Cesta Prince - Kapitola 6

27. may 2015 at 12:13 | Yaraki |  Dílovky
Nestíhám, nestačím, ale sliby dodržuju!

Jinými slovy tady máte dalšího Prince a já mizím ve vodách španělského vzdělávacího systému.


Název celého příběhu: Cesta Prince

Autor: Yoko, alias Panda
Kapitola: Kapitola 6
Počet kapitol: 13
Status: DOKONČENÉ, vydávám na požádání autorky každý týden
Žánr: Fanfiction (Harry Potter)/romantické
Varování: lehké SA, návykově zábavné a strhující







Cesta Prince, část 6
Fred v Nebelvírské společenské místnosti zalapal po dechu.
"Co tím chceš říct, že jedna chybí?" Místo odpovědi mu bratr ukázal díru ve spodní části krabice.
"No nazdar," poznamenal Fred. "Mohla vypadnout kdekoliv."
"A neslyšeli bychom ji, protože jsou baňky kouzelně odhlučněné," přitakal George. "No… ještě že nevypadají tak podezřele. Kdybych to našel, myslel bych si, že držím v ruce jen divnou prázdnou skleněnou kouli."
"Hm," pronesl zamyšleně Fred. "Jenom doufám, že se neaktivoval spínač."
"Vyloučený to není. Navíc, cestou jsme potkali pár lidí, kteří by na ni mohli narazit." George si unaveně prohrábl vlasy. "Kdyby spadla přímo na spínač, praskla by. Takže budeme doufat, že plyn zůstal na svém místě. " Fred pokrčil rameny a povzdychl si.
"I kdyby baňka praskla… co by se tady ve škole mohlo stát?" George se zamračil.
"Doufejme, že nic moc vážného. I tak se po ní ale musíme zítra podívat."

***

Harry nechápavě civěl na svého učitele lektvarů. Přešlapoval na jedné noze tam a zpátky, jak se jeho mysl nemohla rozhodnout, zda se má otočit a jít zpátky do postele, nebo se pokusit o zastavení krvácení z profesorovy ruky. Co to má znamenat? Je to snad nějaký žert? Aniž by si to uvědomoval, pomaličku couval zpátky do kabinetu. Odmítal přijmout fakt, že by našel Snapea, toho Snapea v takovéhle situaci, ale možnost, že by tu pobíhal někdo s mnoholičným lektvarem v žaludku mu také nepřipadala dvakrát pravděpodobná. Protřel si rukama oči aby se ujistil, že to není jen iluze a už už se chystal jít pryč. Když ale koutkem oka zahlédl, jak se Snape prstem levé ruky nepřítomně dotkl krvácející rány a bolestivě sykl, poněkud zmateně se začal po kabinetu rozhlížet ve snaze najít nějaký látkový kapesník.
Jako první mu padl pohled na malý, bílý bavlněný ubrus na poličce se svícemi. Nic jiného už nehledal, ubrus popadl a nejistým krokem se vrátil do učebny.
Pomalu došel až ke Snapeovi a opatrně si vedle něj klekl. Nedůvěřivě si ho změřil pohledem, ale nakonec vzal jeho pořezanou dlaň a přitiskl k ní látku, která se okamžitě začala zbarvovat do červena.
Trvalo ještě pár chvil, než sebral odvahu k tomu, aby něco řekl.
"Pane profesore… co se stalo?" Nebyla to zrovna nejchytřejší otázka, a tak Harry jako obvykle čekal místo odpovědi nějakou uštěpačnou poznámku. Rozhodně by ho nenapadlo, že se k němu Snape otočí, věnuje mu upřený pohled - a bude mlčet.
Harryho to zaskočilo. Neuměl určit, co v tom pohledu vidí, ale nedokázal se na něj dívat déle než pár vteřin. Něco ve Snapeově výrazu bylo tak nepatřičné, tak nezvyklé, že nervózně uhnul očima a přitlačil ubrus víc ráně.
"Víte, pane profesore, měl byste s tím zraněním něco -"
"Vážně máš její oči, Harry."
Harry ztuhl. Teď už bez hnutí hleděl do černých očí a snažil se z nich cokoliv vyčíst. Nakonec Snape vzal Harrymu ubrus z ruky, obrátil látku na čistší stranu a znovu si ho k dlani přitiskl. Pak se zhluboka nadechl.
"Myslím, že bych tě měl požádat, abys mi odpustil. Obávám se ale, že neexistuje situace, ve které bys to udělal."
Harry vstal, šokovaně hleděl na učitelovu zhroucenou postavu a začal se od něj obezřetně vzdalovat.
"Co to má znamenat?" zeptal se rozčíleně. "Co má tohle všechno znamenat?"
Snape se zamyšleně zadíval do prázdna.
"Já nevím…"
Ta slova zašeptal tak tiše, jako by nechtěl probudit spící duchy. Sundal se krví nasáklý ubrus z dlaně a hledal na něm zbytky bílé barvy.
Harry se znovu a znovu rozhlížel kolem sebe a čekal, kdy se objeví nějaký rozesmátý člověk a vykřikne apríl.
"Já nevím… Já, který skrývám svou mysl důmyslněji než cokoliv jiného…" Snape zvedl hlavu a tázavě se podíval na Harryho.
"Proč to říkám...?"
Harry se konečně vzpamatoval. Úplně zapomněl, že se před pár minutami probudil zřejmě kvůli Weasleyovskému plynu a zároveň zalitoval, že předtím vypil celý protijed. Vzápětí mu však došlo, že podle Ronových instrukcí by to už stejně nemělo smysl. Naposledy se rozhlédl kolem sebe, ale stejně jako předtím nic podezřelého neviděl, a jelikož neměl sebemenší tušení, co přesně ten plyn způsobuje (zatím to odhadoval na pomatení smyslů), rozhodl se zůstat v učebně a pozorovat situaci.
Přesto však nedokázal vstřebat fakt, že se nedíval do obličeje nenáviděného učitele lektvarů, toho samého, kvůli kterému jsou jeho rodiče mrtví.
Díval na unaveného, stárnoucího muže.
Trochu se zamračil. Co je a není skutečné…?
"Miloval jsem ji." Snape ta slova vypustil z úst, jako by snad byla jen pouhým dechem.
Harry odsunul veškerou svou zlobu stranou, povzdechl si, a s ohledem na žebra se pomaličku posadil na nejbližší lavici. Ten plyn má ale grády. Snape a láska? Jeho hlava tohle spojení odmítala vytvořit.
"Koho?" zeptal se se zdviženým obočím. Snape mu věnoval krátký pohled.
"Tvou matku přece," odpověděl mnohem střízlivějším hlasem.
"Mou - mou matku?" zakoktal Harry a málem z lavice spadl. Snape si podrážděně odfrkl a poprvé za celou dobu na několik málo okamžiků vypadal jako muž, kterého Harry tak dobře znal.
"Samozřejmě, že tvou matku. Proč bych jinak nenáviděl tvého otce? Proč bych se tak snažil nenávidět tebe, a proč asi tolik nenávidím Longbottoma? Proč bych byl jinak věrný Brumbálovi?" Po krátké řeči byl udýchaný, a obě ruce drtil v pěst. "Přemýšlej Harry. Použij svoji inteligenci, kterou jsem ti tak dlouho upíral."
Harry na plyn znovu úplně zapomněl. Srdce mu bušilo jako o závod a mozek se překotně snažil odpovědět na položené otázky. Snape s sebou rozrušeně trhnul, až kolem něj zachřestilo rozbité sklo.
"Vy jste… vy jste miloval Lily Evansovou?" opakoval Harry tiše. Neznatelně přikývl, a obličej se mu stáhl bolestí.
"Od chvíle, co jsem ji poprvé spatřil." Potom pomalu zvedl hlavu, opřel ji o polici za sebou a náhle temnějším pohledem se zadíval do stropu. "A vzali mi ji postupně tři lidé."
Snape se odmlčel a zavřel oči.
"První… byl tvůj otec. Neříkám, že jsem neměl sklon bavit se i se špatnými lidmi, ale on zničil naše přátelství a přivlastnil si ji. Vzal mi ji. Poté, po nějaké době… si mi ji vzal i ty, když ses narodil." Pomalu oči otevřel a mírně stáhl obočí k sobě. "Tak už existovali dva lidé, které milovala nadevše, a pro které žila. A jako třetí…" zvedl zakrvácenou dlaň před obličej a pomalu si ji otáčel před očima, "mi ji přes veškeré mé prosby vzal Pán zla."
Harrymu se zastavil čas. Měl pocit, že jen něčemu přihlíží, ne, že je sám součástí této nečekané zpovědi. Zapomněl na všechno kolem sebe a visel očima na úzkých, pevně semknutých rtech. Nakonec roztřeseně promluvil.
"Prosby? O něco jste Voledmorta prosil?" Snape škubnul hlavou.
"Řekl jsem mu, co jsem slyšel. Zopakoval jsem mu část věštby, která byla přede mnou pronesena. Prve mi nedošlo, co to znamená, ale potom jsem si byl téměř jistý, že vybere za svého protivníka Nevilla Longbottoma." Rty se mu malinko zachvěly. "Téměř jistý. Chlapec měl čistou krev, a jeho rodiče byli mocní kouzelníci. Syn bystrozorů. Dokonalý cíl. Ale nevybral si jeho; zvolil tebe. Tebe, a tím odsoudil celou tvou rodinu k smrti, a já s tím nemohl vůbec nic dělat." Snape pozvedl třesoucí se ruce a zabořil je do hlavy. "Šel jsem za Brumbálem a žádal o pomoc. Nemusím říkat, že než jsem se ke všemu přiznal, málem mě zabil. I tak ale neměla záchranná akce žádný smysl. Nakonec jsem slíbil, že budu nadále chránit alespoň tebe - jejího syna." řekl a sundal ruce zpět do klína, zanechávaje na vlasech skvrnu od zaschlé krve. "Harryho Pottera, který přežil to, co Lily nepřežila. Deset let, aniž bych tě znal, jsem si k tobě pěstoval nenávist, tak silnou, jakou jsem byl schopen cítit. Ale když si nastoupil do Bradavic, zhatil si mi plány." Snape nečekaně udeřil rukou do země, prudce vstal, opřel se o lavici, na které Harry seděl a naklonil se na pár centimetrů k jeho obličeji. Harry něco takového vůbec nečekal a automaticky sebou trhnul dozadu. Leknutím se mu rozbušilo srdce.
"Když jsem tě na zařazování uviděl poprvé, znovu jsem se podíval do jejích očí." Snape se pohledem vstřebával každou část Harryho obličeje a mluvil se stále větším napětím v hlase. "A čím víc jejích vlastností jsem na tobě pozoroval, tím víc mne to ničilo. Snažil jsem od tebe oprostit, zařídil jsem, abys mne nenáviděl - a v nejlepším případě jsem tě chtěl nechat vyloučit, abych se nemusel dívat na to, co nemůžu mít."¨
Když domluvil, odvrátil se, a sesunul se na nejbližší židli, kde zhluboka oddechoval.
"Chtěl jsem tě mít jenom pro sebe, stejně jako dřív tvou matku, a s ničím jiným jsem se nedokázal smířit." V tváři se mu zračila nesmírná bolest.
"Nedokážu se s tím smířit."
Harry hleděl na týl zahalený černými vlasy. Pomalu a klidně dýchal, zatímco jeho srdce tvrdošíjně odmítalo zpomalit svůj rytmus. Bez hlesu stočil pohled k rozbitým střepům. Kolem se válely kousíčky vypreparovaných živočichů nasáklé octovým lákem, který se vsakoval mezi spáry dřevěné podlahy. Harryho myslí vířilo tisíce vzpomínek. Fotografie s jeho rodiči, které kdysi dostal od Hagrida, zrcadlo z Erisedu a v něm tvář Lily Potterové se sytě zelenýma očima, a učitel lektvarů, který na něj zhlížel od učitelského stolu a říkal mu, že je stejný jako jeho neschopný otec…
Vrávoravě slezl ze stolu a bez jediného slova vyšel na chodbu. Vdechl studený vzduch a snažil se vzpamatovat z toho, co právě vyslechl. Chvíli přecházel sem a tam, ale nedokázal ovládnout neklid, který jím lomcoval. Nakonec se udýchaně vrátil do učebny, kde Snape očima provrtával rozbité sklenice. Ruka mu už přestala krvácet.
"Co jste chtěl vším tím říct?" vyhrkl náhle, a chytl se za bolavá žebra, která, jak si uvědomil, mu bolestivě pulzovala kvůli přílišnému pohybu. Snape se na něj otočil a sklopil oči, jako by se omlouval.
"Jen to, že tě chci stejně, jako jsem chtěl tvou matku," odpověděl nakonec.
"A-ale," zajíkl se Harry, "mou matku jste miloval."
"Ano."
"Takže -?"
"Ano."
Harry hekl bolestí, jak ho začal pálit celý hrudníku. Tisíce bodavých jehliček mu vystřelovalo do celého těla a zbavovalo ho posledních kousků příčetnosti, kterou si snažil uchovat. Zrovna, když už měl pocit, že to nevydrží a sesune se na podlahu, někdo do zachytil a kvapně s ním vyrazil přes kabinet do místnosti s postelí. Tam Harry padl na polštář a snažil se ovládnout křeč. Slyšel Snapeův hlas, ale mysl měl zastřenou tak, že slovům nerozuměl. Ještě chvíli sebou zmítal a matně cítil, jak se ho Snape snaží znehybnit, tiskne mu něco ke rtům, a nalévá mu do krku odpornou, horkou tekutinu…
Harry překvapeně otevřel doposud pevně zavřené oči a podíval se na Snapea, který přerývavě oddechoval. Pak v rukou zvedl důvěrně známý pohár.
"Nevzal sis lék, ty pitomče," řekl hořce se stopou bývalé přísnosti. "Nechal jsem ti ho na stolku, aby sis ho všiml. Co jsem si myslel." Chvíli pozoroval, jak se Harry vrací k normálnímu stavu, a konečně si oddechl.
"Přivedeš mě do hrobu, vážně."
Harry se na posteli posadil; všechna bolest byla během několika minut tatam. Naposledy se podíval na obvazy na hrudi. Chtěl by vidět dál, mnohem dál, a chtěl zjistit, jestli někdy pochopí, co se stalo. Teď byl unavený, tak unavený… ospalý, vláčný, a z důvodu, který mu byl zatím záhadou, srdečně vděčný.
"Děkuju." Slova vůbec nekontroloval; hlasivky pracovaly samy od sebe. Snape se na něj překvapeně podíval.
Pak se naklonil, a pevnýma, silnýma rukama Harryho objal.

"Spi," slyšel zašeptat hlas.

Ze Snapeova pláště cítil jemnou vůni lilií.


***
 

2 people judged this article.

Comments

1 stuprum stuprum | Web | 29. may 2015 at 4:15 | React

Už jsem se bál, že ho svede!

2 Sayuri Sayuri | Email | Web | 2. september 2015 at 18:16 | React

ach :3 dočkala som sa!
kedy pridáš dalšiu časť? toto ma vážne chytilo :D

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement