June 2015

All the Lonely People - Skoti, Emeraldy a Já - anew zcela zbytečná jednorázovka jednoho zcela zbytečného dílka

25. june 2015 at 1:44 | Yaraki |  Jednorázovky/básničky
Vsadím se, že jste čekali nějaký plnohodnotný deníkový zápisek.

Dobře vám tak - zase vás zklamu. A ráda. Už jen protože mě následující jednorázovku fakt bavilo psát. Asi protože je tam Linney a Seb, onen věrohodný pár roku. A nebo protože jsem zvrhlé prase.
Nehodící se škrtněte.


Každopádně odehrává se to maličko později než kam jsem zatím dovydávala kapitoly plus je tam asi tak trilión let a čtyři dinosauří pokolení starý flashback. A to tady všichni určitě mocinqy chcete.
Takže pro naplnění těchto mokrých snů a hlavně protože jsem už dlouho nenapsala žádné EMO porn-with-a-slight-plot dílko, tady to máte.

Varování: Je to ALP, co tak asi tak bude...?
Dodatek: Kapitánovo deník bude zítra, čestký skautský.



Bestiář - Iwan Rheon

11. june 2015 at 14:34 | Yaraki |  Bestiář
Ne, že bych stíhala.
Ne, že bych neměla kocovinu.
Ne, že bych neměla jako vždycky na práci něco důležitého.

Ale Iwan Rheon... ten má prostě vždycky přednost.

Jasně, čekali jste Skandinávskýho Vořecha aka Weiner Soldiera. Jenže (začínám být na to slovo skoro háklivá).
Alex byl sice fajn partie, ale víte co, skotská epizoda mého života je přeci jen méně vzdálená a více řekněmě "naplňující". Toliko z dvosmyslů - prostě myslím na Ramsayho Boltona.

Nemluvě o tom, že následujícího typa lowískuje i Marťa a to je prostě něco nevídaného - doposud jsme se nikdy neshodly na "kráse a přitažlivosti" herce, nebo snad reálného člověka (možná proto jsme tak dobré kamarádky). A je hebkej.

PŘÍPAD DRUHÝ


Koho že to máme v merku: Iwan Rheon (a čte se to "Iu-an Ray-won", negři) Teda většinou bez těch negrů.



What kind of life, do I live?

11. june 2015 at 14:04 | Yaraki |  Videookénko
Tak jsem zjistila, že má oblíbená Florence and the Machine si na počest mých dvaadvaceti zim obarvila a ostříhala své tradiční rusé vlasy tak, že vypadají totálně jako moje páčo ráno po kalbě a co víc složila song o mém životě.

Falang z ní usoudil, že prej to mám "s chlapama těžký". Ironik zkurvená. Není tomu tak, na mě ten song působí veskrze pozitivně. Nemluvě o tom, že kdo z vás má song o svém trapně průměrném středoevropském životě právě od Florenc? A jsme doma. Su slavné.

A měla bych si dát chvilku dovolenou...

https://www.youtube.com/watch?v=XgeKHTcufLY


A ano, začátek je zdlouhavý, ale důležitý, chcete-li odhalit to věčné tajemství vesmíru - jak se Yaraki cítí. Takže tak.

Kapitánův Deník, den sedmý, aneb jak jsem byla doma, ale úplně stejně nasráč jak mě znáte

9. june 2015 at 21:29 | Yaraki |  Kapitánův Deník
Koukám na Roseanin hrob.
Je to hezkej film.

Kolem mě vůkol ticho, klid a úřední papíry máminy ordinace.
Asi se ptáte, proč jsem doposud nedodala nějaký standartní výpotek ze svého všeobjímajícího bytí. Já su totiž nenápadné, tak je to. Záhada roku.

Asi bych měla začít celý tenhle patetický pseudodeníček brát trochu vážně. Primárně protože mít deníček se mi teď v poslední době jeví jako dost kůl věc. Tak třeba Fal má deníček - je to asi nejmužnější počin ke kterému se vybičoval v posledních deseti letech. A taky jsem zjistila, že o sexu se mnou tam zaznamenal cosi ve smyslu "jako bychom malovali Sixtínskou kapli" a víte co, sex je sám o sobě věcí nízkou a veskrze trapáckou, ale jak do toho začnete motat klasický malíře, shit just got serious.

Vidíte, tím se elegantně dostávám k monstróznímu a minimálně velkofilmu délky tří hobbitů hodnému tématu "Falang".
Fal je píča. Ale já ho mám ráda. Aby bylo jasno, důvody zůstávají stejné - je s ním sranda, je schopný, talentovaný a zajímavý člověk a hlavně si mě nechce vzít za ženu, ba ani se mnou chodit.

Což mimochodem vraždí moji maminku - proto to současné ticho v našem obývacím pokoji. Včera jsme byli s Bellem a Korouhví zapíjet... něco? v ještě nezkolaoudovaným bytě (kolaudačka je až v červenci, ale už teď vím, že náš nový společný party byt budu milovat, protože je prostě a jednoduše BOŽÍ. Nemluvě o tom, že tam bydlím s Amber a Amber je jak známo Bůh. Dat inception!)... o čem jsem to...? Jo. Party. Už druhá za jeden víkend - k tomu se ale dostanu, vyčkejte času.
Každopádně na téhle párty jsem se krom naprosto nedůstojného objímaní chudáka Artiho a zcela nového titulu - Vrchní Sukuba Pátého kruhu Pekla - taky tak trochu možná maličko vyspala s Falem. Zase. Teda ne, že bysme spolu spali - Rusové na Ukrajině nikdy nebyli - ale čistě teoreticky se to po x sklenkách vodky stát mohlo. A znáte mě, paranoika, hned jsem volala mamince, jestli by mi koupila postinor (jen tak čistě pro jistotu, protože víte co - odnosit bandu holohlavejch podlidí s křivým nosem, to bych nedala ani já), načež máma chytla rapl, jakže to žiju a cože to mám za strašlivé one night standy (zde je třeba podotknout, že máma nemá páru vůbec o ničem a tohle je v zásadě asi jediná věc, o které se kdy dozvěděla), načež jsem se hájila, že přece nespím s lidmi, co neznám a ať se máma nehroutí.
Jistě, že následovala otázka - a kdo to teda byl.
Říkám: "No Fal, ten můj kamarád. A stalo se to jen jednou."
Máma: "Dítě moje, ještě takový jméno."
Já: "Mami, to je od Falang, ne Falus."

Humoristicky podotknout, že dotyčný má velký péro jsem jaksi neměla sílu. Ačkoliv by posléze následovala asi poměrně dost veselá situace a jak známo, Yaraki černej humor ráda. Anyways mámu jsem ukolébala tím, že to byla náhodička a že se to vlastně jakože nikdy nestalo a nestane. A že nic takovýho nedělám.
Což mě mimoděk donutilo zamyslet se and tím, jakže to vlastně doopravdy žiju a že nepokrytě lžu svojí milovaný mamince, nemluvě o všem tom lámání srdíček a vlastní chladnokrevné neschopnosti cokoliv cítit. Je mi že mě občas jakože těžko, víte co.

Ale zatím ne tolik, abych se změnila.

Což mě přivádí na myšlenku, že jsem se v něčem přeci jen změnila. Ano, můj život začíná čím dál více připomínat seriál Misfits (a taky už jsem skoro "zkurvena raketóva inženýýrka" co se titulu týče), ale zároveň s tím je mi tak nějak líp. Netrápím se píčovinama, neumírám v nefungujícím vztahu, neplánuji sebevraždu jen abych uprchla osudu... no prostě je mi hezky.
A ve Španělsku jsem zesílila víc, než bych si vůbec dovedla představit. Naučila jsem se starat sama o sebe, ničeho se nebát, řešit vše na vlastní pěst a být v klidu už pro ten prostý fakt, že všechno se dá zvládnout. Jenže.
Zase to jenže... vzrostlo tím i moje jinak ve skutečnosti přízemní sebevědomí - pochopila jsem spoustu věcí, co jsem si nepřipouštěla a konečně se uvelebila v pozici dvorní divy a královny salónů a uvědomila si, že sukubisticky balit chlapy mě prostě baví. Třeba jako včera ten ajťák - dostala jsem ho v podstatě roleplayem po telefonu. Ale to je zas jiná historka.

Chtěla jsem říct, že mě to baví - čert vem ty mamčiny vyčítavé pohledy, zvlášť když mě neopouští hrdost na sebe sama. Jsem božan. A umím pánevními pohyby vymalovat kapli. A to chceš.

Každopádně mám-li nějak shrnout ten krátký čas, kdy jsem vás tu všechny pospolem a svorně měla silně na párku... Yoko mě vyzvedla na letišti s dětským šáňem, že prý moc chlastám. Zatlačila jsem slzu.
Rodiče jsou rozjuchaní a sdílí se mnou pocit, že jsem vlastně nikdy neodjela - ne že bych neměla nové zkušenosti a pohled na svět, ale za ony trapně krátké 4 měsíce se prostě životní rytmus mojí rodiny absolutně nestačil změnit a já jsem prostě zas doma. Do toho mě oslavují jak rezervního Krista, že prej to studium a Madrid a statečná dcera a kytičky hvězdičky. Dá sa.
Do toho juchá i moje požehnaná grupa - jak už jsem předeslala, udělali mi v Jihlavě u Amber na bytě vítačku a bylo to supr božský. Dokonce dojel i Švéd, kterýmu jsem už léta slibovala, že ho do týhle grupy pozvu - všichni přijeli, všichni se ožrali jak skoti dobytci a já byla šťastná. Jako za starých časů - opilá jsem pobíhala na hradbách a zpívala písničky a objímala se s lidma co miluju a smuteční vrby byly najednou sváteční a Sam už nebyl teplej a tak vůbec jsem byla ráda, že jsem doma.

Co na tom, že další ráno bylo krušný, neb jsem ve dvanáct měla rodinej oběd se všema babičkama a swegem, též na počest návratovou a na oslavu toho, že jsem zas o rok starší. Ale což, dala jsem to a nikdo neměla ni tušáka. Možná protože jsem neměla ani náznak toho, čemu se říká kocovina - co je ta pravá ranní vražda jsem zjistila až dneska, po té pražské párty v novém bytě - vodka, energiťák a Fal je killer kombo.

Anyways asi bych už jen dodala, že bych fakt ocenila, kdyby se ještě pár dní nedostala na světlo boží skutečnost, že už jsem v Česku. Tak nějak nemám potřebu vidět všechny ty obletovače a lidi, kterým jsem slíbila panenství a prvorozenýho syna (primárně protože ani jedno už léta nemám). Můžu si zatím v poklidu a s výhledem do naší jasně zelené zahrady vyšívat volavky na kaftan a vrtat do kůže a tak celkově být šťastný holčička.

So... jestli bych vám jako správné matka měla něco předat, bylo by to asi následující:

I. važte si s vých kamarádů, i když jsou to kikoti a neustále si z vás dělají srandu. prootže bez nich? Děcka bez nich jste marný. Nelžete si do kapsy. Kamarádi jsou věc neuvěřitelná a skoro až kanonizace hodná, protože vám dávají tu nejčistší možnost mít někoho, o koho můžete pečovat.

II. Jeďte na Erasmus, abyste si uvědomili vlastní hodnotu a schopnosti a naučili se, že maňana vládne světu a nic není tak hrozné, jak to vypadá. Všechno zvládnete. Nějak. Ono to půjde a bude hezky. Nakonec.

III. Važte si svých rodičů a snažte se je nikdy nezklamat. Pozor, ne NEKLAMAT, ale NEZKLAMAT. Proč? Pro ten prostý fakt, že je to nejzákladnější pilíř vlastní morálky, schopností a seberůstu. Nemusíte je milovat tak jako já, jen po nich neházejte věcma. A neříkejte jim, že jste měli trojku s Ramsayem Boltonem - mohlo by je to jednoduše mrzet a to je přece oboustranně zbytečný.

IV. Buďte veselí. I když nejste. Lidi milují veselé lidi a budou proto milovat i vás. Pokud vás tento prostý fakt naplní, pak vězte, že láskou zaslepení lidé se dají skvěle ovládat - a to už je lákavé doufám pro všechny.

V. Pracujte na sobě a neberte drogy.



A málem bych zapomněla - šiřte mír a lásku, souložte lidi v kaplích a koukejte se na svět a sami na sebe pozitivně. Protože to není o tom, že byste lhali sami sobě, ale o tom, že život je dost nahovno sám o sobě a dělat si ho ještě víc na hovno vlastním náhledem je prostě zhůvěřilost.

Takže tak. Tentokráte žádné jenže.
A sorry, že jsem vás tak zanedbávala, vždyť víte, že business... a polepším se a tak.

Kapitánův Deník, den zamlženě-odjezdový, aneb rychlá aktualizace ze Sibiře

2. june 2015 at 15:38 | Yaraki |  Kapitánův Deník
To si člověk takhle sedí v Bruselu na letišti, objednává si "Coke" a číšník na něj zamrká "You wanna coke? How many grams?"

Man, you are fucking rude.

Anyways, cesta je zatím asi tak stejně namáhavá jako jakákoliv jiná cesta letadlem. Respektive opominu-li všechny okolo řvoucí a zvracející jedince, jež neunesli drobné turbulence nad Belgickou metropolí, je to z mého pohledu v zásadě epesní. Miluju, když se celý letadlo chvěje a nevyzpytatelně cuká jakoby v různých směrech - připomíná mi to okamžik, kdy se člověku pod zadkem splaší kůň a neočekávatelně háže hřbetem a člověk proto instinktivně rovná sám sebe v různých směrech a třepe vlastními útrobami, aby nespadl.
Anyways - týpek co sedí naproti mě je fakt kus. A teď se zvedá.
Musím jít, vesmír mě potřebuje.
Zdař, děti.

Dodatek: Není až tak hezkej

The thing is, že jsem dneska totálně vymrtvená, neb jsem (jakéžto překvapení) včera vůbec nespala - nejen, že jsem dala rychlé sbohem holkám a Kapitánovi, ale nechala jsem se ukecat Alexem (tím druhým Alexem, tím co sesílá kletby a je fajn a řekněme... nadanej), přestože jsem už neplánovala ho vidět, protože jsem prostě nechtěla prohlubovat pouta, když to řeknu pateticky.
Ovšem stalo se a já toho absolutně nelituji, neb jsem díky tomu obdržela asi bambilión lichotek o nejlepších ženách na světě a nejlepších sexech něčích životů a tak celkově jsem si připadala báječně nemluvě o tom, že strávit večer v něčím upřímném objetí je moc příjemná změna oproti těm kostkovanejm prznitelům z předvčerejška.

Právě mi ohlásili démonické dvouhodinové zpoždění letu a fešák mi zmizel do Kodaně.
Wow a odbabovačky na mojí bráně jsou češky. Sweet. Ne, že by mi ten jazyk chyběl. Nebo že by mi český chlapi nepřipadali v poslední době tak trochu "lame" a málo "Boltonovští", ale hej - těším se na svoji rodinu.
A vezu bráchovi Doritos (aby měl swag) a fakt se těším, jak se bude tvářit.
Protože takový Doritos - no kdo to dneska má.

A ségra, jestli tohle čteš, nahoň všechny dopisy, co ti přišly, pročti je jako bys měla poslední odpoledne před mým příjezdem, protože hej, ty máš poslední odpoledne před mým příjezdem :D

Kapitánův Deník den poslední, aneb ve Jménu Hry o Trůny a laciného porna. A mého odjezdu, abych nezapomněla

1. june 2015 at 21:13 | Yaraki |  Kapitánův Deník
Přátelé, musím vám něco upřímně říct.

Skoti jsou dobytek. Hehe. Skoti. Dobytci. Chápeme se doufám?
Já zas jen aby moje genialita nepřekročila pochopitelnou mírou.

Spala jsem ani ne tři hodiny za poslední tři dny. Všechno to začalo předem oznámeným "jde me dopíjet s Glennem a Sammym". Jasně. To byla myslím sobota. Sešli jsme se na Lavapiéz za zvuků pískavého tikání Madridských přechodů. Pak jsme chvilku popíjeli u nich na bytě s nejkrásnějším španělem na světě, načež jsme se sešli s Allison, což je jedna američanka, kteroužto jsem vám pořádně nepředstavila, neb jsme se vlastně tolik nepotkávali a ona se zdála prostě pořád zaneprázdněná. Tak tu sobotu nebyla - daly jsme se do party s Glennem a Samem a oběhali La Latinu, přičemž Sam navrh, že bysme měli ozkoušet černý, ruský pivo jménem "Black Hole" 10' a výše kategorie. Jo, černa díra, to sedí.
Pískání přechodů najednou ožilo v symfonii starwarsovského laserové "pjů pjů", svět se pozvolna otáčel vzhůru nohama a Glenn si v jednu ráno, po tom, co jsem nad ním vyhrála v páce, uvědomil, že má den na to zkoušku, takže se pánové decentně vytratili. No a co s načatým večerem? Přece ho dorazit. Respektive dorazit sebe.
Od okamžiku, kdy jsme prchly s Allison z té temné mezihvězdné zóny do úplného centra na Puerta del Sol a načaly (přestože ani jedna nekouříme) druhou krabku cigaret, mám totální okno. Takový jaký jsem nezažila za těch dlouhejch dvaadvacet let. Blank space, že to svět neviděl. Probrala jsem se až u dvěří svého velkolepého apartamentu v Malasaně, tisknouc se k mužné hrudi nějakého vlasatého typa z Luisiany, jež mi krom věrnosti a panenství přísahal, že až nebude zadanej, tak si mě najde. Jááásně, Kapitáne, už tě vidím.

Tím to pro mě zhaslo. Dopotácela jsem se do pokoje a jak široká tak dlouhá padla na postel a probrala se přesně v 11:39, kdy mi okamžitě došlo, že už dvě hodiny mám být s Brandonem (a.k.a. Kapitánem Kentucky) a Aňou na výletě v Aranjuez. Shiiiit! Vyhrabala jsem se z peřin a desítek zmeškaných hovorů, jen abych výše zmíněným okamžitě zavolala a slíbila, že za nimi do hodiny dojedu. Dala jsem spršku, dva litry vody - hungover, no znáte to - a dopotácela se do palácových zahrad Aranjuez za Madridem. Krom toho, že jsem měla sušák jak sáně a vyloženě jsem cítila ty smršťující se buňky svého těla, jak marně zápasí se zásaditým prostředím navozeným drahou vodku s coca colou (kdo kurva pije takovýhle kombo?) jsem si připadala vlastně veselá, spokojená a očištěná od všech hříchů - jasně, měla jsem okno, ale takové, že jsem si vlastně ani neuvědomovala jeho velikost.

Aranjuez je krásný zámeček, městečko, zahrady s pávy (co jsou nejvíc posh a noble a dokážou přeprat turistickej vláček, čestně, žádný halušky - viděli jsme to všichni). Hrozně jsme si užili prohlídku a naše soutěž "najdi na palácovém obrazu San Sebastiána, gaye a kohouta (anglicky cock)" byla prostě epesní.
Brandonovo "I appreciate you recognize a cock when you see one", to byla jen jedna z ložených perel.
V zásadě jsme si užili i to, že místní amazonky (byly na obrazech i v celém městě - nasrané černovlasé ženské s košťaty, tyčemi a oštěpy, jako by je člověk vymáčkl z Oberyna Martela) byly neskutečně nepříjemné ve všech těch posh restauracích v centru, pročež jsme nakonec skončili v malém zahradním domku kde podávali burgery a pizzu. Bran se tajně přiznal, že vlastně měl na pizzu chuť celou dobu, ale hej, nechtěl být ten američan, co nutí ostatní jít do fast foodu - já to ovšem oceňuji, neb jsem si v neděli mohla dík tomu odškrtnout achievement "americký oběd s amíkem".

Po návratu do Madridu nebyl čas vlastně na nic, neb jsme spěchlali na Brandonovo koncert, kde jsme se potkali s jeho spolubydlícím a hlavně s Gabi, tou druhou polku. To by bylo co do plánovaných "potkání se". Z celé té bandy hipsterů trávících své večery na těchto free barových koncertech tam na mě bafla totiž výše uvedená Allison s tím, že její manžel tu taky bude hrát. Byla jsem nadšená, že ji zas vidím, přestože jsem něměla páru, kdy mě den předtím opustila.
Jistě, že se ta dobrá žena neopomněla zmínit, že:
"Yesterday evening... man, you are a monster! I loved it! Did they banged you?"
"W-who? Alli? What the fuck have I done?"
"You know, you vere making out with those irish guys - there were two of them, lot of tongues, both hot... shame I'm married..."
"What???? I don't remember a fucking thing!"
"Yeah... they wanted to take you to their flat - near from Collin's where we ended after Sam and Glenn left"
"We were in Collin's?"
"Yeah... and in Dubliner's. And Molly Malonese. Actually the other irish guy - ginger as fuck, you were also making out... we met him on the way from Collin's to Dubliner's. You know, I saw you're drunk man so I told those first irish lads to fuck of... but hey, the other irish guy you made out with later was way hotter. But not as much as the scottish one."
"Allison?"
"Yeah, Adele?"
"I'm a fucking monster..."
"No, man, that was cool... and also those americans I left you with were nice, handsome, sweet... and from midwest, so they vere harmless without guns..."
"Oh my..."

Takže tak. Tomu říkám zkurvený okno. Čtyři rezavý, nádherný ostrovani a já si je doprdele nepamatuju?! Kde je stará dobrá spravedlnost?! Vesmíre? Sereš mě.

Každopádně Alli vše uzavřela slovy: "škoda, že dneska nemůžu, zapařila bych s tebou znova" a "určo se přidám k Samovi s Glennem až za tebou pojedou". Tomu říkám výhra. Jakože vážně, bez kapky ironie - ta holka je boží a v Prahé to roztočíme.

Anyways... zařekla jsem se v ten onen okamžik, že pouze popiju s Gabi, Aňou a Brandonem a půjdu dom - koneckonců zážitků jsem měla z večera minulého dostatek.

Jenže znáte mě, I recognize a cock, when I see one.

Nejprve jsem dostala zadarmo mojito od majitele baru, neb jsem se podivovala, proč má na lahvích (asi?) slivovice napsáno česky "babička" - on že česko miluje a mě tím pádem též a hej! ty a tví kamarádi máte drink zdarma. Jako dá sa, dá sa pražákům.

Každopádně jsme nakonec skočili v parku, kde Bran se spolubydlou (začali jsme jim říkat kapela "Fuck Devil's" a jsme s holkama oficiálně první fanynky) hráli na gytáry a všichni zpívali a pili piva od podomních indických prodavačů a měli jsme se rádi a všechno bylo sluníčkový. Když jsme to okolo třetí rozpustili, byla jsem střízlivá a rozhodnutá jít směr Plaza Chamberí. Jenže.

Zase to slovo - jenže. Bylo po koncertu AC/DC, kam jsem se bohužel nedostala, ale odpustit si "Hey guys! How was the concert? I love AC/DC!" jsem si prostě nemohla, tudíž jsem byla zatažena opět do té irské chýše - Dubliner's.

Vlezu dovnitř a koho nevidím. MOTHAFUCKIN' RAMSAY BOLTON.
Týpek, slavící jako už tradičně s kamarády stag party bratrance, se ke mě hned ode dveří vrhl a že musíme na drink.
Říkám - proč ne, kemo, seš příjemná změna po těch zakrslejch španělácích. Máš metr osmdesát pět, výraznou spodní čelist, černý vlasy, bílý oči a mluvíš mothafucking skotštinou. Dá sa.

Zkrátím to - jasně, že jsme spolu spali. Byl to Ramsay. Můj lovable Ramsay. Nejlepší postava z Game of Thrones, démonicky zvrácený hovado, co vás při tom chytí pod krkem, že vám roztrhne stříbrný řetízek od babičky (měla jsem ho fakt ráda. Yaraki remembers)

Nejvtipnější na tom bylo, že se jmenoval myslím Daryl nebo Derick, nejsem si jistá (ono rozumějte někomu, kdo vyslovuje "matter" jako madhr") ale pro mě bude stejně navždycky Ramsay - už jen protože jsme se začali bavit bůhvíproč o Misfits a Iwanu Rheonovi a dostali se na to, že Ramsay je monstrum, což jsem nemohla okomentovat jinak, než: "yeah... monster, I would love him to fuck my ass."
A týpek suverénně: "Wanna be my Sansa tonight?"
Asi zas začnu koukat na GOT nebo co.

Ještě o fous vtipnější je, že jsem nakonec skončila u nich na bytě a tak nějak (MOŽNÁ) měla sex s Ramsayem a jeho bratrancem (stejně jsou to všichni imbrední kiltisti). No dobře... vyhráli jste, URČITĚ jsem s nima měla trojku. Ale byli to sakra skoti. A zněli skoro britsky (ono s cizím údem v puse stejně neřešíte výslovnost). A jeden vypadal jako Ramsay Bolton a druhej měl snad dva metry, svaly i na svalech a na pravým bicepsu vytetovanýho lva.

A já su hrdá. Protože za výše uvedené kombo se prostě stydět nedá. Můj svět se v prdel obrací.
Accurateness over 9000.

Anyways bylo to svým způsobem strašně boží a nechat se omrdat Ramsayem je ještě o něco větší achievement než fast food s amíkem. Respektive o dost. A říkal mi Sansa. A byl děsně moc zkaženej.

Což mi připomíná, že skoti jsou děsně háklivý na svý zadky. Asi od dob Mela Gibsona a modrejch barviček na obličej. Britíci je měli vyhladit, pakáž jednu špinavou, Glasgowskou. Už jen protože se mi nepodařilo jim nad ránem (cca v osm) zmizet po anglicku (což bych považovala za morální vítězství) a Ramsay mě odchytl s tím, že budem hrozný kamarádi a že si na mě vezme číslo a zavolá. Nezavolal. Nezvedla bych to. Ale dostal se týpek do raportu, což by měl ocenit.
Stejně mě nasral tím, jak mi, jen co jsem posbírala svoje panties a roztržený řetízky po babičkách, dal 50 éček na taxík. Vrazila jsem mu je zpátky s tím, že nejsu žádné kurva a ať se jde bodnout. Myslím, že ho to docela mrzelo. Nebo tak aspoň vypadal. Jenže víte co - Ramsay Bolton - taky mu nevěříš, když se směje.

No a okamžik na to jsem už zahýbala za roh a někde uvnitř srdceryvně plakala, že jsem si za těch posranejch padesát éček mohla koupit novou prošívku a že moje vlastní zásady jsou dost voser.
Vlastně jsem si chvilku myslela, že budu brečet doopravdy, protože mě napadlo, co to kurva dělám se svým životem a že mi fakt chybí někdo, s kým bych se mohla nezávazně obejmout a miloval by mě i mimo ty okamžiky, kdy mu kouřím Boltonský péro. Fakt jsem myslela, že upustím slzičku a že se uvnitř zařeknu, že už tyhle věci nebudu dělat. Fakt jsem si to myslela, jenže místo pláče nad vlastní existencí vyšel z mého nitra jen démonický smích a uvědomění, že jsem kurvadopíče zklátila Ramsayho Boltona a jeho bratrance Lannisterskou ruku.
A najednou mi nebylo zle a smutno a nanic, protože jsem si uvědomila, že si jen do hlavy cpu stereotyp "jak bych se měla cítit", ale že ve skutečnosti je mi dobře a jsem na sebe hrdá. Je mi posranejch dvaadvacet let, nepíchám zadaný, nepodvádím a nehazarduju (HEH, okey...) a prostě jen žiju tak, že si připadám milovaná a chtěná. A hej, to je kůl. Takže jsem přepla "Never let me go" od Florence and Machine a nahodila Seethera a Zombie od Cranberries, udělala pár neopakovatelnejch fotek ranního prázdnýho Madridu a nazdar.

A jsem šťastná.

Těším se domů a jasně, někde uvnitř zuřím, že jsem si na něj nevzala ten kontakt, co mi nabízel, protože hej, měla bych kamaráda ve Skotsku s olbřím ptákem a Iwan Rheon ksichtem, ale nebyl to první ani poslední skot/dobytek mýho života.
Su frajer. Za chvilku vyrazím na poslední lekci salsy říct čau Aně, Gabi a Kapitánu Kentucky a lehce holky embracenout, aby se nebáli světa okolo.
Protože on není tak špatnej.
Fakt ne.
A maj tu levný legendário jak jsem zjistila dnes po vyhrabání se z postele a smytí všech těch okiltovaných vzorků DNA ze svého nevinného pannenského tělíčka, při nákupu dárků.

Bylo mi tu hezky a doufám, že i Madridovi bylo hezky se mnou.

Pro ilustrativnost storky uzavírám (ještě než dopíšu seznam "potkaných lidí", jak jsem slíbila), zpívajícím Iwanem Rheonem. Protože Ramsay a skotský péra. Nemluvě o tom, že týpek je božan a skvěle zpívá.
A jeho jméno se jen tak btw ve velštině (odkud typ pochází) nečtě Iwan, ale Ian.
Howgh, domluvila jsem.

Ale jen na chvilku, nemusíte se radovat, že internet je zase čistý.

https://www.youtube.com/watch?v=dPuM5JXvD4w


Btw taky mi D-něco/Ramsay ukázal fotku sebe v kiltu. Boha jeho proč, proč? Proč? Světe? J8 se tě ptám?! Proč tyhle chlapy vyrábíš?

Díky.

A díky za Madrid.