All the Lonely people - Kapitola 12: Zvířátkový věci

8. may 2015 at 4:48 | Yaraki |  Dílovky
Zdař, kikoti moji oblíbení.

Tak a je to tu zas - díl. Volejte sláva a neberte drogy. Nebo tak nějak to určitě bylo.
Je půl páté ráno, já se tu sebeobětuji pro (pseudo)literaturu a fakt už nemám kapazität vymýšlet ftipný úvody. Tady to je a je to zas kecací. Ale je tam nahej Seb. Nebo taky není - asi vám nezbývá, než to zjistit na vlastní... četbu.
Ten Madrid mě zabíjí, fakt.


Název celého výpotku: All the Lonely people, PROLOG zde, obecné PREQUEL kecy zde
Kapitola: Zvířátkový věci
Počet kapitol: do budoucna to vidím tak na 25
Délka: a zase jedna dlouhá a ukecaná
Žánr: fantasy/detektivka/duchařina/"školní" tématika/současný svět
Varování: meh, just ALP shit as ussual. Překvapivě tenhle díl je docela něžný a hebký jak dětský prdelka. Něco jako Sebastianova povaha.




Byl leden roku 2012. Chumelilo jako už dlouho ne - přinejmenším v letech, kam sahala Olliverova pamět. S jeho pamětí to ale bylo vždycky dost napováženou. Některé věci si pamatoval nechtěl, jiné si pamatovat neuměl. Byl to zvláštní druh neschopnosti a jisté bezmoci. Nemít vzpomínky by pro mnohé bylo osvobozujícím, ne však pro něj. Chyběly mu ty vazby, záviděl starým pánům v kavárnách, válečným veteránům a objevitelům jejich příběhy.
Na druhou stranu tím pro něj svět byl každý den překvapením. Pořád ještě se mu děly nečekané věci. Olliver žil v tom, že je to v zásadě obvyklé - všední - každý den se probouzet s čistou hlavou těšíc se na nadcházející zážitky. Ani si nedovedl představit svět, který by byl repetetivní nebo snad nudný a předvídatelný.
Konfrontace s Marcusem tím pro něj byly pokaždé něčím nesmírně stresujícím, ale zároveň budujícím hrdost v sebe sama. Marcus byl oproti Olliverovi hluboce zahořklý, trudný stařec, byť v těle čtyřicátníka. Znal desítky, ne-li stovky, událostí a nejméně polovinu ze všech ztěžejních okamžiků evropských dějin zažil na vlastní kůži. Bylo v zásadě poměrně humorné sledovat ty dva společně, jak každý závidí tomu druhému přesně opačné schopnosti.
Ve výsledku ale ze všech sněmů Kruhu a Konkláve vycházel Olliver šťastný, převážně protože i když ho Marcus něčím pohoršil, Olliver se druhý den zas probudil s čistou myslí a nadějí v srdci. Ano, až tak patetickým byl třetí nejvyšší druid Kruhu - třímal v sobě brnění nezdolné obyčejnými zbraněmi - Olliver Collins měl naději, uměl doufat a doufat chtěl. Možná proto se naučil zapomínat, protože nést hlavu vztyčenou a soucítit se svým vlastním druhem po šesti stech letech neustávajících krveprolití a nenávisti, to chtělo jistou formu zapomnětlivosti.
Doufal dokonce tak silně, že si vybudoval i důvěru v Marcuse samotného, přičemž kdykoli ho viděl, opakoval si, jakým utrpením dotyčný prošel a že je to jen stáří a samota, co ho činí zlým a nenávistným.

Byla tu však jedna věc, kterou ani Olliver nebyl ochoten a hlavně schopen vymazat. Jeho první opravdová láska. Ano, až tak dětinský a měkký Ollie byl.
Většině starých Odlišných se nezdály sny. On sny měl. Přesněji řečeno jeden konkrétní, opakující se sen. Byla v něm rusovlasá žena, jeho milovaná snoubenka. Olliver seděl v kavárně a přes sklo jí mával, dokud ho nezahlédla a vzduchem mu neposlala veselý polibek. Pak ale její tvář zbledla a ona odvrátila zrak. Přiběhl k ní, popadl ji do náruče a ještě než se stihl na cokoli zeptat, spatřil naditý kufr po jejím boku. Pak mu začala vysvětlovat - ten monolog už znal nazpamět - že její otec byl vyslán do Evropy, že se válka blíží a oni se dlouho neuvidí. Odpověděl, že pro ně - druidy - přece neexistuje nic jako "dlouho". Byl veselý, plný důvěry a nadšení, ostatně jako vždycky. Asi proto ho Rusovlasá tak milovala - jako by vůbec nebyl z tohohle světa.
Olliver netušil, že tohle je naposled, kdy vidí její pihatou tvář a smaragdové oči, že se mu jeho něžná, nádherná, soucitná a milující Meara O'Reilly už nikdy nevrátí a ona dlouhá doba se tím elegantně přehoupne ve věčnost. Tím sen koneckonců vždycky končil. Olliver z ničeho nic stál nad načechranou hlínou, jež se v okamžiku rozevřela jako posuvná vitrína a ve studené zemi ležela spanilá nevěsta v bílých šatech a dva zelené korálky svítily do tmy, kterou se propadal.
Probudil se a jeho hlava nebyla čistá, právě naopak - zíral před sebe do prázdné noci a cítil stejnou temnotu i v sobě. Nesmírný tlak, odpovědnost, strach. Vzpomínky.

Šestého ledna 2012 vstal ještě před úsvitem a usadil se do jediného otevřeného podniku v celé Salamance - zaplivané kavárny na hlavním nádraží. Univerzitní město poklidně dřímalo, prastaré paláce a katedrály halila nízká mlha a vzduch s každým nádechem chřoupal jako by byl ze sněhu.
Ollie zkoumal světle zelenými duhovkami všechny ty pověstné mozaiky a reliéfy, o pár let starší než byl on sám. Přestože je znal už za dob vlastních studií tady v podstatě nazpaměť, vždycky byl schopen najít na nich něco nového - to mu dávalo jistou naději ve vlastní existenci, v přesvědčení o neokoukanosti světa jako takového. Usrkával kávu a usmíval se na vycházející slunce. Bylo mu najednou lépe v jeho milovaném městě.
Asi okolo půl šesté ráno ji uviděl. Stála za prosklenou stěnou, oči otevřené, zářící, rudé vlasy jí vlály v ledovém větru, ale jí to bylo jedno, protože celý ten okamžik byl o něčem jiném, než o chladu a potácejících se opilcích okolo. To slunce, ráno, mlha a katedrály. Olliver chvíli uvažoval, jestli nesní, ale když se ze zatáčky vynořil nejnovější model fordovské dodávky se zeleninou, uvědomil si, že jeho Meara tam stojí a pohledem vítá zimní ráno, dokonale živá a současná.
Zamával jí a ona se usmála.
Chtěl vstát, chtěl se rozběhnout, ale to už se dodávka prohnala těsně vedle nádražní haly a když se mu výjev zase otevřel, byla ta tam. Olliver vyběhl ven, ale stačil zahlédnout jen rudou hřívu mizející v taxíku na rohu a záblesk zelených očí. Uvědomil si, že byly maličko jiné, než jaké si je pamatoval, ale na tom nezáleželo, ať už byla ta žena kdokoliv, vypadala jako Meara.
Vypadala jako ona.
Byla to ona.

---

Sebastian Solja trpěl migrénami. Ano, těmi strašlivými stavy kubisticky se stáčející reality, kdy se mu před očima mihotaly picassovské obrázky, šílené tvary, kroutící se barvy a on, neschopen soustředění na jediný pevný bod, mohl jen ochroměně pozorovat lesklé a tepající obrazce, jež se mu zařezávaly skrz oční nerv až hluboko do mozku. Nezvládl se hýbat, nezvládl vlastně ani dýchat, jak ho v břiše tlačily neexistující kosti, dalších deset párů žeber, a on přesto nemohl zvracet, nebo si snad roztříštit lebku o nejbližší předmět, protože jediné, co v těch stavech dokázal, bylo ležet se semknutými víčky a snažit se nebýt. Absolutní bezmoc.
Kdyby o tom věděla Sinéad, připadal by si před ní už navždycky jako provazce obnažených svalů - nahý, bezbranný a slabý.

Kéž by zvládl alespoň náznakem opustit své podkrovní hnízdo a vyhlédnout byť jen koutkem oka na nádvoří panského domu, jistě by tu svou prokletou neurologickou poruchu nenáviděl ještě o trochu více. Právě teď měl být dole, kde se Steven chystal přestěhovat poslední ze svých tašek a vrhnout se do aktivity - tréninku magických schopností - k němuž se za Sebastianovy podpory nutil poslední dva dny, patnáct hodin, dvacet sedm minut a třicet osm sekun.
Přestě tolik času uplynulo od okamžiku, když se mladý Winters po střetu s Inkvizicí dopotácel do svého starého, nyní již opuštěného, bytu. Momentálně už s nově nabytou energií bezostyšně ruinoval Calebův sporťák svým obnošeným harampádím, kterým se chystal zabydlet doposud nepoužívané severní křídlo panství. Druhé, západní, přenechal velkoryse sestřence Adalind a Sebastianovi, jež se úspěšně vydával za jejího nevlastního bratra. Od okamžiku, kdy Steva vytáhl z hořícího inkvizičního pekla, byli ti dva takřka nerozluční, což vyloženě těžce nesl Caleb, připravený tím o svou milovanou pozici staršího bratra. Sebastianovi se navíc jako oné "dokonalé, neochvějně moudré a chápající" entitě dařilo Steva přesvědčit takřka k čemukoliv. Například aby se přestěhoval. Přesto, ač by to Sebastianovi pěkně hnulo žlučí, asi hlavním důvodem, proč se Steve k tomu dlouho odmítanému úkonu odhodlal, byla jeho touha být zase normální, respektive dostat se do stavu, kdy ovládá on své tělo, ne naopak. A bez knih z dědečkovy sbírky by mu jakýkoliv trénink trval o poznání déle.

Zatímco Adalind s Jo, obě líné jako kočky, vysedávaly na širokém parapetu okna do obývací místnosti a rozebíraly nesmrtelnost chrousta a absenci Sebastiana, který si okamžitě získal nejen Stevenovu důvěru, ale i Jocelynino srdce, Linney s Calebem pomáhali Stevovi jak jen se dalo. Ačkoli nošení tašek s oblečením, roliček plakátů, dek a spacího pytle, deskových her a knížek, bylo jen zástupnou pomocí, jakousi hrou na podporu, když coby obyčejní smrtelníci nedovedli Stevovi pomoct s jeho hlavním - magickým - problémem, připadali si alespoň na oko užiteční a mladý lord využíval nově nabyté energie k opakovanému děkování a poklonám jejich přátelství.

"Takže Bastien byl na Princetonu?" tázala se Jocelyn, skoro vědecky zkoumajíc měděnozlatou pokožku předloktí a nastavujíc slunci místa, jež považovala za nedostatečně opálená.
"Co?" sykla Adalind skrz semknuté rty.
"No Bastien jestli…"
"Jo! Na Princetonu studoval…," odvětila, aniž by odpoutala nepřítomné oči z blednoucího obzoru. Připadalo jí, že si nikdy nezvykne na oslovení "Bastien". Už jen protože její bestie měla do tak pozitivně a přátelsky znějícího jména zatraceně daleko. Co ji ale přidávalo vrásky ještě více, byla skutečnost, že Bastien zatím nenavštívil jejího spojence Vincenta, aby z něj vymlátil odpovědi, které mu ona zatajila. Opravdu čekal, že Sinéad vyklopí celou pravdu, nebo to byla další z jeho zvrácených her? A hlavně byl by Vincent vůbec schopen vydržet mučení tak, jak se domluvili?
Sinéad věděla, že ten kluk je mnohem tužší a motivovanější, než vypadá, ale jestli je dostatečně tuhý nedokázala odhadnout už jen protože Sebastianovy reakce se neodvíjely dle očekávání.
"Nevíš, kde je Vincent?" optala se nakonec své spolusedící.
"Ne… Od té vaší noční eskapády se neukázal."
"Noční eskapády?"
"Caleb říkal, že jste měli nějaké problémy v lese nebo co a Vincent že to kvůli mámě těžce nese. Ale já jsem ráda, že si dá chvíli voraz. Nikdy se k nám moc nehodil, víš," zasvědcovala Jo Adalind do svých nicotných mocenských šarvátek: "všichni na nás kvůli němu koukali jako na blbečky. Chodil ve starých hadrech a tak… nikdy se moc nezapojoval. Ale to bylo asi kvůli tomu, že byl magor, co? Jejda… promiň!"
"V pohodě. Hlavní není nebýt zrůda, ale nevypadat tak," usmála se Adalind.
"Tak ty rozhodně nevypadáš jako zrůda!" zachraňovala Jo situaci.
"Taky nejsem prašivej alchymista, že jo."
"Jaký to je, být mág? Proč si třeba nepřičaruješ porche a zámek?" vyptávala se černovláska dál.
"Tak zámek už mám…" kývla laškovně k budově za sebou: "Není to tak jednoduchý. Nemůžeš si něco jen tak přičarovat. Magie se dá zhmotnit jen na chvilku, jako myšlenka. Takže kdybych si vyčarovala milion dolarů, musím se pozbytek života sakra snažit, aby nepřestal existovat, furt na to myslet. To by mi taky mohlo hrábnout. Jenom ti nejmocnější umí trvale přeměnit jednu věc na jinou…," dala se tedy Adalind do vysvětlování. Možná protože měla pocit, že Jocelyn je natolik blbá, že stejně nemá šanci cokoliv z řečeného zpracovat.
"A Steven je tak mocný?"
"Asi jo… se ho zeptej."
"Nechce o tom vůbec mluvit…," posteskla si Jo, nejspíš protože pro mladého lorda najednou nacházela mnohem více sympatií - byl bohatý, zajímavý a narozdíl od Vincenta, který byl sice taky výjimečný, Steven nenosil ošoupané kecky a lacláče.
"Měla jsi s ním něco?" překlopila Adalind elegantně téma tak, aby se nemusela naprosto vůbec soustředit. Venku vládlo babí léto, v ruce sklenka bourbonu házela roztomilá prasátka po okolí a před očima výjev dvou středoškolských atletů trénujících svalstvo při stěhování beden z IKEY - takhle vypadá oddech. Ještě chvíli spi, Sebastiane, hnij si v té své díře…
"Ne!" uchechtla se Jocelyn nepřesvědčivě.
"Mě nemusíš lhát…"
"Nelžu!"
"A s Calebem?" ukázala Adalind na druhého z madíků, jež jí odpověděl zběsilým máváním.
"Ne…" To znělo o poznání zkroušeněji.
"Budu hádat - vždycky jsi chtěla, ale nevyšlo to," komentovala blondýna.
"Caleb býval fajn. Každá holka ho chtěla," pokrčila Jocelyn rameny, jako by to bylo jediným důvodem, proč jej ještě donedávna zbožňovala: "Ale pak se změnil - pořád visí na Stevenovi. Vůbec ho nezajímají ostatní, vlastně ho nezajímá vůbec nic. Furt jen aby Steve udělal ty testy, aby zvládl přímačky, aby se dostal na práva, aby měl na činži, aby netrpěl hladem… Steven, Steven, Steven. Pořád dokolečka."
"Tak aspoň víš, že nejsi jediná, kdo po mladým Wintersovi jede," šťouchla do ní Adalind pobaveně. Tyhle dětské oplétačky a první fyzické i psychické zkušenosti s opačným pohlavím jí vždycky připadaly zábavné. Teda z povzdálí.
"Tak to není! Já bych Stevena nechtěla. Vždycky byl divnej…"
"Zrůda?" ocitovala Adalind její předchozí slova.
"Tak trochu. Ale pořád lepší, než Linney. Ta za oběma delejzá jako posedlá…" No od tebe to sedí…
"Linney…" Sinéad to donutilo nad tou dobounkou dívenkou hlouběji zadumat. Připadala jí až neuvěřitelně příjemná, pokud tedy člověk přistoupil na nějakou obyčejnou konverzaci a oprostil se od své trudné reality. Což byla asi Linneyin nejsilnějšího vlastnost - dokázala vás vyvést z vašeho trápení jako slepce z kukuřičného pole a ukázat vám, že nikdy není tak zle, jak se na první pohled zdá. Nebo spíš, že vždycky může být hůř, tak proč si teď neužívat.
"I když Steve se teď dost změnil…," podotkla Jo na závěr: "Ale tvůj brácha je stejně lepší. Nechtěla bych být na tvém místě - asi bych se neovládla a vrhla se na něj," zkusila být tmavovlasá projednou vtipná. Sinéad ale rázem zhořkla kukuřičná pálenka v ústech. Brzdi, děvče, brzdi!

Ač si to Sin dlouhá léta nepřipouštěla, nebo spíš ani neměla nutnost o tom přemýšlet, Sebastian byl prostě její. Ani fakt, že ho vlastně nikdy nechtěla, co víc, že ho nesnášela, nemírnil žárlivost, kterou v ní žádostivé latinoameričanky vyvolávaly těmito nemístnými připomínkami.
"Jo, je to super chlap," zalhala nakonec: "A chodil na ten Princeton, víš co," uzavřela spíš pro vlastní zasmání. Sebastian narozdíl od ní nikdy neviděl tuhle část Ameriky ani z rychlíku.

---

Odpoledne uteklo nepředvídatelně rychle.
Celá skupinka se nakonec sešla v obývací místnosti a Steven - překvapivě nevysílen odpoledním stěhováním - se jal organizovat uvítací party na svou vlastní počest. Sinéad tím trochu připomínal Sebastiana, až měla málem chuť podotknout něco o stavění pomníků na počest egoismu.
Z celého tréninku nakonec sešlo, ne protože by Steven nechtěl, ale jednoduše mu došlo, že není žádného místa, kde by mohl trénovat, aniž by zatím ohrožoval sebe i okolí a že bude přeci jen lepší začít nejprve teorií a posléze se pustit do nějaké řízené destrukce zámečku.
Gill, který se objevil během odpoledne na svém mopedu jako poslední samurai, vystupující z mlhavého obzoru a vezoucí spásu v podobě vlažné pizzy, hned navrhoval přebudovat v podstatě celý dům na výcvikovou arénu ve stylu Hunger games a že by všichni preventivně měli zajít na nové X-meny, aby si uvědomili, jak neopodstatněná je šikana Odlišných. Sinéad bylo někde ve skrytu jasné, že jde spíš o to, že Gillian nemá ani vindru a potřebuje, aby mu někdo zatáhl vstupné.
Co ji ale bavilo ještě více, byla Jocelynina marná snaha nalézt v ní krásnou a bohatou kamarádku stejně jako cestu ke krásnému a bohatému bratrovi.
Docela příjemnou náladu posléze zchladila až Linneyina poznámka, že někde venku pořád číhá Inkvizice a proto by měli být opatrní. "Neměl bys chodit sám domů, Calebe…"
"Pojedem přece spolu, ne?" bránil se mladík, jako by to byla úplná malichernost.
"Já vím… ale jen kousek… a ty pak budeš courat od parkoviště až k bytu sám…"
"To jsou dvě minuty!"
"Dvě minuty! Nejmíň deset, protože si dáš cigárko, jak tě znám," nedala se Linn odbýt: "jen nechci, aby se ti něco stalo," uzavřela.
"Já jdu taky sám!" podotkl najednou Gill naoko zkroušeně.
"Ale ty jsi upír! Přece bys jim zvládl nakopat prdel." Steven se zdál zaskočen.
"Ano, já jsem jenom upír. Poslední dva roky jsem dělal rozvoz pizzy. A rok předtím jsem strávil v Mekáči. Oni jsou profesionální zabijáci, proboha! Co bych jim asi tak udělal? Zapomněl na okurku?" mával Gillian zběsile rukama na všechny strany až se zdálo, že má snad opravdu strach.
"Já myslel, že upíři jsou docela vostrý podle toho, co jsi tvrdil na začátku," vmáčkl se do hovoru Caleb, zatímco rozléval rum s kolou z velké plastové lahve, jíž skladovali v ledničce.
"Ano, většina upírů je docela vostrá. Já jsem já…" Z Gillových slovy byla slyšet podivná směsice hrdosti a potlačovaného hněvu na sebe sama: "ne, že bych nemohl být vostrej. Teda jako vostřejší než už jsem myslím. Jenže to by znamenalo změnit docela zásadně životosprávu…"
"Víc zeleniny? Vynechat fastfood?" ozvala se Adalind. Dobře věděla, kam je tenhle hovor zavede a upřímně ji bavilo podrývat Gilliana v očích všech přítomných. Nepotřebovala ve svém revíru žádného špinavého krevsajícího parazita, Steven měl věřit jí a Sebastianovi, měl na nich být závislý. Jako jediná se také nepodivila, když na její otázku upír odvětil: "Ne, zabíjet lidi."
Tahle poslední věta uvrhla celé osazenstvo do napjatého ticha.
"Tys ještě nikdy nikoho nezabil?" ozvala se nakonec zase blondýna.
Bylo vyloženě slyšet, jak Gill naprázdno polkl, než našel správná slova: "Ano. Bylo to nezbytně nutné…"
"Takže je ti víc než třicet?" rýpala mladá američanka dál.
"Řekněme, že o dost víc než třicet… a to ani nemusím počítat ty léta, co jsem strávil ve Francii."
"A umíš lítat?" tentokrát to byla překvapivě Jocelyn. Když ale spatřila, jak na ni všichni, zvláště pak Linney, zírají jako na kruťase, bránila se se slovy: "Linney mi řekla, že to upíři umí!"
"Tak ty vostrý upíři jo," rezignoval Gill a dal se do vysvětlování, protože mu bylo jasné, že tenhle křížový výslech stejně jen tak neskončí: "upírská moc je dost podobná té mágské - musíš obětovat, abys dostal něco na oplátku. Respektive musíš někoho obětovat. Tím, že piješ krev netvoříš jen Stíny, ale zároveň posiluješ tu část sebe, která manipuluje s magií. Mohl bych být lovec inkvizitorů, lítat, být neviditelný a přesvědčit svého šéfa, co mě nutí dělat ilegální množství přesčasů, že je dobrý nápad skočit z mostu… Musel bych ale zabíjet lidi. A to nechci."
Jestli to předtím bylo napjaté ticho, nyní se v místnosti rozhostila hotová zvuková apokalypsa.
"Když si člověk uvědomí, co všechno číhá venku, dívím se, že jsem vůbec dožil dneška. A zároveň si říkám, že mi procházka domů neuškodí, stejně jako to cigáro, Linn." Caleb jako vždy zasáhl ve správný okamžik a celou konverzaci prostě odlehčeně utnul.
Sinéad, v marné snaze trochu si napravit reputaci, řekla ještě: "děcka, nebudeme to přece tak hrotit. Gill může doprovodit Linney a pro Caleba ať přijede některý z jeho bratrů! Od čeho jich má tolik, když ho nemůžou občas spasit…"
Netušila ale, že tohle bylo nejhorší, co vůbec mohla říct. Cale svoje bratry nesnášel možná ještě o maličko víc, než oni jeho. V zásadě je ani za své bratry nepovažoval - měl spíš pocit, že kdosi na adopčním úřadě měl opravdu nehezký smysl pro humor a Hitchovým dal do péče čtyři co nejvíce rozdílné chlapce.
"Víš, Adalind…," chtěl Steven něco říct, ale Cale ho předběhl: "nemáme se moc rádi, tak je to, Adalind. Není její chyba, že to neví Steve."
"Omlouvám se," hlesla Adalind, přestože pro tyhle niterné bolístky nikdy neměla pochopení. Taky mohl milý Cale hnít v děcáku a cadillac mít možná tak na obrázku vedle nevyplněných žádostí úřadu práce a levné kolínské.
"Calebovi bráchové jsou trochu…," pokračovala Linney, ale chlapec ji stejně jako předtím Steva utnul: "možná má Adalind pravdu. Domů pojedu sám, ale Matta bych sem pozvat mohl."

Navzdory všem očekáváním se do půl hodiny přede dveřmi opravdu objevil druhý nejmladší z Hitchovic chlapců, čerstvý učedník Llandoverskéo patologa. Nejprve skoro nepil, nemluvě o tom, že s Caleem prohodil jen strojené "Čau." A usadil se do rohu místnosti.
Po pár locích ale výrazně pookřál a dokonce se jal celému osazenstvu vyprávět "že by sice neměl", ale "že na těch mrtvolách bylo fakt divný tetování" a jak tuhle vyndaval někomu po autonehodě slezinu až z holeně. Sinéad předpokládala, že Steven tyhle připomínky jejich "noční eskapády" nerozdýchá, ale k jejímu překvapení nehnul ani brvou a dokonce občas přihodil nějaký nemístný fórek. Wintersové… to nepochopíš.
"Ještě Jacka?" přisedl si k Adalind po chvíli Caleb.
"Slyšel jsem, že posloucháš Seethera…," nadhodil. Nebyla to úplně věc, kterou Adalind hodlala vypustit do světa a tak se polekaně ohradila: "to mě stalkuješ nebo co?"
"Tak promiň, princezno!" Skoro se chystal zvednout, ale Adalind, uvědomujíc, že rozhádat si komplet všechny členy party asi není ta pravá cesta k úspěchu, jej zastavila: "promiň. Je toho na mě prostě moc."
"Proto jsem nabízel toho Jacka," usmál se.
Po dalších pár sklenkách se ukázalo, že Caleb Hitch je tím, co nazývají "fajn chlap". Sinéad nebyla úplně odborníkem na zdravé mezilidské vztahy, ale jistý pojem o sympatičnosti chlapů přeci jen měla. Možná v jiným univerzu, hošku, pomyslela si, když jí krom neustálého dohledu nad plností sklenky, se stále častější frekvencí pokládal ruku na rameno.
"Hele, je ten tvůj brácha tak fajn, jak se říká?" nasadil všemu korunu.
"Myslíš tak fajn jako tvoji milí sourozenci?"
"Jo, tak nějak…"
"Můžeš být v klidu. Bastien není na dlouhodobý vztahy, věř mi. A stejně - Jocelyn? Není vo co stát. Jako chápu, jak bylo příjemný, že za tebou pálila - no koho by to nepotěšilo - ale ta holka je k ničemu jak italský královský jezdectvo. A já vím, o čem mluvím, s jedním italem jsem…"
"O Jocelyn mi nejde… nechci, aby do něčeho zatáhl Steva," utnul ji Caleb a větu vychrlil, jako by nic jiného neměl na srdci snad měsíc.
"Tam odkud jsem, dáma nejdřív dohovoří, než ji utneš."
"Odhalilas mě. Byl to právě konec té historky, co mě děsilo víc, než Stevovy pochmurný vyhlídky."

---


Chvilku je přes okno pozoroval, skrývajíc svůj vlastní obraz obláčkem mlhy. Sinéad zrovna něco zběsile rozebírala s Calebem, Steven a Jocelyn vedli hovor tak hlasitý, že ho slyšel až ven - o tom, jak je Bastien báječné stvoření - a Linney se snažila seznámit nějakého cizího černocha s tím neortodoxním upírem. Připadal si jako tygr ve vysoké trávě, číhající šelma. Chtěl mít naprosto jasno s kým bude nejstrategičtější začít hovor, ještě než vůbec vejde do místnosti.
Než ale stačil dojít finálního rozhodnutí, vyrušil jej neznámy lomoz. Otočil se a výjev, který se mu objevil před očima, ho vysloveně vylekal.
Na zahradní lavičce se nad lesklým chuchvalcem peří krčila kočka, skrz dřevěné šprušle kapala do trávy krev, nocí zbarvená do černa. Po chvilce se míca otočila směrem k Sebastianovi, takže si teď obě šelmy hleděly do očí, a odkryla mu tak pohled na svou kořist - vránu. Kočka zardousí vránu…
Myslel jsem, že na zvířátkový věci je tu Sinéad, blesklo mu hlavou.
Vyloženě cítil, jak mu ve spáncích najednou z ničeho nic zase tepe krev a ostrá jehla očního nervu se kroutí a otáčí. Už neviděl kočku a vránu, křoví a stromy, jen podivně pootočené černé a tmavě zelené pruhy světa. Zarazil si ukazováček s prostředníkem mezi levé oko a kořen nosu a modlil se, aby předchozí úleva nebyla jen zdánlivá.
"Vypadáš jak parkový onanista," ozvalo se mu v tu chvíli za zády. Okamžitě ztuhnul, narovnal záda a stočil se k ní tak rychle, že neměla šanci spatřit jeho zmučené oči. Hloupé narážky ignoroval.
"Kdepak je asi Vincent?" šeptl jí do ucha na oplátku. Cítila jeho dech - studený a s příchutí cigaretového kouře. Sebastian se uchyloval ke krabičce jen ve dvou případech - když měl migrénu a když chodil na psí zápasy. Sinéad bylo jasné, že tak zabydlený, aby trávil páteční večery v podsvětních putykách se tu ještě necítí, tudíž se asi právě vyhrabal ze svého nejméně oblíbeného stavu. Věděla ale, že čas vytáhnout tuhle zbraň proti němu ještě zdaleka nenastal a tak odvětila: "Proč bych to měla vědět já?"
"Jste teď přece nejlepší kamarádi - šílená kočičí žena, špína-kluk a ty, poslední irská královna shrnutých punčoch."
"To sis chystal hodně dlouho, viď? Pořád trucuješ?" Jako eunuch v bordelu… dodala v duchu.
"Proč bych měl?"
"Vyměnila jsem tě za zchudlé alchymistické štěně…"
"Tak přesně pro tohle označení vím, že jsi mě nevyměnila."
"Ta tvoje odvěká sebejistota…"
"Taky ses mi zdála sebejistá s tím amatérským wrestrelem támhle," kývnul směrem k osiřelému Calebovi za oknem.
"Přece bys nežárlil…"
"To není žárlivost a ty to víš. Tyhle tvoje odvěké komploty. Vždyť přece víš, co se teď bude dít, Sinéad. Oni přijdou. Steven je moc mocný na to, aby ho nějaký ochránce úředních okének neměl ve spisech. Vezmou s sebou vlkodlaky a druidy. Budou patrát a vyšetřovat… A my?"
"…Nejsme dost silní," dokončila za něj větu, kterou nikdy nebyl schopen vypustit z úst: "Musíme Stevena přesvědčit, že Konkláve je ta špatná…"
"To je snažší z našich úkolů. Nebude stačit moje a Stevenova moc v téhle surové podobě, musíme ho vytrénovat. Musíme tebe vytrénovat. A sehnat další spojence…"
"Máme toho upíra, je vážně starý a…"
"Oba víme, že to nebude stačit. Ty víš, že to nebude stačit. Sinéad, jestli teď uhneš z cesty, jestli to vzdáš, jestli mě zradíš, jsi mrtvá. Ale nebudu to já, kdo bude mít to privilegium smést tě z povrchu zemského. Takže mi klidně můžeš lhát, zatajovat detaily, potutelně se uculovat a štvát proti mě alchymisty. Ale budeš to ty, kdo zaplatí životem. Já budu pryč dřív, než si ty vůbec uvědomíš, že bys měla utíkat…"
"Myslíš jako posledně?"

---

"Myslím, že děláš dobře, že nezabíjíš lidi, Gille," ozvalo se za jeho zády. Upír stál už nejméně dvacet minut před domem, kouřil jednu cigaretu za druhou a díval se na hvězdy.
Pro sebe se usmál a pak se otočil: "vůbec to neřeš, Linney. Jsi hodná holka, tak si nedělej vrásky. Nijak tím netrpím. Adalind se prostě sekla, no. Může se stát. Necítím žádnou křivdu, nebo niternou bolístku. Nejsem jako Steven…"
"Jak to myslíš?" dívka automaticky bránila kamaráda.
"Myslím to tak, že Steven má všehovšudy dva povahové rysy. Jeden mu život komplikuje, druhý jej z těch nastalých průserů tahá. Steven sebou nechá strašně cloumat, moc přemýšlí, na všechno se soutředí a lpí - s prominutím - na píčovinách. Pak končí připoutaný na kříži, aniž by reálně komukoliv co provedl. Nedovede se bránit, protože má pocit, že by to bylo špatné - jen se vrhne projednou po "snadné" stezce, už mu červený majáček někde hluboko v hlavě zahlásí poplach. Tohle nedělej Steve, je to špatné… Dává ti to smysl?"
Dívka přikývla: "co mi smysl nedává je, že to vidíš po dvou týdnech známosti."
"Já vím, já vím, byl bych dokonalý přítel. Zajímá mě lidské nitro," kvitoval s úsměvem a nabídl jí cigaretu. Odmítla. "Kouřím jen opilá."
"To já taky," usmál se s lišáckým úsměvem a pokračoval ještě než ho stačila s pobaveným výrazem šťouchnout do ramene: "Naštěstí má mladý lord Winters tu svou druhou schopnost - dokáže se po všech sračkách, kterýma prošel, zase zvednout a jít dál. Zatím nevím, jak moc v něm ta špína zůstává, ale nezdá se, že by s ní neuměl bojovat…"
"A ty jsi jiný. Tos chtěl původně říct, ne?" dokončila Linn za něj: "Nejsi lhostejný, ale nenecháš se rozházet. Zdáš se mimo, ale jsi pevný ve svých rozhodnutích a víš co chceš a dokážeš za tím jít."
"Pěknou osobnostní poradnu jsme si tu udělali, není-liž pravda?"
"Mluvíš mi z duše."
"Víš, Linn, ty jsi hodná holka. Buď taková. Ono se to nezdá a dost často je to vážně pruda, ale nenech se zkazit…" Něco takového Linn vůbec nečekala - přišla se bavit o něm, přišla Gilla povzbudit a ustálil rozčeřenou hladinu skupiny. Nechtěla, aby se jí parta rozpadla před očima, jen protože se nově příchozí neznají se "starousedlíky".
"Já o tom musím po pěti stech letech něco vědět, ne? O hodnejch holkách a o rozpoznávání charakterů…"
"Jaký to je, žít pět set let?"
"Vopruz. Představ si, že čtyři sta let chodíš do práce. A pořád posloucháš to stejný "Pierre, proč jsi nedopekl ty croissanty?" a "Gille, kdy už bude moje ananasová pizza?". Očistec hadra… ale jak říkám, má to i svý pozitiva. Třeba potkáš občas fajn holky."
"Tak víš co? Pojď se vsadit. Jestli budu za pět set let pořád hodná holka, dáš mi svoje bouchačky," zavtipkovala Linn.

"To mi zní dost fér. Jen by mě nenapadlo, že jsi ujetá tímhle směrem," odhrnul kabát, aby byla vidět jedna z jeho čtyřiačtyřicítek, zastrčená za pasem. Pak si potřásli rukama a Linn dodala: "Řeknu ti tajemství, který jsem odhalila po devatenácti letech pobytu na zemi. Všechny holky milujou velký kvéry."
 

6 people judged this article.

Comments

1 stuprum stuprum | Web | 8. may 2015 at 5:12 | React

Nějakého Sebastiana jsem znával a býval jak Solja úplný magor.

Prvotřídní ukázka, jak povídka diktuje životu a život bezmocně napodobuje. :)

2 babirusa babirusa | Web | 8. may 2015 at 5:53 | React

[1]: tohle je asi nejhezčí, co o tomhle výpotku kdo kdy napsal. A ať už jsi to myslel tak, jak to chápu, nebo úplně jinak (protože známe svoje lidi, že :D) stejně děkuju. Faktžejo.
A jinak samozřejmě požaduji pro účely vědecky-literárně-studijní dodat do mého příjezdu všechny možné i nemožné Sebastiany rovnou na letiště. A taky dvě vany šlehačky, bič, kleště, nůž a novorozeně, sáně v létě... no prostě všechny ty nesmírně nezbytné propriety pro živení takového průměrného Soljy.

3 Panda Panda | Web | 8. may 2015 at 16:06 | React

Hezky :D Tak jo, mou oblíbenou postavou se stává Gill. Takového upíra sm fakt ještě neviděla, a není nad to milovat takovýho troubu, co dělá v pizzerii. :D prosímtě, máš tam větu, který mi moc nedává smysl a je na čtyři a půl řádku, začíná slovy:  "Ačkoli nošení tašek s oblečením, roliček plakátů, dek a spacího pytle...". mrkni na ní a buď dej pryč to ačkoliv, nebo ji rozděl do víc vět bo takhle je to goulash. :D Ještě přemýšlím, jak jinak se dá lépe psát Adalind/Sineád - jak jsem to dlouho nečetla, tak to na mě chvíli bylo hrozně schizofrení, než mi došlo jak se věci mají, a i potom sem se občas zarazila cožetojakkdo mluví. Ale to je v tuhl chvíli spíš mů problém, stejně jako to, že se lehooooulince ztrácím v ději - musím si to holt sjet od začátku. :D Jinak se mi ten styl fakt líbí, uplně vidím jak tu knihu držím v ruce...

4 babirusa babirusa | Web | 8. may 2015 at 16:15 | React

[3]: pravdu díš, ségra - to je to moje půlnoční opilecký psaní, no :D hned to nějak sesumíruju... jiank psát Sinéad/Adalind mě taky napadlo a nakonec to do té formy asi přepracuju protože popravdě jsem se pořád nerozhodla, jestli to cíleně rozlišovat po kapitolách - jakože z pohledu party: jasná Adalind, z pohledu těch dvou kikotů: jasná Sinéad.... jenže - Sinéad je děsná a prakticky FURT si něco myslí, čímž válcuje to "adalindění" - no a pak v tom nemít guláš, že jo :D

5 Únorová Únorová | Web | 8. may 2015 at 16:56 | React

Četla jsem to. Třikrát. A možná i pětkrát. Nevěříš mi? Mami, já věřím tobě, tohle je prostě něco jako úsvit nového věku, takže mě moc neser a piš, slyšíš? Je to rozkaz.
P.S.: Lovuju tě, takže se mě nepokoušej zklamat! <3

6 Petersson Petersson | 8. may 2015 at 17:33 | React

Hele já vím, že ty furt na ty svoje kecací kapitoly hrozně nadáváš jak je to mco kecací... ale prostě tobě ty kecací kapitoly vážně jdou a fakt mě bavěj :D
Jo Gill je fakt skvělej :D
Nepřestávej psát i kdyby coby. Je to super ;)

7 babirusa babirusa | Web | 8. may 2015 at 19:10 | React

[5]: kriste! ten tlak mě jednou zabije, uvědomujete si to vůbec? Ale do tý doby to dopíšu, přísahám :D

8 babirusa babirusa | Web | 8. may 2015 at 19:12 | React

[6]: hele tak mě dojeď povzbudit do Madridu a napíšu ti další kecačku - a na přání :D Hej a co máte všichni s Gillem? Mě by asi v normálním kontaktu fakt děsně sral :D *nejsem Sinéad, nejsem... achjo*

9 Kime Kime | 12. may 2015 at 11:50 | React

Musím se podívat, jestli nějaký můj kolega není upír, docela mě to zaujalo :D :D Jinak se omlouvám, že nejsem schopná hezky číst, komentovat a odpovídat, ale momentálně mám 10 let starou Nokii a doma nemám čas ani počítač zapnout, tak jsem trošku v háji :D
Jinak jako vždy parádní kousek, prostě ty dialogy a všechno - kdybys mi řekla, že je to pravdivý zápis nějaký události, tak bych ti prostě věřila :3

10 babirusa babirusa | Web | 12. may 2015 at 18:27 | React

[9]: kemo, vůbec se nezlobím - jsem ráda, že čteš a hlavně že se ti to líbí - respektive, že to tím pádem je k něčemu a někomu to přináší nějakou pozitivní emoci :D hele a je ti jasný, že jestli nějakýho najdeš, budeš to okamžitě povinně hlásit? :D

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement