August 2015

Kapitánův Deník, den náhlého prozření, aneb "Nobody praying for me"

8. august 2015 at 12:02 | Yaraki |  Kapitánův Deník
Jiráskův Hronov. A taky výlet na Praděd. Ještě včera jsem se přesně o tomhle chystala psát.
Jak je pro mě Nogrim vlastně takový Švéd volume 2 - tj ultimátní kámoš - a hlavně jak mě chtějí ti hodní hošíci (viz Pan Včelař z Vrbna pod Pradědem), o které já nemám zájem, jak o mě pečují a jsou čestní a něžní a chovají včely a ovce a na výlety mě berou a já se pak svorně nenávidím za to své proklaté Lady-Stoneheartovství, protože vím, že je týrám a ubližuji jim a to se mi - světe div se - pořád ještě příčí... Celé tohle téma jsem si před sebou samotnou a hlavně před mamkou, svorně trhajíc višně v nečestném souboji s vosami a sršněmi, ospravedlnila tím, že tohle mé chování vychází z touhy po svobodě. Chci si chvíli užívat, zaběhnout se sama se sebou a hlavně mám ty své kamarády, které tak miluji, záleží mi na nich a chci s nimi trávit čas.

Tak bejvávalo, to jsem vám chtěla říct.

Když si vzpomenu, jak jsem v těch vzácných záchvězích něžnosti utíkala za maminkou pro poňuchňání se slovy "maminko, jsem tvůj šikouš, jaký mám kamarády skvělý, mají mě rádi a kluci mě chtějí, dobře studuji, zájmy mám široké, pilná jsem a pomáhám."

Tak bejvávalo.

A ještě včera jsem spěchala na Itaminu oslavu narozenin, dokonale natěšená a hrdá. Jak jsem si připadala hezká! A po těch předlouhých dvaceti letech oblíbená, milovaná, žádaná, zábavná. A s kamarády. Věříte, že jsem i přes veškeré své tradiční sarkastično opravdu věřila, že mám partu kamarádů? Že konečně DOOPRAVDY a skutečně nejsem sama, že mám na koho se spolehnout a s kým zakládat svou osobnost a že mám ten svůj klan a lidi a Korouhev a Belliger?

Tak bejvávalo.

Jasně, vždycky ve mě hlodaly pochyby, že se se mnou baví, jen protože mají srandu ZE MĚ. Nikoliv SE MNOU. Jenže někde v hloubce jsem opravdu silně doufala, až věřila, že tomu tak není.
Já vím, vždycky jsem byla veskrze naivní.
Včera se ukázalo, že mě ta moje požehnaná skupina vlastně nemá ráda. Respektive oklikou řečeno si mě neváží a myslí si, že jsem jen kráva a kurvička. To má do kamarádky celkem daleko, co?

Bože, já si fakt myslela, že mě konečně mají lidi rádi. Že jsem fakt to brutálně popular kid a lidi se mnou rádi tráví čas.

Hahá!

Sem blbá. Blbě zklamaná. Zvlášť, když mi to vpaluje do ksichtu taková dvojice smírčích soudců, ramena Osiridových vah, Fal s Mlíkem. Jasně - oni dva neposkvrnění a čistí nechť soudí mé skutky, neboť ty jsou natolik odsouzeníhodné, až hanba mým rodičům, že povili takový kus genofondu.
Všichni ti mravokárci a pravdoznalci, co o mě nevědí ani fň! Neznají mě, netuší, co jsem si kdy zažila a čím jsem si prošla a opomíjí fakt, že já bych za ně dala život, ale plnou hubu keců o tom, co je správné a jaká jsem, to si neodpustí. A víte co? Nejvíc se stejně zlobím sama na sebe, že jsem lidem dala prostor mít ze mě prdel a shazovat mě. Že jsem lidem zas projednou věřila. Že jsem povolila, vyrvala mezeru ve vlastním vystupování, jen aby byla sranda a oni se smáli. Ano, aby byli veselí. V mojí přítomnosti.
Ale za mými zády si vyprávěli příbehy o tom, jaká jsem a jak jsem povrchní a nic ve mě není a jsem vlastně strašně prázdná a blbá pyče.



Už strašně dlouho jsem si nepřipadala tak sama jako v tenhle konkrétní okamžik.

Stejně jako jsem už x měsíců nebrečela. Ne že bych brečela teď. Ale včera slza ukápla. Víte co, taky su jen lidská bytost.



Jako jasně, už jsem odřezávala lidi ze svýho života (o živůtcích ani nemluvě). A bylo to nahovno, přestože jsem měla podezřele pravdivý pocit, že se těch lidí zbavuji protože k nim UŽ nepatřím. Nikdy jsem ale neměla pocit, že jsem k nim vlastně ani nikdy nepatřila.
Hej, děcka, a to fakt strašně bolí.

Jakože neskutečně.

Jako by si člověk chtěl uříznout předloktí pájkou.

Nebo tak něco.

Ne, že bych to zkoušela.

Ani se nemažu z fejsbůkových skupin a nepomýšlím na sebevraždy - tu radost z toho, že bych se zachovala jako ubohá a slabá malá kundička, to jim neudělám. Nebudu to poslouchat, ta pohrdlivá frkaní a ty povýšený ksichty všech těch lepších lidí.

Myslím, že mi to vlastně asi ještě pořádně nedošlo. A trochu se bojím, že až to přijde, padne má zásoba sušárniček v čele s durmanem. A zase budu psát nějaký šílený povídky a plivat to pak v bezbřehém emařském vztečíku na ty internety.

Teda ne, že by mě to nějak sralo. To bych nepsala ani tohle, že.

Ach ten nihilismus, to je svatá věc. Vím, že je to strašný, cítím, jak se ten vnitřní pilíř osobnosti hroutí, jak základ mého já padá a trouchniví a já se celá uvnitř bortím a brečím a jak by jistě řekl výše uvedený znalec lidí (který mě absolutně nezná) "chovám se jako blbá pseudodeep holčička", ale navenek? Not a single fuck was given that day.

Právě dodělávám borůvkový knedlíky. A dumám nad tím, jak se vykroutit z plánovaného výletu do Anglie, kam jsem se samozřejmě strašně těšila, ale hej! teď už nějak nemám chuť. Nemluvě o tom, že s těma uřezanejma končetinama budu muset strávit rok na bytě. Heh. Už jsem sehnala barvy. A plakáty. A akvárko. A postel. Kunda fix to jsem se zas jednou nechala obehrát.

Ve výsledku jsem ale po zralé úvaze vlastně ráda, že mi ta iluze existence přátel dala možnost dát se dohromady a natolik zkamenět, že nikdo nepozná, že mě vlastně něco trápí. Jakože nikdy víc. A nechápejte to špatně, já se na ně absolutně nezlobím. A pokud se vám zdá, že rageuji, pak je to jen v odpověď na hněv sama k sobě, protože to já jsem byla blbá a důvěřivá a špatně se chovající minda, co totálně posrala svůj vlastní obraz a léta si něco nalhávala.

Čili vlastně pro všechny krom svým přátel (které nemám! Dat nonsense!), budu dál ta khůl a zábavná biatch, které se za rohem smějou a já se budu ve skutečnosti nenávidět stále víc, než se nenávidím už teď a svět se bude točit pořád dál. Jen už nebudu mít tu falešnou auru Korouhve a Bellu.

Na závěr nelze než říci: "Díky, přátelé, že jsem mě toto naučili a znovu mi pomohli probudit se z vlastních sebeklamů."

Už to bylo fakt potřeba.



Jo a aby se neřeklo - než půjdu pařiti Teh Wičára 3, co mi pořídil papínek můj nejdražší, vrhnu do prostoru ještě poslední poselství. A ano, je to zas Seether. A ano, už jsem ho jednou postovala, ale hej! když ono to sedne jak prdel na hrnec :D

Seether - NOBODY PRAYING FOR ME


Dívky se v srnce nemění, aneb Fellwoodské povídky

2. august 2015 at 12:05 | Yaraki |  Jednorázovky/básničky
Hej negří!
Tak se mi zdá, že jsem vás dneska málo zahltila.

Tož napravím to, že. Su nakonec dobrák, nic jiného.

Taky se mi zdá, že ve vás poslední dobou ochladla představa mé osoby ajko totálního magora a tuto ideu se nyní chystám vzkřísit následující povídkou. Je asi tak tisíc let stará (jak dějově, tak reálně) a psala jsem ji silně sjetá durmanem (protože issues). Varovat vás mohu primárně před tím, že je to na ní fakt poznat.

Naše požehnaná skupka ji řadí mezi klanové klenoty (tzv. Fellwoodské povídky) a důvody, proč se bojíme venčit psy ve vlastním okolí.

Takže tak.



Kapitánův deník, neb vzpomínky na Kladko Kundiće ve střetu s běžnou realitou pouliční bosorky

2. august 2015 at 11:58 | Yaraki |  Kapitánův Deník
Tak zase jedna krátká.
Aktualizace samozřejmě.

Asi nikoho nepřekvapí, že svůj čas v poslední době trávím pařbami s Korouhví a Bellem, výlety do Brna, kde rozhodně nedoufám v přítomnost nejmenované Metly středověku, odrážením náporu nenápadných nápadníků a dávivým - až chrčivým - smíchem všem ostatním věcem, co mě trochu decentně míjejí.

Tak třeba Fal.
Jo, Falang. No na tebe mluvím. Ty píčo hnusná, co mi čteš můj bloquísek. Fuj na tebe.

Takže Fal - krom toho, že se zcela nepoučitelně vrhá do těchto politování hodných vod mé pokroucené mysli (čti na blog), doporučuje mi knihy a souloží Vesmír, navrch není spokojen s tím, co o něm píšu. Že prej se nezamiloval a nic ho netrápí, lidstvo má na párku (literaly) a hvězdičky a kytičky se divoce a s duněním odrážejí od jeho lesklé lebi.
Na vás, přátelé, je nyní abyste si tuto NEPRAVDU přebrali dle sebe, ale asi bych se necítila morálně neposkvrněná vám nezveřejnit i Falovo verzi. Takže tak. Je nezdolně, skálopevně, sólisticky nezamilovanej.
Něco jako já.

Jenže já jsem v tom samozřejmě mnohem lepší.

Pohneme-li se dále v ději, nelze než narazit na mé stěhování. Po dvou měsících, kdy jsem si v Prahé platila s tou svou pseudogardou byt, ale nebydlela tam, jsem se odhodlala a půjčenou megatransporter károu, jakou se obvykle vozí mrtvoly (slonů) a pašovaní papoušci v láhvích od absinthu, jsem odvezla trošku tého svého svegu přímo na byt. JInými slovy tam sice stále ještě nebydlím, ale už tam mám ve středu místnosti hromadu krámů a dvanáct rozbitých talířů (díky, tati).

JInak jsme pořádali hardy part u nás v Jihlavě, ale nějakým podivuhodným řízením osudu jsme ten večer skončili v Brně a s přítomnými slivko-žrouty strávili nad míru příjemný večer zapíjením Lesa a Abhorsenky. A mým usedavým chichotáním se nad tím, jak je svět okolo mocinqy mucq kytičkovej a následným ranním pláčem nad tím, že jsem se zase sťala jak dobytek a určitě si zadělala na řádnou ostudu. O rovnátkách ani nemluvě.

No a teď tu sedím, štkám, protože španěláci mi stále ještě nezaslali Transcript od records, a že mě Vesmír nenávidí, protože se občas chovám jako nakalené pyča (zvláště pak když jsem nakalená) a tak vůbec Starý vlk už se nevrátí issues.
Ale jinak se to dá. Asi se stavím za Nogrimem někam do prdele na některý z jeho zběsilých fesťáků a pojedu zajuchat do Krnova nad svým osobním stalkerem co mi tuhle daroval certifikát o patronátu nosorožce tuponosého ve Zlínské Zoo, vydaného na mé jméno, a taky dodělám ty motivační postery Pána Lesa.
Jak říkám, mám co dělat a nějakou záhadou je to všechno dost příjemné.

Skoro se zdá, že tenhle raport psala Akai.