Ingalova žena, aneb do knihy výpotků jeden Skyrimový

22. july 2015 at 22:05 | Yaraki |  Jednorázovky/básničky
Lošin je ostrov pěkný.

Jen to vedro.

Jako by člověk prolejzal celým Oblivionem samotnému Satanovi až mezi půlky. Co mezi půlky, rovnou do dvanáctníku.

Je tedy naprosto logické, že se nedá celý den strávit v sedle, četbou na pláži či v baru, na kurtu, ba ani ve vodě. Jak tedy takový starý buržoust jako já tráví čas, když ne výše zmíněným, ptáte se? Prokrastinuje nad sklenkou vychlazeného High Society pečlivě datlíc jednorázovky přece.

Námětem této, Ingvalovy ženy, budiž letošní Skyrim LARP, na němž jsem zažila... ale však uvidíte sami.

Varování: je to lehce obhroublé, sarkastické, opovrhující Vesmírem a tak vůbec to nese všechny zlozvyky a znaky Yarakina babirusího stylu.





Beztak se to všechno stalo stejný den, co zabili Fridricha. Myslím jarla. Protože ono už to tak bývá - všechny ty pochmurné věci mívají tendenci dít se naráz. To už je tak nějak v jejich povaze, že. Na druhou stranu lidi mají jinou pozoruhodnou vlastnost - i ty nejchmurnější storky převracet v pohádky. Plné sluníčka a jednorožců - vždyť to znáte. Tak stejnej bullshit provedli i s tímhle příběhem.
Zase jsem odběhla, není-liž pravda?
Takže ten náš jarl. Fridrich. Ne, že by si nezasloužil zemřít, spíš naopak - jeho slavnostní ubodání bylo přehnaně milosrdným koncem pro tak namustrovanýho blbečka. Ještě teď mám před očima jak se vyvalil s celým dvorem pěkně na sluníčko, nechal si nabít kuši a pár hodin pečlivě mířil, dokud jeho skoomou podlitý kolčaváčí očka nezacílily na nějakýho nebohýho redguarda v knajpě naproti. A pak mu prostřelel hnátu. Kikot. A já tam tehdy jako správná huskarla stála vedle něj, zírala do vlnícího se obzoru a připadala si zbytečně. Nějak nebylo do čeho píchnout - jestli mi rozumíte. O to zhrzeněji jsem si připadala navečer, když jarl dva ze tří svých huskarlů - mě s Vlkem - poslal na neplacený volno se slovy že má důležité jednání. Státním zájmem nebyl nikdo jiný než ta nordská alchymistka. Ale znáte mě - já su poslední, kdo by soudil.
Pár minut na to už se milý mocnář válel ne v něčím klíně, ale v kaluži vlastní modrý nordský krve a polykal tu svou ješitnost hezky ze země. Jistě, že si jako huskarla - krev rodu v sázce - nikdy neodpustím, že jsem u něj nebyla, ale braňte někoho, kdo se bránit nenechá. Ještě víc na zlomhnát ale zůstává, co jsem podnikala místo toho.

Napadlo mě strávit večer na strážnici, ostatně jako bylo posledních pár měsíců mým pověstným zvykem, předstírajíc iniciativní orgán, vrhající se bezhlavě do spasitelských činů typu "dohled nad bránou". Pravdou zůstává, že jsem tam čekala na Redda, protože bez jeho pašovaných jablek bych neměla na další dávku. Skoomy samozřejmě.
A sedíc tam, čekajíc na cukřík vyměněný zá par deci vlastní krve, se ke mě usadili dva strážní a ten lovec, co od začátku místo zvěře lapil možná tak úžeh a v hospodě kapavku.
Skrz přivřená víčka a mírně připitou hlavu se mi vybavilo jen jak jsme se dříve toho dne bavili v hospodě, sjetí až pod obraz, o jeho ženě. Že prej byla plavovlasá, bojovná a krásná. Taky odvážná - natolik, že se dala k družiníkům. A ještě statečnější, protože se tam právě za tohohle typa vdala.
Jak ten ji popisoval! Dokonce kreslil obrázky, básnil o ní a štkal nad onou velkolepou ztrátou. Skoro bych se vsadila, že kdybych té noci hledala trochu "podrobněji", nalezla bych podobiznu oné divy vytetovanou na nějakém správně nepatřičném místě lovcova těla. Jenže já si zkraje hrála na plachou, znáte mě, další z mých nepříjemných tradic. Nakonec mi to ale stejně nedalo a trudného muže jsem požádala, ač nerada, o nějaké ty detaily. Naznačil, že prý jeho malou válečnici krouhla Stříbrná ruka, protože byla vlkodlakem. Malinko mi vyschlo v krku, když se dal do zevrubného popisu situace, kdy oba obklíčeni v nějaké hospě bojovali - či se spíš rvali - o holé života, až byla ona prokláta mečem do hrudi a její milý Ingal následně chytnul rapla a natrhl jim řitě. Mrtvou fenu mu to samozřejmě nevrátilo, plakat ale následujích šest let mu nezbránili ani všichni svatí s Thalosem na klíně. Tuším taky, že v jeho výkladu bylo více slov jako "láska", "oběť", "zoufalství" a spousty květnatých přívlastků, co mi z hlavy vygumoval cukřík. Podstatu jsem ovšem zachovala, o tom jsem přesvědčená. Takže Ingal a jeho žena.
Když už přišlo na ten okamžik, kdy by normální posluchač měl slušně sklopit hlavu, poplácat dotyčného po rameni a nějak mu verbálně naznačit, že je fakt škoda, že kvůli nějakým zasraným fanatikům přišel o pravidelný sex, zjevil se na rožku Reddo. Výjimečně - asi to bylo vyčerpáním - vynechal všechna svá osobitě typická oslovení a chystal se pouze donutit podnapilou stráž otevřít bránu. Jenže to už tam klečím já, do ouška šeptám, jak by mi bodlo nějaké to jablíčko.
Prej: "ty ale víš, co za to budu chtít, ne?" usmál se.
Nezmohla jsem se na víc než: "proboha tak už dělej!" a s těmi slovy vyhrabala zpod prošívanice vlastní tepnu.
Pak se mi nepříjmeně zamotala hlava, jak mi z krku pod jeho tesáky zmizela troška toho tekutého zlata, načež mi v dlani přistálo jedno špinavý jablíčko. Třikrát sláva. Bude cukřík.
Abych trochu zakecala trapné ticho, rozhodla jsem se si před plačtivým lovcem postesknout, že by mě už mohl klidně kousnout i ten vlkodlak a na mým cedníkovým krku to už ani poznat nepůjde. O pár hodin později, v podstatně jiné společenské poloze, šeptl něco ve smyslu: "…tak proč ne vlkodlak, když tak prosíš…" A pak mám vokno. Nemluvě o decentním lykantropickém probuzení do jarl-prostého světa.

Abych se ale dostala ke krystalické podstatě, do nitra oné kupy sraček, kterou Ingalův příběh obalil uplakaný dav vidlonošů a náhodných podržmágů, musím se vrátit ještě o pár let zpátky. Víte, nedělám to z čirý zášti, nebo protože bych se chtěla dotyčnému pomstít za skutečnost, že mě místo jedné neřestné noci čeká celoživotní prokletí a naprosto nesmyslné sumy septimů, padnoucích na holení nohou, jen už mě jednoduše vytáčí obludné množství hrdinských eposů, vrhajících svůj motivační stín na celou provincii. To je totiž to pravý prokletí, když jako vlkodlak pomaleji stárnete a tyhle bezelstně dětinský historky slýcháte tolikrát a častěji, než ranní modlitbu. Ingalova žena. Perla mezi slávkami.
Lidi si dodnes vyráví o lovci Ingalovi, jehož láska překročila všechna prokletí a nepřízeň osudu, o nesmírné statečnosti a věrnosti, jíž dotyčný vrhnul na oltář Mary. Nord jak se patří, družiník a hrdina. Ne, že by jím nebyl. Jen mi promiňte to hněvivé nutkání ukápnout trošku vlastní krve na neposkvrněný obraz tohoto polovičního světce - Ingal svou ženu miloval, bezmezně, věrně, něžně a jistě ze všech příslušných úhlů, o něž si dotyčná zažádala. Jenže pět let je pět let, dlouhá doba na to, aby se vám nezastesklo po prostém lidském kontaktu. To pak můžete mít hlavu plnou cti a pomsty, ale ta - promiňtě mi tu drobnou obhroublost - vám péro nepřeblafne.

Důležité je uvědomit si, že lidi, závislí na skoomě, ochotní prodávat vlastní krev pro trochu té světské radosti a osvobození od všedního závodu o život, mají většinu těch výše uvedených hrdinských ctností dost na párku. Vlastně mají na párku dost všechno, vyjma té proklaté skoomy. A takoví vyprahlí, prázdní, lhostejní, krutí, sobečtí a svým způsobem světa se obávající, ze zítřka vyděšení jedinci - jako jsem já - nakonec nejen, že mají všechny zamilované družiníky u prdele, dokonce jim jakýmsi odporným způsobem závidí a touží zbořit modlu jejich čistoty.
Takže se pak přistihnete opilí na strážnici, jak si čechráte na chlup stejné vlasy jako mívala Ingalova jediná (což dotyčný nezapomene zopakovat desetkrát za večer) a těma stejně-zelenýma očima mu vypalujete do srdce větší díru, než by vyrazilo kovářovo mocné kopí. A ve chvíli, kdy je milý alfasamec už tak moc na sráč, že se ochotně podělí se zvláštní nenuceností o onu zakázanou kletbu a vy cítíte, jak vám rameno a pozvolna celé tělo puká a praští - protože kurva mať z vás bude ráno vlkodlak - není vám cizí dokonat dílo zkázy a roztáhnout nohy, Skyrimského reka obejmout oběma pažemi a - opět nelze jinak než lidově - vymrdat z něj tu falešnou, dávno pohřbenou lásku.

Ingal tu svoji válečnici asi vážně miloval. Před pěti lety. V době, kdy jsme se my dva potkali, byl celý hrdina už jen stínem vlastního příběhu a ženu, připomínající mu mrtvou lásku, prostě chtěl a musel mít. A já se nebránila už jen pro to sobecké zadostiučinění, pro ten pohrdlivý úšklebek, jež mi ukápne kdykoliv slyším tu hloupou pohádku v nějaké zapadlé knajpě, příčemž vím, že svatý Družiník nebyl ani zdaleka bez poskvrny. Díky mě.
Když duše jeho milované vstala z hrobu, hloupě uvázaná na řetězu Ingalova sebemrskačství a začala ho strašit, což vrcholilo skoomou sjetým vlkodlakem, co v transu pobíhal Ivarovým dvorcem jako namrdanej kačer, zatímco v hospodě na něj skládali ódu, začnete o těch našich Skyrimských legendách, tý růžový mlze, dost silně pochybovat.

A pochybující vlkodlačice? Co si budeme vykládat - je horší, než šíp do kolene.
 

3 people judged this article.

Comments

1 stuprum stuprum | Web | 23. july 2015 at 21:39 | React

Za dílko zasluhuješ bobříka originálního příběhu. :D

2 stuprum stuprum | Web | 23. july 2015 at 21:40 | React

Nebo orivaginálního?

3 babirusa babirusa | Web | 23. july 2015 at 22:28 | React

[1]: to ne já - to moje nová shauma... nebo spíš život :D s drobnými obměnami se to přesně takhe totiž na letošním Skyrimu stalo :D

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.