Kapitánův deník, den bez mrtvých koňů ale za to s tradiční přemírou chlapů a Aštar Šeranských bullshitů

6. november 2015 at 13:02 | Yaraki |  Kapitánův Deník
Existuje taková jedna teorie.

Že prej nedokážu píchat chlapa, co nemá stejný oči jako já, protože když se na něj u toho koukám, musím vidět svoje oči - musím mít opisem řečeno pocit, že souložím sebe. Level narcismu over 9000.

Včera mě Fal zjebal, že prej sem děsná a opilá a divná a ničemu nerozumím a tak obecně jsem jenom takovej macatej kousek podčlověka. Sitri tvrdí, že je to tím, že mě má rád a ví, že jsem zadaná. Teda je to trochu pochybná teorie, nebudem si lhát, ale když to Sitri říká s tím jejím tradičním zápalem, jakým popisuje většinou pouze gerontské choroby a způsoby uhnívání nohou a podobně, vyvracet jí to nebudu. Tak dobrá kámoška jsem.

A na mě má dobrej vliv. Tak třeba neberu drogy a mnohem míň kouřím. Šíšu třeba. Něco se se mnou děje. Jen to asi není nic dobrýho. Primárně protože si připadám nejvíc zmatená a zapikaná za poslední rok.

Valí se na mě tuny práce na Akademii věd, škola, zakázky na grafiku k Azerothu a do toho chlapi. Yarakí specialitka - a to jsem myslela, že už jsem z toho vyrostla nadobro. Tak ne. Zase se v tom plácám. C, A a Ser Clegane. So it begins, the great shitstorm of our age.

Abych to vzala popořádku asi nejepičtějším počinem od mého pseudozadání byl LARP Methancity na motivy 1984 od Orwella. Totální kruťárna, o které se za chladných zimních večerů pějí ustrašené písně kolem legionářských ohňů. Hra tak drsná, že vám sroluje ponožky do ponožek a předkožku až pod obočí. A já tam jela za občanku první kategorie místo C-ho ženy. Jasně, že mě ten vocas ještě s B (další kámoš, shodou humoristických okolností vypadá dost jako C) musel pekelsky vydusit a zmučánkovat a totálně mě potopit až do druhé kategorie - ještě, že jsme jako ta nadřazená první kategorie byla vážně zlatíčko a lidi ve svém výzkumném týmu si hýčkala, protože jinak by mě posléze sežrali za živa. Ale stálo to za to - hru jsem si dík těm dvěma vážně prošla až na dřeň. Ale to nadšení v C-ho očích - ten plamínek vítězství a radosti z pokoření druhého člověka, to nezapomenu asi nikdy - jako by nestačila nechutná nutrisója a ulička hanby (musíš projít dvojstupem 100 lidí, co na tebe sborem řvou "nečistá!" a "mutantka!" a mlátí tě obuškama. So lovely, very friendly atmosphere.) C si prostě jako správný úředníček došlápl na moje papíry a i přestože mě bránila ideopolicie a hlavní vědkyně, jíž jsem dělala zástupkyni, a klinika a prostě v zásadě celej vesmír v čele s Ministrem Mentorem, skončila jsem totálně zlikvidovaná, zdekompenzovaná a vymazaná z historie. Jo, tohle mi udělal můj nejmilejší pán a vládce C.

Nad vodou mě vlastně držel jen starej dobrej strejda Katcher (představit si ho lze nejlépe asi jako toho starého orangutana v Planetě opic), Honza s Ki a taky to, že vůči fyzickému týrání jsem poměrně dost odolná od základky. A psychická klatba? No tu rozchodím a) protože jsem prostě boží a b) protože jsem C-mu nemohla udělat tu radost a vážně se zhroutit jako někteří ostatní, co to letos prostě neustáli. Já to dala, ale bylo to vážně na hraně - zase o to víc na to teď můžu být hrdá.

Tak a teď k tomu, co vás určitě zajímá víc než moje nepokrytá samohana. Methancity afterparty. Dojedem tam, paříme s Deusnem, Honzou, Ki, Š (další kámoš) a... C. V přestávkách mezi psaním A se s C pošťuchujem, jak je naším výsostným zvykem a kecáme anglicky a tak vůbec, prostě pohodička. A najednou koukáme - Ki je krystalicky na mrdku. Tak jsme ji donesli do patra a po haldě peripetií jakž takž uložili. Honza povídá že už taky půjde spát a my tím pádem s tím vocasem kardinálním osiříme. To jsem ještě netušila, co si na mě chystá na hru, takže jsem se snažila být hodná. Hahá, Yaraki, ty se nikdy nepoučíš.
Problém je, že moje dobrota a nevinnost a snaha být milá je pro C jak rudej hadr, co ho vždycky vybičuje k brutálnímu násilí. Opominu-li, že mi vyrval polovinu veškeré pokrývky hlavy a párkrát se mnou praštil o zeď takovým stylem, že mi zvonilo v uších, se mu podařilo mě přidusit až jsem na pár vteřin ztratila cit v prstech na nohou. Dat Sebastian style...

Ráno ale vstanem jakože nic, proběhnou ty tři dny a dvě noci hry a najíždí afterparty. C se mi snad dvě hodiny v kuse omlouval, že se bál, jestli to s tím herním nátlakem nepřehnali, že mu na mě záleží a respektuje mě a kdesi cosi a kdoví jak jsem slušná a krásná a hodná a milá, obětavá samička a tak vůbec že mě má rád nejmíň tolik, co já jeho. Jasně, že jsme skončili v jeho autě - a ne, nepíchali jsme jestli se na to ptáte - moje kontroverzní sebekázeň opět nestydatě zakročila a my se nakonec jen tak... otlapkávali. Teda pokud za otlapkávání počítáte, když vás chlap škrtí, protože místo Ministru Mentorovi provoláváte slávu Císaři Kormidelníkovi. Jo, jsem divná holka s divnejma sklonama a ještě divnější zálibou v roleplayi.
Ale nikdy jsem nezažila nic víc vzrušujícího než ten afterparty večer. Tak. A je to v píči.

Další týden (tj tenhle) probíhal stereotypicky a monotónně, krom občasného vysedávání v Liliovce a permanentní nálože rešerší, co musím dodělat do práce. A o mě pečuje a vaří mi a já místo, abych pracovala na svém zamilování se, myslím na C a na to, jaká jsem zkurvená píča že se s ním vůbec bavím. Včera jsme spolu byli na střelnici a pak se projít v Divoký Šárce a bylo to prostě too much na moje křehoučký srdíčko a kytičkovej idealismus. Nesnesu fakt, že C není a nikdy nebude můj a všema těma psaníčkama a procházkama se jen a jen propadám hloub a hloub do prdele. Nesnesu sebe, protože - přestože ho fyzicky nepodvádím a nepodvedla bych - nemiluju A, ale pořád mi na něm záleží a jsem si jistá, že tohle celé nemůže skončit jinak než průserem. A ze všeho nejvíc nesnesu fakt, že vše ještě komplikuji Honzou, kterého znám z GoTka jako jednoho z Cleganů, docela se mi líbí, má super zázemí a tenhle víkend má přijet a já, nebýt zadaná, bych to s ním děsně ráda zkusila.

Do toho jsme se včera ožrali (páč Sitri dala zkoušku) a usmířili se slavnostně s Bellem, neb jsem jim konečně od plic řekla, jak mě někdy serou. Ve výsledku nám bylo fakt hezky a kradli jsme Rílovi jogurty z lednice a pak jeli za A na noční šichtu, což byl vážně nápad roku, páč ten kluk ušatá je na mě teď naštvanej. Nebo spíš není, ale já jsem na sebe naštvaná, takže mu to furt cpu a teď sedím v labu a pláču nad chromatogramem, co víc než chromatogram připomíná obočí Tvojí báby a je to celý zamotaný, zmatený, divný a zavrženíhodný. Myslím jako moje existence.

Vesmír a Jsoucno se sborově hroutí do třetího kruhu pekla, kde dlí navěky cizoložníci a nerozhodné, pragmatické lhářky.

A když jsme si tak hezky navykli zakončovat písničkami - celej den mi hraje v hlavě:

"Jste rána střelná
a její ozvěna z níž mrazí,
jste příliš věrná
a mě věrnost schází.

Nino, vy žijete,
já jen popisuji,
tak prosím přijměte,
že už Vás nemiluji."
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 stuprum stuprum | Web | 6. november 2015 at 15:43 | React

Z tebe Nina nebude. :D

2 babirusa babirusa | Web | 10. november 2015 at 9:48 | React

[1]: hele nebude... ale aspoň mi zatím nikdo nezakázal si o ní zpívat :D

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement