All the Lonely People - Skoti, Emeraldy a Já - anew zcela zbytečná jednorázovka jednoho zcela zbytečného dílka

25. june 2015 at 1:44 | Yaraki |  Jednorázovky/básničky
Vsadím se, že jste čekali nějaký plnohodnotný deníkový zápisek.

Dobře vám tak - zase vás zklamu. A ráda. Už jen protože mě následující jednorázovku fakt bavilo psát. Asi protože je tam Linney a Seb, onen věrohodný pár roku. A nebo protože jsem zvrhlé prase.
Nehodící se škrtněte.


Každopádně odehrává se to maličko později než kam jsem zatím dovydávala kapitoly plus je tam asi tak trilión let a čtyři dinosauří pokolení starý flashback. A to tady všichni určitě mocinqy chcete.
Takže pro naplnění těchto mokrých snů a hlavně protože jsem už dlouho nenapsala žádné EMO porn-with-a-slight-plot dílko, tady to máte.

Varování: Je to ALP, co tak asi tak bude...?
Dodatek: Kapitánovo deník bude zítra, čestký skautský.






Ležela na zádech a koutkem levého oka sledovala čupřinu světlých slámových vlasů, cyklicky mizejících spolu s nepotradatelnou součástí lidského těla - hlavou - mezi jejími stehny.
"Já…" Trošku se zalykala.
Bylo jí totiž nemírně nepříjemně, tělo v jednom ohni, husí kůže, odhmotněné, necitlivé konečky prstů. Ale nebyl to ten správný druh vzrušení, to ani zdaleka. Styděla se. Nesnášela se. Jako každý druhý teenager. Ve svých šestnácti si připadala tlustá, zvláštně nepoužitelně nezkušená a hlavně špatná.
Tohle celé bylo špatné. Špinavě špatné.
"Já!" hekla, jak jí ona hlava nepříjemně skřípla na citlivých místech a ihned tohoto rozptýlení využila, aby se vyškrábala do sedu, nebohou hlavu odstrčila bleskově semknutými lýtky a dodala ještě další nejisté: "Já…"
"Co je?" optal se blonďatý, neboť si zřejmě nebyl vědom ani své chyby, ani sebezpytování partnerky.
"Nic. Totiž… já…" Očastoval jí dalším nechápajícím pohledem, načež si zcela nemístně otřel ústa. Dívka v duchu vydávila útroby, ovšem přemohla se a pokračovala: "… ty, nepřijde ti to nějak divný? Takový hloupý…"
"Co?"
"My dva…"
"My dva?"
"Jsi jako můj bratr…" Duchovně se pozvracela podruhé. Takhle vyslovené se vše zdálo ještě horší.
"Ale to je přece skvělé, ne? Máme se rádi, známe se, není co zkazit!" Vrhla na něj vyčítavé oči.
"To je právě ono… známe se až moc. Plavali jsme spolu nahatí v bazénku. A hráli Stronghold týden po tom, co vyšel. Vždycky jsi mě nechával stavět hrady z tvého lega…"
V tu chvíli se zdálo, že i v chlapci cosi hrklo.
"To máš asi pravdu…" Stejně byl zklamaný. Měl to být jeho první "zářez". Navíc s holkou co mil… Opět se zarazil. Měl ji moc ráda. Jako malou setru, ano, zemřel by pro ni, napsal by jí knihu a zmlátil libovolného namustrovaného blbečka, co by se o ni pokoušel, aniž by jí byl hoden.
Nic z toho ovšem neznamenalo, že by mu patřila, že by právě s ní měl zůstat a žít. Nebo přijít o panictví. Chvilku chtěl navrhnout - pro vlastní čistě biologicky samčí pud, že mohou všechno dokončit i přes absenci lásky, jenže to už ona typicky laskavě popadla jeho hlavu do nejistých prstů a řekla: "Steve, vždyť ty jsi super kluk a holku si najdeš snadno. My dva ale zůstaneme kamarádi, ok?"
"Jo, máš pravdu, radši bysme tohle celý měli zapomenout."
Jak moc se jí ulevilo.

Pravdou, až po dlouhé době přiznanou a pochopenou, bylo, že Steve se choval až moc něžně, kamarádsky a jedním slovem nezkušeně. Vždycky takový byl. Do věcí se vrhal se zápalem a nadšením, a přestože stokrát padnul, zvládl se po stoprvé zvednout - což ovšem nebylo ani zdaleka požadovanou vlastností v sexu…

---

"…Představ si, že na jednom z nich sedíš. Ta zpocená, horká hruď. Lev vytetovanej na pravý paži, rozevřená tlama a přivřený, hněvivý oči. Houpe si tě v bocích, zarývá nehty do tvýho zadku, zatímco jeho bratranec…"
"Myslím, že jsem slyšel dost…" S těmi slovy se zvedl z postele. Ne, že by ji to donutilo zmlknout.
"Ach bože… ten jeho bratranec. Zelenokej Ježíš. Podívej!" podstrčila mu pod nos ošoupanou fotku. Vyškubnul ji a kdyby se jen o maličko méně krotil, asi by ji doslova spálil pohledem.
To už ale ona pokračovala v zevrubném popisu: "Milovala jsem, jak si se mnou dělal, co chtěl, jak si mě animálně bral, aniž by mi musel zlomit nějakou nešťastnou končetinu… víš na koho tím narážím, že?" Neodpověděl. A to doufala aspoň ve strohé "to jsem na tebe ještě hodný" nebo "zasloužila by sis horší potrestání". Nepochopitelně všechny tyto komentáře projednou vynechal.
"Ty Sebastiene, víš co by bylo super?"
"Kdybych začal více používat slovo hněvivě?"
"Kdybys měl zelený oči." Převalila se na břicho a hlavu se slastným povzdechem zabořila do polštáře.
"Jako že bych byl druid a veškerá moje moc závisela na triviální lidské schopnosti malovat kolečka?"
"Ne, vypadal bys jako on."
"Jako kdo?"
"To je v zásadě jedno. Primárně bys to nebyl ty."
"Tvůj strhující humor rozehřívá mé srdce jako nikdy předtím."
"Budu předstírat, že jsi to neřekl," smála víc než za celý ten společný týden dohromady.
"Sinéad chci abys se mnou jela do Walesu," prolomil najednou z čista jasna předchozí konverzaci.
"Já?"
Upřel na ni netrpělivé oči zatímco si zapínal košili: "je nás tu snad víc?"
"Mělo by být. Víš taková trojka… jak jsem říkala - na jednom sedíš a druhej ti to láduje zezadu, drží tě za vlasy a do ucha ti šeptá něco o krásnejch holkách. Nejlepší sex mýho života. Nejlepší sex celý existence vesmíru…"
"Nevím, jestli jsi to postřehla, ale opravdu jsem se neptal na celkový počet skotů zabořených v tvojí pihatý irský prdeli," odseknul a v zápětí pokračoval: "pojedeš se mnou do Walesu. Ještě dnes. Už jsem zamluvil letenky."
"Proč bych s tebou měla někam jezdit? Víš jestli tu někdo něco nepostřehl, byl jsi to ty. Snažím se ti celý ráno naznačit, že už ani píchání mě s tebou nebaví. Normálně bych řekla nenaplňuje, ale to by nebyla tak úplně…"
Uštědřil jí takovou facku, až čerstvě zapnuté knoflíky dole na jeho košili naráz zase opustili své pozice. Sinéadino tělo se v odpovědi na takovou hrubost svezlo z postele a se zaduněním zmizelo ve smuchlaných prostěradlech.
"Zmrde!" šeptla, ale neodvážila se zvednou oči, zvlášť když ucítila jeho démonickou přítomnost hned za levým uchem: "Obleč se, za dvě hodiny nám letí letadlo." Pak se od ní zvedl a pustil se do opětovného rovnání svého outfitu. Sin si otřela krev z dolního rtu, chvilku si rudý hřbet ruky prohlížela, načež řekla: "proč jedeme do Walesu?"
"Pečeť…"

O hodinu později už tahle podivná dvojice - irka v širokém španělském klobouku a fin s vlasy černějšími než plány matičky Rusi - mířila po eskalátorech vzhůru do druhého terminálu letiště Barajas v Madridu.
"Čtyři…," utrousila dívka mezi řečí, právě když procházela odbabovací branou.
"Cože?"
"Byli čtyři."

---

On a ona.
Drželi se za ruce. Skoro jako děti.
Ona droboučká tmavovláska, jasné oči, upřené s nadšením, nadějí, láskou a touhou k němu. Hrozně moc na něco čekala - jako poslušný pes, neslyšně žadonící pána. On byl vyšší a to od dost, vlasy dehtově černé jako půlnoc v dětských knížkách s dvěma bledými, modrými korálky místo očí. Hleděl vpřed a neúprosně ji vláčel za sebou. Paradoxně ta scéna, ač naléhavá, nepůsobila nijak hrubě. Spíš naopak - v jeho očích byl vidět ten zápal, co září z lidí nadržených a toužících.
Zdálo se, že se ti dva potkali teprve před pár minutami kdesi v baru a on si ji prostě MUSÍ odvést domů. Naprostá klasika.
Jaké to překvapení, když ji za zavřenými dveřmi místo instantního zneužití raději posadil na postel a do ucha zašeptal: "hned jsem zpátky."
Zkroušeně povolila prsty majetnicky sevřené kolem jeho krku. Odpověděl jí o poznání hruběji - přesně jak to milovala. Stiskl naráz obě její stehna, až s poplašeným vzdechem padla zády na postel. "Řekl jsem, že se hned vrátím. A tohle," obtočil dlaň kolem jejího hrdla, čemuž už nedovedla vzdorovat jinak než semknutím víček: "by měla být dostatečná motivace, abys chvilku počkala."
A tak čekala. Ani nevyhlédla z okna, pátrajíc, kamže se to vlastně vydal. Jestli existovaly nějaké pochybnosti, pak zůstávaly jen v její hlavě.

On se k překvapení všech nočních tvorů v ulici vydal úplně stejným směrem, odkud přišli. Spěchal tak, že kdyby mu nebránila zažitá důstojnost, jistě by běžel, až dorazil do baru, který cestou míjeli. Nebylo to zvlášť pěkné místo, přesto si jej oba pamatovali. Ona protože se u něj zastavil, zahleděl do dna vlastní dlaně, jako by tam měl něco nakreslené neviditelným inkoustem, a okamžitě zrychlil. A měl k tomu důvod - nechtěl ztratit to "něco", co za umaštěným sklem odhalil.
Hned u vchodu děkoval své vlastní genialitě - což bylo asi obdobné jako když lidé za něco děkují Bohům - neboť skladba osazentva baru se za uplynulých dvacet minut absolutně nezměnila.
"Skotskou," objednal si přehnaně nahlas.
Na stole přistála sklenka s jantarovou tekutinou.
"Co čtete?" obrátil se vzápětí na vedle sedícího muže, žmoulajícího v dlani novinový výstřižek, na němž se usmíval světlovlasý, ramenatý muž, o kterém by Sinéad jistě prohlásila něco o "brutálním mrdání do zadku".
"Můj… bratranec," hlesl chlap a naráz vyprázdnil svoji sklenku. Ke své smůle měl velmi výrazný, usvědčující přízvuk.
"Barmane! Dejte nám ještě dvě!" zahlásil On a bratrsky poplácal neznámeho po rameni: "to je mi líto."
"Díky," odvětil muž a opět do útrob vyklopil nového panáka. On jej následoval, přestože rozhodně nechtěl opít ani sebe, ani toho muže. Vlastně už teď byl trpitel mnohem víc podnapilý, než si On přál. Možná proto rovnou navrhl: "Pojď se přesunout. Vzduch ti prospěje…"
"Asi máš pravdu, kámo. Jsem Kenneth." Potřásli si rukama, aniž by se On představil.
Za pár minut už mizeli postraní uličkou do dalšího baru. Nebo alespoň to si muž myslel.
"Tudy neprojdem," zahlásil po chvilce.
"Já vím," hlesl On a znovu se zahleděl do vlastní dlaně. Vzduch nad ní se na okamžik zavlnil a odhalil tak odřenou fotku. Měla jen pramálo společného s mužem v uličce - zvláště protože dotyčný na fotce se smál. Základní rysy ale neobrousil ani čas, ani smutek.
"Kenneth McErlean?"
"Jak to víš, brácho?"
Dotyčný se jen usmál.
"Co po mě…?" ale to už se k němu On přihnal jako lavina, srazil jej na zem a uštědřil mu ostrou ránu do levé lícní kosti. Kenneth se ale nechystal vzdát bez boje. Udeřil útočníka do žeber, překulil se na všechny čtyři, pak nepochopitelně rychle vstal a sám zaútočil. Jistě, byl to rváč a On jej prostě podcenil. Ale ani přesto neexistovala možnost, že by prohrál.
Vyhnul se Kennethově ráně, zůstal v pokleku a s nemalým úsilím trhnul naráz pažemi vpřed. Stejné gesto následovalo ocelové schodiště činžáku, jež soupeře doslova rozdrtilo o protější zeď.
On vstal, oprášil si kabát a chvilku zrychleně dýchal, jak se snažil zbavit tepající krve okolo zlomeného žebra. Nepomáhalo to. Opřel se tedy o zeď, oči hladově upřené k bezvládnému tělu, levačku přitisklou k vlastnímu hrudníku cosi zamumlal. Uličkou s ozvěnou prolétlo pronikavé křupnutí, On zaklel, jak jej bolest donutila ohnout se v zádech. Přiblížil se tak k bývalému soupeři.
Kenneth nebyl mrtvý, on umíral. Z nosu a úst mu tekla krev a On jen tak tak odolal nutkání se jí dotknout, rozetřít ji mezi prsty. Místo toho až do samého konce sledoval, jak v Kennetových očích hasnou ty dva jasně zelené emeraldy.

"Kde jsi byl tak dlouho?" obořila se na něj naoko. Ne, že by jí nechyběl, ale když se zjevil ve dveřích, nedokázala se na něj samým nadšením zlobit.
"Říkal jsem, že se vrátím."
"Ale kde jsi…" Nenechal ji domluvit. Už ji držel v náručí a ve vzduchu mačkal, obratem jí mrštil na postel. Chtěla se otočit do nějaké svůdné pózy - přece jen ji neopouštěl pocit, že pro něj není dost dobrá - ale to už nad ní klečel a tiskl jí záda do matrace.
Chtěla jej pohladit po hrudi. To nesnášel - ruku jí zkroutil za záda a když se mu zdálo, že má málo roztažené nohy, vyrazil jí levým palcem na vnitřní stranu hlubokou rýhu. Sykla bolestí, ale nepřestávala sledovat jeho obličej.
"Víš, Sebastiane, já… já tě…," chtěla cosi říct, ale On jí zacpal ústa. Zaryla v odpověď nehty do jeho zad. Poznal v tom dobré znamení, věděl, že nebojuje, jen se podvědomě snaží přirazit jej blíž k vlastnímu tělu. Nutilo ho to zrychlit tempo, víc ji mačkat a kousat, ale uvědomoval si, že ji nesmí doopravdy ublížit. Hrozně ho to rozčilovalo.
"Já…" Podařilo se jí vyprostit jednu ruku a uchopila jej v pase.
Zakňučel jako postřelený pes a v nezvladatelném přívalu hněvu ji odhodil proti stěně. Rozhostilo se napjaté ticho. Sebastian si provinile opřel tvář do dlaní, asi protože mu to připadalo jako adekvátní reakce.
"Asi půjdu…," vzlykla.
"Nechoď…" Potřebuju abys mě milovala.
"Pusť mě! Já chci odejít…"
"Prosím… omlouvám se… já…"
Ale ona ho opustila.

Což bylo vyloženě zvláštní - už jen protože něco takového se nezdolné a ostřílené Sinéad nepodařilo dlouhých čtyřicet let.
 

3 people judged this article.

Comments

1 Elis Elis | Web | 25. june 2015 at 14:51 | React

Úžasný, začetla jsem se, je to to skvělý námět, píšeš opravdu dobře...

2 stuprum stuprum | Web | 26. june 2015 at 2:12 | React

Jé, dvojice mých oblíbených témat pospolu. Brutální mrdání do zadku a whisky! :D

3 Únorová Únorová | Web | 26. june 2015 at 21:25 | React

Mami, padám na kolena. Je to strhující tak jako vždy. Po celou dobu čtení mi hrál na tváři slabý, a přeci šibalský, úšklebek.

4 Rein Rein | 12. august 2015 at 22:54 | React

Zbožňuji ten konec. On řekl "Prosím" a omluvil se..! To mě fascinuje o.o Čtu to teď ani nevím pokolikáté a vždycky mě to prostě dostane

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement