September 2015

Kapitánův deník, den s mrtvým koněm, aneb jak si ochočila LH fašistu

24. september 2015 at 4:20 | Yaraki |  Kapitánův Deník
Rozhodla jsem se zlepšit, soudruzi. V zásadě je asi celkem jedno v čem, podstatným pro vás budiž, že v rámci nápravy vás hodlám pravidelněji zahrnovat nehynoucí přízní ve formě zápisů do Kapitánovo deníku.

Vrhněme se na to!

Ehrm...

Jo...

Ty začátky vět, to je prostě zlo. Sodoma. Gomora. Oblivion... Ehrm... Tak jo, asi vám to řeknu rovnou - tohle bude zase klasický, samohoňský příspěvěk. V zásadě, ještě trochu upřímněji, kdyby nebyl, asi zase počkám až se ta má soukromá dramata kvality dvou dílů Ulice tak nějak nakupí. Jenže tohle jedno konkrétní krásno ale nelze nepodat již dnes.

Byla jsem na rockové opeře Faust.

Ne, to nejni to epično, přátelé, ač se to na první pohled vyloženě nabízí. Opera byla dobrá, ale řekněme, nevidět ji, asi dožiju večera. Asi netřeba zabíhat do detailů o tom, jak jsem za představení nedala ani halíř, protože mě pozval Elf, kterého jsem do té doby neznala a kolik nových a zajímavých (starců fantasy oboru) lidí jsem zase poznala. Jako bonus jsem navíc ve frontě na pivo po +- sto letech potkala Lojzu, svého legendárního BFF z gymplu, s jeho sličnou přítelkyní a nejen, že jsme skvěle pokecali, navíc se nám podařilo se konečně smluvit na jeden termín a vypadá to, že se sejdem nad naší tradiční lahvinkou absinthu. Vratmě se ale směle k večeru po opeře - měla jsem reálný, hmatatelný pocit, že MÁM KAMARÁDY.
Abych vše uvedla na pravou míru - na operu jsem byla pozvána Terkou (ano, tou krutoTerkou k níž potajmu vzhlížím), což jest i samo o sobě skutečností více než strhující, ale když jsem pak odposlechla cca v jednu ráno tuhle grupu opilých veteránů LARPu, jak si říkají: "jo, jsem hrozně rád/a, že tu naši Yaraki známe. Skvělá holka! A sranda s ní je..." nebo "Škoda, že nejedeš se mnou za ohnivý mágy, viděl bych tě tam mnohem radši než..."
Následovalo mé nesmělé: "počkat... vy mě máte fakt rádi?"
"No jasně."

And she melted...

Děcka, vy víte jak to s těma svejma prokletejma trust issues mám a jak moc mi záleží na udržitelné pozici v hejnu a co všechno bych pro své kamrády udělala... a jak moc jim nevěřím neboť si nepřipadám jednoduše dost dobrá. A najednou Bam! oni si v krajním upřímnu opilosti říkají, že jim na mě záleží.
Hroše, Terka, Vamp, Darkon, Janus a... prostě všichni. Kikoti, fakt.

Ne vážně... strašně to se mnou... hnulo.


Jak se říká - když se daří, tak se daří - konečně mi započalo to "nejpříjemnější období v životě ženy" aka "vlkodlak", což znamená, že se mi a) rovnají hormony a b) místo potratu si můžu koupit prošívku. Su pán.
Smutným budiž snad jen to, že asi už doopravdy nestíhám Apocalypse víkend, což by mohlo dost dobře znamenat, že letos nepojedu ani na jediné postapo. Mé srdce pláče.
Též doufám, že právě tento smutek je důvodem, proč se mi dnes ve tři odpoledne, když jsem dospávala deficit po prokecané noci v Liliovce (s Abbem, Darkonem a Elfem), zdála jedna z mých ukrutných nočních můr. (Počítá se to jako NOČNÍ můra, když se to odehrává ve dne? To je oč tu běží! Ehrm...) Ležím si tak doma na pohovce, pravidelně oddychuji a z poklidného snu o dětském táboře mě náhle budí okamžik, kdy se malé holčice splaší kůň, seskočí ze stráně, ve skoku se zachytí kopytem omylem o hranu kopce a zlomí si vaz.

Já vím, zním jako zvířátkovej kytičkář a v zásadě nejde o až tak neuchopitelně hrozivou situaci... jenže znáte sny, dokáže vás tam vyděsit i jindy fluffíkový pořad jako Atřeba American Horror story a tohle byl přesně ten případ.
Od té chvíle kdykoliv zhasnu, slyším ono praskavé skřípění toho koňského hřbetu a valící se lavinu viny, že jsem tomu nezabránila... fakt megadivnej zážitek.

Ale což, nebudu vás už nadále okrádat o čas a obtěžovat svými Nightmares before School year... už jen protože se musím pochlubit ještě jednou věcí - tím mým novým LH přírůstkem do sbírky zhrzených paniců. Dobře, uznávám, možná ne paniců a v tomhle konkrétním případě ani ne zhrzených, ale někam ho zaškatulovat musím. Takže Seňor Velmož... dokonce jsem se přistihla, že raději píšu jemu, než Metle Středověku (která je v poslední době drzejší a drzejší když jsme u toho... chlípník jeden fosilní!) Každopádně Velmož je fakt dost milej kluk a tenhle víkend jsem za ním málem jela do Zábřehu... jenže.

Zase to slovíčko.

Teta má oslavu narozek a moje drahá rodička vyšiluje, že prý netrávím s rodinou čas a že kde si cosi. Fuj na mě prostě.
Takže z toho asi nebude nic. Tentokrát. Protože mít svého ochočeného LH fašistu? To chceš :3


Kapitánův deník, den po probdělých nocích neaktualizovaného období, aneb postkoitální paradox

21. september 2015 at 2:53 | Yaraki |  Kapitánův Deník
Nemožné se stalo skutečností, přátelé.

Po letech aktualizuji. A že se zas projednou událo věcí. Překvapujících a vesměs pozitivních.
Začala bych asi LARPem Zaklínač (respektive Zkalínač), jehož jsem se účastnila po krátkém domácím intermezzu na začátku září.

Jely jsme s holkama za tři čarodějky, natolik zhrzené životem a muži, že jsme se rozhodly místo všech trapných reálných chlapců vyčarovat si pro sebe toho jednoho dokonalého. Nezdařilo se nakonec, ale o to vlastně ani nešlo. Podstatou bylo si to užít, což dík osazenstvu a tématu nakonec narozdíl od našeho kundolapa došlo zdárného rozuzlení. Jo a taky jsem umřela.

Jediné, co bych, zachovávajíc si pozitivní výstup z larpu, vytkla, byl tak trošku kopr, nastavší první den hry. A taky poměrně krátká herní doba, jež nedala prostor pro větší intrikaření, kterého jsem se já samozřejmě okamžitě zběsile chytla. Na druhou stranu před hrou nám slovutní orgové udělali workshop o reáliích světa a celkovém roleplayi, což pro mě bylo vyloženě pozitivní zkušeností, už jen protože si myslím, že spoustě akcí přesně tohle pro navození atmošky a popostrčení některých jedinců chybí.
Co se týče výše zmíněného dopoledního kopru, nakonec mě vybičoval k interakci s ostatními elfy, což bylo ve výsledku překvapivě zlatým hřebem hry - byli jsme jako skupinka pěti vyvrhelů, stíhaných rasismem veškerého lidského obyvatelstva (netušíte, jak moc vás to semkne s ostatními podobně zasaženými), přičemž se nám myslím nadmíru podařilo být Sapkowski pochmurnými, zahořklými, trpkými, nenávistnými, nepřejícími a pomstychtivými elfy. Zvlášť potom, co nám zabili Vidoucí, jsme se jali vesele štvát různé skupinky proti sobě a bezostyšně podřezávali krčky, bodali nože do zad a do dětí a tak vůbec, byli jsme prostě elfské pyče jak se patří.

Skoro se musím pochválit, jak moc se mi dařilo vědět o všem a jen si vybírat, koho podrazím, přičemž ale pevné kořeny loayality mi zely vrostlé do naší elfí grupky.

Fakt musím jako vždy vypíchnout Korouhev a Bell, protože byli nesmírný a vesmírný, stejně jako páni Wičáři a Nyemi, spolu s naším dvorním vrihedďákem Dunwem a samozřejmě Terkou, se kterou jsme tímto aktem úspěšně pokračovaly v akci letošního léta - "chlastaní na Myr" (a po akci mě pozvala na svůj slovutný Erinor! Yay!)

Sláva jarlovi, byli jsme nejkytičkatější.

Jen škoda, že mě těsně před koncem herní doby, uťal místní upír (zcela nezávisle na mých podrazech) hlavu a popravdě, okamžik, kdy se k mému raněnému a nehybnému tělíčku blížil se sekerou, byl jedním z nejdramatičtějších, co jsem zažila.
Hlavně protože mi v ten okamžik došlo, jak se celé naše plány zhroutí a kolik mých nevinných bratří a sester elfů v horách bídně zajde.

Jó, život intrikánské, politicky angažované, elfské čarodějky a kurevnice je trpký.

Na druhou stranu mi krom tohoto výrazného duševního bolu přinesl Zaklínač též jednu krajně pozitivní momentku, když jsme se první večer ožrali jak dobytci a jeden z Nilfgaarďanů mě pak opakovaně naháněl. Byla jsem z toho už maličko zoufalá, úroveň schízy stoupala jako u Ricka Grimmese od čtvrté sérky výše, a já, omámena vodkou, poprosila Fala, jestli by byl tak krajně laskav a zachránil mě. Fakt jsem nečekala, co si od té nevinné prosby slibuju.
No a Fal, ta stará kunda špinavá, ten paviání obličej a rozšklebený medvědí potrat, jak sám s oblibou říká, normálně vstal a týpka zastavil. Nilfgaarďan mu povídá: "to s ní chodíš nebo co?" a Fal na férovku: "no, chodím."

Cítíte ten závan dramatu? To veleepično v orgasmických zástřicích prýštící z toho okamžiku? Achichoch!

Nepamatuju si, že by pro mě někdo něco takhle nezištného udělal. Respektive nepamatuju si to ani od svého bývalého (nihilisty), žádného ze svých naháněčů (dobytka) a vlastně si nepamatuju ani u sebe (nymfomanická bosorka), že bych o nějakou takovouhle výpomoc kohokoliv požádala.

Výsledkem bylo, že jsme se pak tři dny tohoto naplněného vztahu rozcházeli a scházeli v závislosti na přítomnosti Nilfgaarďana a já nenápadně testovala, jestli se Fal dá použít jako noční kamna.

Dá.

A vůbec bylo prostě neskutečně fajn, že se mě takhle zastal.

Anyways, Zaklínač se jednoduše povedl, tudíž nám pak s Amber rozhodně nebylo proti srsti postavit se po vzdoru středně dlouhého pyje únavě a vyrazit s Itami a Luchiou do Londýna.

Co vám budu povídat. Já ty britíci miluju...

Tak třeba mluví anglicky. Nebo žijou v Anglii. A mají nádhernou ZOO. A galerie. A rezavý vlasy. A jejcih pivo je jako sex v kanoi, jak vždycky prohlašuje Amber a...

No, krom bandy podlidských tupanů, opičích prdelí, nemytých vágusáckých všeznalých dutohlavů, jež s námi sdíleli Studenta cestou tam, se výlet bez debat vydařil po všech stránkách. Tak třeba ubytování - nejprve byt v centru na King's cross, posléze studentský domeček na klidném polopředměstí u Finnsbury parku. Zvládly jsme s Embřem oběhat veškerý achievementy Londýnského života - dát si fish and chips, jít do ZOO, dát si pravou britskou véču (játra s kaší! Yay!) v pravém pubu, zaslintat nad domácím obyvatelstvem, vyfotily se na Baker street a taky zcela omylem u Black books, stihly zajít do národní galerie a národního muzea a na dinosaury do přírodovědného muzea, kde jsme si mimochodem obě nepokratě ustříkávaly (a It s L samozřejmě též) do šasí nad naplněným dětským sněm v podobě hejbacích veleještěrů a vycpaných zvířátci a kamenů (nevycpaných) a malých ouniformovaných dětiček (též nevycpaných), co tam pobíhaly a vyplňovaly papíry ze školy. Taky jsme byly na trafalgar square a Picadilly circus a v Campdenu a u Buckingham palace a prostě...

AAAaaaaaaa!

Miluju, jak jsou tam lidi k sobě zdvořilí. Miluju, jak tam věci fungují. A miluju britíky s těma jejich kulatýma očima a protáhlýma lícníma kostma. A jak jsou vysoký. Bože! To prostě hrozně chceš.

Anyways - šlo o výlet nesmírný a vesmírný a já ani v nejmenším nelituji, že k němu došlo, přestože mi mírně vysál účet. Když ne Londýn tak kdo? Kdo?!

Jop... co dodat. Asi bych se možná měla trochu zmínit - víte co, zanechat pro budoucí generace, co to znamená být úžasná a schopná evropská žena - že jsem dostala přidáno v práci (tj Akademie věd a UOCHB mě platí za to, že dělám svou bakalářku), má vedoucí otěhotněla, takže nyní spadám pod moc milého doktoranda, co je na mě ze zištných důvodů hodný. (Jen by mě nemusel pořád obdarovávat těma pekelnejma, finskejma, slanejma, lékořicovejma bonbónama - kapsy mýho pláště nejsou bezedný) a taky jsem si z výše zmíněných popudů ušila krutoprdelní vrihedďáckej kaftan a teď dodělávám nový nátepáky a koženej korzet a tak vůbec žiju nějak podezřele plodně - i ten pojebanej nemocnej Erasmus už mi uzavřeli s tím že "splnila" a škola se zdá více než na párku no prostě... já nevím, tak nějak pěkně si žiju.

Jen bych konečně mohla dostat krámy. Ne, fakt nejsem těhotná, nebojte(/me). Jen mám trošku rozjebaný hormony všema těma práškama. Ale tak což, bylo i hůře. Například když jsem byla ve vztahu, který trval dýl než oněch požehnaných Sapkowských 3 a půl dne.

Dokonce jsem se tuhle viděla se Sokym. Přej že miluje tu svou ženu a jde mu práce. I byt renovuje a celkově je mu na světě hezky. Jsem za to ráda. Vždycky to byl pilnej, cílevědomej kluk. Ne, opravdu nelituju, že jsme se tehdy nedali dohromady, protože se k sobě nehodíme. Ani trošku. Ale jako kamaráda bych ho nevyměnila. Páč má hebký bříško.
Hlavně se mě dotyčný zeptal, tedy přesněji řečeno naznačil, že můj bejvalej na tom není moc dobře. Znáte to, chlap první den paří, první týden mlčí a první rok brečí. Tak už je to skoro rok, co jsme se rozešli... jde o to, že to se mnou hnulo. V tom smyslu, že je mi líto, že můj nihilistickej píča-ex není v pohodě. Asi protože - after all - je to můj kamarád.
Co mě ale nakonec zahřálo více, než zjištění, že asi nejsem až tak bezcitné minda, bylo, že nebýt tohohle rozhovoru vůbec bych si na toho bývalého chuje nevzpomněla.

Připadám si jako vykoupaná v chloru.

Sláva mě.

No a pak jsme samozřejmě pařili na bytě. Pěkně všichni spolem, navíc se Spellem (you! Už zas repuju m8!), Zuzkou, Terkou a Isbym. A nebýt toho, že se v půlce večera hovor zase zvrhnul v dvouhodinové fóry o tom, že jsem tlustá a bohatá a děvka (což mi zas v zápětí všichni tvrdili, že není pravda, ale víte co - damage done), jsme nakonec zkejsli na place jen já, Embř, Síra a Fal a zbytek toho epesárního ginu, co jsme jim dovalili z anglické metropole. No a to by v tom byl čert, abych se se svým ex - teď - sledujete tu neuchopitelnou míru humoru - myslím Fala - zas nevyspala.

Skoro mi přišlo, že to bylo snad poprvé, kdy někdo nespal půl metru od nás, popřípadě přes tenkou zeď na koleji (a já mu pak nemusela kupovat kolejní víno jako omluvu), nebo nějak jinak awkwardly. A fakt nevím, jestli to bylo vinou veškerého alkoholu nebo jsem v poslední době prostě jen nějak podezřele rozněžnělá (a taky nelze nevyužít faktu, že Fal slíbil, že už sem nepoleze), ale musím říct, že to bylo fakt super.

Jakože moc moc super.

Sakra.

V zásadě nechápu, proč jsem druhého rána byla tak nepřístojně postkoitálně nasraná, neboť mi přišlo, že veškerejma těma kecama den předtím moje grupka trochu přestřelila. Už zase přestřelili, tak to je. Mě fakt nevadí, když si ze mě dělají srandu, ale když to trvá celej večer v kuse, už mě to prostě nebaví.

Jasně, že jsem se, já blbka, musela o výše zmíněném napruzení zmínit před Amber (místo abych počkala až to vyšumí) - a vsadím panenství a prvorozenýho syna, že to Embř vyžvanila Falovi, protože mi následujícího dopoledne, jež jsem trávila s mamkou na nákupu společenských šatů na pátek, přišla od mého spolusouložníka zmatená zpráva, že nejsem tlustá, jsem hezká a že mě mají rádi.

Kikoti. Měla bych je víc kopat do bříška. A řezat jim nožičci.

Jinak ty šaty mám a krom toho, že je využiju na páteční recepci kam doprovázím svou požehnanou rodičku, asi si je vezmu i o víkendu až pojedu za tím LH fašem, co si zcela náhodně píšem.

Jo, ten LH fašo. Seňor Velmož.

Vážně epesární típek. Potkali jsme se úplně náhodou na netu (já vím, já vím, fuj na mě) a teď si tak nějak dopisujem. Nevím co, ale něco mě na tom chlapovi baví. Asi je s ním sranda, nebo tak něco. No a vzhledem k tomu, že mě o víkendu pozval k sobě, asi si ho pojedu poplácat.

Koneckonců někdo ty skurvené living history freaky zcivilizovat musí.

A ano, už zase se pouštím do samaritánství.

MNo a to by asi bylo. Čas sa nachýlil. Žijte blaze kikoti, jdu se naložit do vany. Dobře, tak kecám, dám si sprchu a další díl Skins. No fajn, nebudu vám lhát budou asi dva. Nebo tři. Jo, protože špatně spím v poslední době, no. Mohli byste mě přestat soudit? Tak.

Pěkně děkuju.

Deset Kroků - Felwoodské pověsti

2. september 2015 at 13:45 | Yaraki |  Jednorázovky/básničky
Tak když jsem zas projednou nakrátko ožila než zas zmizím do Londýna, rozhodla jsem se vrhnout do prostoru ještě jedno veledílo. Opět se jedná o krátkou básničkami prokládanou povídku z našehodramatického dětství. Tahle jedna konkrétní je zvlášť důležitá, neboť na jejím základě fungovalo (potažmo funguje) přijímaní nových členů do našeho krutospolku. Už je to nějaký pátek, co k nějakému rituálu došlo, ale na to - decentně řečeno - sere pes.

Je to tu a je to hustoprdelní. Tak.



Kapitánův deník, aneb jak jsem vystoupila z nebytí

1. september 2015 at 23:20 | Yaraki |  Kapitánův Deník
Zdař, děti.

Nemožné se stalo skutečností. Nebesa se otevřela a vysypala hromádku jednorožců, Zeman řekl něco, co totálně nezdehonestovalo naši zemičku, prdel Kim Kardashian se smrskla o závratných dvanáct a půl dimenze, Bůh přestal zabíjet koťátka a v Game of Thrones už neumřel ani jediný Stark.

A já jsem zpět. Hmotná v tomhle internetovém neskutečnu, dokonale hmatatelná a opět správně oblá na všech místech.

Já, Yaraki.

A teď k věci - a vezmu to hopem, protože hej, nebudu si tu hrát na samohoňku a psát všechny detaily, den po dni, snad jako by můj život byl natolik pustý a prázný, že to něco málo co se v něm občas odehrává mám potřebu nadatlit do počítače slovo od slova, abych nad tím mohla pohonit ve všech těch otatních, nudných, chvílích.
Ne, nechystám se žít z minulosti.
Ano, budu si pamatovat, jen se asi hodlám více soustředit na současnost a reálný děj, běh života a trávení času tou zaznamenání hodnou formou, než abych skutečně něco zaznamenávala.

Jednoduše řečeno událo se tolik věcí, že se mi to nechce sepisovat.
Primárně protože teď doháním separatistické resty, neb jsem dva týdny s nikým moc nekomunikovala a jen tak vrtala doma do kůže a do klacíků, předstírala duševní pohodu, propočítávala pí a uvažovala o smyslu vesmíru a vůbec.
Jak jistě (ne)víte, pojala jsem totiž před těmi dvěma osudnými týdny podezření, že mě vlastně nikdo moc nemusí a já jsem sama samotinká v pustopustém světě. V závěsu za tím jsem si uvědomila, že nejsem naštvaná, alébrž spíše zklamaná a smutná, což se ale elegantně přelilo v apatii a vnímání světa, které si naposled pamatuji z předškolních let - pocit, že jsem sice jen sama se sebou a všemi těmi svými interními storkami, ale neskonale šťastná.

Co mě překvapilo ale ještě o mnoho více, byla vlna solidarity a všeobecného děsu ze strany mých známých a přátel v momentu, kdy pojali podezření, že už s nimi nekamarádím a tak nějak obecně neexistuji a nejsem.
Netušila jsem, kolika lidem budu scházet.

>zase samohoňkuju<

Takže jsem se rozhodla nemluvit o tom, co se stalo, neřešit to a kát se kdesi v koutku a potají. Zavřít se a zamknout. A nazdar. Respektive nazdar a Akai. (mimochodem začínám si říkat, že kdyby se konečně ukázalo oficiálně, že je Akai skutečná, ztratí tahle stránka 80% veškerého folklóru. Takže její reálnost jednou provždy zapírám, popírám a stejně jako svou emoční sounáležitost s vlastním druhem zapuzuji)

Co jsem to?...

Jo. Takže jsem byla s Amber vymalovat náš nový pokoj. A taky jsem zaplatila Anglii a jela s holkama do Růžený, koupat se do lomu, hrát správně dámské hry a číst Akta X v Top dívce a krást ostružiny a swegovat kolem a vůkol. Do toho jsem vyráběla porůznu fantazácké pyčoviny a hrála Wičára trojku, zajela na koně, došila šaty na Zaklínače a jala se prodávat stažené lidské obličeje na nátepnících.


Ilustrační foto.

>zase samohoňkuju, kdybyste se ptali<

A pak příšel ten onen soudný den - party s partou na Zuzčině chatě. Tou dobou už jsem byla natolik smířená a na sračku, že jsem odpustila Amber, ba co více, poděkovala jí za kritiku a jela jsem tam s tím, že nechám všechno vyšumět a ač mě celá situace ve skutečnosti kdesi v hloubce vážně pálí, nedám to najevo, protože bych měla dostát svému krutodruidskému já a nenechat sebou vláčet jakýmkoliv jiným člověkem nežli sebou samotnou.

A pak se zjevil Fal. Klasisch. Prohlásil, že jsem prej jakože děsná a že o něm kecám, že to vůbec nemyslel tak, jak jsem to pochopila, a že můj blbej blog (ano, jakože tenhle blog, kterej sjte mysleli) už nebude číst. A já se poprvé za celou dobu urazila, neboť mě notně popudilo, že Fal, co o mě tvrdil, že jsem děvka, prohlašuje, že já ho vytáčím, když mě mrzí, že o mě říká, že jsem děvka. Dává to smysl?

Já vím, za komunistů by se to nestalo.

A pak Síra vyprávěl o velrybách a hádali jsme se o vránách a opicích a myších a lidech a svět byl najednou zase v pořádku.
Protože mi došlo, že jenom malý děti a hlavně malý lidi řeší nějaké malicherné detaily.
Že je mi s těma mýma kokotama vlastně hezky a pocit včelí královny nechci a nepotřebuju a že jim vlastně nemám co vyčítat ani v duchu. A vlastně ani sobě nemám co vyčítat. A hlavně, že navzdory mojí pomatené hlavě je všechno v pořádku.
Jinými slovy že Fal to asi fakt myslel jinak a já su jen vztahovačné pyča.

>prozření dne<

Takže jsem se omluvila Falovi, že jsem já udělala chybu (načež jsem dostala sekec, že prej se přece nezlobil) a teď už si zas doporučujeme horrory a plánujeme s holkama Londýn a mě je jednoduše hezky.

Takže tak.

Ale jinak jsem samozřejmě normální emo-teenager, jinak bych přece neměla bloguísek, ne?
Jo a mám nový šaty na zaklínače. A jsou boží, kdybyste se ptali. Skoro tak boží jako já sama.

Což mi připomíná - nechápete někdo, proč má 4chan takovou nutkavou potřebu vymrdat ze Steva Rogerse, aka Captaina Muricy, duši? Jakože vážně, už to začíná děsit i mě. Nemluvě o Mad Max (ano, konečně jsem to viděla a byl to vyloženě "what a lovely experience") pornu. A mojí propukající obsesi Nicholasem Houltem. Asi mám kolouškový období. Nebo mě vzrušují holohlaví chlapi s leukemií. Jsem divná. Rozhodně divnější, než jsem byla.

Prej díky, vy bando moje bídná...