Výlevy a světonenávistný rage

O samičkách, aneb ženský jsou stejně semeništěm veškerého zla. Teda hned po veganech.

5. november 2015 at 14:26 | Yaraki
Jo, nebude se to zkraje zdát, ale je to článek o zvláštní lidské zálibě - touze odlišovat se.

Tuhle jsme to řešili se Švédem. Ženský. Jak pomrkávaj, jak se tvářej. Jo jo, to my děláváme.
Využíváme všech těch macatých a placatých rysů na svých tělech, svítivých očí a předlouhých kadeří, abychom zmátly nešťastné samečky a zavlekly je do chomoutu. A co hůř - někdy nám snad ani nejde o ten chomout, ale chceme si prostě jen tak pohrát - jako kočka s myší, gepard když učí mladé na malé gazelce.

Jo, malé gazelky, pánové, nic víc v našich očích nejste. Na druhou stranu - nebudem si tu lhát, jsme na blogu, že - ono je to povětšinou hrozně snadné, takhle s vámi mávat.

Anyways - prostě jsme zabředli do tématu "ženy, které manipulují muži". A já si uvědomila, jak strašně snadné je přistoupit na svou archetypální roli a chovat se jako žena. Ladně se nést, trochu lépe se oblíkat, malovat se, mazat tunou krémů, pečovat o sebe, občas se nechat pozvat na večeři, tančit a zpívat, zajímat se o umění a literaturu, v sedě dávat nohu přes nohu, stehna decentně přitisklá k sobě a pak taky všechny ty lodičky, kabelčičky, zapletené copy, skousávaní smyslně tmavých rtů, smířlivý a laskavý úsměv, objetí kolem krku, mrkání, dotýkání se vlastního krku, upravená manikůra a tisíc dalších věcí tohoto ražení, které snad už netřeba zmiňovat.

Prostě popustit uzdu svému ženství, o to jde. A ne, vážně tentokrát nemluvím o tom být reálně KRÁSNÁ. Stačí se tak tvářit, stačí umět tu ženskost ve vhodných okamžicích věrohodně zahrát. Dat Yaraki style.

V logické návaznosti na tohle téma jsme se posléze posunuli k další skutečnosti - té, kvůli níž jsem se uvolila sepsat tenhle požehnaný článek a zase trochu zahejtit vesmír, neboť mi ji blog jedním z článků týdne nepředloženě připomněl.

Jakási kočka v onom článku psala, jak je největší odvahou ze strany chlapa pozvat ji na rande, protože se tam - stručně řečeno - chová jako nevycválaný prase. Skoro až chlapsky. A já si uvědomila, že vlastně znám pár takových holek a ihned jsem je jako správná samohoňka a kritička podrobila důkladnému zkoumání.

A došla jsem k jasnému závěru - holky, co se nechovají jako holky, jsou největšími zbabělci.

*pauza pro vrhání kamení a urvaných rodidel*

Nebojte, hned vysvětlím. Nejprve si ale definujme onu mužatku - na rozdíl od výše uvedeného, jedná se zpravidla o slečnu, která většinu času tráví podkopáváním vlastní ženskosti a žen obecně. Buduje si osobnost a pověst na základě toho, že nedělá nic ani vzdáleně dámského, ba naopak, zabývá se činnostmi vyloženě chlapáckými jako je krkání, ožírání se a nepečování o zevnějšek. Často je uvedená trojice následována též samozřejmou láskou k videohrám, zbraním a becherovce. Taková mužatka se často potácí na hranici "nenávidím ostatní ženy protože jsou to svině a povrchní krávy, co tráví svůj čas v obchoďácích" a "panebože všichni jste hrozní, protože mě nechcete".

Překvápko dne.

Člověk popírající svou přirozenost, svůj biologiocký archetyp, se najednou diví, že jej skupina nepřijímá, ba co víc, že ho až nemá ráda. Záhada hadra.

Když jsem se nad tím zamyslela podrobněji, uvědomila jsem si, že krom tohohle mužáctví na těchto holkách vlastně vůbec nic není. Nevím o žádném koníčku, jímž by se zabývali, neznám žádnou jejich specialitu. Nevybaví se mi pod jejich jménem nic jiného, než že "nejsou a NECHTĚJÍ BÝT holky". Prostě si jako svou zálibu vybrali zrovna tohle podivné, abiologické vyčuhování z davu.

A to je právě ten onen kámen úrazu - nenapadá je, čím vyniknout a bojí se, že by úplně zmizely v propadlišti dějin, tak se o výjimečnost pokouší skrze popírání své biologické podstaty. A to prostě není správné. Mají strach, že jako ženy by neuspěly, takže raději rovnou prchnou a vystaví na tomhle velkolepém útěku svou osobnost. Opisem řečeno - myslí, že chlapa, obdiv a pozornost uloví skrz to, že budou taky chlap.

Memh.

Přitom je tak snadné být holka, ale zároveň být normální. Nemusíte přece řešit JEN hadry a chodit jen na kafíčka, trávit ráno hodinu před zrcadlem a googlit každý módní trend. Vždyť stačí ráno si pořádně rozčesat vlasy, pravidelně se mýt, alespoň základně o sebe pečovat a upravovat se a občas na sebe hodit něco jiného než kecky a lacláče. A hlavně to neřešit. Nevymezovat se ve společnosti ani jako samička, ale ani jako sameček. Prostě přijmout to, že jsem holka, ale nehrotit ten fakt. Být kamarádka a gamerka a fantazačka a pařanka - ale taková, aby se na ni dalo koukat, aby nebylo třeba pohled na ní a hlavně její vystupování jakkoliv řešit, protože je prostě běžné a příjemné.
Mno a abych trochu zachovala dekorum a vlastní osobnost, nelze než uzavřít tento výpotek mým oblíbeným verše písně Brazílie od Kachny a Zodiaka: "…Srdcem děvka, duší bříza, na prdeli znamení…"



Technická pro ty, jež nepochopili o čem jsem psala: jde právě o to, dělat co vás baví a zbytečně se nevyhraňovat - nebýt ani barbie, ani chlapák. Je to ten extremismus, co mi vadí. Můžete o sebe pečovat a zároveň chodit pařit a hrát DOTU a dle mého to bude ideální.
A ne, nemyslím, že by všichni chlapi byli špinaví prasáci, jen si myslím, že u holky působí "mužáctví" jako špinavé prasáctví

Tak jo, ještě jednou. Milé děti, zkusily byste si prosím doopravdy přečíst ten článek a zamyslet se nad ním, ještě než začnete "genderově správně" rageovat a pindat jaké su ďáblovo sémě? Díky, díky vám všem.
Ve článku nezmiňuji nic o pohrdání transgendery, o nesnášení žen, co si připadají jako muži, a pokud vám můj názor připadá povrchní, protože vidím jen "chlapy a ženský" tak jste, opakuji, nečetli článek pořádně. Jediné, co tu podrobuji kritice, jsou holky, které dělají přesně to, z čeho mě nyní obviňujete - rozdělují lidstvo na chlapi a ženský, přičemž ženy jsou podle nich JEN A BEZ VÝJIMKY hloupé kačeny zajímající se o módu. Proto - místo aby se chovaly normálně a neřešily to - začnou se vymezovat a bourat tenhle svůj vlastní stereotyp tím, že se chovají jako chlapi. Ne proto, že by reálně byly nějak transgenderové, ale protože prostě chtějí být kůl a neuvědomují si, že člověk může být i kůl holka - neřešící jen hadry.

Tak a nyní vzhůru, nenávisti fůru, sypte to na mě.

Síla proudochůze

21. july 2015 at 20:53 | Yaraki
Tak se nám blog zase jednou zapravdoláskoval.

Požehnaný buď penis, jak by řekli mí drazí přátelé.

Chodit s davem je přeci tááák špatné - počínaje všemi zamítnutými uprchlíky a všeobecnou nenávistí, psychózou dělnické strany a širokými černoobroučkovými brýlemi konče. Všichni jsme přeci tak omezení až blbí, tupí a ovcovití, měli bychom otevřít všechny své čakry, pohlédnout po vzoru profesorky Trelawneyové v dál a být jedineční, že?

Jeden a ten samý názor stále dokolečka. Měli bychom uvažovat samostatně, osvobodit se od diktátu netolerantních parchantů v našich čelech... ale teď upřímně a doopravdy, přátelé, je za všemi těmi správnými názory opravdu touha po svobodných myslích, nebo jen neschopnost vyniknout jinak, než vyškubat se z mainstreamu neustálým omíláním toho, že k němu nepatříme?

Toť otázka.

Už dělší dobu dumám cože nás k této tužbě jedinečnosti žene? Vždyť nakonec se 90% všech těch "lidských originalit" mění v pouhé prázdné skořápky, lidi zajímavé pouze a jedině tím, že se snaží všem nalhat, že nejsou součástí komunity.

Lidé tak zoufale baží po odlišnosti, po výjimečnosti, aniž by si uvědomovali, že ta pravá výjimečnost nepramení z toho, že prostě nepijete colu, ale RC, že nejíte steaky ale tofu, nemáte apple ale samsung a podobné píčoviny, ale že dokážete vyniknout v nějakém oboru aniž byste to druhým cpali. Protože ty opravdu výjimečné lze snadno poznat, neboť jejich výjimečnost není v tom, že chtějí být výjimeční.
Vzácní a odlišní lidé totiž dosáhnout zázračných výsledků a obdivu ostatních, aniž by musela přestat být součástí společnosti jako primární impuls.

Odmítáme dav jako něco zvráceného, neboť nic nedokážeme a v té falešné jedinečnosti vidíme cestu k zářné výjimečnosti. Bullshit.
Jistěže není dobré nechat sebou vláčet, ale neodmítejme dav tak snadno. Nedělejme z komunity a komunitnosti něco záporného. Protože ono to není pouze o ovčím stádě, v davu je něco okouzlujícně mocného a poučného.

Jinými slovy se snažím říct, že jít s davem není tak úplně špatné, pokud si zachováte onu vzácnou schopnost přemýšlet. On ten dav - na jednu stranu ovladatelný a tupý - umí poskytnout konejšivý stín, umí vás naučit pokoře a schopnosti ctít a vyjít s jinými lidmi, ohnout hlavu pod tíhou pravidel. A to mi nevykecáte - být pokorný, přemýšlivý a tolerantní je jedním z největších achievementů, jichž lze v životě dosáhnout.

Neodsuzuji svobodou vůli a inteligenci, uvážlivost jedince, ale proboha, kdy lidé konečně dospějí k tomu, že spolupracovat a ctít určitá zažitá a ozkoušená pravidla je prostě a jednoduše správné. Že silná komunita plodí silné jednotlivce.

Takže tak... a co váš den?

Ale mě to nezajímá, aneb ve jménu Jabblíčka

18. may 2015 at 0:05 | Yaraki
Na to, jaké jsem otrlé diva, existuje překvapivé množství témat, jež mě dokáží drasticky píchnout u srdíčka. Dnes bych vás ráda seznámila s jedním z nich, už jen protože mí kamarádi mě za něj nenávidí, neb o něm slyšeli stodesetkrát a já jej nenávidím ještě o maličko více neb jsem toto téma už stojedenáctkrát načala.

K všeobecnému překvapení se jedná o na internetech zběsile probírané Apple vs. Android.


Světla na konci lednic

25. april 2015 at 0:03 | Yaraki
Dobré úmysly, to je věc ošemetná.

Tak jsem zase jednou natrefila na téma týdne a ve jménu úvodní věty se chystala sepsat nějaký krutě hluboký výkec o všemožných svodech, lákadlech a falešných nadějích, jež mi "světlo na konci lednice" evokuje.
Protože co jiného, než falešné a veskrze nebezpečné lákadlo ukrývá se v zářících útrobách noční ledničky? Ten okamžik, kdy jste sťatí, nebo nakalení, unavení, rozzlobení, smutní, zoufalí a prostě se potřebujete z libovolného z uvedených "vyžrat", známe přece všichni. Vrhnete se k ledničce a zdlábnete i nezdlábnutelné - okurky, oschlou rýži, týden otevřené pivo, dvouměsíční novorozeně... nic vám není svaté. A pak se nenávidíte - alespoň já se vždycky nesnáším, kdykoli neodolám výše uvedeným zvráceným choutkách a vesele se vyžeru z podoby.


Mučení? Povoleno!

8. april 2015 at 20:18 | Yaraki
A další téma týdne, nad kterým zvládnu sama sobě zavařit hlavu... jestli tohle nejsou sebevražedné sklony, pak už nevím co.

Pusťme se ale směle do hlubin tématu.

Mučení.


Veskrze negativně přijímaná aktivita, že? Opominu-li nějaké sadomaso hrátky, asi nikdo si nepřeje být mučen. A z druhé strany spektra opravdu neznám osobně nikoho, kdo by chtěl mučit druhé. Tedy alespoň fyzicky.
Zároveň s tím asi 90% populace zhrozeně přimhouří očko, naskytne-li se někde ve zprávách informace o násilníkovi, mučícím pro zábavu oběti ve svém umělecky potemnělém sklepení. Já nejsem vyjímkou - sériový vrah a násilník? Fuj na něj. Na druhou stranu kdykoliv narazím na věrohodnou zvěst o "mučení vězňů" a "neortodoxních policejních praktikách", nutí mě to pohloubat, zdali si to ony oběti prostě nezasloužily.

Nechápejte mě špatně - každý člověk je svým zbůsobem zajímavým a vzácným výtvorem a některá práva by mu neměla být upírána, ani když spáchá libovolný zločin. Ale - nahlédněte do vlastního pomstychtivého svědomí - jsou přece i lidé, kteří se dopustí natolik nelidských zločinů, že si sami žádná "základní lidská práva" nezaslouží.

Jak jsme chtěli být staří

16. march 2015 at 19:02 | Yaraki
Jsem si jistá třemi věcmi na světě.

I. Bert a Ernie jsou gayové (říká to Dean Winchester a ten má vždycky pravdu)
II. V Madridu neseženete dobré marshmallows.
III. Stáří má svoje nesporné kouzlo.

Ne, vážně nemluvím a artróze a šedivých vlasech. Zkušenosti, to je panečku poklad. Ale nabrat nějaké prostě zabere jistý čas - dáte dvě tři knihy, nějaký papír s razítkem, pár povyšovacích kuřeb a ejhle, je vám šedesát.
Zkuste se občas otočit a vzpomenout si, kolikrát vám babička/maminka/tetička něco poradila do života a vy jste si chtě nechtě museli později přiznat, že měla pravdu. Že na těch senilních pindách prostě něco bylo.

Okey, tohle všechno beru. Poučit se ze stáří, poslechnout nějakou fosilizovanou radu je úctyhodné a neméně vhodné. Ale chtít být starý je věc jiná.


Pro Dobrou Smrt aneb Životní poslání

12. march 2015 at 20:42 | Yaraki
Výjimečně zajímavé téma týdne. Primárně protože jde o myšlenku, co mi v hlavě oxiduje tak dlouho, že to už ani pěkné není.

Nedávno se mě Amber zeptala, co považuji za hlavní smysl života, za poslání lidského druhu - zásluhou jejího výsostného božství jsem nemohla jinak, než to brát stoprocentně vážně.
Upřímně nejprve mě napadlo odpovědět, že neexistuje nic jako Osud, nebo snad dané poslání, že cokoli učiníme, je naším výsostným skutkem a rozhodnutím. Neexistuje žádná ruka, povážlivě kývající ukazováčkem nad našimi hlavami, žádné Nebe ani Peklo, nikdo, kdo by nás před odchodem soudil.

Že jednoduše přijdeme, projdeme a zmizíme. Beze stopy.

Ještě mě napadlo... aneb další z nepříjemných napadení mojí paranoidní mysli

24. february 2015 at 17:15 | Yaraki
Psát články je věc ošemetná a podstatně nebezpečná.
Ještě o fous nebezpečnější je snad už jen přemýšlení samotné.
Může se totiž stát, že vás něco napadne - a věřte mi, není obyčejnou náhodou, že "příchod myšlenky" sdílí totožné sloveso s divou zvěří, jež vás někde na cestách rozcupuje na prvočástice. Napadnout. Cítíte z toho ten bezprostřední útok, tu žravost oněch několika písmen? Já jo. To, že jsem tak trochu creep protentokrát opomiňme.



Předsudky, zásudky, odsudky, výsudky... o čem že jsme to mluvili?

5. february 2015 at 23:42 | já
Rozlehlejší téma lze si představit jen těžko. Rozhodla jsem se proto vrámci svého typického osvícení, že se zaměřím pouze na určitý výsek. Roste ve mě sice přesvědčení, že nepůjde o neobvyklý, světaborně novátorký názor, ale čert to vem. Taky bych mohla zabořit pero *heh* do ještě klišoidnějších zátok tohoto oceánu jako je "na základce mě týrali protože jsem měla tři nohy, ale jinak byla úplně normální emo" nebo "proč jsou všichni tak zlí předsudkáři". To už jsou moji Muslimové v Evropě lepší. O trošku.

Pro jistotu bych hned zkraje ráda uvedla, že mám mnoho předsudků a jsem si toho plně vědoma. Spoustě věcí nerozumím dokonale, ale na základě výžbleptů svých známých, četby internetových výkeců a sledovaní obecných zpráv se snažím na všechno utvořit nějaký střízlivý názor. Jak říká moje babička, hlavně se z toho neposrat. Snažím se ze všech sil, přestože mi jich v poslední době ubývá. Valí se na nás taková hromada témat o kterých je v podstatě lidskou povinností si něco myslet a nějak se prohrabat vším tím marastem je dle mého takřka nemožné. Snadno dochází k mystifikacím a člověk si žádným "faktem" nemůže být úplně jist. V závěsu za tímhle uvědoměním se tak spousta lidí snaží popřít spoustu informací, přičemž se hájí tím, že by NEMUSELY být nutně pravdivé. Zmíníte se, že muslimové mají dle své svaté knížky právo bít své ženy a už vás někdo nahání jako starého rasistu s tím, že "zná ty hodné muslimy, co to nedělají a že to není pravda a že se to jen říká a že to je známý kec na internetu."
Jenže co když není - spousta informací na jejichž základě vznikají předsudky a mylné závěry sice je nepravdivá nebo zkreslená, ale spousta z nich reálná je a společnost je zamítne jen protože je považuje za další fámu v přívalu internetových blábolů. Tak co si sakra myslet? Odmítat předsudky obecně, aby nedocházelo ke zbytečnému útlaku, nebo se dál dokola snažit "vyznat se" a mít spravedlivě odměřený pohled na svět okolo? To je oč tu běží, děcka.

Nepředstavitelné hlubiny zakázaných věcí

23. january 2015 at 20:03 | Yaraki
Aneb co by člověk neudělal pro jednu pandu, že jo...

Tak jsem se zas jednou zaslíbila nemírnému poslání - seznámit místní osazenstvo s několika tématy, jež si pod pojmem "Zakázané" vybavím já a mě podobní experti. Abych neobcházela příliš širokým obloukem, chystám se povrchově zabrouzdat ve vodách takzvaného yaoi a slashe, což jsou - ano, teď je ta pauza na kamenování - v podstatě jedna a ta samá věc. Jak by řekl slovník naučný, kdyby byl alespoň z poloviny takové prase jako já, jedná se o žánr, vzniknuvší v odpověď na existující, známá a občas také originální díla jiných autorů nebo prostě jen tak, protože po večerech nebylo nad čím pohonit. Podstatou není nic vznešenějšího, než usazení dvou či více mužských postav libovolného fandomu do různě (ne-)pohodlných poloh a zobrazení jejich nepokrytě sexuálních aktů - ať už formou grafickou či literární.


Internet bez života

16. january 2015 at 0:30 | Yaraki
Témata týdne, to je vám ošemetný byznys.
Člověk se dozví i věci, co se NIKDY dozvědět nechtěl. Jako třeba návštěvnost něčího bloquísku v přesně systematizovaných číslech. Narazila jsem skrze tuto blog-funkci už i na obrázky všech možných ztopořených údů a výlevů o konci světa. Tehdy jsem se bála. Moc. Ale rozhodně ne tak moc, jako se bojím teď.

Zjistila jsem, že tohle ošemetné téma "život bez internetu" se stalo jakýmsi prototypem stereotypu. Ne vážně, přijde mi, že 90% článků je marným zoufáním si, že bez internetu by se žít nedalo, nebo naopak prostým chvástáním, jaký wild wild život dotyčný žije a internet by nepostrádal, ani kdyby ho za to platili. Je to zvláštní. Ta potřeba sdělit něco, co už bylo sděleno mnohokrát.
Neberte to však jako čirou kritiku (přestože téma týdne "Život bez internetu" paradoxně připomíná spíš skladištěm textů "Bez vlastního, originálního života") člověk se musí pozastavit nad každou z těch desítek forem jak tu samou informaci napsat. Kdyby nic, ta rozmanitost je na tom zajímavá. Stovky slov a nápaditých opisů, jak vykřičet do internetového světa, že internet je na hovno.

Popravdě on asi trochu je, že jo. Internet nás neustále svádí, neustále nám předkládá desítky, ne-li stovky a tisíce pohledů na jeden a tentýž problém. Zajímavé pojednání na toto téma jsem četla právě nedávno. Autor tam krásně vypíchl jednu smutnou skutečnost - lidé už nebrání svůj názor před jiným názorem na tatáž fakta, ale brání svá fakta před jinými fakty. Nemluvě o skutečnosti, že spíš aby hledali jedince s podobnými názory a zájmy a vesele s nimi trajdali po rozkvetlých lukách, raději vyhledávají opačné názory, se kterými mohou po večerech zběsile soupeřit. Každý máme zájmy, že jo. Docela dobré je ale nezapomenout, že cokoli napíšete do těhle vod, odrazí se někde o nějakou neviditelnou hladinu, někdo si to přečte bez ohledu na pravdivost původní myšlenky a pak s tím vesele vyrazí do světa.
Naše společnost mi přijde zmatená. Koukáme se na ten samý obrázek, ale jedni popisují jeho barvy a druzí kompozici. Třikrát sláva! máme tady hádku. Hádku, do které se zpravidla ještě připlete jedinec, co popisuje nějaký úplně jiný obrázek a místo hádky máme třetí světovou pěkně z pohodlí domova, kde na vás ti zlí interneti nemůžou.

Jak říkám - zajímavé. Přesto nejsem schopna rozhodnout, zda-li by život bez internetu, bez toho bezpřehého plátna plného všemožných pravdivých i nepravdivých faktů, byl lepší nebo horší. Lidé by asi více spoléhali na klasičtější média, více přemýšleli. A zároveň byli také snadno zmanipulovatelní nějakým silným a masivně se prosazujícím názorem, protože by neměli takovou možnost srovnání. Taky by je nebránila ta neviditelná zeď nereálna, co vám zpravidla v internetových přestřelkách kryje záda.

Bez internetu by se mnoho informací šířilo pomaleji. Mobilní operátoři by si namastili kapsy. Je možné, že by lidé chodili víc ven, víc se bavili jeden s druhým z očí do očí. Na druhou stranu spoustu přátel byste ztratili už jen pro ten prostý geografický fakt, že jsou moc daleko a vy nemáte čas je vídat...

Mno... řekněme, že už jsem se slušně zamotala do vlastních pseudodedukcí, takže pokud bych měla nějak shrabat všechny myšlenky na hromádku - lidi, myslete vlastní hlavou. Díky bohu, že internet, co nás spojuje a dává nám tisíce různých pohledů na věc a ještě o tisíc víc možností, existuje, ale není nějakým pomyslným božstvem, které má vždycky pravdu. Ne všechno, co někdo vyžblebtne na internetu je pravda. Hrabejte hlouběji. Myslete více. A choďte ven, ať mají důchodci na koho řvát, že za komunistů bylo líp :)

A s tím se s Vámi loučím, žijte blaze.

Polemika o Hovně aneb útěk před smrtí

29. december 2014 at 23:10 | Yaraki
Znáte tu legendární teorii, že všechny rozhovory končí u hovna?

Jakože vážně. Nepamatuji kalbu, na které by se na toto téma nestočil hovor alespoň jedinkráte za večer. Povětšinou to bývá dokonce častěji. To o nás jakožto civilizaci celkem vypovídá, není-liž pravda.
Jako vždy se skrz tento brutální, nepřekonatelně hluboký opening vlastně snažím dostat k úplně jiné myšlence. Internet je plnej sraček. Jakože vážně. Nechci být zbytečně hrubá a dobře vím, že se svými schopnosti bych měla spíš držet hubu a krok, ale tak nějak mi to nedá a musím zlehka upustit páru.


Naše internety postrádají nějaké globálně fungující médium, jež by sloužilo jako úložiště, takový řekněme reklamní bilboard pro dobře píšící lidi. Fakt. Na světě se to hemží tisícem neonacistických, neokomunistických a neonevímco stránek, každej do světa vyhlasí kdejakou nepochopitelnou píčovinu nebo lživou myšlenku, člověk aby se pomalu bál zadat jméno oskarového filmu do googlu, aby na něj nevybaflo brutální porno s nosorožcema (jako bez prdele, zkuste zadat do ulozto.cz 12 let v řetezech a budete mrdat mrkat) a kdokoli napíše naprostou píčovinu nejhrubšího zrna, ale zasadí ji do momentálně oblíbeného fandomu, má vyhráno. Nezáleží jak píše, nezáleží co píše, důležité je jen, že se vesele přifařil k něčemu fungujícímu.To mi přijde trochu škoda. Po světě se válí desetitisíce skvělých dílek a děl se světy tak propracovanými, že by jim nestačila vatikánská knihovna, ale většina internetových čtenářů to má na párku, protože tam zrovna nepobíhá třpytkující Patizón.

Výlevy a světonenávistný rage

19. december 2014 at 19:18 | Yaraki
.


.

Ten druh článků, v nichž mám nutkavou potřebu vyjádřit NÁZOR.
Na lov nosorožců, na srandovní trika, na passy rájt nebo válku v Kdovíkdedžistánu. Někdy si prostě, jako každý, nemohu pomoct. A ječet na známé a kamarády? To nedělám... nebo popravdě dělám, ale dělat to ještě víc, nemám za chvíli na koho ječet. Takže ječím sem.
.

Pindy sem, Pindy tam

.
.
.
 
 

Advertisement