Kapitánův Deník, den, když už jsem nadobro přestala počítat dny, aneb bestiální robbery a Captain Kentucky

30. may 2015 at 21:28 | Yaraki |  Kapitánův Deník
Já vím. Vím to.
Zanedbávám vás. Nekomentuji na cizích blozích, neodpovídám na komentáře ani na svém vlastním, nepřidávám příspěvky. Skoro jako bych přestala existovat. A ono hey! není to tak daleko od pravdy. Tak nějak nejsem. Nebo spíš se bojím co bude, takže se zcela záměrně plíživě vytrácím do deeply deep hlubin internetů.

Včera jsem měla narozeniny. Jsem senil, oficiálně už i tělesně.
Ne, jasně, že se necítím jinak, snad krom toho, že jsem si dík Kapitánovi Kentucky Brandonovi uvědomila, že ještě nejsem ÚPLNĚ prázdná, ale jen částečně prázdná. Respektive dokážu něco cítit - ne lásku, ale hebkou náklonost - vůči opačnému pohlaví. Což je moc fajn. Třikrát sláva mě. (Přestože je mi jasný, že to dělaj ty jeho zvířátkově štěněcí, hnědý oči)

Mimo to jsem uspořádala "rozlučkovo/narozeninovou party", na kterou v průběhu večera dorazilo nepochopitelně neuvěřitelných !dvacet! lidí, co znám z větší části méně než dva měsíce. Kůl. A taky jsem dostala dárky - čokolády, hromadu panáků, láhev tequilly a svíčku s nápisem "friends forever". And I melted. And got drunk.

Funny na tom celém zůstává, že jsem se neopila ani tak pro podstatu faktu, že jsem přežila další zimu, ale protože mě cca dvacet minut před vypuknutím oslavy přepadl nějaký veselý latinoameričan a chtěl mi zciziti tašku s notebookem, kartami, papíry do školy, mobilem, druhým mobilem a pasem. To fakt nechceš, zvlášt ne tři dny před odjezdem. Vykračovala jsem si to vesele, bágl na jednom rameni, v druhé ruce iPad a najednou mi týpek popadl tašku a jal se ji trhat z mé překrásné klíční kosti, kde doposud spočívala. Jasně, že jsem popadla tašku a při té příležitosti upustila (a nakřápla, otecko mě zabije) iPad. Yaraki x robber. 1:0. Tašku jsem ubránila, iPad funguje, ale vypadá jak starořecká mozaika. Mrdat vesmír do oka. A ano, Akai má pravdu, když říká, že mě týpek taky mohl zastřelit, spálit, pochcat, sežrat a znásilnit (v libovolném pořadí), ale hej, můj iPad! Kunda špinavá, fakt mě to štve. Táta se pokytičkuje.

Anyways dorazila jsem na Alonso Martínez zastávku, kde jsme měli sraz totálně vyšokovaná, trembling jako prase, adrenalin mi s hlasitým šuměním kapal z očí a kdo tam na mě nečekal - Captain Kentucky. Hned se jal mě zachraňovat před hormonálním kolapsem sliby, jak za mnou přijede do Čech a kdesi cosi a všemu nasadil korunu historkou o tom, jak byl sám podobně přepaden ještě ve státech a týpek na něj a jeho kámošku před klubem tasil kolt s tím, ať navalí cennosti. Brandon, tou dobou údajně mnohem rozumnější (a taky mnohem víc na sráč) vydal iphone, ale kámoška vzdorovala a týpek jí prostřelil paži.

Nice shit Brandon! You are not fucking helpin'!!!

But anyways, já jsem své o poznání víc lame přepadení přežila, takže opakuji - ještě pořád jakž takž naživu, existuji a nezbavíte se mě.
Primárně protože mám po zkouškách a musím se samozřejmě pochlubit, jak jsme to všechno báječně zvládla, lidi tady jsou ochotni urvat si rodidla a kus cenného čas, aby oslavili narozky nějaké polo-neznáme mindy z východní Evropy. Su na sebe hrdé, normálně. A nebojte, veškerý strach a výčitky a hrůzu jsem ze sebe včera poctivě vychlastala, dala dohromady Gabi s tím jejím francouzem Gillaumem Van-der-něco, do kterýho byla udělaná a krerej je pro změnu udělanej do Harryho Pottera (nosí deadly Hallows přívěšek) a nejvíc jsem zapařila (naposled) v tom oblíbeném Irish Pubu. Barman zatlačil slzu, že odjíždím, já zatlačila slzu, že odjíždím, všichni prostě zatlačili co se dalo a já navíc zavzpomínala na minulej víkend s Falangem a partou ožralých britů, neb jsme seděli na tom samým místě jako tehdy.
Hej a "I would let him fist my ass" guy mi bude fakt chybět. I ten jeho instalatérskej přízvuk. Damn, that guy was hot.

Whatever, jak říkám, akce se vyvedla natolik, že cca za hoďku jdem dopíjet s Glennem a Sammym a zítra jedu s Kapitánem a Aňou na výlet. Jako dá sa.
Na druhou stranu už takřka nemám ani motivaci vstát z postele, jak moc se nemůžu dočkat úterka, kdy mi odlétá plejna. Prostě můj pes, bratr, Akai, rodiče, kamarádi a slibovaná vítačka v Jihlavě a Praze... to chci.

Výsledkem výše uvedeného jsem prostě celkově mimo a celá na vážkách a vyklepaná a nevím, co vlastně cítím nebo chci.
I když jedno vím jasně - nebudu chodit s čechama, páč neumí anglicky a mají srandovní hlavy a jsou to kurevníci zasraní. Nemluvě o tom, že za obzorem na mě čeká Charlie Cox a Iwan Rheon (btw nechápu, proč jsou vždycky všichni tak udivení, když se zmíním, že Ramsay Bolton je můj nejoblíbenější charakter v GOT, už jen protože Simon z Misfits. A navíc v knize je mnohem horší, takže se všichni nepokytičkujte)... o čem jsem to...? Jo, budu píchat brity.


Bukowski's awaits.
Brace yourself, Czech Rebulic, the bitch is coming home!
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 stuprum stuprum | Web | 31. may 2015 at 0:26 | React

Plány máš, tak ať se zdaří. :)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement