July 2015

Kapitánův Deník, den prázdninově dovolenkový, aneb proč se nikdy nezamilovávat

24. july 2015 at 10:05 | Yaraki |  Kapitánův Deník
Někdy přemýšlím o zvláštních věcech.

Tak třeba když čarodějka souloží se zaklínačem, jestli dotyčný u aktu lehce vibruje... Nedá mi to spát. Ne protože bych spala se zaklínačem (což jsem spala a moc nevibroval, no offense), ale protože jinak bych musela svou hlavu dát všanc psychedelickým snům o Filasovi, co mi večer co večer stojí u nohou postele a nutí mě vstát a vyskočit z balkónu, nebo třeba seňoru Morovi, aka Metle středověku, kterému odmítám napsat, protože jsem hrdá pyča.

Navíc teď vidím na vlastní dravčí oko, co zamilovanost dělá s lidma a nemůžu než zbědovaně pokynout pravicí nad Falem, co se zamiloval do nějaké biatch vinou dějové linky na Lese a když zjistil, že dotyčná dělá anime cosplay a chtěla by vlastního koně, usebemrskal se do stavu okolí nepříjemného kikota.

Lidi jsou zvláštní.

Nebudu k nim ovšem až tak krutá - už jen pro to apokalyptický vedro MadMaxovských rozměrů, jež vládne v poslední době vůkol krajem. Je na chcípnutí, abych byla přesná. A to prostě mermomocí zahejbá s každým.

Krom výtečných jídel, nepochopitelných výletů s rodiči po rozžhavených asfaltkách ostrova Lošin NA KOLECH (to může vážně vypadnout jen z mých stvořitelů) a dalších hipstá kratochvílí se soustřeďuji na psaní ALP, betování starých pověstí, plánování Zaklínač LARPu a hlavně na poctivé studium místní fauny a flóry.

Mým hrdinou budiž jeden germán s britskou vlajkou vytetovanou na obou opálených paží, kotletami i na kotletách a nepříjemným animálním pohledem, který si den co den sedá hned vedle našeho stolu. Za zmínku stojí též "Rudá kněžka", asi stopadesátikilová samice, jakási na zimu vybavená kopie Melisádry, jejíž dcera považuje na snídani připravená čerstvá volská voka za fejková a trvá na jejich přípravě z čerstvého vajíčka přímo před zraky všech lidí i švédských stolů.
Člověk nepřestává žasnout.

Mimo to jsem konečně sesmolila plánek šatů na Zaklínače a mám rozkresleného velkoPána Lesa, neboť chystám kampaň převelikou, jež by měla namotivovat fantazáctvo v perimetru dvou stopadesátikilových Melisáder, aby tohoto mého milovaného bůžka vzali konečně na milost a nepovažovali mé názory za, literaly, "Hraniční".

Jinými slovy je mi hezky, zvlášť když občas zavolá Švéd, nebo kecáme s Nogrimem a holkama a svět se točí a točí a mě je fajn.

Žijte proto prosím ještě chvilku blaze v nadšeném očekávání mého příchodu, já se jdu koupat.


Ingalova žena, aneb do knihy výpotků jeden Skyrimový

22. july 2015 at 22:05 | Yaraki |  Jednorázovky/básničky
Lošin je ostrov pěkný.

Jen to vedro.

Jako by člověk prolejzal celým Oblivionem samotnému Satanovi až mezi půlky. Co mezi půlky, rovnou do dvanáctníku.

Je tedy naprosto logické, že se nedá celý den strávit v sedle, četbou na pláži či v baru, na kurtu, ba ani ve vodě. Jak tedy takový starý buržoust jako já tráví čas, když ne výše zmíněným, ptáte se? Prokrastinuje nad sklenkou vychlazeného High Society pečlivě datlíc jednorázovky přece.

Námětem této, Ingvalovy ženy, budiž letošní Skyrim LARP, na němž jsem zažila... ale však uvidíte sami.

Varování: je to lehce obhroublé, sarkastické, opovrhující Vesmírem a tak vůbec to nese všechny zlozvyky a znaky Yarakina babirusího stylu.


Bestiář - Evan Peters

21. july 2015 at 21:39 | Yaraki |  Bestiář
Tak a je to tu, moje milovaná rubrika má nového přírůstka. To abyste neřekli, že nic nedělám. Protože dělám... tak třeba... to. A tak.

Slyšeli jste, že potvrdili druhou sérii Galavanta?
Co jsem to?
Jo, novej koloušek. A zas to není Sebča... skoro bych až řekla dobře mu tak, jenže on byl teď v post kreditkách Antmana a byl zase... zase... jehňátko.
Hvězdičky.
Extáze.
Houbičky.
Šťěňátka.
Charlie Cox.
Tvoje máma a...

Co jsem to...?

PŘÍPAD TŘETÍ



Síla proudochůze

21. july 2015 at 20:53 | Yaraki |  Výlevy a světonenávistný rage
Tak se nám blog zase jednou zapravdoláskoval.

Požehnaný buď penis, jak by řekli mí drazí přátelé.

Chodit s davem je přeci tááák špatné - počínaje všemi zamítnutými uprchlíky a všeobecnou nenávistí, psychózou dělnické strany a širokými černoobroučkovými brýlemi konče. Všichni jsme přeci tak omezení až blbí, tupí a ovcovití, měli bychom otevřít všechny své čakry, pohlédnout po vzoru profesorky Trelawneyové v dál a být jedineční, že?

Jeden a ten samý názor stále dokolečka. Měli bychom uvažovat samostatně, osvobodit se od diktátu netolerantních parchantů v našich čelech... ale teď upřímně a doopravdy, přátelé, je za všemi těmi správnými názory opravdu touha po svobodných myslích, nebo jen neschopnost vyniknout jinak, než vyškubat se z mainstreamu neustálým omíláním toho, že k němu nepatříme?

Toť otázka.

Už dělší dobu dumám cože nás k této tužbě jedinečnosti žene? Vždyť nakonec se 90% všech těch "lidských originalit" mění v pouhé prázdné skořápky, lidi zajímavé pouze a jedině tím, že se snaží všem nalhat, že nejsou součástí komunity.

Lidé tak zoufale baží po odlišnosti, po výjimečnosti, aniž by si uvědomovali, že ta pravá výjimečnost nepramení z toho, že prostě nepijete colu, ale RC, že nejíte steaky ale tofu, nemáte apple ale samsung a podobné píčoviny, ale že dokážete vyniknout v nějakém oboru aniž byste to druhým cpali. Protože ty opravdu výjimečné lze snadno poznat, neboť jejich výjimečnost není v tom, že chtějí být výjimeční.
Vzácní a odlišní lidé totiž dosáhnout zázračných výsledků a obdivu ostatních, aniž by musela přestat být součástí společnosti jako primární impuls.

Odmítáme dav jako něco zvráceného, neboť nic nedokážeme a v té falešné jedinečnosti vidíme cestu k zářné výjimečnosti. Bullshit.
Jistěže není dobré nechat sebou vláčet, ale neodmítejme dav tak snadno. Nedělejme z komunity a komunitnosti něco záporného. Protože ono to není pouze o ovčím stádě, v davu je něco okouzlujícně mocného a poučného.

Jinými slovy se snažím říct, že jít s davem není tak úplně špatné, pokud si zachováte onu vzácnou schopnost přemýšlet. On ten dav - na jednu stranu ovladatelný a tupý - umí poskytnout konejšivý stín, umí vás naučit pokoře a schopnosti ctít a vyjít s jinými lidmi, ohnout hlavu pod tíhou pravidel. A to mi nevykecáte - být pokorný, přemýšlivý a tolerantní je jedním z největších achievementů, jichž lze v životě dosáhnout.

Neodsuzuji svobodou vůli a inteligenci, uvážlivost jedince, ale proboha, kdy lidé konečně dospějí k tomu, že spolupracovat a ctít určitá zažitá a ozkoušená pravidla je prostě a jednoduše správné. Že silná komunita plodí silné jednotlivce.

Takže tak... a co váš den?

Cesta Prince - Kapitola 7

20. july 2015 at 17:46 | Yaraki |  Dílovky
Sem se prej jako pochlapila nebo co.

Krom nového Kapitánova Deníku, jsem se odhodlala (ano ano, už mi funguje Word) vydat další díl Cesty. Opakuji, že všechny předchozí díly jsou k nalezení v menu v kolonce "Dílovky" a též že všechny díly pochází od Pandy a jsou v jejím domovském přístavišti.
A čtěte to, negří, páč je to super.
Tak jako já.

#justYarakithings#

Název celého příběhu: Cesta Prince

Autor: Yoko, alias Panda
Kapitola: Kapitola 7
Počet kapitol: 13
Status: DOKONČENÉ, vydávám na požádání autorky každý týden
Žánr: Fanfiction (Harry Potter)/romantické
Varování: lehké SA, návykově zábavné a strhující

Kapitánův Deník, Spící les, aneb jak jsem si splnila dětský sen

20. july 2015 at 17:22 | Yaraki |  Kapitánův Deník
Ano ano, došlo času.

Aktualizujem.

Tákže... se pařilo. Na našem novém bytě - kolaudačka, Korouhev, Belliger, lykantropie, neskutečně otravnej Rum. Pochopíte, že vám ten chlap v jednu chvíli píše na fejsbůku, jak by ještě jednou "ochutnal vaše rty" a "hrozně vás miluje", potřebuje a celkově kytičky hvězdičky a pak vás po ránu, když se vypotácíte mezi podobně zemřelé kamarády do kuchyně, okomentuje "boha ty jsi přibrala". No to musíte bejt čurák, že.


Whatever. Hlavní nezapomenutelnou věcí, kterou klasicky popisuji dva dny po deadlinu, sedíc na kavalci Lošinského hotelu Vespera, čekajíc na uchvacující večeři, byl samozřejmě celý rok chystaný LARP Posel, respektive Spící les.

Splnila jsem si hned dva dětské sny - zahrála si lesní čarodějnici a zklátila zaklínače. Gráinne, moje alterego, taková Sinéad v kabátku z listí, byla nešťastnou dívenkou, nemanželským dítětem zemana-šlechtice z Bílé vody, kteréžto uřklo zemanku, takže ji roztrhali vlci. Když se ji synek snažil zachránit, prolil krev, načal tím celorodovou kletbu a bylo zaděláno na celkový příběh.
Krom výše zmíněného jsem navíc já, Gráinne, spasila své dvě herní sestřičky, které mě pak nechaly napospas lesu. A Les si mě vzal. Stala jsem se velekněžkou Krvavého jelena a všechny ty lumíky z vesničky hnala do záhuby tak dlouho, dokud mě neupálili zaživa. Jak já si na tý hraničce zaječela!

Naprostá paráda. Dějová linka skvělá, hráč geniální, parta úžasná. Fakt nemám co vytknout. Nemluvě o tom, že orgové mi po hře řekli, že jsem hrála skvěle, přestože jsem odjížděla dřív (viz to Chorvatsko s bráchou a fosily). Ultimátní extáze.

Jo a teď k zaklínačovi... kdysi dávno, tak před čtyřmi pěti lety (plus mínus dvě stě let), když jsem načínala tuhle svou kytičkovou LARPovou kariéru, jsem na své první akci (shodou okolností předchůdci tohohle Lesa) potkala jednoho běsobijce. Byl tam s dalším zaklínačem a zaklínačkou jako placený lovec potvor a už od dveří šířil roleplay a krutoepično vůkol. A když tenhle zmíněný týpek, vlasy pěkně do ponytailu na vrchu hlavy, ramenatý a s kulatým, upřímně vesnickým obličejem a ranařským vystupováním, vyprávěl v hospodě kde přišel ke svému zaklánačskému štítu, prostě jsem se roztekla. Jenže byl tou dobou zadanej a vy všichni znáte moje pravidla, že? Su blbá, já vím...

Jenže.

Po letech jsme se tu potkali jako už tradičně a hleďme ho, Geralta, už byl jakože single. Takže tak sedíme, kecáme, medovinka, vodčička, nějaké hlazení po zádech proběhne a pak najednou jakousi nevysvětlitelnou záhadou ležím zády na jeho dyftýnovém plášti nahoře nad vesnicí, Geralt mi mačká krček se slovy "Copak...?" a já někde uvnitř pláču radostí, přestože má dotyčný... jak se slušně a uctivě řekne malýho ptáka?

Anyways připadám si jako znovuzrozená. Sláva mě.

Každopádně dospěla jsem k závěru, že popisovat všechny dějové linky a neustálé "Tvoje máma a nečum!" hlášky a vlastně všeobecnou náladu asi nebudu, neb jsem líná jak tři vši a zrovna mi pod rukou roste nový díl ALP.
Jediný, co mě trochu zamrzelo, byl Fal, kterej měl nějak víc pind než jsem zvyklá, což mě upřímně... nevím jestli sere, jen tomu prostě nerozumím, zvlášť protože jsem mu fakt nic neudělala. Čestný Kapitánský.

Taky mě nasral Pallando (ano, ano, uvědomuji si, že je z toho pomalu výčet hejtů), protože jen kvůli blbému "Adéla songu" co moji drazí kikoti Belligerští občas nemístně zpívají, mě jakože děsně zkušeně varoval, ať si nebuduju pověst, kterou bych posléze nechtěla. Hlavně že to říká on, co se se mnou loni na GoTku tak vášnivě líbal a doteď si prostě padáme do noty, kdykoliv se potkáme a sám je známý dělo a kalič a zcela neortodoxní srandista. Just sayin'
Jinými slovy on je ten poslední, kdo by měl poučovat a upřímně si myslím, že moje pověst je mnohonásobě lepší, než mé reálné činy. A toho svýho blboučkýho placeba ve formě one night standů se prostě ještě zbavit nechci.
Nemluvě o tom, že lidi, i když je vidím po roce, na mě reagují pozitivně a kytičkově a prostě mám po letech pocit, že někam patřím.

Prostě jsem veselá, to jsem chtěla říct.

Co do novinek, právě načínám čtvrtou sérku American Horror Story, protože Evan Peters (dabuje ho Vojtěch Rohlíček, gave me lolz) a upřímně není to tak špatnej seroš, jak se prapůvodně zdálo dle třetí série. Akorát by mi Evču nemuseli až tak týrat. Ufouni, psychiatři, psychopati, policajti, spoluzrůdky, duchové a tak.

Jo a pokud chcete, můžete se zapojit do mé duchovní ankety "Jaké šaty si udělat na Zaklínače" a já k vášemu požehnanému názoru samozřejmě blahosklonně přihlédnu.

Tak a jdu se opalovat. Prej pak člověk vypadá hubenější...
A jak říkal Rum, nějak jsem v poslední době přibrala.

A protože cítím nutkavou potřebu nějak se vám za tenhle fakt omluvit, tady máte jednu novou Seetherovku - pěkně Gráinnózní, grandiózní a dramatickou.

Seether - Nobody praying for me


Kapitánův Deník, den poGoTkový aneb jak jsem našla Sebastiana, ale byl strašně starej a zadanej

10. july 2015 at 15:32 | Yaraki |  Kapitánův Deník
Tak se na to vrhněme, lorde Pobočníku...

Dokud jsou dojmy ještě čerstvé, že. A ano, tenhle raport měl být sepsán už moc moc dávno.
Třeba tehdá jak jsem si šila nový kostým. A ten parádní kožený opasek... A jak mi Akai pomáhala. Nemluvě o tom, že jsme konečně rozjely naši SPN hru a vyvíjí se to nadmíru epicky. MImo to jsem poseděla hned několikráte s Klárkou - prodrbaly jsme samozřejmě veškeré muže lidstva, včetně jejího čerstvého boyfrienda a všech mých báječných Madridských... přátel?
Líp bych to neřekla.

Taky jsem pařila po stopadesátiletech zase v Hybrálci, což bylo více než dramatické - nejen, že jsem opět spatřila svá nejstarší a nejvíce nejmilovanější děti - Luchiu s Itami - ale seznámila jsem se i s jedním VELICE chovatelným sympošem z gymplu, jež je Itaminým dobrým kamarádem.

A je zadanej.
Takže jsem se krotila.

Vždyť to znáte - ty moje posraný pravidla. Nespat se zadanými, nepodvádět, nelhat, nekrást, nevyšilovat. Ale hlavně ti zadaní, to je kámen úrazu. Až doposud jsem se sama držela na pomyslném vodítku, neboť jsem se vždyt pokusila vžít do role té podvedené, doma sedící a následně usedavě plačící ženy, které nějaká DĚVKA (respetive já) opíchala milovaného. To jsem si nikdy lajznout nechtěla.

I proto seňor Tom ani za podpory láhve Citruse nesmočil. Nebo alespoň ne se mnou.
Jak já byla na sebe zas hrdá. Jasně, píšeme si doteď, do Brna mě zve, ale znáte svoji Yarakičku, je líná jak veš a sáně v létě dohromady a jen tak za nějakýma emeraldovýma očima se Brna tahat nebude. Zvlášť, když jsou zadaná. Takže tak.

Smutnou pravdou budiž to, že krom této jedné naprosto epesární akce, z níž jsem si odnesla deset na deset moncla z dětského kolotoče a rakovinu plic ze špatně zamotaných cigár, se veškerý můj život nese na křídlech LARPu a v poslední době hlavně GoTka. Opakuji, knihy jsem četla, seriál jsem od třetí série neviděla, krom posledních tří dílů páté série. A všech scén s Ramsayem Boltonem (včetně těch bonusových z Dorne Madridu).
Ovšem jak jsem se tak chystala na tento LARP, kde jsem strávila hru jakožto jedna ze zaměstnankyň Dvora divů, což byl bordel salón pro zámožné dámy a pány, lítala tam jak hadr na hodně, hodně dlouhý holi, cpala šíšy a bavila se s pány, koupala se nahatá s přítomnou nobilitou (Lord Robin Flint approves), našla si novou epesní kamarádku, se serem Jorahem Mormontem splodila kulervoucí teorii o tom, jak nás Dothracké zebry ozebračí, všechno nám zeberou a ani Harlon Greyjoy je nezastaví, snažila se nedorazit si zcela trapně vyhozený kotník (na procházce se psem, Akai mě nesla domů, heh), souložila Clegany, klátila lorda Pobočníka... no řeknu vám, děti, událo se toho spousta.

Jednu z nejlepších scén jsem zažila po boku princezny Margeary, která sedíc se mnou ve Dvoře divů a zběsile konverzujíc o úrovni toxikologie na Karlovce, blahosklonně svolila, že prý si k nám věrní (a vděční) zákazníci z řad Cleganů mohou přisednouti. Započal tím nádherný hovor "nižší šlechtic-princezna", kdy se on snažil Jejímu veličenstvu zavděčit a být tím svým neohrabaným válečnickým způsobem zdvořilý a milý a padaly z něj jedna perla za druhou: "Jak se mají bratři, Výsosti?"
"Všichni zahynuli na moři..."
"Ehrm... a co babička?"
"Babička je dávno mrtvá..."
"Ale Tyrellům se těď v malé radě daří, ne?"
"My nejsme v malé radě..."

Nesmát se byl úkol víc než nadlidský.

Mimo jiné jsem taky dík letošnímu ročníku pochopila, proč se říká "North is hard" a "winter is coming, but Stark already came" a podobné dvojsmylnosti, jichž jsem se stala svědkem (a obětí) poslední večer, kdy jsem totálně nacamraná skončila v hospodě, poplakala si nad trudným osudem pseudo-Sebastiana (o tom níže) a vytáhla s lordem Euronem Greyjoyem (44 let) a lordem Eddardem Starkem (40 let) litr Malteco rumu, načež jsem se pro vlastní ego a tak trochu z nudy s druhým jmenovaným vyspala.
Nikdy více - tímto slavnostně končím s klácením GoT postav - jako Boltoni nádherně zkažení, Clegani něžní, ale Starkové? Ráno jsem na tom byla hůř než namrdanej kačer po soutěži v mrdání kačerů... kdyby něco takovýho existovalo. Ten chlap je afgánskej kulčík. Over 9000 bodů pro Catelyn Stark, že s tím monstrem má pět dětí. S vrtačkou Blackanddecker.
Ty vole. Nikdy jsem si nepřipadala tak - promiňte ten nucený vulgarismus - omrdaná.
Ale což, zkušenostem se meze nekladou, sice už se nikdy nemůžu podívat do očí první sérii Hry o Trůny, ale to si myslím není až takový Oblivion.

Anyways - spěchám, takže to vezmu hopem. Největší rýhu - hned po super parťačce Helče, jež mě doprovázela ve Dvoře divů v roli hlavní čajovnice - ve mě zanechal výše zmíněný pseudo-Seb. Týpek s jikrně modrýma očima, černými vlasy, vysoký, nádherňajs. Bavíme se tam spolu, první večer pijeme a pijeme a po pár deci kagoru společně v obětí usínáme.
Byl to hebčí večer než neherní návrhy lorda Flinta.

Ráno za mnou ale dokvačí kdo jiný než dvorní kazišuk Yrilin s tím že "ale on je zadanej, víš to, ne?" Vole, je to Brňák, nevím ani jak se jmenuje, pro mě je to pan pošťák.
Heh. Ty moje konvence zkurvené.

Takže jsem si ho přestala všímat.

Jenže.

Už je to tu zas...

On se pořád tak nějak motal kolem mě a já kolem něj a... bylo nám spolu hezky. Třešničkou budiž poslední večer, kdy se milostpán Pošťák skolil Tullamorkou, sdělil mi svůj reálný věk (36) a poznamenal, že ta holka, co s ní je, je fajn a hodná, ale jsou spolu protože... prostě tak nějak koexistují, ale že ji nemiluje, rodinu s ní mít nechce... no prostě spolu bydlí. A že je to prej hrozný, když se člověk takhle blbě zadá, že ten vesmír je strašně nahovno věc a vůbec nespolupracuje, protože pak najednou potkáš jinýho člověka a zamiluješ se. A s tím mi, věřte nebo ne, vypaloval těma svejma finskejma ledama do srdíčka kráter a pak mě líbal a... pak jsem utekla a nechala se rozmrdat lordem Protektorem. Protože přece nebudu jakože svině a klátit zadaný chlapy opitý irskou whiskey.

Po návratu jsem samozřejmě zalátovala hezky po Ladystoneheartsku srdíčko betónem a odjela na Skyrim s tím, že na něj zapomenu a on zapomene na mě.

Jenže.

Už zase...

On mi každej den psal, jak ještě nezapomněl a doteď čile konverzujem a on pořád zmiňuje jak jsem krásná a kytičková holčička a jak by neměl protože je starej a zadanej a já kráva už ho v duchu zabila, takže je to z mé strany zase jen ta posraná hra na kočku a kulomet a přesto když poslouchám PotF, říkám si jo, to je chlap kterýho bych brala.

Jenže.

Kurva...

Je starej, zadanej a z Brna a beztak si se mnou jen hraje, aby si připadal khůl, že ještě nabalí mladici jako jsem já.
Takže tak. Nevím, co dělat, co si myslet a tak sedím tu a smolím raporty. Na královnu matku! NaSersi!
Aspoň že včera na chatě babička udělala k obědu lívance a gulášovku. Hned je ten svět... lívanovitější.

Je to se mnou těžké, není-liž pravda.

Kapitánův deník - Skyrim, aneb Evženovy patálie

10. july 2015 at 15:04 | Yaraki |  Kapitánův Deník
Přátelé moji drazí,
kdybyste čirou náhodou pojali podezření, že jsem po GoTku náhodou hodila šarm a swek do žita a stala se zcela ordinérní - až prudérní - lidskou osobou, jste na omylu. Opět jsem si nahonila ego až do nebeských výšin.

Byl totiž Skyrim LARP, aby bylo jasno. Strategicky hned dva den po Gotku. Jo. To je přesně ten adekvátní čas, který člověk potřebuje k regeneraci po píchačce s Královo Pobočníkem. Na druhou stranu mi to zabránilo vymýšlet nějaké vylomeniny s panem Morem, za což jsem Vesmírovi fakt vděčná. Dík, kemo.

Anyways - ke Skyrimu. Raport smolím ihned po příjezdu, neboť se znám, sklerotika, a zrovna akci, které se chystám dát pět a půl pračky whirlpool, chci zaznamenat i přesto, že mě mí stvořitelé vybičovali, abych se do půl hoďky sbalila a vyrazila těšit babičku a tříletého bratrance na chatu. Takže tu nyní sedím a trudně datlím do svého macu bez jediné wifi čárky. Tím bych vás ovšem nerada zatěžovala, neb jste, jak je všeobecně známo, křehcí.

Skyrim - dojela jsem tam, očekávajíc, jakýžto budu nepříliš významný řízeček v državě Ivarův dvorec. Měla jsem být huskarlou, tj osobní, ctí vázanou ochrankou jarla, respektive jednou ze tří těchto ochránců. Samo o sobě to není nějaké krutoepično a ani důležitosti tato profese v normálním podání zase tak nepobírá. Jenže to bych nebyla já a mí věrní spolubojovníci - nejen, že jsme se sešli v super seskupení, navíc nám hned do začátku, krom skvělého platu a prakticky právní nedotknutelnosti, dali za jarla Joffreyho Baratheona vol.2. Týpek, s praktickým účesem na kačera, nás nechal být těmi klasickými, gestapákoidními, sadistickými, povýšenými rasisty, jakými speciální jednotky prostě MUSÍ být. Se všemi jsme vytírali, veleli útokům a prosazovali jarlovu zlovůli až nám za ušima rašila druhá třetí říše.
Nordská krev FTW.

Byla to, ruku na srdce, neskutečná zábava, nemluvě o tom, že orgové i cepka mě posléze korunovali hustobožanem, neustále jsem za roleplay té dvorní čubky dostávala expy navíc, protože jsem byla prostě extra über zlá a ta role mi dokonale sedla.
Nevím, co z toho vyvozovat… respektive vím, ale nepřiznám si to, natož abych si to napsala do deníčku. Zvlášť protože momentálně mě prostě těší, jak jsem to dokázala zahrát.

Naštěstí všichni vše brali sportovně a dokonce si myslím, že si mou postavu užili - koneckonců byla jsem neustále aktivní, pořád něco vymýšlela, naháněla, valila ty své dramatické průpovídky a v dungech s draugiry jim zachraňovala jejich špinavé prdele.
Nedovedete si představit, jaký je to pocit, když hrajete, lidé si toho všíímají, kladně hodnotí a baví je to.

Tím se asi pozvolna dostávám k jádru celé zábavy a to nastavení a fungování celého LARPu. Za mě jeden z nejlepších herních zážitků vůbec.
Opominu-li jednu z CP masterek, která si z bestiáře udělala soukromou honírnu, byly všechny skilly, dovednosti, nemoci, požehnání, souboje a mechanismy bezvadně vyvážené. Co mě ale nadchlo nejvíce bylo, že jsem si za těch pět dní hry ozkoušela obrovské množství výše zmíněných mechanismů - normálně když hrajete mága, čarujete, když jste válečník, bojujete atd. Já jakožto huskarla - tj posh válečník - jsem stihla bránit jarla, kibicovat lidi, dobíjet staré hrobky, pohřbívat předky, stát se upírkou a být odupírkována, stát se vlkodlakem, být závislá na skoomě, skončit ve vězení, dojít do Sovngardu a zpět, mít houbovou horečku, stát se otrokyní kultistů, hrát na babu s karavanou redguardů… no prostě jsem si hrála. A to je přece podstatou LARPu.

Zároveň jsem si opět potrvdila, jak moc důležité jsou herní zkušenosti a schopnost ponořit se do role - jestli mě něco přeci jen trošku sralo, byl to nedostatek úcty a uvědomělosti některých mladších hráčů - jasně, že mohou jarla nesnášet a kout na něj pikle, ale říct mu to do očí? Ale notak, jsme přeci ve Skyrimu, slovo jarla a gardy je přeci svaté.
Neberte to tak, že bych se zlobila, jen mi prostě došlo, že člověk se i v tomto oboru stejně jako ve všech dalších musí prostě naučit, že nejde o to vyhrát, ale zahrát si a kolikrát ty největší herní "posery" tvoří ty nejlepší vzpomínky.
Jako moje upírství - bylo to na zlomhnát, ale když mě pak vymítali, tři moji kamarádi mě drželi a já střídavě plakala, prosila a modlila se, abych v zápětí vrčela, syčela a vzpírala se procesu - to je prostě mokrý sen samotného svatého Roleplaye.

Nelze nepodotknout že těch sedm hodin, co jsem do toho pojebaného Vsetína jela, opravdu stálo za to - akci pořádala skoro stejně šílená banda jako je ta moje a 90% hráčů byli úžasní lidé, nemluvě o tom, že jsem zas po letech viděla Šerase, Švéda a Redda, které upřímně zbožňuji a v jejich kytičkové přítomnosti si opět potvrdila, že můj život je prostě supr fajn a nosorožcovej a zapomněla jsem celého seňora Mora. Připadám si už zase čistá jak okvětní plátek lilie. Amen.

Tím se dostávám k dalšímu tradičnímu tématu mých raportů a to jsou chlapi.

Překvapila jsem v tomto směru zase sama sebe. Ano, jsem božská a neuvěřitelně kreativní.
Opisem řečeno, nechtělo se mi souložit. Ne, že by nebyli příležitostě - bylo jich hned několik - ale nějak jsem si prostě nenašla čas a chuť. Dokonce jsem potkala týpka, před kterým jsem se absolutně nemusela přetvařovat, dokonale jsme si sedli a je BIOLOG, tj rozumí světu, ale mé "not loosing friends" já spolu s absolutním fyzickým vyčerpáním a spánkovým deficitem, mi zabránili tohoto typa pohřbít nějakou "jednorázovkou" do kolonky "already achieved kokoti" a dokonce jsme domluvení, že v sobotu zajdeme na BALET. No kidding, balet. Ale nepíchali jsme.
Též jsem ukecala výše zmíněnou trojici plus seňora Nogrima (ano, to je biolog), aby se stavili na kolaudačku tento pátek, kde se společně totálně zežerem.

Prostě to bylo super - lidi žrali můj roleplay, já si užila postavu a efekty, jsem pozvaná na všechny budoucí ročníci, mám nového kámoše na šílené výlety po Praze, zjistila jsem, že dokážu být zcela reálně neherně závislá na neředěném černorybízovém sirupu, zařvala si, zabojovala, zlámala údy své i cizí, bouchala do štítů, hledala jednorožce, zpívala u ohňů planoucích vstříc kobaltové Skyrimské obloze, našla si imaginárního kamaráda Evžena a založila kult Evženistů sedmého dne, zázrakem přežila hru, zvládla se poprvé v dějinách LARPu dva večery nezbořit tak, že bych druhý den nebyla schopna vstávat, totálně jsem se ujela s klukama cestou domů ve vlaku na Prágl a poznala dohromady kupu nových přátel.

A nyní, než se už doopravdy rozpadnu na prvočástice vinou dvou probdělých nocí (mám-li citovat Nogrima dnes ráno: "probdít se k bdělosti asi nebyl nejlepší nápad, co?") a přijdu o hlas, protože se mi rozpadnou naráz plíce, hlasivky a mečem rozseklý ret, bych vám chtěla prostě ve shrnutí plivnout do ksichtu svou čirou hustoprdelnost a popřát vám hezký začátek prázdnin.
Žijte blaze.

Chuligáni.