Deset Kroků - Felwoodské pověsti

2. september 2015 at 13:45 | Yaraki |  Jednorázovky/básničky
Tak když jsem zas projednou nakrátko ožila než zas zmizím do Londýna, rozhodla jsem se vrhnout do prostoru ještě jedno veledílo. Opět se jedná o krátkou básničkami prokládanou povídku z našehodramatického dětství. Tahle jedna konkrétní je zvlášť důležitá, neboť na jejím základě fungovalo (potažmo funguje) přijímaní nových členů do našeho krutospolku. Už je to nějaký pátek, co k nějakému rituálu došlo, ale na to - decentně řečeno - sere pes.

Je to tu a je to hustoprdelní. Tak.






Pryč jsou časy Představené, kdy do čestné služby nastupovala každá z nás bez rozdílu původu, či vyznání. Tak jako obloha znovu získala jas, do lesů se vrátila s troubením loveckých rohů vysoká a místo palisády na Vysokém srázu trčí k nebi už jen štíhlá těla ovocných stromů, i kopí Čtyř praporů omlela voda a milostivá slova Jelenních kněžek.
Jedno místo však odolalo času, odmítlo hedvábný šat míru a bílá křídla holubic přelétla nad ním vysoko. Fellwoodská zátočina, lidově zvaná Hloubka, jako by v sobě uchovala každou z těch dávných křivd, na dně řeky usezené pod zetlelým listím spí duše stovek mrtvých, desítek obětí z řad prvních Štítů a Praporů. Ani po válce však jejich služba nekončí, neboť byli vybráni jako nejčestnější a nejobětavější ze všech klanů k sudbě, jež rozhodne o budoucnosti celé země - dnes již smířlivých a prosperujících krajin Štítových hor.
Asi jen Dárce ví, proč zrovna tohle konkrétní místo dávné křivdy bylo mezi všemi vybráno, když po celém kontinentu není kousku země nepotřísněné krví. Možná je to tím, že krev v Hloubce prolitá byla narozdíl od té naší nevinná.



Kdysi dávno, ještě než řeka Bouřná omlela Zaječí skály, že z nich jsou jen hladké ploché vršky, zaoblené jako záda starých žen, když ještě její dno bývalo kamenité s osamělými ostrůvky písku, v časech, kdy se samotný Duch lesa, ten obrovský parohatý muž, toulal po lesích a konci pahýlnatých loktů omýlal špičky stromů stejně jako řeka své dno, žil jeden statečný rytíř se svou krásnou ženou.
Dívka - mladá a nádherná, s pletí hladce jednolitou jako mléko a vlasy havraních pírek, očima kaštanových jader a nohama tak ladnýma, že nebylo muže, jež by se za ní neotočil. Avšak stejně jako chladivá voda, jež jedním dotekem léčí a tím druhým - mlsným, neodbytným jazykem laská kopce, až se s léty vlní mezi horami jako nekonečný had, až odrolí i ty nejpevnější skály, až zhltne i luka a proklaje je vlastní nivou - tak i rytířova žena byla uvnitř pevná a nezdolná, chladná jako ocel a mstivá a zákeřná jako jarní záplavy, jež ženou poslední sníh ze zasněžených plání.
Neuplynul ani rok od svatby a dívka porodila synka. Ten jako by otci z oka vypadl, byl šikovný, čiperný klučík - všude ho bylo plno, zvědavý a hravý byl, jako malé liščí štěně. Otec by pro něj duši vypustil, chlapec pro něj byl vším a jak s měsíci a pak i léty rostl syn, sílil i jeho rodič - skoro se zdálo, že hoch je vlastně jediným smyslem rytířova života. Tak moc pro válečníka znamenal, tolik na něj byl hrdý.
Však jednoho dne, když chlapci byly sotva čtyři roky, potkal rytíř na lovu dívku - byla snad ještě krásnější než jeho manželka. Zatímco doma jej vítala vyhaslá, unavená a stárnoucí tvář, do lesů se mohl od té chvíle utíkat za mladičkou můzou, přenádhernou, neposkvrněnou jako by snad vzešla ze svazku člověka s lesní bohyní. S ďolíčky ve tvářích a pihami na hladkých ramenou prala prádlo den co den v řece Bouřné. Průzračná voda se jí odrážela v modravých očích a s jejími dlouhými vlasy si pohrával proud, točil jimi nad zlatavými zrnky jemného písku, kolem šuměl staletý les jako mechový vodopád a vůně olší a smrků se nesla větrem.
Tak se rytíř zamiloval.
Zaslepen tím citem vydal rozkaz, že se na jeho panství vystrojí nevídaná veselka. Přípravy byly v plném proudu, všude vládl bujarý ryk a nadšení, lidé se hemžili jako mravenci a všeobecné veselí zavládlo krajem pod Zaječími horami.
Jen jeden jediný člověk se neradoval - rytířova bývalá žena potichu sledovala, jak její milý nakoupil nastávající perly a korále, jak té vetřelkyni dokonce daroval jejího ryzého koně. Černovlasá byla zahanbena, muž ji odvrhl, zapoměl na jejich lásku ani ne ve vteřině a sprostě ji opustil, připravujíc ji tak o nejcennější majetek - vlastní hrdost a čest bohatého rodu, jež ji za svazek s chudým rytířem už před léty odvrhl. Tak nezbylo staré ženě nic než žal a samota.
Zapoměl, zradil!
I vzala zoufalá matka svého syna, vedla ho lesem, přes kopce a přes hory. Jen bělomodré nebe s mraky skoro tak bledými jako ranní mlha v údolích a tichý, smířlivý proud té dobré řeky nad nimi držel stráž. Jak klopýtali travou, jak prchali, malý už nožkama sotva pletl, nakonec sklouzl po kameni a zůstal sedět na létem vyprahlé zemi.
"Poběž, můj maličký, vydrž ještě!" prosila matka.
"Ach maminko, už nechci dál, nožky mě bolí," zaplakal hoch a drobounkýma ručkama otřel uslzená očka.
Tak Černovlasá poklekla, vzala dítě do náručí a takto mu zpívala, doufajíc, že jej ukonejší:
.
Tisíc kroků zbývá k cíli,
nezastavuj, chlapče milý,
už jen malých krůčků pár,
neboj se a kráčej dál.
Setři slzy ze svých tváří,
podívej jak slunce září,
mezi stromy tma se vkrádá,
slunce nastaví nám záda.
Už jen malých krůčků pár,
noc se blíží, tak pojď dál.

I klouček únavu přeci jen překonal. Vysílený, vystrašený - stejně však pokračuje. Křečovitě svírá matčinu ruku a klopýtá závějemi spadaného bukového listí jako obrovskou, nepokojnou, ohnivě rudou řekou s korytem vystlaným šedavými hadími kořeny, za ní, pořád hlouběji a hlouběji do lesa.
Tma už opravdu v okamžiku spolkla svět okolo, osamělé trhliny mezi těsnými korunami staletých velikánů nestačily na to, aby dva uprchlíky nepohltila noc. Černovlasá vede svého syna stále blíž k říčnímu břehu, tam, kde se vodnaté stonky rákosu zakousávají do jílovitého svahu, kde spadané větve tlejí, uhnívají v jednolitém pohřebišti všeho starého a nepotřebného - nanesených klád, trsů trav, kostí, kamenů - a v návalech čistého písku, který tohle vše ukrývá pod svou lesklou, zlatavou náručí.
Když už chlapec skoro umdlévá, sotva nožkami plete, usměje se na něj matka, rty semknuté a žízní vyprahlé se jí zkřiví v děsivou masku a tmavé vlasy lemují její dravčí tvář:
"Jen Sto kroků zbývá k cíli,
nezastavuj, chlapče milý,
už jen malých krůčků pár,
neboj se a kráčej dál.
Neboj se, mé milé dítě,
matka je tu, ochrání tě.
Setři slzu na své tváři,
hvězdy na nebi už září,
už jen deset krůčků zbývá,
maminka ti píseň zpívá,
už jen malých krůčků pár,
matka je tu, tak pojď dál."
.
Ale maličký pláče - co jiného mu zbývá? Je k smrti unaven a ke všemu má hrozný strach, kolem nic než větve, zahnuté jako pařáty, pahýlnaté ruce strašáků. Ano, bubáci, o těch mu vždycky před spaním vypráví tatínek! Už od té doby, co je mu - chvilku přemýšlí, počítá na drobounkých prstících, až se nakonec otočí na matku a ukazuje zvednutý malíček, prsteníček, prostředníček a ukazováček - čtyři roky!
"Proč s námi nejde i tatínek?" ptá se dítě, tisknouc se k matce - to ona je jeho jedinou útěchou v temném strašidelném lese.
"Kdy tatínek přijde?" táže se znovu, pouští rukáv a s trochu vzdorovitým výrazem se zastaví na břehu. "Já tu na něj počkám."
"Tatínek nepřijde. Nepůjde s námi," opáčí Černovlasá jako by ji celé tohle obtěžovalo a ona to chtěla mít co nejrychleji za sebou.
"Tatínek nepřijde?" chce si chlapec ujasnit onu nešťastnou novinu: "ale ty neodejdeš, že ne, maminko, ty tu se mnou budeš. Nenecháš mě tu, viď?"
Ona mlčí, chvíli hledí do lesa, snad se chce rozhodnout, snad čeká, kdo ví. Pak hlesne jen: "ne, nenechám, zlatíčko, to víš, že ne," vztáhne k němu ruku a dlaní semkne maličké prstíky.
"Ale já tu čekám na tatínka!" zakňučí chlapec, když ho nedočkavá matka nakonec popadne za zápěstí a táhne jej na samý břeh Bouřné. Klouček se vzpírá až nečekanou silou a nechce se pohnout ani o píď.
"Ale notak," nasadí matka znovu ten klidný tón a vstoupí do ledové vody: "musíme na druhou stranu, miláčku, pojď za mnou."
"Ne," mumlá hoch, odmítajíc se hnout. Rozezpívá se tedy matka ještě naposled:
.
"Deset kroků zbývá k cíli,
pojď k mamince, chlapče milý,
neboj se, mé drahé dítě,
matka je tu, ochrání tě.
Jediný už krok ti zbývá,
maminka tvou píseň zpívá.
Pojď synáčku matce vstříc,
nezlob, neplač, dej si říct,
jsem tu s tebou, strach tvůj mizí,
náruč matky není cizí.
Pojď synáčku řece vstříc,
nekřič, ztichni, dej si říct,
pojď synáčku do vody,
vzdej se sladké svobody.
Vem si, řeko, syna zrádce,
ať spí v náruči tvé sladce."

A tak Černovlasá syna utopila. Chytila jej pod krkem a přitiskla k písčitému dnu - jen chvilku se zmítalo malé a proti dospělé ženě slaboučké tělíčko, jen chvíli klouček lapal po dechu, až se bubliny valily, jen krátce zápasil o svůj život. Statečně zemřel, toliko ku cti jeho otce.
Ten ho bude týdny hledat, měsíce a roky pro něj truchlit, ale není na světě moci, jež by vzkřísila utopené dítě.

Tak matka vykonala svou pomstu: "za ukradenou čest já ti vzala syna!" křičí radostně, až jí slzy smíchu a toho podivného, nepochopitelného zoufalství stékají po rozpálených tvářích a pak horké a hořké rozbíjí stojatou hladinu. Srdce ženě bije jako o závod, klape jako kopyta koně v trysku, tak jako pleskají křídla vlaštovek. Stojí tam, ruce i nohy jí chladnou, stojí a čeká, dokud nevyjde slunce, dokud nevytrysknou pramínky slunce mezi stromy, dokud neodkryjí koryto dříve průzračné řeky - Bouřná je stále kalná, jako by její dno topící se dítě rozvířilo ani ne před pár minutami. Jemný, bílý písek kamsi odplul a všechna ta čerň, špína, co se hromadila po staletí, všechno to špatné, co řeka milostivě ukrývala celou věčnost ve svých útrobách, nyní vyplouvá napovrch jako oblaka, kopce, hory, lavina černého kalu a tlejícího bahna.
Černovlasá zavře oči, zvedne jednu nohu, ztěžka - vždyť vodu má po pás a brod je daleko - pak i druhou, kroky jsou pomalé a těžkopádné, sotva zvedá bosá chodidla, jež jí olizují odplavené stonky rákosu a trav, ty hrubé říční proudy a jazyky omýlají prokřehlou kůži. Tak udělá matka ještě jeden krok, ale na další už se nezmůže.
Dno se pod ní hroutí a propadá a ona klouže pořád hlouběji a hlouběji. A tak poprvé vykřikne - prosí o pomoc snad všechny lesní bytosti, Bohy, Tváře, jeleny a kance, vlky i hejna na obloze. Jenže to už ji řeka polyká a na celém širém světě není ničeho, co by spasilo matku vražedkyni před vší tou zlobou a hnilobnou temnotou, jíž na dně probudila.
Řeka ženu polyká, hltá, víc než jako voda je tím lepivým bahnem, plnícím jí plíce. Tak žena mizí pod hladinou Hloubky, obzor se jí zavírá a les tichne.
Tu matka ještě v posledním záchvěvu života zaslechne povědomý hlas. Dětsky jemný tón se nese vodou, razí si cestu mezi olšovými kořeny: "maminko, nechoď pryč."
To mrtvé dítě volá: "maminko, ach maminko, slíbilas, že tu zůstaneš se mnou, že mě tu nenecháš. Pojďme čekat na tatínka spolu!"
Bahno jí zaplnilo ústa, proud ji rozlomil v půl. "Děťátko moje! Synku!" vykřikne ještě, však její hlas zanikne v šumění řeky, spolknou ho ostré kameny a děsivá hloubka říčního dna. Jen pár bublinek projde vzhůru k obloze, jen poslední zbytky čistého vzduchu, však černá duše klesne ke dnu a zmizí tam, kde ta dobrá řeka Bouřná všechno zlé ukrývá.
.
Zavřela se za ní voda,
vražedkyně není škoda,
řeka vzala tělo její,
vlny hloub jej unášejí.
Zavřelo se bahno za ní,
řece už se neubrání.
za zločin ji stihl trest,
následky teď musí nést.
Kdo by kleskl k tomu činu
bude též nést její vinu,
Zrádce rovnou na dno padne

Věrný ať má kroky snadné.
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 stuprum stuprum | Web | 4. september 2015 at 15:06 | React

Sotva nožkami plete mê rozesmálo. :)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.