ve státech a týpek na něj a jeho kámošku před klubem tasil kolt s tím, ať navalí cennosti. Brandon, tou dobou údajně mnohem rozumnější (a taky mnohem víc na sráč) vydal iphone, ale kámoška vzdorovala a týpek jí prostřelil paži.

Nice shit Brandon! You are not fucking helpin'!!!

But anyways, já jsem své o poznání víc lame přepadení přežila, takže opakuji - ještě pořád jakž takž naživu, existuji a nezbavíte se mě.
Primárně protože mám po zkouškách a musím se samozřejmě pochlubit, jak jsme to všechno báječně zvládla, lidi tady jsou ochotni urvat si rodidla a kus cenného čas, aby oslavili narozky nějaké polo-neznáme mindy z východní Evropy. Su na sebe hrdé, normálně. A nebojte, veškerý strach a výčitky a hrůzu jsem ze sebe včera poctivě vychlastala, dala dohromady Gabi s tím jejím francouzem Gillaumem Van-der-něco, do kterýho byla udělaná a krerej je pro změnu udělanej do Harryho Pottera (nosí deadly Hallows přívěšek) a nejvíc jsem zapařila (naposled) v tom oblíbeném Irish Pubu. Barman zatlačil slzu, že odjíždím, já zatlačila slzu, že odjíždím, všichni prostě zatlačili co se dalo a já navíc zavzpomínala na minulej víkend s Falangem a partou ožralých britů, neb jsme seděli na tom samým místě jako tehdy.
Hej a "I would let him fist my ass" guy mi bude fakt chybět. I ten jeho instalatérskej přízvuk. Damn, that guy was hot.

Whatever, jak říkám, akce se vyvedla natolik, že cca za hoďku jdem dopíjet s Glennem a Sammym a zítra jedu s Kapitánem a Aňou na výlet. Jako dá sa.
Na druhou stranu už takřka nemám ani motivaci vstát z postele, jak moc se nemůžu dočkat úterka, kdy mi odlétá plejna. Prostě můj pes, bratr, Akai, rodiče, kamarádi a slibovaná vítačka v Jihlavě a Praze... to chci.

Výsledkem výše uvedeného jsem prostě celkově mimo a celá na vážkách a vyklepaná a nevím, co vlastně cítím nebo chci.
I když jedno vím jasně - nebudu chodit s čechama, páč neumí anglicky a mají srandovní hlavy a jsou to kurevníci zasraní. Nemluvě o tom, že za obzorem na mě čeká Charlie Cox a Iwan Rheon (btw nechápu, proč jsou vždycky všichni tak udivení, když se zmíním, že Ramsay Bolton je můj nejoblíbenější charakter v GOT, už jen protože Simon z Misfits. A navíc v knize je mnohem horší, takže se všichni nepokytičkujte)... o čem jsem to...? Jo, budu píchat brity.


Bukowski's awaits.
Brace yourself, Czech Rebulic, the bitch is coming home!

Game of Thrones, the musical

28. may 2015 at 19:10 | Yaraki |  Videookénko
It's firts balad about incest Coldplay has ever made...

Poslední dobou jsou gifů a narážek na tohle video plný internety. Doufám, že tímto mým přičiněním budou ještě o chlup plnější, neb slávu tohohle počinu je třeba šířit vůkol stejně jako lepru, spalničky a syfilis. Už jen protože je to sakra dobře udělaná parodie na Game of Thrones.
A můj milovaný Iwan Rheon je jako vždy totálně k pomilování.


Bože ten chlap je hebkej. Nechala bych se jím zmučánkovat jako by nebylo žádné zítra.
Ani žádné včera.
Ani... jo, ten muzikál. Tady ho máte.


Cesta Prince - Kapitola 6

27. may 2015 at 12:13 | Yaraki |  Dílovky
Nestíhám, nestačím, ale sliby dodržuju!

Jinými slovy tady máte dalšího Prince a já mizím ve vodách španělského vzdělávacího systému.


Název celého příběhu: Cesta Prince

Autor: Yoko, alias Panda
Kapitola: Kapitola 6
Počet kapitol: 13
Status: DOKONČENÉ, vydávám na požádání autorky každý týden
Žánr: Fanfiction (Harry Potter)/romantické
Varování: lehké SA, návykově zábavné a strhující




Kapitánovo Deník, den stý desátý, aneb dávno po Deadlinu

27. may 2015 at 11:50 | Yaraki |  Kapitánův Deník
Sedím v Costě a rozjímám o životě.

Člověk si jednou vezme sáčko a sukni na zkoušku a hned dostane v metru dvě telefoní čísla psaná neumělou, třesoucí se rukou na kusu nejbližšího papíru. Dva nešťastní byznysmeni v metru, jak bych dnešní dopoledne mohla začít titulovat, z toho jeden se dle přítomných indicií (jméno, telefonní číslo) jmenuje Alex. Skoro bych mohla napsat knihu o tom, jak špatný vliv mám na lidi toho jména.

Anyways... pokud máte pocit, že jsem se vás v poslední době stranila, milé děti, pak jste samozřejmě na omylu, pouze jsem byla solidně indisponována školou a Falangem. Překvapivě ne indisponována tak, jak si myslíte. Vlastně mi jeho čtyřdenní návštěva ukázala, že dokážu strávit příjemný čas s chlapem, aniž bych s ním byť jedinkrát spala.
Třikrát sláva mě.

Popravdě celá jeho návštěva byla vyloženě inspirační a řeknu vám, koukat na umění s někým, kdo mu rozumí, ba co víc, ho vytváří - tomu říkám "jiný rozměr". Nedovedete si představit, jak moc jsem si celý víkend užila, přestože na mě padla Alexovo Rumunská kletba (čti měla jsem krámy) a tak celkově mi nebylo fyzicky dobře.
Na druhou stranu mé duševno vzlétlo jako sokol vstříc sluníčku a hvězdičkám, když jsme se se jmenovaným shodli, že jsme vlastně dva über-výjimeční jedinci a svět nám jednou padne k nohám.
Uvědomila jsem si spoustu věcí. Otevřela jsem spoustu témat, o kterých jsem zatím neměla sílu mluvit. Nechala jsem se totálně vyšokovat divnovýstavou (ne, nebudu popisovat tu hrůzu a obrazy, co mi vlivem "zvukového doprovodu" v některých místnostech vyvstaly před očima - musím vás přece jakožto zodpovědné matka chránit) a slíbila jsem, že se sjedu houbičkama, abych si konečně dodala odvahy poslouchat TY hlasy.
Za mě dobrý.

Jen doufám, že i Fal si vše nadmíru užil a bude nyní šířit mou slávu vůkol naší požehnanou grupou přinejmenším-géniů. Skoro mám chuť zaznamenat všechny ty hlášky co padly - "rumunskou kletbou" počínaje, přes thrácké gladiátory s monstrózním pérem, náhohodnou party s Aňou a Gabi, které byly klasicky tak plaché, že jsem musela přemluvit šest britů v oblíbeném Irish pubu, aby se k nám na večer přidali a skončilo to brutální party do čtyř do rána, kdy jsem pařila v obětí Ježíše a Willa, zatímco nejmenovaný "guy you would let to fist your ass", jak jsme jej posléze s Falem nazvali, se držel svatého "bros before whores" a mizel v dáli zářících billboardů na Nuevos Ministerios. Opisem řečeno jsem si neštrejchla, protože Falang naznačil, že by neměl kde spát, což by bylo dost nefér, když už se za mnou táhl až z Prahy.
Kazišuk level over 9000.
To mu nezapomenu.

Každopádně popisovat, jak jsme zas a znovu byli všude možně, je asi zcela bezpředmětné, zvláště protože - jak už jsem naznačila - si ze všeho nejvíc odnesu ten pocit pohody, vlastní vyrovnanosti a výjimečnosti a fakt, že si se jmenovaným dokážu otevřeně pokecat o svých schízách, přestože má teď motorkářsky holou hlavu a když si v galerii nasadí brejle, směju se mu ještě víc, než všem těm pitoreskním ježíšům okolo.



Jinak trávím dny činností, jež může bez okolků konkurovat genocidě Arménů - tj učením se na zkoušky ve španělštině, psaním zkoušek a srdceryvným pláčem nad všemi těmi lidmi, jež musím za chvilku opustit.
Včera jsem se málem sesypala na language exchange při uvědomění, že většinu z přítomných vidím naposled.
Vinou tohoto vnitřního pnutí jsem se tedy aspoň vykousla s Branem, protože je hebký a vypadá trochu jako nakorbenej Falovo brácha. Hlavně má takový ty kaštanový, kulatý, upřímný, zvířecí oči a je s ním sranda. A je z Kentucky, že jo.

Tím se dostavám k asi největšímu počinu, jež bych vám dneska chtěla předložit a to jest seznam lidí, co jsme tu potkala a budu si je z nějakého nezanedbatelného důvodu pamatovat.

Začala bych Aňou a Gabi, dvěma holkama polkama co znám z kurzu španělštiny. Jsou to dvě drobounká, křehká stvrožení, bezmezně mě zbožňující pro všechny chlapácké rady, jež jsem jim "dala do života". Myslím, že by si vám získaly svou roztomilostí a celkovou něhou, co z nich stříká do všech světových stran. Fakt se těším až dojedou do Prahy.

Za další je tu Elena, Italka, jež znám ze stejného kurzu, jen jsem s ní navíc byla ve Valencii. Je to holka od rány, party girl a milovnice fitka, což by zaváněla klasickou blbkou, ale hej, Elena je fajn.

Tím se přesouvám k Olye, což je ta Bělaruska, co bude mít kurva krásnej život už díky svý atletický postavě a sněhobílým dlouhatánským vlasům. Polobohyně, co krade lžičky a chová se jak klasickej Rusák. Už proto si ji nechci rozeštvat... ale na garden party jí zvát nebudu.

Obloukem skáču k Szymonovi, což je ten dvoumetrový polák, co jsem s ním byla v Segovii a Salamance a působil věčně distinguovaně a zaneprázdněně. Když ho ale člověk rozkecal, šlo o veselého fluffy kluka a vyloženě ho budu postrádat.

Pak tu máme Michala. S tím divným polským "L" ve jméně, co neumím napsat. Bůhvíproč ho nemám ráda... možná protože se se mnou hádá o biochemii, na základě toho, že je sociolog zajímající se o kulturistiku. A to ani nemá svaly. Mor na něj. Chybět mi nebude, ale nebyl to úplnej kikot.

Což mi připomíná toho Daredevil "brita", co vůbec není brit. Cítím se jako by mi někdo vrazil kudlu mezi lopatky, pochcal psa a zlomil luk. Svět se v prdel obrací. Týpek má sice dokonalý přízvuk, dokonalý hlas, dokonalé oči, dokonalé tělo, dokonale upravený oblek... ale je to doprdele CHORVAT. Glenn ho včera napráskal. Většina holek na l.e. tam z něj vlhla jak rýžový pole a on srandista celou dobu mlžil. Mělo mi být podezřelý, když v odpověď na mou národnost začal mluvit nějakým srbským pseudodialektem s tím, že je to jeho hobby (nerozumněla jsem ani slovo, faux pax hadra).

A že jsem začala o l.e. - vůdčími osobami budiž Glenn a Sam. Beru je kluky naráz, protože byli stejně neoddělitelní. Glenn mi slíbil, že si mě jednou vezme, což beru vzhledem k tomu, že je brutálně otevřený, hyperaktivní, čtyřmi jazyky plyně hovořící panamec (panaman? To zní jak z komixu... prostě je z Panamy) a vypadá jako rozcuchaný štěně kokršpaněla. Naproti tomu Sam je brit, distinguovaný, ale vtipný, totálně urvaný z česko-irského humoru, s černýma očima a tmavými vlasy a ksichtem, co musel do jeho mámy nastříkat Cillian Murphy (Scarecrow z Batmana). Nejlepší týpci - byla s nima sranda, brali mě každý úterý na burrito a já v podstatě netuším, jak bez nich překlepu byť jeden týden v Česku.

Chjo... je mi z toho nějak těžko. Mám za sebou poslední velkej nákup, poslední velkej výběr z bankomatu, zítra poslední zkoušku, poslední l.e.... je mi trošku smutno. Možná proto dodám zbytek zajímavých osob až v dalším raportu, neb nechci, aby mě obsluhující personál v Costě viděl naměkko. Teda ne, že bych byla naměkko, ale víte co, španělé jsou obecně hrozně rozněžnělí a mohli by si moje "tears of manly pain" vyložit jako obyčejné "tears of Yaraki leaving friends and comming back to Shitlandia"...


Vesmírná polemika o síle protoctví a Charlieho Coxe

21. may 2015 at 4:18 | Yaraki |  Filmové recenze
Tak jsem zas zlomila jedno nešťastný srdíčko. A na další se právě chystám.
Abych to trošku osvětlila - to první mě opravdu mrzí - Alexův neustávající pláč a telefonáty "jestli jsem teda mad nebo co" a že "nemůžu přece jen tak zmizet z jeho života", mě vyloženě fyzicky bolí. Je to dobrej kluk.

To druhý srdíčko naproti tomu s radostí vezmu heverem. Týpek z velké lásky k mojí osobě, vlastníc mě netušeným způsobem moji adresu, mi rozjuchán posílá po vodách fejsbůkových fotky MÉHO DOMU DOPRDELE. MÉHO POSVÁTNÉHO, VÝSOSTNÉHO KLANOVÉHO ÚZEMÍ, KDE JE MOJE JEŠTĚ POSVÁTNĚJŠÍ RODINA, MŮJ PES, MŮJ BRÁŠKA, MŮJ KLAN... jak si to někdo může dovolit? Jak to může považovat za důkaz lásky? Stalker zasraná. A ještě si bude myslet, kdoví jak mě zná... kdyby mě doprdele znal, věděl by, že jedinej chlap, kterýho jsem kdy vzala domů, byl můj boyfriend of 2years. Dement. Utínám jakýkoliv komunikační kanály, protože stalkovat se prostě nenechám.

Ovšem, kdyby nic jiného první zmíněné srdéčko mi bylo přeci jen užitečné. Před dávnými, předávnými časy jsme s Amber objevily následující obrázek a několik dalších dní strávily ukrutně (a náležitě poklesle) se bavíc neuvěřitelnou shodností s našimi vlastními životy.


Ten nesmírňácký humórek skrývající se v "Sebastian came to live" a "Amber" nám jednoduše trhal bránice. Jen jediná věc nám chyběla - nějaký ten Alex, co by, cituji, "čekal u dveří". A hleďme ho, kluka nešťastnýho.
Proroctví jest kompletní. Cítím ve vzduchu Kršnu.


Kapitánův deník, den povážlivě se blížící stovce, aneb deep thoughts and shit

19. may 2015 at 2:14 | Yaraki |  Kapitánův Deník
Tak jsem byla u Alexe.

Jo, jsem slabá. Morálně, duševně, tělesně. Tělesně zvlášť. Už se nemůžu dočkat, až zas popadnu luk, vylezu na strom, osedlám koně a nakopu pár fanatzáckejch prdelí nemytejch.

A musím upřímě říci, že ono posezení s filmem, popcornem a dvojníkem Skandinávského Vořecha bylo fajn - stejně jako vidět den na to Szymona a zajít s ním na koncert kubánského jazzu (grandiózní zážitek mimochodem) a ohňostroj vrámci závěru San Isidro festivalu. Jinak jsem si opět ověřila, že rumunština i polština jsou fakt docela kůlový jazyky a to i tehdy, není-li vám v nich něco šeptáno do ouška během nejmenovaných aktů, ale prostě jimi někdo nevinně hovoří o počasí. A taky mají rumuni dobrej vkus na vybírání filmů a dělání popkornu. A taky na holky, samozřejmě.

Jinak musím posmutnělě říci, že se vlastně nic mo dalšího neudálo - pořád jen předstírám učení a trávím každý možný i nemožný okamžik konverzacemi s Akai v Costa cafe. Mají dobrou wifinu a kafe, což je kombinace přímo kanonizace hodná. Vlastně jsem tam tak často, že už mi vystavili věrnostní kartičku s 15% procentní slevou a "iced latte grande" mi míchají, jen se objevím ve dveřích.
Vlastně když jsme tady u těchto našich zběsilých skype-keců, včera jsme s Akai měli asi první HÁDKU v životě. Žádná Itálie, nebojte, ale šli jsme do sebe takřka na krev pro koho jiného než pro Daredevila. Každá z nás má maličko odlišný názor na ústředního villaina Wilsona Fiska, což nám prostě nedá spát. Mě primárně protože vím, že Akai má pravdu, když říká: "mate, I know you for far too long. Always, when somebody's hurting some guy you would love to have sex with, you are crazy-mad at him even if he was a Jesus Christ or something."

Ségra, nemůžu než to neuznat... a když jsme u toho, kdyby dával Ježíš Charliemu do zubů tak mocně, jako Wilson, vymyslela bych stroj času jen proto, abych mohla být tím zarputilým římským vojákem, co se výše zmíněnému Božímu synovi vrtal v pohrudnici.

Anyways... Daredevila jsem dokoukala asi před hodinou a nemohu než směle prohlásit - je to naprosto neuvěřitelně skvělej seriál, skoro bych až řekla nejlepší, co jsem kdy viděla. A Charlieho Coxe tímto výsostně prohlašuji jedním z těch chlapů, co bych je píchala i sto let po smrti naložený ve formaldehydu.


Za další se trošku začínám báti testů, Falangova příjezdu (heh... Fal přijede. Nerada bych se do toho tématu moc zamotávala, ale som jakési nervózná, bo to znamená, že budu muset souložit a právě si nejsem jistá, jestli se mi chce. (Malá nápověda: za střízliva se mi nechce nikdy) A tak celkově je to divný - neříkám, kdyby mi mých kikotů přijela kupa, ale takhle sám Fal... to pak prostě zavání nepravdivou divností a Itami se mi směje. A to jí kazí morálku, na níž dbám už dlouhá léta. Jako samozřejmě, že budu moc ráda když se KVŮLI MĚ potáhne do Špánělska, ale trochu se bojím, že nejsem dost dobrý průvodce a že si nebude připadat při odjezdu dost "satisfied" a že to prostě bude celý blbý. Kvůli mě a... zamotala jsem se do toho, že?) a též se bojím trochu svého odjezdu a všeho toho popisování všem svým pokrevně a duševně spřízněným osobám, cože jsem tu vlastně (ne)dělala celé ty čtyři měsíce - z duše mi mluví následující obrázek:


Až na to, že já byla víceméně na prášky i při příjezdu, tudíž to nebude tak markantní rozdíl jako na přiložené ilustraci.

Jak jsem řekla, není už moc o čem psát, všechno se zase ustálilo v hladině poklidného příjemna a pseudostudia, takže mimo jiné druhy prokrastinace mám třeba čas číst 9gag. Upřímně navedl mě k tomu zase výše uvedený Saša, když jsem po pár sklenkách jäggera s redbullem prohlásila něco jako "that's cause I'm a generous God" (což je jedno tradiční meme) a týpek se hned chytl, že zná taky 9gag a tím pádem jsme si asi souzeni a Vesmír si přeje, ba co víc, předurčil nás k odchodu do toho motelu vedle.
Reasonable reason as fuck.

Anyways, na 9gagu jsem se posléze pro tu nostalgii stavila a co na mě nevybaflo:


Dat bromance thou!
Aneb další důkaz, že Sebastiana všichni chtějí, je věčný a všudypřítomný. Což by samozřejmě věděli, kdyby četli ALP.

Mimo to jsem také u Embř na tumblru objevila následující stránku a ač jsem byla zprvu skeptická, jak je mým oblíbeným zvykem, zvláštním způsobem mě to donutilo usmát se nad svým vlastním trudným osudem. A to by měl člověk ocenit vždycky, ne? Jedná se o projekt, jež by měl lidem pomáhat s úzkostí. Jasně, individuálno je neochvějné, takže vám nebudu nic cpát a ani nic nečekejte, ale mě to pomohlo. Možná právě protože jsem nic nečekala. A hlavně je to takovým tím milým způsobem zajímavý.


A kdyby ani to nestačilo, tady máte ode mě - Hustokrálovny všech Nosorožců a Milly Jovovich - jednoho mého malinkatého, roztomilého poddaného (Upozorňuji, než nastanou libovolné dotazy, že je z tý nosorožčí části mých poddaných, ne z tý Jovovichovitý)

Mimo to to také docela trefně vypovídá o mé vlastní tělesné stavbě a fyzickému vzhledu, kdyby se někdo z místních jakože ptal.

Žijte blaze a drogy berte v rozumné míře a hlavně je nedistribuujte dále.
Charlie vás vidí... ehr... slyší.

Bestiář - Charlie Cox

18. may 2015 at 19:07 | Yaraki |  Bestiář
Za starých dobrých časů, kdy tráva byla zelenější, Yaraki střízlivější, Akai tak nějak celkově menší a duha víc duhová, Daredevil ještě viděl a slovo Pellegrino neskrývalo pražádných postraních významů, jsme měli na původním blogu takovou kratochvíli. Spočívala v tom, že jsme každý týden vydávaly jakýsi medailonek o nějakém oblíbeném herci, či postavě, čistě proto, aby bylo po večerech nad čím pohonit.

Rozhodla jsem se, že takového pohonění - jakožto činnosti vysoce záslužné - není nikdy dost a k výše zmíněnému stojí za to se vrátit.

Věřím, že jste předpokládali, že jako první se vytasím s Wiener Soldierem, protože všichni víme, jak já to s tím nešťastným "he's fast, he's strong, he's got a metal dong" rumunem mám, ale nakonec jsem se pochlapila a dnes se vytasím s týpkem, který elegantně (a docela nezvykle) spojuje mě i Aku- jinými slovy líbí se nám oběma a to se nestává. Začněmež tedy, děcka...

Případ První


Koho že to máme v merku: Charlie Cox

Ale mě to nezajímá, aneb ve jménu Jabblíčka

18. may 2015 at 0:05 | Yaraki |  Výlevy a světonenávistný rage
Na to, jaké jsem otrlé diva, existuje překvapivé množství témat, jež mě dokáží drasticky píchnout u srdíčka. Dnes bych vás ráda seznámila s jedním z nich, už jen protože mí kamarádi mě za něj nenávidí, neb o něm slyšeli stodesetkrát a já jej nenávidím ještě o maličko více neb jsem toto téma už stojedenáctkrát načala.

K všeobecnému překvapení se jedná o na internetech zběsile probírané Apple vs. Android.



Kapitánovo to... deník. Třpytky, swek a jedna vyžilá wannabe prostitutka z rebelující kolonie.

16. may 2015 at 1:43 | Yaraki |  Kapitánův Deník
...a znáte ten, jak se v Madridským metru sejde transvestita, Dave Grohl a japonská školačka?

Já taky ne, ale zjevně bych se měla dovzdělat protože přesně to se mi stalo. Nekecám. Vracím se takhle z výletu z Toleda, přede mnou dramatických 28 minut jízdy až na Alonso Martínez a přes uličku naproti celou dobu sedí výše uvedená banda. To nepochopíš - týpek, vlasy černý jak noc, rockový akordy mu kapou z uší, plnovous jako gen-banka nejmíň osmdesáti modelek nemluvě o snad všech známých i neznámých drogách, vedla transvestita/prostitut v korzetu, co chvíli lákající opilé mladíšky !hejbáním! natuněným poprsím a vedle nich dvou desetiletá holčička v kostkované sukénce a s cukrovou vatou.
Výjev jak z Goyova černého období...

Některý věci jsou i nad moje chápání. A to už je co říct. Na druhou stranu tyhle moje psychedelické zážitky jsou asi hlavním z důvodů, proč už se moc neobjevuju na úvodce blogu - holt píšu o sexu, transkách v metru, své černočerný duši a topení koťátek, ne o tom, že nemám telku, nebo jak si naondulovat vlasy... (Což mimochodem neumím) Prostě se zabývám zcela nízkými a pohoršiujícími světbourajícími tématy a nechrlím recyklovaný mrdky do všech světových směrů.
Svět je zajímavý místo, řeknu vám.

Ale k věci - nemám nic proti transkám - v zásadě ono "třetí pohlaví", jak by řekli Indové, tak nějak pro osobní statečnost obdivuji a vždycky mi dělá problém na ně tak nezírat - hledám na nich - ano, zcela nehezky a popírajíc vše předchozí - nějaké původní rysy - ruce, nohy, tvar brady. Zvlášť poslední mě vždycky uvede v hluboké trauma, protože bradu nějak jednoduše prostě nepředěláš a mě tím zaniká naděje na to, že by mi ten můj pseudobradní výrůstek jednou mohli třeba úspěšně ufiknout a nahradit něčím, co nevypadá jak Tutanchamonův náhradní sarkofág.

Ale ještě více k věci - jak jste jistě pochopili, celá výše uvedená historka absolutně postrádá pointu, zejména protože jsem byla tak nějak zaskočena a neschopna ničeho, vyjma zírání a snahy nezaspat po náročném týdnu domovskou zastávku.

Když už jsme u náročného týdne - včera som se hrdě zúčastnila jedné madridské parády - San Isidro festivalu - na počest jakéhosi slovutného typa, co vytáhl topícího se synka z řeky (teda myslím). Good job there, bro. Takový fesťák se zpravidla projevuje brutálními návaly v ulicích, ještě o něco brutálnějšími fajty mezi příznivci a odpůrci nějakých politických uskupení, které má Yaraki težce na párku, a tento konkrétní festival také fakírským violinistou, mýma holkama polkama Aňou a Gabi, co mě na akci vytáhli, a obrovskýma papírmašovýma sochama, co za podpory krojovaného orchestru pochodovaly ulicemi a všemožně se natřásaly před kolemjdoucími. Ty sochy, ne ty polky. Juchjuch2.

Krom výše zmíněného přicmrndávačského pozorování z povzdálí jsme s holkama strávily zábavnou večeři v Le Tigre, baru, kde dostaneš k pití jídlo zadarmo (students FTW), přičemž nikdy nedávají víc jak dva talíře skupince. No jo, jenže známe své lidi - vzala jsem si výstřih, nahodila bitch mode a už lítaly smažený křidýlka, krokety, paella a další hromada tapas. To chceš. Z holek potom na následujícím koncertě nějaké hustoprdelní operní divy vylezlo, jakže to dělám, že mám při sobě pořád nějaké okolomotající se chlapy, načež jsem zprvu chtěla odvědit něco jako: "Kozi, biatch", ale pak mě zasáhl nejmíň Aštar Šeran svým velkolepesním Jsoucnem a já ze sebe vysoukala nějaké moudro o tom, že člověk musí být: "zdravě confident, dost se smát a jak by řekla má legendární pramáti - hlavně se z ničeho neposrat, protože jde vlastně jen o čistokrevnou srandu."
Byla jsem rázem korunována bohyní a nejvíc bestie mucinqy nejlepší kámoškou, co hrozně pomáhá plachým holkám a tulením sirotkům, načež jsem se sbalila, holky objala, slíbila party, kde je seznámím s částí té skvadry, co jsem tu nasbírala, a vypadla jsem směr Plaza-pyčo-Chamberí.

Cca okolo druhý ranní najednou whatsapp hlásí, že prý nepřijatá zpráva a volání od Sašy (to je ten Sebastian/Alex/Rumun), že prý jestli jsem na něj "mad". Než jsem stačila odpovědět smskou, byl z toho čtyřicetiminutovej telefonát, během kterého jsem stihla vzbudit svou domácí a hlavně poslechnout si, že po one night standech utíkám na jeho vkus moc zbrkle dom, což jsem rázně komentovala tím, že od toho se tomu říká "one night stand" ne "gently sexy time with long sleep, morning coffee, muffins, rainbows and after-hugs", načež si na mě dotyčný vymámil ještě tenhle víkend "šíšu, film a popcorn"... Heh.
Budiž mu třikrát sláva... Jen tak nějak nevím, jestli ho chci vidět. Byl fluffíkovej, o tom žádná, ale já... Necítím se jako člověk, co by chtěl čtrnáct před odjezdem budovat závazky a tak nějak si cpát do hlavy nějaký modrooký srandisty.
Připadám si trochu jako píča.
Zřejmě jsem opomněla vypnout ten bitchmode.

Každopádně, vrátím-li se k akci Toledo, kde jsem byla s tou čupr "Pracha-móc-dobrí" polkou a její tureckou kamarádkou, a opakuji posté - to město nelez nemilovat. Je to jako by na vás hned na busáku vyskočil pojem "Španělsko", dal vám razantní dělo přímo do zamilovaně pootevřených úst a nepustil se, dokud se nedokodrcáte zpátky na stanici Madrid-Moncloa.
Mimo jiné jsme též svedly kruto-deep-hovor o náboženství, kdy mi Gül (bez prdele, fakt se jmenuje jak v Rrrrr!), turecká muslimka, popisovala, jak se modlí jen když chce a ne každej den stokrát a že její táta je liberál a hlídá jí andulku, která s nima večeří u stolu a že je ráda, že Turecko tolik nesvazuje náboženství se světskou mocí, že je super, jak jsme mi češi liberální a že je to celý prostě kytičkový. Taky zmínila, že se chystá do Kalifornie (ano, jako já), takže mi to zavání geniálním parťákem. Nemluvě o tom bombastickorgasmálním okamžiku, kdy si po letech připadáte fakt hrdí na svou zemi a vyprávíte o Žižkovi a všech těch Přemyslech, Otakarech a Druhých. (Druzí... to už je pomalu jak The Lost)

Za další bych ráda uvedla, že jsem zas vrazila roční HDP Somálska do sekce "jewelry", protože když už si z té Španělska mám něco dovézt, tak ať mi to nestraší na ledničce jako nějaká humorná magnetka.
Taky nelze nevzpomenout, že se mi zdál naprosto nejzvrácenější a zároveň jeden z nejlepších snů mýho života, odehrávající se na padesátinách mého otce, kam jako jeden z čestných hostů dorazil bůhvíproč Mark Pejegríňo (možná protože táta je taky Satan) a vzhledem k tomu, že to byl můj sen, zapadli jsme se starým Lucym do nejbližšího irish pubu, kde mi - řekněme to kulantně - předvedl onu legendární vrtačku Black-and-Decker v akci.

Dále jsem si decentně přiznala totální crush-obsesi pro Daredevila, alias Charlieho Coxe (Yayki! Charlie :3), protože je to prostě fluffíkovej brit s bambulkovým nosem, rozbíjí lidem držky i poslepu, a když ho někam píchnou, nepronáší výlevy o spáse světa, pannen a pomerančovýho džusu, ale pěkně postaru jako my ostatní somráci, vzdychá a potácí se - což je fakt divným způsobem sexy. *weirdest boner evr*
Fakt, že i v tom San Isidrovským průvodu jsem místo flétnisty viděla Mattču Murdocka (mám i video! Honící materiál na další milénium!), mě v zásadě asi docela děsí, nemluvě o tom, že nechci vědět, jak dopadnu jakožto hustopřísná pařička, co má, cituji: "kolem sebe pořád nějaký chlapy", přičemž vidím svého oblíbeného komixového invalidu ve všech tmavovlasých hipsterech s nepěstěným zástřihem brady. Ještě že takových není v Madridu mnoho... Hang on a second!!!

A tím bych se s vámi asi pro dnešek rozloučila, omlouvajíc se zde anonymně Sašovi za to, že nejsem zvyklá od one night standů cokoli čekat, tudíž mě děsí a překvapuje zároveň, že by mě rád viděl. A prohlašuji se též bez okolků za vrchního Vynálezce všehomíra, protože jsem zhubla pět kilo a začala si konečně vyrábět otázky do testů a taky za to, že - což je nejvíc grandiózní announcement: "Nejsem na drogách a přesto mám swek."

ŽIjte blaze. Zefron je mrtev, ať žije Zefron.

Kapitánův Deník, den "něco okolo devadesátky", aneb postkoitální dramata

13. may 2015 at 21:36 | Yaraki |  Kapitánův Deník
Včera jsem udělala hroznou věc.

Ne, samozřejmě nemyslím tu dramatickou píchačku s TÍM rumunem, ke které samozřejmě (vzpomeňte na poslední zápis) došlo po dlouhém, opodstatněném a humorném pokecu na Malasaňském language exchange. Mám na mysli ten okamžik brutálního prozření, když jsem se v 5:18 ráno vyhrabala zpod své fiktivní postavy, abych si jakože nastavila budík, přičemž jsem objevila zmeškaný hovor od Amber. To by ještě tak nevadilo, kdybych se v záchvěvu "jsem klaďák, co odpovídá na zmeškané hovory" nerozhodla zavolat jí v 5:20 jakože nazpátek.

Ne, pořád jsem se nedostala k tomu nejhoršímu...

Začala jsem jí vyprávět cože potřebuje a že vstávání do školy je pro buzny a Winterse a že mi mocinqy lowísky chybinká a "Shup up, Saša! I'm calling my Castiel now."
"Baby come back to bed... and I'm Alex."
"But she's my angel of the lord, Sebastian!"
"Who the hell is Sebastian?"
"You are."
"No, I'm Saša."
"Do I look like I care, Bastien?"
"Girl, you've got a huge mess in your guys..."
"You can't imagine, man, you can't imagine..."

Ale tak což, byla s ním sranda, byl fešák a celá akce se jak říkám zadařila. Jen chudák má soulmate je nevyspalá. Teda samozřejmě, že mi tvrdí, že vyspalá je, ale víte co - kecá jak ji znám. Opisem řečeno - sorry, Ambře.

Jinak odteď viním vlády všech států na světě, Boha, Jehovu, včelí medvídky, Vesmír a Tvoji mámu za to, že Jäggermeister s Red Bullem nejsou na listině zakázaných psychotropních látek nebo alespoň biologických zbraní. Nejen, že je to sladký jak cecek, ale ty kocoviny právě po téhle kombinaci jsou více než podobné zběsilé souloži s úhořem při poslechu Evy a Vaška.
Osmého dne Bůh stvořil Jäggermeistera a svět se zhroutil do záhuby one night standů a šíšy, na kterou mě dotyčný Sebastian pozval o víkendu, ale víte co, dat school thou - pořád toho mám prostě moc a nestíhám vůbec nic.
Vlastně teď nestíhám ještě víc páč výše zmíněná mrdačka mi prostě zabila další den, jež jsem měla věnovat učení a místo toho teď v Costě pěkně po hipsterku rozdejchávám "Jäggrocovinu".

A tak. On celý ten Language exchange byl včera dost plodný, Bran se sice neobjevil, ale zato jsem dobře pokecala s tím bilingual-parents Glennem, který o mě prohlásil, že stejně si mě jednou vezme za ženu, což žeru, protože jeho nejlepší kámoš vypadá jako Cillian Murphy a víte co, mít za manžela nejlepšího kamaráda Cilliana Murphyho mě dostává ku zmíněnému asi nejblíže, co se mi za můj život kdy poštěstí.

Taky pojedu znova do Toleda s tou hustokül polkou, co strašně žere češtinu, a nejvíc se těším, protože tím zaprvé zabiju další den, který bych se měla učit a zadruhé to bude určitě fajn, nemluvě o tom, jak je Toledo nádherné. Když už jsme u těch pozitivností, taky mi můj lil' bro tuhle poslal příklad do chemie, se kterým si nevěděl rady a já mu normálně (ano, ano, jakožto studentka biochemie) správně poradila. Bylo to poprvé, kdy jsem měla pocit, že alespoň maličko využívám všech těch megadůležitých za tři roky nashromážděných vysokoškolských vědomostí. Třikrát hurá, volejte sláva a tak...

Poslední z informací, co by jakž takž stály za zmínku, opominu-li geronto párty Abuely Consuely, ze které se má drahá předrahá domácí sbírá ještě teď, dva dny po odjezdu její kámošky, je asi to, že jsem na výše zmíněném exchange potkala týpka - brita, co učí bussiness english - co vypadal a mluvil totálně jako Daredevil. To tak moc chceš, že by tě to mohlo zabít.
Bohužel s ním ale nebyla nějak extra sranda, nepil a celkově mi přišlo, že byl docela povýšený... nakonec mě to ale asi ani nesralo protože poslouchat jeho hlas a uvažovat, jak by vypadal s těma kulatejma slepeckejma brejlema mi docela postačilo pro imaginární pohonění.

Dokonce jsem u té příležitosti složila krátké haiku (které sice nesplňuje předpoklady pro to být haiku, ale na to sere pes, respektive já):

Daredevile, Daredevile,
opíchej mě
do... obočí

A tímto kouskem něžné, mezilidské poezie asi budu muset uzavřít tento raport, neb veškeré další detaily jsou buď a) zapoměnuté kdesi v mojí srandovní hlavě, b) nudné, c) nezveřejnitelné před 22. hodinou.

Žijte blaze a nikdy, opakuji nikdy, nepijte Jäggera s Red Bullem.

O'Gallagher's Daughter IV - Filthy muck

13. may 2015 at 20:04 | Yaraki |  Dílovky
Bít ty lidi po hlavě, fakt.

Momentálně jsem v největší tísni - to si ani nedovedete představit. Všechno se na mě valí jako dobře mířený "hug" radlicí buldozeru. Už druhou noc nespím, páč nejsem unavená a hruď mi drtí tíhá vší té školy, co nemám šanci dát, ani kdybych chodila po rukou. Bez rukou...
Aááááááá! Jasně, že učení by pomohlo, ale má odvěká averze v kombinaci s uvědoměním, že ač se budu školit sebevíc, bude to k prdu vzhledem k tomu, že testy mám ve špájině, kterou se na plynnou akademickou úroveň za 14 dní prostě nenaučím, tento option spolehlivě zabíjí.

A nedostatek spánku? To je jen hřebíček do pomyslné rakvičky. Bez šlehačky.

Teď jsem navíc zjistila, že mi bába na studijním (Lola či jak se jmenuje) napsala do papírů blbý datum a mě tak nezbývá než se strachovat, aby mi ve čtvrtek, kdy tam jdu jakože prefinálně podškrábla náhradní papír už správně... Kriste to je zlo. Skoro bych přes to všechno zapomněla, že domácí po mě chce cosi s nájmem a já nemám páru co.
Aspoň mám nový šaty... ale tlustá jsem stejně.

Bůh neexistuje a jestli jo, je to pěkně sobeckej bastard, co si vybíjí mindráky na nevinných... mě.

Název: O'Gallagher's daugter

Žánr: víceméně výkec/nadpřirozeno/fanfiction (SPN)
Délka: cca dvě tři stránky
Jazyk: Angličtina
Beta: Akai


O'Gallagherka

11. may 2015 at 6:43 | Yaraki |  Malůvky
Poslední dobou mám bůhvíproč úplně otočenej rytmus den/noc.
Amber by mě skoro mohla nacpat do bakalářky.
Madridský syndrom hadra.

Každopádně - každé zlo plodí dceřiná chapadélka a obrázek, co se vám nyní chystám představit, je jedním z nich.
Som skicovala.
Chloe O'Gallagher.
Tak nějak protože čtyři ráno...
Jsou to takové rychloplodky, až se jeden diví, kdy se konečně vrhnu do toho "pořádného" malování.
Měla bych se pochlapit.
A vyspat.
A nepít tolik mlíka.
Beze srandy - piju strašně moc trvanlivýho mlíka. Studenýho. Jen tak bez ničeho.
Je to normální?
Ačkoli co je na mě normálního...
Tak mě napadá, že mít aspoň jeden normální atribut, byl by rázem pro tu svou normálnost nejvíce nenormálním rysem mojí wicked povahy.

A protože se z tohoto příspěvku pozvolna a plíživě stává Kapitánův Deník, což nechci, tady je ten obrázek a já jdu... něco dělat.
Teda asi.


Cesta Prince - Kapitola 5

10. may 2015 at 22:49 | Yaraki |  Dílovky
Právě jsem potkala v Malasaně rodiče, vedoucí za ruku asi šestiletého klučíka v košili, riflových kraťáscích a s jasně rudou superhrdinskou kápí uvázanou okolo útlého krčku... Nemůžu než podlehnout rozněžnělému "Jéééé!"
A bych šířila tu radost a něhu vůkol internetem, tady máte další díl Prince, děti.

Název celého příběhu: Cesta Prince

Autor: Yoko, alias Panda
Kapitola: Kapitola 4
Počet kapitol: 13
Status: DOKONČENÉ, vydávám na požádání autorky každý týden
Žánr: Fanfiction (Harry Potter)/romantické
Varování: lehké SA, návykově zábavné a strhující



Technická: víte jak, strašně těžký je najít obrázek Snarry pairingu, co by nebyl tak nějak... teplej? Já nejsu homofob (očividně), ale yaoi i SA mi paradoxně vadí, když jsou charaktery překrouceny do růžovoučkých, kytičkacích, jednorožčích motivů a nezachovávají si to, proč je reálně milujem.
Jinými slovy mám ráda gay věci, co nejsou moc gay...

*because fuck logic, that's why*

All the Lonely people - POSTAVY

10. may 2015 at 1:05 | Yaraki |  Dílovky
Milé děti,

ano, to jsem zase já, vaše milovaná rodička. Protože jste pěkně prosili, na kolenou klečeli, plakali, doslova štkali a rmoutili se nesmírně (pravý důvod v zásadě není podstatný), přináším vám dlouho chystaný souhrn postav. Uvědomila jsem si, že většinu fyzických atributů jako "výška, váha, počet zubů" mají stejně všichni na párku, tudíž je uvedu jen pokud jsou nějak významně výrazné (ano, i ALP má v oboru lidského vzrůstu svého Jareda Padaleckiho) a zaměřím se na rysy povahové, pokudmožno spoilerů prosté. Heh.
Též dodávám téměř ke všem charakterům obrázek a písničku, jež se mi vybaví, když o nich píšu, popřípadě sleduji děj z jejich pohledu.
Pletení bičů na vlastní záda mi jde moc pěkně jak tak na to koukám.

Navždy vaše,
Máma

* postavy jsou řazeny ne podle důležitosti, ale jak mi přišli na mysl. Snad jen ke konci ty "bezpísničkové charaktery" lze brát jako osoby s poněkud menší významností, respektive prostorem.

** neuvádím záměrně co jsou dotyční zač z pohledu magie, protože si myslím, že mnohem zajímavější jsou jejich povahy jako takové a že i přes veškeré nadpřirozeno je to nakonec stejně příběh o lidech. Pokud z mě neznámého důvodu toužíte vědět, jak přesně funguje magie a její dědění, nahlédněte do okénka REÁLIE

*** občas u některých postav uvádím jakési "easter eggy", aneb samohoničské píčovinky, jimiž se já, jakožto vysoce narušený jedinec, bavím.



Kapitánův Deník, den osmdesátý první, aneb jak jsem se vyswegovala z depréze

9. may 2015 at 3:30 | Yaraki |  Kapitánův Deník
Když vám řeknu, že na tohle téma jsem původně vůbec nechtěla psát, protože jsem se styděla sama za sebe, uvěříte mi?
Heh, vy otrlí asi víte, že věřit mi není dobrý nápad... ačkoliv tentokrát...

Měla bych být festovně nasraná. Blíží se mi testy na které jsem se neučila, nemluvě o tom, že jsou v jazyce, který ovládám asi tak, že chápu zápletku nových Avengers. Teda aspoň v těch okamžicích, kdy se mlčí a bojuje.
Každopádně - proč ten rage - kamarád, řečený familiérně opičí ksicht/kuní držka špinavá/sobecký hovado/prznitel pannen a dvorní čurák jejího Veličenstva (to je fyzický atribut upozorňuji), jež mě oplátkou něžně tituluje "bosorka", mě už týden prosí o hambaté fotky. Ne, že by byl jediný, ale je to týpek, na kterém mi záleží a se kterým jsem ehrm... MOŽNÁ spala.
Jo, kauza lukostřelec - nevím, jestli jsem se kdy nořila do hlubin této problematiky. Ve zkratce jsem takhle jednou potkala několikanásobného juniorského mistra republiky v lukostřelbě a týpek - věřte nebo ne - měl fááákt velký ramena. A tak. Zbytek asi netřeba hlouběji rozebírat. Koneckonců rozebrali jsme to dost hluboko už tehdy. If you know what I mean.
Každopádně tenhle srandista, pro kterého mám docela softspot a který je momentálně jen tak btw zasnouben, mě výše uvedeným aktem sprosté honírny fakt nakrknul. Srát na jeho snoubenku, ale já nejsem žádná děvka. Nejen, že ze zásady nespím se zadanýma, ale ještě o něco zásadněji odmítám dnešní internetové vztahy a posílání prasáren přes libovolná orbitální zařízení zvlášť.
Prostě mě zklamal, kikot.

Co mě ale zklamalo ještě víc, je část mojí party, která - jakéžto překvapení - nemůže přijet. Ano, duha je najednou málo duhová, Daredevil málo slepej, španělé málo nad věcí a já načínám druhou krabku mentolek. Jo, měla bych pěnit a plakat, chmuřit jako eunuch v bordelu a automat na kondomy ve Vatikáně naráz, vysouložit se z podoby a zmalovat si ksicht a zmorfovat do podoby černošské prostitutky, jen abych mohla přeleštit candáta nějakému Vodafone papalášovi v Malasaňě (což jsem mimochodem tuhle málem udělala), ale já prostě tak nějak... nevím. Ne, že by mě to nemrzelo a nezklamalo, ale upřímně jsem to tak nějak čekala.
Nebo je to možná migty power maňany, vládnoucí vůkol po Španělsku a plnící prostá lidská srdíčka sluníčkem, kytičkami a kokainem, natolik mocná, že se přenesla i na věčně grumpy Yaraki a mě to prostě nedovede nasrat.
Mrzí mě to, jsem nešťastná, ale rozhodně ne naštvaná. Vlastně chápu, proč nemůžou přijet a přijde mi to škoda. Nic víc.

Nepřestávám se překvapovat.

Mimo to (abych trochu zaraportovala, jak je mým pomilování hodným zvykem) jsme potkala naprosto báječnou holku z New Yorku. Jmenuje se Karla a je asi tak stejně cáklá jako já. Už jen to, že jsme se seznámili skrze nabíječku ve Starbucks o mnohém vypovídá. Kočka je boží, je s ní sranda, rozumíme si a je nám podivně fajn. Skoro by jeden řekl, že jsem po třech měsících konečně potkala kámošku. Juchjuch, sláva ti, Lovecraftovská zvířeno!

Taky jsem byla na několika language exchange - jak je mým dalším zvykem - a všechny tři akce, byť trochu odlišné jedna od druhé, se tento týden nějak výjimečně vyvedly, potkala jsem bandu totálně božích španělů, pokecala si v brutálním polish-czech kombu s jedním polákem, vytáhla ven tu plachou hondurasanku, co mě na kolenou nahání už dva týdny, střílela jsem ze vzduchovky na hliněný holuby (nezabírá to), byla v čajce, dostala v Costě kafe zadarmo, slyšela hrát dvanáctičlenný symfonický jakože-orchestr u prostitutčí odbočky na Gran vía, konečně jsem si ohoblovala simku, poslechla si od mamky jak jim chybím a v ladném opakování též ono samohoňské "jsme na tebe hrdí" a koupila si nové, dlouhé, temně modré šaty se zlatým pruhem v pase.
Su pěkné, extranjera, fakt že jo.

Asi vším tímhle bezřetězným pobíháním a náhodnou kuřbou (cigaret, hovada) prostě zaháním splín z výše uvedeného a dumám nad smyslem vesmíru a sebe sama a tím, proč si lidi myslí, že jsem děvka jen na základě toho, že vtipkuji o sexu.
V těch občasných přestávkách mezi oním zastydlým humorem a snahou nezemřít na emo-náladu, si též uvědomuji, jak málo času mi tady zbývá a jak moc se mi vlastně nechce domů. Jen bych decentně přestěhovala některé své oblíbence sem, do Madridu. A potichu uvnitř pláču, pouštějíc si soundtracky Borderlands dvojky, kdykoli potkám hospodu stylizovanou do zlatých šedesátých z amerických filmů, irish pub nebo Foster's Hollywood, protože si vzpomenu, že jsem tam tu svoji bandu chtěla celou vzít. Na medový žebírka a swag.

Ale srát na to. Maňana, děti, neasi.

Všichni puritáni by si mimochodem měli udělat povinný výlet do Španělska, aby viděli, že chlap taky nemusí být plachý a že vlastně není rozdíl mezi ženskou a mužskou konverzací a není tedy třeba dělat z toho nějaké drámo, že není trapné, když kluk vytáhne holku tancovat salsu, nebo ji pozve na pivo (aniž by měl platit, jde jen o ten "akt pozvání") a holky že nemusí být jenom věšáky na drahý hadry a penisy a temně černý obočí (to prej teď letí), ale že se s nima taky dá pokecat a zasmát.
Teda jasně, je tu spousta manequin-dummies, ale jste-li aspoň trochu normální holka, co tyhle otevřené, bezprostřední a vysmáté kluky doma postrádá, budete za hvězdu a v sedmém nebi zároveň.

* Btw - než o tom založím anketu - taky si vždycky kupujete mentolky, protože jste jakože uvědomělá holka, ale nikdy nemačkáte to mentolový tentonoc kolečko (protože to neumíte) a protože vám pak ty cíga nechutnaj?
Budu se muset smířit s tím, že celou situaci vyvolává prostý fakt, že nejsem kuřák a prostě przním tento vznešený zvyk svým občasným záchvěvem spisovatelského posednutí, kdy se snažím nasát trochu inspirace pro Sinéadin život skrze vlastní nebohé sklípky.
Když jsme u toho - vy co mě blíže znáte, děcka - všimli jste si, že Sinéadiny elegantně končí slovem "Ádiny"?
Coincidence? I don't think so.

** Kdyby se vám tento raport zdál ještě o něco cáklejší, než je obvyklé, vězte, že...


*** ale abyste neřekli, že jsem saň a krutá a minda a vůbec TADY máte naked run Matta Cohena (ano, to je TEN archanděl Michael ze Supernatural. A naked run se to paradoxně nejmenuje, protože by byl oblečený. Hoch se drží role - má nadpozemský tělo. To chceš. To moc chceš.)

**** už jsem vám říkala, že mi jako strážný anděl vyšel v jednom testu právě Michael? Chudák zvíře...

***** Teď když o tom uvažuji - jeho naked run je reakce na úspěch kampaně Kings of CON Dicka Speighta a Roba Benedicta, na kterém jsem se též hrdě podílela, protože prostě když máš něco rád, měl bys to kurva podporovat jinak, než neustálým omíláním na vlastním (zapomenutém) blogu. A tak. Vlastně nevím, proč jsem se o tom tady nezmínila... možná jsem v duchu viděla svoje děti, jak se divoce a po vzoru stepních mustangů vzpouzejí, a na maminku koukají jako na sassy a posh nynánka se zlatým ajfonem six, kterým má ten ohromný amount of money, který může rozhazovat do všech stran, protože nechcípne hlady tak jako standartní severoamerický divoký konik. *darovala trapných 30 dolarů*

****** Zvláštní je, že Michael začal běhat nahatej po okolí přesně ve stejný den, kdy mi vyšel jako ochranitel v tom výše zmíněném (nadmíru průkazném) testu... Asi mám na lidi (a archanděly) špatnej vliv nebo co.

******* Určitě mám na lidi (a archanděly) špatnej vliv.

******** Věříte, že tohle měl být KRÁTKÝ raport? Fuj na mě.

All the Lonely people - Kapitola 12: Zvířátkový věci

8. may 2015 at 4:48 | Yaraki |  Dílovky
Zdař, kikoti moji oblíbení.

Tak a je to tu zas - díl. Volejte sláva a neberte drogy. Nebo tak nějak to určitě bylo.
Je půl páté ráno, já se tu sebeobětuji pro (pseudo)literaturu a fakt už nemám kapazität vymýšlet ftipný úvody. Tady to je a je to zas kecací. Ale je tam nahej Seb. Nebo taky není - asi vám nezbývá, než to zjistit na vlastní... četbu.
Ten Madrid mě zabíjí, fakt.


Název celého výpotku: All the Lonely people, PROLOG zde, obecné PREQUEL kecy zde
Kapitola: Zvířátkový věci
Počet kapitol: do budoucna to vidím tak na 25
Délka: a zase jedna dlouhá a ukecaná
Žánr: fantasy/detektivka/duchařina/"školní" tématika/současný svět
Varování: meh, just ALP shit as ussual. Překvapivě tenhle díl je docela něžný a hebký jak dětský prdelka. Něco jako Sebastianova povaha.


Supernatural, aneb saving fangirls, rolling television industry

6. may 2015 at 5:05 | Yaraki |  Supernatural
Jednou to muselo přijít.


Původně to měla být recenze.
Potom vtipná recenze.
Pak pokud možno nějaký alespoň za mihotavého osvětlení kostelních svící čitelný blábol.
A pak přišlo tohle.

V jedné větě pro každou vyskytnuvší se postavu se pokouším shrnout děj seriálu Supernatural. Takový deníček jednotlivých postav. Jakože než mi houbičky vyžerou obočí natolik, že se v tom sama nebudu schopna zorientovat. Protože to bych si připadala senilní. Což nechci.
A hlavně už se mi tu utvořilo solidní hejno jedinců, dotazujících se na tu samou otázku - je ten Supernaturál vážně tak dobrý, jak se říká? A jak jsem se já, starý, zatrpklý fosil, mohla nechat tak šíleně unést obyčejným seriálem? Takhle.

Střežte se, bratři a sestry, neboť TOHLE je apokalypsa v její čiré a bezbřehé nahotě.



Kapitánův Deník, den sedmdesátý osmý, aneb jak jsem pozorovala z povzdálí

5. may 2015 at 18:51 | Yaraki |  Kapitánův Deník
Hoj, draci!
Co byste řekli, kdybychom dnešní raport pobrali trošku retrospektivně a nahlédli taky trochu domů do Česka...
Ano, krom totálního party timu s mými drahými stvořiteli tady v Madridu mi minulý víkend přinesl též jistý vhled do domácího dění a já tak byla jaksi popostrčena ku studiu událostí v rodné zemičce.
Je tu pár věcí, co mě vytočili, pár jich mě opravdu příjemně překvapilo a k nečemu se prostě - znáte mě - musím tak nějak vyjádřit.

Ale začněmež popřádku.

Největším překvapením pro mne stejně bylo tátovo: "jsme na tebe moc hrdí, dobře studuješ, jsi chytrá, pilná... a máme z tebe radost."
Vůbec nechápu, proč jsem se o tomhle konkrétním rozhovoru nezmínila už v minulém raportu - dost pravděpodobně protože včera mě chytla šíleně depkoidní nálada a já měla chuť a) umřít b) někoho zabít a pak umřít.
Ale což - jestli mě trochu znáte, jistě víte, jakým překvapením tohle jejich prohlášení pro mne bylo a jak jsem najednou nevěděla, jak na to jakože zareagovat. Primárně protože mé samotné já tak nějak nebylo schopno ničeho. Tohle byl totiž vždycky můj sen, ten ohromný life goal - přesvědčit naše aby mě měli rádi, byli hrdí a spokojení. A oni... asi jsou normálně. Vůbec nevím, jak teď s touhle novinkou pracovat...

Taky zasněně vzpomínám na tu vojenskou přehlídku s andaluskými koňmi, odehravší se na Plaza Mayor na den Madridu (2.5.) přímo před našimi zraky, na tu uvolněnou náladu, hrdost, radost, zlatej ajfon...
Achichoch.

Ale což, tohle je tak trochu můj interní buzines, se kterým bych vás nerada obtěžovala, tudíž se radši přesunu k bodu číslo dvě - Los Vengadores. Ano, konečně jsem na ně já, zarytý Marvel fan a Wiener Soldier obsessnutá stalkerka, zašla tady v Madridu. Cinema palace na Callao mi nabídl hned dvě báječné verze - španělsky 3D a španělsky 2D. Cool, no... Paradoxně bych asi nenašla film, který by byl k prostému koukání s občasným odezíráním angličtiny ze rtů lepší, než právě Avengers. Akčňák, že jo. Sice jsem nerozumněla všem originálním vtípkům, ale na druhou stranu mi španělská verze přinesla spoustu netušených zasmání při "zaútočíme na nejzranitelnější místo". Zranitelný/křehký = španělsky "débil". Heh. Infantil roku.
Jinak asi až vše shlédnu v nějakém lidském jazyce, rozkecám se více. Prozatím bych vpustila do éteru jen tři poznatky, v pořadí, v němž se dostavili u mě:

"Holly shit! Chris Evan's booty! Jhjgsjyhcdnuvtr,dnuksmedhj hn\yjncbvn ,jsmgdbc gmvh,dnjmsj!!!"
"Wow, I like this movie. And Vision. And dat hammer. And Chris' booty.... lodyunchdkyrcihjvxd bcfnxcjxdfhn"
"Why?! WHYYYY!!!!! At least I saw dat Captain's ass..."

Takže tak.

Za další, jak už jsem předeslala, se ke mě dostalo pár super věcí z domova - jedné konkrétní ještě jistě věnuji samostatný článek. Průjezd amerických oddílů Českou republikou a reakce místního obyvatelstva, rozdmýchaná bandou propagandistických komunistických pičusů.
Já vím, já vím, už mírním ten slovník. Když zrovna píčus se mi tam tak hodilo... vždycky si vzpomenu na Strážce Galaxie.

Zpráva: "A protože nejsem úplnej píčus..."
"Co si o té zprávě myslíte, důstojníku?"
"No, myslím, že nikdo není úplnej píčuš, madam."

Tak komunisti jsou, to jsem chtěla říct. A zároveň s tím jsem se musela vzedmout pýchou, když mi rodiče vyprávěli, jak rusáci fingovali zprávy o tom, jak se česko bouří proti americkému konvoji, Hiroshima hadra, někteří naši staří zlodějští pseudopolitici předesílali, jaký je to násilný a strašlivý akt, protože by nám asi mohli tankama srolovat trávník nebo tak něco a lidé, slyšíc všechnu tuhle zbytečnou hanu a falešné výpotky starých komoušů, se sešli u silnice a na amíky svorně mávali, babky jim nosili bábovky, v Plzni je vzali dokonce do pivovaru... lidi prostě navzdory politice některých svých vládních zástupců, vzali věc do svých rukou a zachovali se správně - přivítali spojence jak se patří.

Mé srdce vzlétá jako sokol a vážně lituji, že jsem tam nemohla píchat.
Chci říct být.
Heh.
BÝT tam... z toho už se asi nevykecám, co?

*je ujetá na uniformy*

MNo a na závěr musím přidat nějaký ten rage - vždyť by to ani nebyl můj článek, kdybych zakončila radostně a s úsměvem.
Tentokráte mě nadzdvihli studentíci, přesněji řečeno žáci a jejich brutální pindy okolo použití křesťanského motivu - Jidáše Iškariotského - v jedné z maturitních otázek a tak celkově prý k přehnané složitosti letošního ročníku maturit.
tak poslouchejte, dětičky, jestli chcete být dementi a demenci jako takovou podporovat a glorifikovat, tak vzhůru na to, ale upřímně - vážně si přejete, aby kvalita vzdělání a tím pádem i testování šla dolů a maturitu tak dal už opravdu každý, tudíž ztratila i ten náznak vážnosti co mívala dříve? Vážně?


A nechoďte na mě s nespravedlivým používáním Biblických motivů a disktiminací jiných náboženství a propagandou a bla bla...
Děcka, já nejsem křesťanka, vlastně bych řekla, že jsem od tradičního pojetí křesťanství ještě dál, než Země od Slunce, ale i já, zavrhující náboženství jako instituci, považuji alespoň základní znalost Bible za zásadní. Je to kurva historický pramen, který naši kulturu setsakramenstky ovlivňoval nějakých 1500 let a ať se vám to líbí nebo ne, byl prostě svým specifickým způsobem důležitý. Nemluvě o tom, že "být Jidáš" a "třicet stříbrných" se používá jako metafora i v literatuře dnešní, takže vážně nechápu, když někdo podle indicií "zrádce", "30 stříbrných" a "Iškariotský" nedá dohromady Jidáše.

Být vás po hlavě, píčusové, fakt.

Každopádně tímto bych se vesele vymotala z hejtování rodné zemičky a přesunula se ke krátkému "moje plány v Španělsku".
Co vám budu říkat, trochu pokulhávají. Ti moji dementi ne a ne se rozhoupat a konečně naplánovat přesný čas příletu, škola mě sere protože ve stylu maňany nemám tucha co, kde a kdy a dneska jdu na language exchange do Malasaňi a fakt se bojím, že tam Brandon nebude.
Jo, Bran... už jsem vám o něm asi říkala. Je z Kentucky. A já mám zvrácený - až nechutný - nutkání, ověsit ho psíma známkama a zklátit jako by nebylo žádný zítra.

*já vám říkala, že je ujetá na americký vojáky. A finský vojáky. Taky švédský vojáky. A německý vojáky. A vlastně jakýkoliv vojáky...*

Jak tak na to koukám, ona ta nadcházející kocovina asi bude podobná "žádnému zítra".


Kapitánův Deník, den sedmdesátý sedmý aneb výlety s fosilním palivem a zlatej ajFon

4. may 2015 at 23:16 | Yaraki |  Kapitánův Deník
Tak a jsou zase v tahu…

Moji rodičové přece.

A já marně hledám slova alespoň rámcově vystihující jejich návštěvu tady v Madridu. Že jste to vy… teda spíš, že jsem to já, začnu negativy. Není jich mnoho, ale o to hlubší se mi právě teď zdají, primárně protože jedním grandiózním hádkoidním manévrem celá ta předesílaná eskapáda před hoďkou skončila.
Zase jsme se zhádali kvůli totální kravině - otecko mě nazval blbou krávou, já se zastyděla, pak jsem chvíli uraženě odsekávala a pak s jízlivě smutným "čau" opustila scénu a zašila se do čajky.
Ano, sedím v čajce - to jste nečekali což? Mám totiž neskutečnou POTŘEBU vykouřit se z podoby.
Jen aby měli šíšu. A čaj. Koktejly zatím dobrý.

Ale o tom jsem vlastně vůbec mluvit nechtěla. Popravdě prvně jsem ani nechtěla vytahovat, že jsme se s otcem poštěkali, zvlášť protože mě to uvedlo v dumání, zdali to náhodou nebyla tak trochu (hodně) moje chyba. Ono totiž dost většinu mých problémů nelze než přikládat mojí beraní palici - umíněné, výbušné, nasrávací a dokonale přesvědčené o vlastní úžasnosti, nedostatečně opěvované genialitě a celkové neúctě k mojí boží osobě. Teda tak to vypadá navenek. Uvědomila jsem si po cca půl roce "hraní si na silnou" a strašně nad věcí osobu, že vevnitř jsem pořád jen to ustrašené něco, nevěřící nikomu, ničemu a hlavně sobě a považující tak sebemenší výtku za ložený útok na svou osobu. A jak se retardi brání útoku? Útokem.
A ano, tuto vlastnost jsem právě po tátovi tak trochu podědila - jinými slovy naše hádky jsou jako srážka dvou podobně sarkastických entit, nákladních vlaků, ledovců a Titatniků, brutální masakr a bleskurychlé vychladnutí. Jenže oba jsme tak trochu hrdí a neschopní přiznat jakoukoliv chybu - logicky vše tak končí tím, že já, konsternovaná sama ze se sebe a naštvaná na to, jaká su piča, píšu o hoďku později (tj teď) mámě megaomluvnou esemesku, jak mě to jakože mrzí. Protože mrzí, že jo.

Zvlášť protože teď přetáčím v hlavě celý nesmírně povedený výkend s těmi dvěmi svými stvořiteli a prostě mě mrzí, že jsem zase všechno posrala. Do toho se cítím nedoceněná, nehezká, uražená, nešťastná a zklamaná zároveň. Nejvíc asi z toho, že si za to můžu sama a že jsem to já, kdo to zase vyhnal do extrému a tím domrdal na třetí.

Jo. Jednoduše nejsem dělaná na vztahy - nebo přesněji na mezilidské interakce obecně - nedokážu mít důvěru v sebe a tudíž ani v nikoho dalšího. Přesně proto nerada mluvím o svém bejvalém. A přesně proto balím chlapy v barech a přesně proto všem furt radím a jakože se je snažím držet nad vodou a bejt ta hustá holka odvedle, mean girl a frajárka. Ale nejsem. To je to - jsem pořád ustrašená a nejistá, zhnusená sama ze sebe a nejsem schopna tento vnitřní pocit zabít žádnou z výše uvedených náhražek.
Pramen všeho zla, ten můj strach. Nepřipomíná vám to někoho? (ano, ano, podle něčeho člověk ty svý postavičky psát musí).
Rázem se mi s touhle úvahou vybaví Sinéadina slavná hláška: "někteří lidé prostě potřebují někoho nenávidět". Jen škoda že jsem si já, Yaraki, k té nenávisti vybrala sama sebe.

Kurva, to bylo ale deeply deep.

Tak a tím bych uzavřela sebemrskačské okénko zastydlé teenagerky a posunula se k tomu nejdůležitějšímu - víkend s rodiči v Madridu. Jak moc si jich vážím a jak moc je miluju a záleží mi na nich jsme se už asi zmínla (tak dvěstětisíckrát) a musím říct, že takhle zkušenost je v mých očích ještě pozvedla.
Byla neskutečná sranda.

A ano, uvědomuji si, jak divné je partyovat s vlastními fosily, ale víte co, už mi nejni patnáct, tj můžu se oprostit od pocitu, že rodiče jsou "nůďo" a "staří" a prostě se s nimi normálně bavit.
Asi nebudu zabíhat do detailů, jako že jsme byli v Prado (zase), v Buen Retiro (potřetí), v Thyssen (zase) a tak vůbec jsme za ten krátký čas oběhali přemíru historických pamětihodností a galerií. Stejně si nejvíce budu pamatovat ten pocit, dojem, jaký ve mě zanechalo, že táta s mámou, když se nemuseli projednou dřít jako koně a ochutnali opojnout "maňana", čili no stress at all, náladu Madridu, byli prostě ještě o něco víc fajn než normálně.
Hrozně se jim líbila Malasaňa (ano, ta moje oblíbená party čtvrť) a taky La Latina (ta má ještě o něco oblíbenější party čtvrť), kde jsem je vzala na dva panáky Legendária a oni byli prostě unešení tou uvolněnou atmoškou, vstřícností místních, jejich zvyky, obřím mravenčím tržištěm u Plaza Mayor… A jídlem. Jo - když to jednou neplatím ze svýho, to se mi to vybírají restaurace. Byli jsme na nejlepší paelle, co kdy prošla mými útrobami, zašli jsme i do Fosters Hollywood (Bože! Ty existuješ! Žebírka s New Orleanskou medovou omáčkou?! To chceš!) a tak celkově jsme nijak nešetřili. Teda táta - ten nešetřil - já mám naspoříno na tu dnešní šíšu.
Nejvíc to asi otecko zabil, když jsme zašli u Prado do jednoho obchodu se suvenýry a historickým/fantasy vybavením. Nejen, že ten obchod sám o sobě byl mokrým snem každýho fantazáka, ale tátovo "vyber si tu, co chceš a já ti to koupím", to totálně rozbilo. Ano, jsem trochu sassy, protěžovaný parchant, ale nikdy bych si nedovolila na rodičích něco "vyžebrávat" až vydírat, dřít je z kůže, když vím jak moc pracují, a celkově z nich tahat prachy. Jinými slovy jasně, že bych si nejradši koupila všechno tam, ale ani by mě nenapadlo se na to zeptat. A táta sám od sebe. Wow, such attitude.
Každopádně jsem naznala, že víceméně by to chtělo jen novou prošívku, ovšem všechny místní byly PÁNSKÉ. A já tak trochu nejsem pán a neseděli mi. Mé srdce pláče ještě teď - taková promarněná možnost!!! Ale což, aspoň mám zlatej iPhone šestku.
Jo - to bych se málem zapomněla zmínit - táta prohlásil, že mi k narozkám koupí iPhone (ano, jsme trochu apple ujetá rodina a ne, nebudu se o tom hádat - mě ty přístroje a operační systém vyhovují - fakt, že vy si vystačíte s androidem a přijde vám dokonalý vám neberu, ale necpěte mi, že jsem snobík - mě se jen vyplatí si připlatiti za systém co mi vyhovuje, tečka)… co jsem to…? Jo, můj táta a apple - docela pevné pouto.
Stejně jak s tou prošívkou bych ani ve snu nenaznačila, že chci nový mobil - nebo cokoliv tak drahého - zvlášť když ten starý ještě slouží. A hleďme, rodiče měli jiný názor (a taky potřebné finance). Vybrala jsem si zlatý, protože když už mít swek, tak ať se z něj hateři pokytičkujou.
A ano, líbí se mi, vyhovuje mi a fotím si s ním selfie.
Teda nefotím, ale o to tady nejde. Když máš zlatej iPhone šestku, musíš minimálně předstírat, že si fotíš selfie.

Takže tak. Kdyby mě cokoliv napadlo (jako že mě Akai sere tím, že už viděla "Los Vengadores" a já ještě ne, asi nemusím připomínat), určitě se vám s tím pochlubím. Když mám ten zlatej mobil, chlubení by mělo taky patřit do výbavy.

Ale aby bylo na závěr jasno - moje kubictický migrénou pokroucený depky za okamžik stejně zas přejdou, ale víkend s rodiči v Madridu jen tak nezapomenu, primárně protože byl boží. Vidíte - a tuhle prostou myšlenku jsem natáhla na dvě a půl strany. Asi zůstanu u těch selfies nebo co.


A že jste to vy - TADY máte zpívajícího Jensena Acklese jako bonus. Taky slyšíte místo "Save me, cause' I'm falling" "Sammy cause' I'm falling"? Achichoch.