Dívky se v srnce nemění, aneb Fellwoodské povídky

2. august 2015 at 12:05 | Yaraki |  Jednorázovky/básničky
Hej negří!
Tak se mi zdá, že jsem vás dneska málo zahltila.

Tož napravím to, že. Su nakonec dobrák, nic jiného.

Taky se mi zdá, že ve vás poslední dobou ochladla představa mé osoby ajko totálního magora a tuto ideu se nyní chystám vzkřísit následující povídkou. Je asi tak tisíc let stará (jak dějově, tak reálně) a psala jsem ji silně sjetá durmanem (protože issues). Varovat vás mohu primárně před tím, že je to na ní fakt poznat.

Naše požehnaná skupka ji řadí mezi klanové klenoty (tzv. Fellwoodské povídky) a důvody, proč se bojíme venčit psy ve vlastním okolí.

Takže tak.





Slunný podvečer, blíží se noc.
Mladý lovec kráčí sám, jen závěje listí tiší kroky jisté. Je silný a odvážný, odhodlán jít třeba až na konec světa, na okraj země, přes tisíc hor a řek, nespočet lesů projít a klopýtat, či nebezpečí potácet se vstříc - rozhodnut skolit srnce svého. Celý den neúnavně stopuje jelínka toho, jenž vyhlédl si v náhorních stráních. Tak jde mladý lovec, strništi kráčí, remízky, svahy i stráněmi, jde podél řeky a už jen pár kroků zbývá mu k lesa okraji.
Když v tom na strom u cesty, v poli bodláků, vrána si sedá, křídla se lesknou červení oblaků, hledí naň, hlavou kroutí, oči jí podivně září, jak shrbená stařenka skřehotá. Chlapec se ohlédne, tu však pták praví:

"Otoč se, chlapče, slunce již klesá,
nebe se leskne červánky.
Vrať se hned domů, matka tě čeká.
Štěstí, vždyť víš, nepřeje tomu,
kdo překročí práh černého lesa."

Lovec zaskočen, luk v spěchu napnutý na vránu míří. Ta na něj hledí černýma očima, vzlétne a nad chlapcem krouží. Krouží a kráká, výhružně volá, lovce tak plaší. On však je rozhodnut, zaleknout se nenechá, raději skloněn zpět stopuje dál. Otisky kopýtek v měkké zemi vedou ho skutečně směrem k lesu, chlapec však neváhá - vrány se nebojím! - první strom za ním, i druhý už. Cítí se silný, přec nemá strach, víc než jak chlapec teď dospělý muž.
Cesta se ztrácí - už pěšina spíš - v puklinách mizí, půda samý šrám, stromy se kroutí čím dál víc a řeka už nešumí, žádný zpěv ptačí. Jen stromy duní jak pod přívalem deště a ve větru podivně vrzají.
Chlapec teď křáčí opatrným krokem, soustředěn jen na tu kořist svou - jen neuhnout z cesty, neváhat stačí! - v hlavě má myšlenku jedinou.
Již ušel pár metrů, tu zas mezi stromy vidí záblesk černých perutí. To vrána si sedá na smrk vedle chlapce a zpěvným hlasem mu povídá:

"Otoč se, chlapče, slunce již klesá,
nebe se leskne červánky.
Jsi za krajem lesa a milá tě čeká,
spěchej, chlapče, utíkej!
Doma chladne náruč milenky."

Hned vedle vrány druhá, koulí očima, s hlavou lysou a šedavou, ta stará vrána křídlem mávne - zpět na louku? - zdá se že káže. Však chlapec nedbá, vždyť skvělý je lovec, nejlepší válečník klanu. Co by se vran bál! A tak skloněn k stopě, ztrácí se v lesní hlubině.
Tam kde stromy houstnou a světlo mizí, v korunách staletých buků, kde řeka nebublá, jen plyne jak mléko, kde ptáčkům i zajícům les je cizí, teď osamělý lovec nasadí šíp a rukávem čelo otírá. Vzduch tu zchlad a tma se vkrádá, přes hradby listí svit neprojde, i tráva tu střádá a stromy jsou modré, daleko od lesa okraje.
Mladík tu zastaví, stopa se ztrácí a divný lesk láká ho z cesty. Cvičené oko hledá hned pohyb, však nic než ty stromy nachází. Když už chce jít, tu spatří tam ve svahu, nad sebou kovovou zář - zrcátko?
A v tom zrcadle spatří - je to jen možné? - prameny dívčích vlasů a v tu ránu ztuhne, když místo srnčích kopýtek, stopy dívky v lesním bahně. Mladík zatřepe hlavou, nechce věřit - vždyť dívky se v srnce nemění - pohlédne zpět a zrcadlo nikde. Odvaha kolísá, zápal už chladne, těch nejistot, strachů, hrůza mu vládne a hrdý rek rázem kolísá. Na koleni padlý, hoch hlavu zvedá a vítá ho křídel šustění:

"Otoč se, chlapče, slunce již klesá,
nebe se leskne červánky.
Vzdej hněv, vždyť na světě srnců je.
Přec už srdce ti kleká,
doma milá čeká,
o tebe se strachuje."

Však hrdost a mládí nedovolí návrat, teď zatne zuby, potlačí strach, lukem máchne, a vrány žene, klidně i šípem je bude hnát. Však nečeká, že třetí pták za ním letí a pařáty trh! toulec ze zad mu serve. Oválné pouzdro do řeky skutálí se rázem a v ruce poslední šíp chlapci zbyl, i dlaně se klepou a šepot a cizí tep mysl usoužil.
Tou dobou se stmívá a stromy mlčí, k sobě se tisknou, jako by vítr je bil, by byly jen ovce a kolem vlci zuby cení. A vskutku se ozve vrčení táhlé, však postupně zní zvláštně kovově - to dva jezdci Úsvitu spolu zápasí a spasení není ó není. A mladík se klepe - jistě jen zimou - konejší se. Je opuštěn v lese, kolem železné vrčení, brumlání řeky a ječivé krákání vran, kdyby snad alespoň místo srnčích tu nebyly otisky ženských chodidel - nebojím se, vždyť dívky se v srnce nemění! - dál nalhává hoch sám sobě.
To už i čtvrtá peruť přidává se a lovci píseň pěje:

"Otoč se, chlapče, slunce již kleslo,
nebe jak vraní perutě.
Ty nejsi tu hostem, tak uteč, uteč!
Nebuď lovcem, vol lepší řemeslo.
Než hlavu ti setne tvůj vlastní meč!"

Jen bázeň a třas mu v srdci zbyly, když i čtvrtá vrána k roji sedá, jak černé hejno noční tmou, křídlo za křídlem vrány letí. Co zbylo z oblohy nad peřím z kobaltu? Jen strach a děs jeho duši plní. Lovec je sám, utíká lesem, ve tmě o kořeny klopýtá. Co chvíli padne, kolena podlomí se - ach maminko! - z vrčení řeky a kňučení stromů stalo se suché syčení. To vrány samy jsou bezbřehou nocí, lovec lapen v jejich moci, slepě, ach slepě do lesa hloub.
Když slza se dere na jeho tvář, když krůpěj potu ho smočí, na kraji srázu zastaví se, těsně nad korytem potoka - to voda svou cestu při záplavě jarní vymlela si - jen ostré kameny tu trčí a tisíce zahnutých hran, kosti, štěrk a krůpěje rosy, klacky, větve, jehličí ostré ze všech stran.
Tam těžko se dýchá a chlapec se klepe, když před ním ten svah a prudký spád, však rázem se krev zas do tváří lije, vždyť na druhé břehu! Není možná snad!
Ten srnec mladý tam poklidný strojí, vedle starého buku pase se. Ten strom má snad tisíc roků a jeho větve křivé, z půli suché, nedají mladším moc prostoru. Tak k zemi se koruna černá sklání a jelínka listy si chrání.
Lovec poklekne v záchvěvu štěstí - přece jsem kořist našel! - a napíná luk s jediným šípem až tětiva bolestně praští, však ruce se klepou, to strach je svírá, jak i celé tělo chlapcovo. Kolem je zima, studená tma a za ním svist vraních křídel:

"Bojíš se, chlapče, bojíš se synku?
Tětivu povol, máš poslední šanci.
Dej osudu jinou linku,
hned otoč se, domů utíkej!"

Přec vystřelí, však mine - to z vrásčitého kmene teď trčí šíp a buk jako když vykřikne a pukne, míza se valí, korytem stéká - ne srnec, to strom nyní krvácí! Od šípu prasklina k té koruně míří a s praskotem větve se valí, však hoch jich nedbá, oči má jen pro svého srnce. Ten hladkými skoky hop! travou pryč, však už není to zvíře, žádný jelen - to dívka s rusými vlasy!
Lovec nevnímá, neslyší, jen dívku vidí - jak krásná je a ladná též! Větve se valí neúprosně, metou lovce tíhou dolů a koryto už se barví krví, čerstvou krví mladého chlapce. Dvě kosti z nohy zlomené tam trčí a krev stříká proudem stranou, zkropila mlází, kapradiny, jalovce, kamení ostré i kořeny smrků, klečí. Oči se točí a tváře blednou, hlava se motá, kolem šumí listí. Maminko?! to lovec šeptá a puklou holeň prsty drží - spíš co z ní zbylo - když kolem si sedají vrány:
.
"Poděkuj matce své, mladičký lovče,
za dnešní vydatnou hostinu.
Nebe již kleslo, místo něj křídla.
Kde je tvá matka, kde je tvá milá?
Nespatříš více už rodinu.
Doma čekají, až vrátíš se z lovu,
a ty tu ležíš, slepě a hluše
co jsi byl dravče?
Teď už jen kořist - krmení naše.
Zemří už!"
.
Oči se točí, slepená víčka, tma kolem kráká radostí. Chlapec už tuhne, skoro nedýchá, však vykřiknout nemůže - dech vyražený a ústa plná bukového listí a kořenů, co do rtů se vpletly a právě ho drží, nepustí, mu volat zabrání. A kolem, na kroucené větve, v náruč zhyzděných pahýlů, sedají vrány, krkavci, havrani - jen pojďte bratři k hostině!



Slunce již dávno za obzor padlo, když mladičká dívka k lesu se blíží - to lovcova milá, marně ho shání a jménem jej volá, rosou se brodí, světlo louče - jediná útěcha - vede ji podél řeky. Tu na strom u cesty, vrána si sedá, zpěvným hlasem k ní praví:

"Ten, koho hledáš, neodpoví ti,
vzdej všechny své naděje.
V potoce kořenů, topí se právě,
krev jeho v mokré trávě,
ani srdce už nebije..."
.
Však nečeká vrána, že dívka tak chrabře, ožene se po ní plamenem. Tou loučí ji svrhne, až na okraj řeky, až vůně peří spáleného vítr provoní a to černé tělo, sežehlé žárem, po drzém ptáku zůstane. Tak dál milá spěchá, černým lesem a vrány jako když neslyší. Na jejich písně dávno již nedbá, to láska a věrnost vpřed ji žene, ač jí trestem vrány vyhrožují:

"Tvůj milý už není,
teď kořistí naší!
Stejně tak ty staneš se!
Ústa, jež krví pění
a zatnuté ruce!
Ten, co srnce plaší
a les náš plení,
pojde trpce!"

Milá však neposlouchá, strach loučí zahání a vzduchem jí točí, vrány k ní nemohou, když lesem běží a chlapcovo jméno vykřikuje. Už k potoku blíží se, ptáci dál krouží, celý les se vzteká, v dálce vlčí smečka štěká a řeka jen potichu běduje.
Doběhla dívka, cestou znavena, vyplašená, až k onomu lesnímu korytu. Už už se shýbá, k zemi se krčí, když zahlédne v dálce záblesk tváře a mezi stromy rusé vlasy mihnou se. Tu milá zastaví a loučí ve vzduchu mává. Teď vlevo! Teď vpravo! A ruce se potí, nemá daleko k pláči - ach, milý můj, milý, kde jsi?
Už jen krok ke korytu zbývá a dívka znovu ohněm otočí, v tom záblesku světla, na okamžik krátký, spatří na dně to tělo - zkroucený v leže, v bátě se choulí, kolem jen kaluž krvavá. Co neodnesla řeka - co krve tu cáká - jeho oči dokořán milou teď prosí a hrůza jasná z nich sálá, jsou úlekem a v děsu sevřené. A chlapec, přestože hýbe se, v drobných záchvěvech křeče, mluvit nemůže, prosit les a nebo bědovat - má ústa plná bukové kůry a kořenů téhož stromu, i okolo rukou šlahouny se plazí, pas jeho svírají pevně.
Milá se trhne, loučí se vrátí, však koryto nalézá prázdné. Tam kde dříve lovec v bolestech ležel, teď nic než jen stopa krvavá. Snad cosi ho táhlo do kopce vzhůru a pak rychle pod ten buk veliký. To ze stromu šíp trčí a z kůry proud jasný crčí - však není to míza, není to voda - to krev chlapcovu strom si vzal a jak jeho čerstvé listy pučí, červenou barvou ranního nebe se zdobí.
A u stromu dívka s rusými vlasy, a kolem vrány sedají si, na milou hledí, kol ticho a tma, tak čekají.
Až zhasne louče...

Ssssss...
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 proste-panda proste-panda | Web | 2. august 2015 at 21:47 | React

Tak jo. Kytice hadra.
Stejně jsou ti lidi pitomci. Kdo jinej by chcípl pro pýchu a ego...

2 stuprum stuprum | Web | 3. august 2015 at 1:13 | React

Pro pýchu a ego umírá kdekdo a dá se to omluvit, zato když někdo umře pro čest a vědomí své hodnoty, zavání fanatismem. :D

3 proste-panda proste-panda | Web | 3. august 2015 at 9:11 | React

[2]: ....oukej, dvacet bodů pro tvou kolej :D i tak je to jediná věc, která nás tak od zvířat odlišuje. A žebychom nad tím měli tak jásat mi nepřijde.. :D

4 Phillizlof Phillizlof | Email | 6. july 2017 at 3:39 | React

viagra buy online no prescription guests
http://withoutdoctorprescriptions.com - viagra without a doctor prescription
  viagra information side effects started by
<a href="http://withoutdoctorprescriptions.com">viagra no prescription
</a> - viagra shelf life
viagra 20

5 Clauziolielp Clauziolielp | Email | 18. october 2017 at 2:26 | React

ed treatment options
http://vigraforsale.com - viagra for sale
  generic viagra online
<a href="http://vigraforsale.com">viagra without a doctor prescription
</a> - viagra 20mg tablets legend
viagra for women effects fees

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.